EDICE PROMEDIA
svazek 2.
Informační žurnalistika
Redakce – reportéři – žánry
Jaroslav Čuřík
Informační žurnalistika
Redakce – reportéři – žánry
Jaroslav Čuřík
Masarykova univerzita, Brno 2025
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Čuřík, Jaroslav, 1962-
Informační žurnalistika : redakce - reportéři - žánry / Jaroslav Čuřík. -- 1. vydání. -- Brno : Masarykova univerzita, 2025. -- 1 online zdroj. -(Promedia ; svazek 2.)
České a anglické resumé
Obsahuje QR kódy s přístupem k rozšiřujícím materiálům. -- Obsahuje bibliografii a rejstřík
ISBN 978-80-280-0775-1 (online ; pdf)
* 070 * 070.431 * 655.5 * 070:82-92 * (07) * (0.034.2:08)
– žurnalistika – zpravodajství – redakční práce – žurnalistické žánry – učební texty – elektronické knihy
070 - Noviny. Tisk. Žurnalistika [12]
37.016 - Učební osnovy. Vyučovací předměty. Učebnice [22]
© 2025 Jaroslav Čuřík
© 2025 Masarykova univerzita
ISBN 978-80-280-0775-1 (online ; pdf)
ISBN 978-80-280-0774-4 (brožováno)
https://doi.org/10.5817/CZ.MUNI.M280-0775-2025
Děkuji magisterskému studentovi programu Mediální studia a žurnalistika
Bc. Václavu Havlíčkovi za pomoc s prvotní základní editací expertních rozhovorů s novináři po automatickém přepisu.
K automatickému přepisu expertních rozhovorů z audiozáznamů byla použita aplikace Good Tape.
Využité citace z expertních rozhovorů jsou stylisticky upraveny, nejde o doslovný přepis.
Prvotní orientační překlad z využitých cizojazyčných zdrojů byl pořízen pomocí nástrojů Deepl a Google Translate.
Recenzovali:
Prof. Mgr. Terézia Rončáková, PhD., Katedra žurnalistiky, Filozofická fakulta Katolíckej univerzity v Ružomberku
Roman Gallo, ředitel redakcí a šéfredaktor Deníku, Vltava Labe Media
Rodičům:
Díky, že jste mě nechali číst.
Jaroslav Čuřík, Pohořílky a Brno, říjen 2025
4.1
4.3 Tiskové zprávy a tiskové konference
• Tiskové konference
• Tiskové zprávy
4.4 Přístup ke vzdělávání novinářů
• Redakční stážisté
• Důraz na praxi při studiu žurnalistiky
• Vzdělávání vlastních redaktorů
• Budování značky novinářů jednotlivců
5.1 Multimediální zpravodajství
• Nároky na multimediální obsah
5.2 Přístup k umělé inteligenci a její využívání
• Jak umělá inteligence ovlivňuje novinářskou práci
• Jak vnímá využívání aI publikum
• Využívání aI novináři
• sociální sítě jako platformy pro propagaci nebo zveřejňování žurnalistických materiálů
• sociální sítě jako zdroje informací
• Využívání soukromých sociálních sítí
• Zahájení článků včetně zpráv
• Práce s titulky
• Důležitost jazyka
6.1 Informační žurnalistické žánry
Zde jsou některé příklady žánrů či rubrik
6.2 Různé formy zprávy
6.3 Zpravodajství a příběh: news feature
6.4 Zpravodajská reportáž
6.5 Zpravodajský rozhovor
K metodě získávání informací rozhovor
Výsledný žánr zpravodajský rozhovor
Úvod
Když jsem kdysi vyrůstal v Pohořílkách, malé vesničce jen s několika desítkami obyvatel nedaleko moravskoslezského Fulneku, postupně jsem začínal tušit, že jednou bude mou prací především číst a psát.
V té době pro mě bylo čtení a pak i psaní různých příběhů jen obrovskou zálibou: téměř týden co týden jsem si odnášel z několika knihoven igelitové tašky plné půjčených knih všeho druhu (později zejména sci-fi), které jsem pak doma u velkého kuchyňského stolu skoro doslova hltal. Když jsem pak po několik let přinášel své učitelce češtiny na základní škole čtenářský deník, kde bylo vždy za rok zapsaných stručnými anotacemi kolem stovky knížek, byla zpočátku trochu v šoku.
Pak si zvykla.
Stejně tak si zvykli mí kamarádi a kamarádky, kteří věděli, že když mě chtějí vytáhnout ven, musí za mnou přijít do naší rozlehlé rodinné kuchyně a chvíli počkat, až dočtu kapitolu. Nebo alespoň stránku. Naštěstí za mnou přicházeli často, takže jsem s nimi byl i často venku, kde jsme se spolu pokoušeli využít to, co jsem se v knížkách dozvěděl – třeba jak organizovat různé hry na hledání tajemných pokladů, uspořádat den plný her, později třeba turistický pochod, kterého se účastnili i mladí z okolních vesnic, a podobně. Nevím, proč jsem si knihy tak oblíbil. Z mých rodičů ani sourozenců nikdo velkým čtenářem nebyl. Možná za to trochu mohla atmosféra bývalé vesnické školy, jednotřídky, jejíž budovu mí rodiče koupili a v níž jsem od útlého věku vyrůstal. Jedné z místností jsme tak pořád tradičně podle původního účelu říkali třída, jiné kabinet. Ve zmiňované třídě se dokonce několik let, když už jsme tam bydleli, skladovaly nerozbalené balíky nevyužitých učebnic a v jiné, docela malé místnosti byla obecní knihovna, než ji přestěhovali jinam, do bývalé hasičské zbrojnice. I tam jsem si půjčoval knihy.
Ale spíš než ta budova bývalé obecní školy za tu oblibu knih, čtení a pak i psaní asi mohly příběhy. Příběhy v knihách, které mě vtahovaly do děje, příběhy, v nichž jsem se někdy stával hrdinou, jindy padouchem, a když jsem
četl něco hrůzostrašného, taky strašpytlem, který pak kontroloval, zda je pod postelí opravdu prázdno.
Příběhy tak mohly za to, že jsem se poté, co jsem v dospělosti vystřídal asi osm různých povolání, od spojového mechanika, který opravoval telefonní „dráty“, přes profesionálního vojáka, prodejce pagerů nebo epizodu šéfa kulisáků v divadle, nakonec stal novinářem a začal je v devadesátých letech v brněnské redakci Mladé fronty DNES také sám psát. A posléze, po pozdním studiu žurnalistiky, také vyprávět studentům na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
Tohle je jeden z podobných příběhů. Příběh o tom, jak se dělá dobrá novinařina.
Tato publikace se věnuje praktické žurnalistice v online a tištěných médiích, zejména žurnalistice informační, chápané jako širší zpravodajství. Vycházím přitom z aktuálních trendů – základním zdrojem jsou především expertní rozhovory s novináři významných českých a slovenských online a tištěných médií (v textu i v seznamu zdrojů jsou uváděny pozice novinářů a jejich mateřské redakce platné v době pořizování rozhovorů, v době vydání publikace už však někteří zpovídaní novináři působili jinde).
Dílo se zabývá fungováním části mediální organizace, konkrétně zejména redakce domácího zpravodajství (jako tvůrce žurnalistických informačních materiálů) v tištěných a online médiích, popisuje především práci a organizaci práce redaktora či reportéra a částečně i editora zpravodajství, věnuje se v tomto směru aktuálním trendům zpravodajství v širším pojetí, které vymezuji právě jako informační žurnalistiku.
Cílem je popsat organizaci práce redaktora a editora zpravodajství v tištěných a online médiích (zejména, ale nejenom v seriózních denících a na online serverech) v českém a slovenském mediálním prostředí, a upozornit i na možná úskalí této práce.
Publikace může být užitečná nejenom pro začínající novináře a studenty žurnalistiky, ale lze ji svým způsobem považovat i za drobný příspěvek k mediální výchově a k boji proti fake news, zejména těm neúmyslným, způsobeným neprofesionalitou a neznalostí, které vyplývají z nekvalitní novinářské práce (jde tedy vlastně o misinformace, neúmyslně šířené nepravdivé informace, nikoliv úmyslně šířené nepravdivé informace, tedy dezinformace).
Publikum médií, čtenáři, diváci, posluchači, dnes mnohdy nerozlišuje například názory a komentáře od informací, faktů, zpráv a mnozí považují to, co vidí a slyší v televizi, v rozhlasu, co čtou v novinách, na zpravodajských serverech, obecně na internetu, na sociálních sítích, za „pravdu“, aniž by si uvědomili, že jde třeba jen o komentář k něčemu, tedy názor jednoho člověka.
Laický čtenář se tedy v této publikaci může dozvědět zejména to, jak vznikají materiály informační žurnalistiky, jak novináři pracují a že si rozhodně nemohou psát, co chtějí, a cokoliv si vymýšlet, že existují profesní pravidla pro výběr témat, že novináři musí ověřovat to, co jim říkají jejich zdroje, a ve svých materiálech musí také konkrétní zdroje informací uvádět.
A zvláště začínající novináři a studenti či studentky žurnalistiky se tak mohou dozvědět, jak má novinář profesionálně pracovat a vyvarovat se například už zmíněných neúmyslných fake news.
Přispěje-li tato publikace alespoň malým dílem k tomu, že novináři či studující žurnalistiky, kteří si ji přečtou, budou pak o něco lépe vykonávat svou profesi a jejich poučené publikum to bude vyžadovat, protože mu publikace pomůže rozeznat profesionální práci od (neúmyslných, ale také úmyslných) fake news, pak byl můj cíl splněn.
V práci využívám kromě mnou pořízených expertních rozhovorů s novináři také rozhovory s novináři, které získali studující žurnalistiky z Katedry mediálních studií a žurnalistiky na Masarykově univerzitě do svých tvůrčích/produktových bakalářských prací. Jde o zdroj informací z praxe, který nabízí mnohdy velmi zajímavé aktuální informace přímo z redakcí, ale bohužel nebývá obvykle zužitkovaný jinak než v závěrečných pracích.
Dalším zdrojem jsou informace z odborných publikací a výzkumů tuzemských i zahraničních autorů, ale i materiálů uveřejněných v profesních či obecně zaměřených médiích.
Využívám i vlastní zkušenosti z minulosti, kdy jsem působil více než jedenáct let jako redaktor, editor i šéfredaktor v několika médiích. Zhruba dvacet let rovněž učím na Masarykově univerzitě v Brně praktickou žurnalistiku a organizuji studentské žurnalistické praxe v tuzemských i zahraničních médiích. Kurzem Odborná praxe, tedy tříměsíční praxí v desítkách zejména českých, ale i slovenských a jiných zahraničních redakcí, prošlo za tu dobu více než 1 700 studentů a studentek.
Z těchto zkušeností, kdy díky studentským praxím léta navštěvuji redakce různých médií, ale zprostředkovaně i ze zkušeností studentů prezentovaných na seminářích k praxi a formulovaných v praktikantských esejích a v anonymních hodnotících dotaznících k praxi, vychází další nezanedbatelný zdroj informací použitých v této knize.
Formou není tato kniha jen klasickou odbornou publikací plnou odkazů na spoustu odborných zdrojů (i když i to zde najdete, včetně mnoha citací zkušených novinářů).
Po dlouholetých zkušenostech s výukou, kdy mnozí studující ve své zpětné vazbě velmi kladně kvitovali zejména konkrétní příběhy z praxe, jsem se rozhodl narušit hranice žánru a dát čtenářům všanc navíc také
něco z toho, co jsem osobně zažil, co mě na životní cestě novináře a učitele žurnalistiky potkalo.
Snad to vám, čtenářům, zpříjemní a usnadní četbu této publikace.
A pro některé to možná, jak ve skrytu duše doufám, bude i alespoň trochu zábavné.
Poslyšte tedy příběh dobré informační žurnalistiky.
Informační žurnalistika
1 Vymezení problematiky
informační žurnalistiky
Před lety jsem měl na jednom mezinárodním leteckém dnu v Brně skvělou příležitost. Zástupci Královského kanadského letectva mi jako jednomu z novinářů nabídli, že mě jejich pilot „sveze“ v tryskové stíhačce F-18, stroji s maximální rychlostí kolem 1 800 kilometrů v hodině.
Co víc bych si jako novinář a zároveň člověk, který má rád letadla a vůbec všechno, co se vznáší ve vzduchu, mohl přát?
Těšil jsem se. Téma jsem nabídl v redakci Mladé fronty DNES, kde jsem tehdy pracoval jako novinář v brněnské redakci. Pražský editor si plánovanou reportáž typu „na vlastní kůži“ vybral do celostátního vydání, nezůstalo by tak jenom u vydání pro Brno a jižní Moravu.
Brzy ráno jsme i s fotografem vyrazili na brněnské letiště na předletovou přípravu. Novinářů tam bylo více, letět jsem ale měl, pokud si dobře pamatuju, jen já a redaktor České televize.
Abychom mohli letět, vyptávali se nás organizátoři na náš zdravotní stav, chtěli vědět spoustu věcí. V podstatě vše prošlo. Jenom…, jenom při zkoušce výškové přetlakové letecké kombinézy, kterou musí mít z bezpečnostních důvodů jako ochranu proti negativnímu vlivu přetížení pilot i „cestující“ v takovém stroji, nastal menší zádrhel.
Měli pro mě jen kombinézu na velikost průměrného pilota kanadského vojenského letectva. Tedy poněkud menší než jsem potřeboval.
Jednoduše řečeno, nedopnul jsem gatě…
Snažil jsem se vyfouknout břicho, a asi bych ty kalhoty od kombinézy dopnul (vážil jsem tehdy mnohem méně než dnes). Jenže mého zápolení s kombinézou si všimli přítomní vojáci kanadského letectva.
Stíhačkou jsem neletěl. Podle Kanaďanů by pro mě mohl být let v natěsnané kombinéze nebezpečný (tehdy mi to tak nepřipadalo).
Letěl jen televizní redaktor. Nezřízeně jsem mu záviděl. Jako malou náplast jsem vnímal to, že se mohu posadit do kokpitu F-18 a vyzkoušet si, jaké to je sedět za kniplem. Bohužel jen na zemi.
Nakonec z toho byla jen zpráva. O reportáž, jak jsem neletěl stíhačkou, nebyl zájem.
Pražský editor to komentoval slovy, že to je poprvé, kdy nějaká reportáž krachla kvůli tomu, že redaktorovi byly malé gatě…
Patří podobná reportáž, která mohla vzniknout z letu stíhačkou, do informační žurnalistiky? Je to ještě něco, čemu se dá říkat zpravodajství, byť v širším pojetí informační žurnalistiky? A je v dnešní době, kdy si zejména na různé sociální sítě může každý napsat či natočit cokoliv, (informační) zpravodajství mrtvé, nebo má své opodstatnění?
A co to zpravodajství vlastně je?
Platí ještě klasické vymezení, že je to jedna ze základních novinářských činností stojící na informacích a faktech, a že se tak zároveň označuje výsledek této činnosti, produkt, který zprostředkovává rozmanité a společensky podstatné informace odrážející myšlenkovou pluralitu společnosti, které slouží veřejnosti k utváření vlastních názorů? (Halada a Osvaldová, 2023, s. 294; Osvaldová, 2020, s. 22)
Zkušení novináři uvedenou definici potvrzují. „Zpravodajství v zásadě informuje a přináší informace o dění kolem nás, je postavené na faktech. Ať už se jedná o aktuální události, které se staly dnes, nebo o investigativní reportáže, zpravodajství pracuje s fakty. Názorová publicistika, tedy komentáře, už pracuje s názorovými a postojovými věcmi. Zpravodajové by ve svých článcích neměli prezentovat svůj názor,“ říká například zástupce šéfredaktorky slovenského deníku SME Jakub Filo (2024).
„Stoprocentně platí, že ve zpravodajství nemá být názor autora. Je to striktní. U nás například investigativní novináři nemohou ani komentovat, ani psát žánr komentář. Lidé, kteří pracují s ověřitelnými fakty, například datoví žurnalisté nebo investigativní novináři, vůbec nepíšou komentáře,“ tvrdí šéfredaktor webu Aktuality.sk Peter Bárdy (2024).
Podobně hovoří zástupce šéfredaktora a vedoucí zpravodajství Aktuálně.cz Jan Hejl (2024): „Zpravodajství v nejširší podobě chápu jako zprostředkování informací o dění čtenářům, pokud možno v co nejsrozumitelnější formě. Co se týče žánrů, snažíme se je odlišovat, protože je důležité rozlišovat jednotlivé žánry. U komentářů se vždy snažíme, aby bylo hned jasné, že se jedná o názorový text.“
Podle reportéra zahraničního oddělení slovenského Denníku N Tomáše Vasilka (2024) je ale mnohdy na webu těžké rozlišit, co je zpravodajský materiál a co je komentář. „Když jsou na stránce za sebou články, není patrné, co je co. My v případě komentářů na titulce dáváme jako hlavní fotku tvář autora. To je pro čtenáře jediný znak, že jde o komentář. Na webu je těžší to oddělovat, než když to bylo v novinách, kde byly například poslední dvě strany vyhrazeny komentářům.“
Tato publikace vychází z redakční praxe, pojímá zpravodajství jako informační žurnalistiku (a oba termíny používá jako synonyma), kde je základem informování o něčem, bez vkládání přímých názorů autora materiálu (výsledné materiály tedy přinášejí ověřené informace, fakta).
Nejde tedy o žurnalistiku názorovou, která přináší názory autora textu (nebo autora sdělení v jiné než textové formě), které by ovšem také měly vycházet z ověřených faktických informací (komentáře, poznámky, glosy apod.), zpravidla nejde ani o vyloženě příběhovou či emocionální žurnalistiku (některé story, beletristické reportáže, feature apod.), byť mnohé příběhové i emocionální prvky do dnešního zpravodajství nejen pronikly, ale už se v něm etablovaly. Základem informační žurnalistiky jsou ale vždy informace.
„Zkušený uživatel jednoduše ví, že prostřednictvím zpravodajství se k němu dostanou informace, zatímco prostřednictvím publicistiky si bude moci osvojit nebo konfrontovat konkrétní názor“ (Slančová a Mergeš, 2021, s. 24). Zpravodajství je podle odkazované publikace vnímané jako primární, protože se stává zdrojem pro další informace, vytváří prostor pro žurnalistickou interpretaci (s. 163–164).
Interpretace přitom může být součástí publicistiky (názorové) nebo přímo součástí šířeji chápaného zpravodajství, kde lze události interpretovat (ve smyslu, co to znamená, že se něco stalo), ale ne k nim přidávat vlastní názory žurnalisty. Taková interpretace na základě faktů se v šířeji chápaném zpravodajství děje prostřednictvím informací (někdy i názorů) od zdrojů, které novinář cituje nebo parafrázuje.
„Není správné ani etické, aby se do zpravodajských (informačních) projevů dostávaly názory a postoje autorů či redakce. Dominantní je ve zpravodajství informování, to znamená, že novinář akceptuje aktuální jev bez jakéhokoliv hodnocení; své stanovisko nebo postoj vyjadřuje tím, že aktuální událost, myšlenku, jev nebo fakt zpracovává zpravidla jednoduchými vyjadřovacími prostředky bez komentování,“ potvrzuje také Tušer a Kresák Kamenská (2014, s. 173).
Zásadní tedy v dnešní době nemusí být jen tradiční rozdělení na zpravodajství a publicistiku. Výše uvedená kategorizace je jasnější a srozumitelnější a využívá se i v mediální praxi. „Hranice není mezi zpravodajstvím a publicistikou, ale je mezi zpravodajstvím v jedné skupině s reportážemi, rozhovory, příběhy, news feature a podobně, a na druhé