Issuu

Hraju, abych žil 1 Jiný svět Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz

Dmitrij Rus Hraju, abych žil 1, Jiný svět – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2017 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Hraju, abych Å¾il

Hraju, abych žil Kniha I.

Jiný svět Dmitrij Rus

Mimořádně důležité. Do vlastních rukou. Vyhotoveno v jediném exempláři. Z analytické zprávy prezidentu Ruské federace. „… Za uplynulý rok 203X jsme v důsledku projevů fenoménu vtažení ztra‑ tili 82 000 lidí, což je 3,2krát více než v roce předchozím. Je nicméně třeba poznamenat, že zmizení těchto občanů v zásadě vede pouze k posílení geno‑ fondu našeho národa a ke snížení ekonomické zátěže státu. Z celkového počtu osob, které se dobrovolně podrobily vtažení, představují přes 89 % starci, invalidé, nevyléčitelně nemocní, asociální živly nebo jedinci infantil‑ ní a neschopní dostatečně se přizpůsobit požadavkům reálného života. Jiný‑ mi slovy, jde o skupiny obyvatel představující sociální přítěž. Po nabytí účinnosti 16. novelizace Zákona o Internetu a Virtuální realitě, omezující dobu setrvávání ve VIRTu na čtyři hodiny denně, se počet spon‑ tánních vtažení snížil na 2600 případů za rok. Ačkoli v USA a zemích zá‑ padní Evropy je doba pobytu ve VIRTu omezena na tři hodiny, nepovažuje‑ me za nutné podobnou praxi přejímat, tím spíše, že by takový krok narazil na silný lobbistický tlak ze strany výrobců a distributorů softwaru a hard‑ waru. Nicméně již nyní doporučujeme zvážit přijetí řady restriktivních opatření, která by omezila a postupně zcela eliminovala řady občanů roz‑ hodnutých dobrovolně podstoupit akt vtažení. Navrhujeme učinit následu‑ jící kroky: 1. Legislativní omezení míry propracovanosti virtuálních světů. 2. Stanovení maximální povolené úrovně konfigurace a škály vybavení kabin VIRTu. 3. Vynucené snížení kvality připojení včetně zdánlivě nahodilých výpadků sítě po každých x hodinách. 4. Úplný, případně částečný zákaz přístupu do světů VIRTu s mírou virtua‑ lizace přesahující 40 % pro občany určitých kategorií, jako jsou státní úředníci, příslušníci ozbrojených složek, významní vědečtí pracovníci a osoby přicházející do styku s utajovanými informacemi všech stupňů utajení…“

1. kapitola

ěsíc. Zbývá vám tak měsíc relativně plnohodnotného živo‑ ta.“ Doktor si sundal brýle a unaveně si promnul oči. Je mi jasné, že tohle povolání musí i sebevětšího romantika nutně změnit v protřelého cynika, ale osobně sdělit pacientovi takovouhle novi‑ nu pro něho zřejmě i tak nebylo vůbec snadné. „Měsíc…,“ zopakoval předčasně prošedivělý profesor. Zavrtěl hlavou, zlověstně sevřel rty a bez zbytečných okolků pokračoval: „A potom bude záležet na tom, co vám dojde dřív: fyzické síly, chuť žít se stále silnějšími bolestmi nebo peníze na léky a drahou terapii. Odpusťte mi, že mluvím tak přímo a ne zrovna diplomaticky. Je mi to upřímně líto. Obvykle sdělu‑ jeme diagnózy kategorie A pouze příbuzným, vy jste ovšem žádné údaje o blízkých osobách neuvedl. Promiňte… Nemyslím si, že by bylo správné, kdybyste měl svůj poslední měsíc strávit v nemocničních čekárnách. Ne‑ operovatelný nádor na mozku, to je opravdu konec. Současná medicína je v tomto případě bezmocná. Doporučoval bych vám, abyste si udělal pořá‑ dek ve svých věcech, splatil dluhy přátelům, možná si zajel k moři s ně‑ kým blízkým…“ Doktor ještě něco říkal, ale jeho hlas někam odplouval, a k mým uším tak jeho slova doléhala jakoby z velké dálky. Tupým pohledem jsem sledo‑ val doktorovy ruce, jak se bez přestání probírají nějakými papíry, a v hla‑ vě jsem měl jedinou myšlenku: Jak to?! Proč?! Co to má zatraceně zname‑ nat?! Vždyť je mi teprve jednatřicet, můj život zrovna začínal k něčemu vypadat. Tak jaká sakra rakovina?! Jedna z posledních doktorových vět, které jsem ještě vnímal, mi ale

„

nějak utkvěla v hlavě. Současná medicína? Řekl: současná? A co medicína budoucnosti? Ta by si s tím přece mohla vědět rady! Vyskočil jsem z úpěnlivě vrzajícího křesla, které už vyslechlo víc roz‑ sudků smrti než lavice obžalovaných, zadrmolil něco na rozloučenou a vyrazil ke dveřím. Zapomněl jsem na výtah, schody jsem bral po třech po čtyřech a v rekordním čase doběhl až na parkoviště, kde jsem skočil za volant svého hyundaie. Vytáhl jsem z pouzdra mobil, spustil vyhledávač a usilovně se snažil rozpomenout, co to mleli v tom rádiu, když jsem jel sem. „Nabízíme vám nesmrtelnost… Šance na věčný život… Uvidíte bu‑ doucnost na vlastní oči… Centrum prodlužování života…“ Slogany, pečlivě zformulované marketingovými odborníky, se mi pevně usadily v hlavě, ale jedinou pořádnou informaci, kterou jsem potřeboval, ne a ne si vyba‑ vit. Jak se to centrum jenom jmenovalo? Na pokus o aktivaci mozkových závitů odpověděla moje hlava další z řady explozí nesnesitelné bolesti a před očima se mi roztančily barevné kruhy. S tváří staženou do útrpné grimasy jsem na chvíli ztuhl a čekal, až záchvat přejde. Rukou jsem nahmatal krabičku prášků proti bolesti. Kdy jsem si bral naposled? Někdy v deset, po snídani? To znamená, že je ještě brzy, ještě to chce pár hodinek vydržet, už takhle překračuju doporučené dávkování. Doktor mě kvůli tomu už lehce zpražil, prý že si tím odrov‑ nám játra. Vtipálek… Jak se krucinál ta firma jmenovala? Arkansas? Alcatraz? Alcor? Jasně, to je ono! Alcor! V rychlosti jsem vygooglil telefonní číslo moskevské kan‑ celáře a bez váhání ho vytočil. „Nadace pro prodloužení života Alcor,“ ozval se melodický dívčí hlas plný upřímné snahy pomoct. „Ehm…,“ trochu jsem se zakoktal, „dobrý den… Chtěl bych se zeptat na to kryonické zmrazení. Mohl bych někam přijet probrat detaily a tak…?“ „Samozřejmě, hned vám pošlu souřadnice do navigace.“ Za čtyřicet minut jsem už parkoval před nablýskaným obchodním centrem, kde měla společnost Alcor pronajaté celé jedno patro. Jízda rych‑ lovýtahem ve mně na chvíli vyvolala až dětskou radost, pokaženou dal‑ ším návalem bolesti hlavy. Tentokrát už jsem nevydržel a jen tak nasucho spolkl prášek. Pilulku jsem při té příležitosti poprosil, aby ode mě srdečně

pozdravovala moje játra a vyřídila jim, že rozhodně nemají počítat s tím, že je po mé smrti dostane nějaký dobře situovaný alkoholik. Slečna v oddělení klientského servisu byla velmi mladá a až vyzývavě hezká. „Nechtěně“ rozepnutý perleťový knoflíček blůzky pod jejím stro‑ hým pracovním kostýmkem pikantně rozšiřoval prostor výstřihu a lehce dráždil fantazii. Navzdory svému věku se však dívka vyjadřovala napros‑ to profesionálně a její soustředěný pohled byl plný soucitu a pochopení. „Ve Spojených státech sahá historie naší společnosti až do šedesátých let. V současnosti máme desítky poboček po celém světě a nyní je to právě pět let od doby, kdy jsme vstoupili na ruský trh kryonických služeb. Mi‑ mochodem, máte velké štěstí, že jste k nám zavítal právě v době tohoto výročí, při jehož příležitosti nabízíme mimořádné slevy.“ „Promiňte,“ přerušil jsem její reklamní prezentaci, „rád bych se zeptal, co obnáší samotná procedura. A taky by mě samozřejmě zajímaly ceny.“ „Ale ovšem! Po zaplacení a uzavření smlouvy od nás dostanete speci‑ ální senzor, který bude monitorovat váš zdravotní stav a který je napojen na informační systém našeho resuscitačního týmu. V případě, že nastane stav kritického ohrožení vašich životních funkcí, budou členové týmu při‑ praveni po určitou dobu setrvávat přímo ve vaší přítomnosti. Bezpro‑ středně poté, co obdržíme oficiální úmrtní list, přistoupí naši lékařští spe‑ cialisté k operaci, která připraví klienta na zmrazení…“ „Počkat, počkat!“ přerušil jsem zaskočeně její výklad. „Jaký úmrtní list? To jako budete čekat, až umřu?“ Dívka chápavě přikývla, očividně se s takovou otázkou nesetkala po‑ prvé. „Ovšem. Nemůžeme vás přece zmrazit živého. Podle všech platných zákonů by to byla vražda. Proto musíme mít nejdřív v ruce právní doku‑ ment, který oficiálně potvrdí vaši smrt. Poté naši experti napustí tělesné tkáně roztokem kryoprotektivní látky a začnou postupně ochlazovat tělo. Na závěr procedury je tělo převezeno do depozitáře, kde se po finál‑ ním zmrazení uloží do kryostatu naplněného tekutým dusíkem. Tělo je uchováváno v depozitáři po dobu uvedenou ve smlouvě, zpravidla to bývá do chvíle, kdy se objeví technologie, která umožňuje klienta oživit.“ Dívka se vesele pousmála, jako kdyby mě už byli rozmrazili a ona mi radostně oznamovala, že můj život je zachráněn. Nicméně vyhlídka na to,

že budu čekat na svou vlastní smrt, mě nijak zvlášť netěšila. Takhle jsem si tedy ten slibovaný věčný život nepředstavoval. „A na kolik taková legrace přijde?“ Když dívka položila na stůl ceník, udělaly se mi z toho množství nul mžitky před očima. „Při příležitosti výročí,“ pozdvihla významně prst, „snižujeme ceny o dvacet procent. Kompletní balíček služeb vás přijde jen na sedmdesát tisíc dolarů!“ Když si všimla mého zdviženého obočí, pokračovala rychle dál: „Je tady ovšem i možnost nechat si za pouhých pětadvacet tisíc zmrazit jen hlavu a za šest tisíc vzorek vaší DNA. A až bude v budoucnu dostupná účinná technologie klonování lidí, bude možné vypěstovat váš klon. Naši výzkumníci tvrdí, že existuje jistá míra pravděpodobnosti, že si klon uchová určitou část vaší osobnosti.“ Když domluvila, zůstal jsem na ni zaraženě zírat. To je dobrá šaškár‑ na! Jak to tak vypadá, akorát tady dřou z kůže lidi, kteří se chytají posled‑ ní šance. Oficiální medicína ostatně dělá to samé. Jde jim všem nakonec jen o to, jak z lidí vytáhnout prachy, a ne o to, aby je uzdravili. „Já… Já si to ještě rozmyslím…“ Došlo mi, že je načase tenhle obchod, plný bezpříkladné štědrosti a báječných vyhlídek, ukončit, a zvedl jsem se ze židle. Z dívky na oka‑ mžik spadla maska profesionálního dealera, podala mi ruku a zadívala se mi přímo do očí. „Glebe, něco mi říká, že všechno dobře dopadne. Držte se! Ještě vám zavolám, abyste mi řekl, jak jste se rozhodl. Možná by se mi mohlo povést najít pro vás ještě nějakou další slevu.“ „Děkuju…,“ na chvilku jsem zaváhal a přejel očima cedulku se jménem, připnutou na jejím kostýmku. „Děkuju vám, Olgo, nějak se s tím už poperu.“ Usmál jsem se na ni a na pár vteřin ještě podržel sametovou dívčí ruč‑ ku ve své dlani. Jen velmi nerad jsem ji pustil, otočil jsem se směrem ke dveřím a svižným krokem vyšel z kanceláře. Zajímavá holka, umí překva‑ pit. Kdybych ji potkal ještě včera, pokusil bych se s ní seznámit blíž, mož‑ ná by z toho i něco bylo. Ale dneska… Blbá rakovina! Musím to ještě jednou pořádně promyslet. To zmrazení pro mě pořád ještě znamená určitou šanci, která se nerovná nule. Je to sice nepatrný, ale

přece jen reálný paprsek naděje a nemůžu to jen tak zavrhnout, zbývající alternativa je totiž víc než bezútěšná. Kdybych ty peníze měl, neváhal bych ani minutu a šel bych do toho. Do hrobu bych si je s sebou stejně ne‑ vzal. Ale takový balík jsem v životě nedržel v rukou, natož abych jím vol‑ ně disponoval. Teprve během posledních pár let jsem přestal být kusem hadru, co se nechává jen tak unášet proudem, a postavil jsem se na vlastní nohy. Zvedl jsem zadek od počítače, začal se pořádně rozhlížet kolem sebe a větřit pří‑ ležitosti. Měl jsem to štěstí, že jsem si ze svého koníčka udělal povolání – jak řekl nějaký klasik: „Najdi si práci, která tě baví, a už nikdy nebudeš muset pracovat.“ Moje práce v zásadě spočívala v opravách, instalaci a up‑ gradování počítačů a jiných chytrých mašinek. Nebyl jsem zrovna nejlev‑ nější, ale odváděl jsem poctivou práci a kromě toho, co se po mně chtělo, jsem vždycky udělal i něco navíc. Tamtamy mých spokojených zákazníků postupně roznesly zprávu o šikovném chlapíkovi přes počítače a penízky začaly přitékat stále větším proudem. Že bych si ale nastřádal nějaké velké jmění, to se rozhodně říct nedalo. Bylo potřeba dohnat resty, které se na‑ kupily za dlouhé roky mé zakuklené existence, takže současně s tím, jak mé finanční prostředky přitékaly, stejnou rychlostí odtékaly na různé strany. Vedle toho, že jsem kompletně obměnil šatník a pořídil si produkt korejského automobilového průmyslu – dva roky starý hyundai, jsem ne‑ málo investoval i do sportování, koníčků a holek. Taky jsem začal pravi‑ delně dávat nějaké peníze matce. To všechno mi dovolovalo žít si po svém a cítit se konečně jako chlap, nicméně na odkládání stranou už peníze nezbývaly. Vyhlídky nebyly ovšem vůbec špatné, už jsem dokonce uvažo‑ val i o rozšíření podniku a o tom, že bych si k sobě vzal ještě dalšího člo‑ věka… Ale pak přišla tahle rána, kdo by to byl ksakru čekal… No dobře, zpátky k věci. Kde jsme to skončili? Potřebuju sehnat pení‑ ze. Minimální cíl: nechat tady matce co možná nejvíc prostředků na obži‑ vu. Po tom, co se otec zabil v autě, dostala infarkt a přestaly ji poslouchat nohy, ale máma je frajerka, nehází flintu do žita. Přestěhovala se z města na venkov do domu svých rodičů. Říká, že se jí žije líp tam, kde má blíž k zemi a přírodě. S tou almužnou, co dostává na invalidním důchodu, ale stejně nevyjde, takže by jí nějaké ty peníze ode mě rozhodně přišly vhod. Bez nich by ji čekal nevyhnutelný pád na dno společnosti a zoufalé

přepočítávání drobných před obchodem, aby vyřešila ne zrovna jednodu‑ chou otázku, jestli si může dovolit kromě chleba ještě kefír, nebo jestli s tím má počkat až do neděle… A maximální cíl? Sehnat dost peněz ještě na to zmrazení. Potřebuju mít nějakou naději, a ne jen tak čekat s rukama v klíně, až chcípnu. Kde bych asi tak mohl splašit sto táců v hotovosti? A to nemluvím o rublech… Pokusit se nastolit sociální spravedlnost a obrat nějakého toho oligarchu nebo zkorumpovaného úředníka? Žádný morální problém bych s tím rozhodně neměl, ale vzít pod krkem takového pracháče vůbec není jen tak. Všichni tihle vykukové se před námi obyčejnými smrtelníky už dáv‑ no poschovávali za nedobytné zdi svých přepychových sídel. Bez dobrého nápadu a pořádného plánu se ty jejich pevnosti rozhodně dobýt nedají. Nejspíš bych pohořel už ve stadiu příprav a poslední týdny svého života bych strávil na dřevěné lavici v cele předběžného zadržení. Anebo by mě jejich gorily rovnou poslaly do márnice. Tak jinak. Mohl bych třeba vyhrát balík v kasinu nebo v loterii. Šance je to sice mizivá, ale kdo nevsadí, nevyhraje. Zkusit by se to rozhodně mělo. Takže si poznamenávám: dát si stranou pět set doláčů na kasino. Uvidíme, jak mě má Štěstěna ráda. Co tam máme dál? Kde bývá hodně peněz v hotovosti? V bance! Co takhle přepadnout pobočku, jako to dělají v amerických filmech? Přijít pěkně na přepážku s lístečkem: Mám pistoli, dejte všechny peníze do tašky, jinak budu střílet. Zajímalo by mě, jaké má u nás bankovní personál pro tyhle případy instrukce. Je to samozřejmě blbost, už vidím, jak mi vysáze‑ jí na dřevo sto táců v malých bankovkách, co zrovna najdou v šuplíku. I kdyby se mi nakrásně podařilo dostat se odtamtud se zdravou kůží, stej‑ ně bych musel tuhle proceduru opakovat aspoň desetkrát nebo dvacet‑ krát. Nehledě na to, že mámě by to žádné štěstí nepřineslo, bankéři by z ní pak určitě sedřeli kůži, aby svoje peníze dostali zase zpátky. Ale proč bych měl vlastně zrovna loupit? Vždyť bych si přece mohl pro začátek úplně normálně požádat o půjčku! Jsem dlouholetým klientem banky, a jako soukromý podnikatel s neustále vzrůstajícími příjmy jsem navíc klientem značně perspektivním. Taková reputace se rozhodně musí dát slušně zpeněžit. Rozhodnuto! Jedu do banky. Jen si skočím domů a vezmu tam co nejvíc papírů potvrzujících mé příjmy a vynikající

vyhlídky. Náčrt podnikatelského plánu na rozšíření firmy se určitě taky bude hodit. Bankovní úředník mě poslal rovnou za vedoucím oddělení, který měl osobně na starost úvěry na větší sumy. Vedoucí byl vitální strejda pokro‑ čilejšího věku a nápadně semitského zevnějšku. Nejdřív si poněkud skep‑ ticky poslechl, co mám na srdci, a pak se směšně našpulenými rty prolis‑ toval moje papíry. Potom pokýval prošedivělou hlavou, což očividně znamenalo, že došel k nějakému vnitřnímu rozhodnutí. „No, mladý muži, naše země se pomalu dostává z krize, prezident vše‑ možně volá po podpoře drobného podnikání a my se poctivě snažíme na‑ slouchat jeho doporučením. Ve vašem případě vidím jistý potenciál profe‑ sionálního rozvoje. Pokud budete i nadále pracovat hlavou, a ne pouze rukama, myslím, že vaše podnikání bude mít budoucnost. Vámi požado‑ vaných sto tisíc vám samozřejmě nedáme – ostatně myslím, že pro vaše potřeby ani není taková suma nezbytná – ale o takových dvaceti třiceti tisících by se dalo zcela reálně uvažovat. Tak se podíváme, co a za jakých podmínek bychom z toho mohli dostat.“ Šéf přes úvěry si k sobě přitáhl klávesnici a začal na ní dosti rázně cosi vyťukávat. Chvílemi přestával psát a pročítal si text na monitoru, přičemž opět stejně legračně špulil rty. Najednou se zamračil a naklonil se blíž k ob‑ razovce. Potom se na mě podíval přes horní okraj svých brýlí a zavrtěl hla‑ vou. Zbystřil jsem. Strejda asi na něco narazil a vypadalo to, že to pro mě nebude nic moc příznivého. Znovu se zadíval do monitoru, zaklikal párkrát myší, načež rozladěně odsunul klávesnici a zaklonil se ve svém křesle. „Ale, ale, mladý muži. Na první pohled takový sympatický hoch a vy takhle! Samozřejmě je mi velice líto, že vás potkalo takové neštěstí… Vy ke mně přicházíte s prosbou o pomoc a já jsem ochoten dát vám peníze jako svému vlastnímu synovi. Vy ale ve skutečnosti hodláte vymámit z Ja‑ kova Samuilyče nedobytný úvěr! To od vás ovšem není vůbec hezké! Co‑ pak nevíte, že vaše osobní identifikační karta je v systému provázána se zdravotní kartou? Všichni, koho to z nějakého důvodu zajímá, tak mají přístup i k veškerým informacím o vašem zdravotním stavu. A banka pa‑ tří mezi ty, které takové informace nadmíru zajímají!“ Strejda vypadal dost rozhněvaně a já bych se v tu chvíli nejraději pro‑ padl do země. Styděl jsem se jako malý kluk ve školce, když to právě pustil

do kalhot a teď ho za to se zdviženým ukazováčkem kárají. Vypadá to, že zločinec ze mě asi nebude, chybí mi patřičná drzost a kuráž. S tváří doce‑ la rudou jsem se zvedl a příšerně jsem při tom zaskřípal židlí o podlahu. „Jen jsem chtěl nechat nějaké peníze matce, je nemocná… Promiňte mi…,“ zamumlal jsem a dával si přitom pozor, aby se naše pohledy nese‑ tkaly. Už jsem udělal krok směrem k východu, když mě zastavil úředníkův silný a významný hlas: „Ještě jsem neskončil!“ Počkal, až se znovu obrá‑ tím tváří k němu, a pokračoval: „Vlastně vám docela rozumím a cítím s vámi, ale nechat se podvést, to prostě nemohu dopustit. Nicméně mi imponuje to, že jste se ještě neodnaučil červenat, proto vám dám pár dob‑ rých rad. Přístup k datům o vašem zdravotním stavu mají všechny banky a finanční ústavy, včetně těch, které operují na černém trhu, takže ani tam nepochodíte, jen byste přišel o zbytky svého zdraví. Dokonce ani v obcho‑ dech při nákupu nad deset tisíc vám nedají nic na splátky bez téhle rutin‑ ní prověrky vašich údajů. Rozumíte mi? V obchodech, do deseti tisíc!“ Vedoucí úvěrového oddělení mi upřeně pohlédl do očí, aby podtrhl význam svých posledních slov. Jestli mu rozumím?! No jasně, ještě aby ne! „Ano,“ odpověděl jsem tiše. „Rozumím. V obchodech, do deseti tisíc. Moc vám děkuju!“ Strejda mlčky přimhouřil oči, přisunul ke mně kupičku zapomenutých dokumentů a pokynul mi na rozloučenou: „Buďte sbohem, mladíku.“ ***

Přísně tajné. Kurátorovi Bezpečnostní služby generálu V. A. Alesjevovi. Zpráva o výsledku experimentu č. 118/2. Místo provedení: speciální detenční zařízení Federální bezpečnostní služby. Účastníci: 20 odsouzených osob různého věku a pohlaví. Scénář virtuálního světa: Eden, verze 6.51.

Výsledky experimentu ukázaly, že k prvnímu vtažení došlo po pěti ho‑ dinách nepřetržitého ponoření do virtuálního světa, k poslednímu pak bě‑ hem sedmého dne. Následujících 18 hodin pobytu ve virtuální realitě nepři‑ neslo z hlediska sledovaných parametrů žádné další výsledky. Fenomén vtažení se v konečném součtu projevil u sedmnácti zkoumaných osob. Těla účastníků experimentu upadla do kómatu. Veškeré snahy přivést je zpět k vědomí pomocí bolestivých impulzů, resuscitačních metod či různých fo‑ rem medikace byly zcela neúspěšné. V této fázi zkoumání můžeme konstatovat, že akt vtažení je nevratný. Vědomí a intelekt osob nacházejících se ve VIRTu na faktickou smrt fyzic‑ kého těla nijak nezareagovaly. Po skončení experimentu byla všechna těla pochována na speciálním pohřebišti (sekce č. 411–431), infokrystaly VIRT‑serveru byly recyklovány v souladu s předepsanou procedurou č. 719.

2. kapitola

ásledujících pět dnů jsem strávil v jednom kole. Pocit, že mi čas ubíhá, jako když mezi prsty protékají zrnka písku, mě motivo‑ val mnohem víc, než by to zvládl nějaký osobnostní kouč. Kdybych to takhle dělal už dřív, kdybych žil, jako by každý den měl být tím posled‑ ním, ještě před třicítkou bych jezdil v bentley. Pro začátek jsem dal do kupy veškerou svou hotovost, což mimo jiné znamenalo dost agresivním způsobem vymoct několik prakticky bezna‑ dějně nedobytných pohledávek. Neobyčejná rozhodnost, se kterou jsem při vymáhání postupoval, přitom jednoho z dlužníků natolik zaskočila, že z toho dostal škytavku. Peněz nebylo moc, dohromady asi tak tři litry. Čtyři stovky a jeden drahocenný den padly na další lékařské vyšetření na soukromé klinice. Původní diagnóza se zcela potvrdila, jen s tím rozdí‑ lem, že mi doktor naléhavě doporučil, abych si šel neprodleně lehnout k nim na lůžkové oddělení, kde by mi mohli při náležité péči prodloužit život ještě o několik týdnů a možná i měsíců. Ze zdvořilosti jsem slíbil, že o tom budu přemýšlet, a rychle jsem odtamtud vypadl. Hyeny jedny mi‑ zerný. Další pětikilo padlo za vlast v kasinu. Teda ze začátku jsem dokonce i dva tisíce vyhrával, ale šel jsem tam přece pro podstatně větší sumu, takže jsem pokračoval v sázení na barvu a po každé prohře jsem zdvoj‑ násoboval sázku. Teoreticky vzato, pokud bych měl neomezené finanční prostředky, které bych mohl vsadit, a zvedl se včas od stolu, mohl jsem zůstat v plusu. Nicméně mojí peněžence úplně stačilo, když na ruletě

padla sedmkrát červená, a já sázel na černou. Krupiér, který dovedně há‑ zel kuličku do kotouče, se na mě při poslední prohrané sázce jízlivě usmál. Dám krk za to, že jsi schopný hodit jakékoli číslo, které si zama‑ neš, ty hajzle. Kdybys tak věděl, že v sázce nebyly jen peníze, ale můj ži‑ vot. I když by to asi sotva něco změnilo… Potom jsem asi tři dny prolézal nákupní centra, chodil z obchodu do obchodu a kupoval na splátky telefony, herní konzole a další drobnou spo‑ třební elektroniku. Večer jsem pak všechny ty krámy zavezl na trh a pro‑ dal je šmelinářům za třetinu ceny. Teď jsem zrovna seděl u McDonalda a s bolavýma nohama natažený‑ ma pod stolem trávil děsivě nezdravý hamburger s colou. Nemá už žád‑ nou cenu nějak šetřit organismus, teď už můžu všechno… Že bych si za‑ pálil? Je to teprve rok, co jsem s tím praštil. Je to k vzteku, takových sil mě to stálo! No dobře, tak jaký je plán na zítra? Hned zrána musím zaskočit za právníkem, aby mi napsal nějaký oficiální papír, že rodiče nenesou žádnou odpovědnost za nesplacené spotřebitelské úvěry svých dětí, to pro případ, že by si po mé smrti chtěli na mámu došlápnout vymahači. Po mé smrti – brrr, to zní hrozně… Od právníka pojedu domů a pro‑ beru hadry a osobní věci – něco prodám do sekáče, něco rozdám a zbytek vyhodím. Nechci, aby se cizí lidi, nebo třeba i máma, hrabali v mých spodkách a zaprášených suvenýrech. Stejně tak bych měl přebrat fotky a dokumenty v kompu i na papíře. Co je moc osobní, to se spálí. No a po‑ tom zase do obchodů – srazit pojišťovnám jejich čtvrtletní zisky o tisícinu procenta. iPhone na hladké desce stolu zavibroval a pomalu se sunul k jejímu kraji. Číslo bylo neznámé a já jsem v klidu pozoroval, jak se můj telefon pokouší spáchat sebevraždu. Při osmém zazvonění konečně dolezl na kraj stolu, naposledy sebou škubl a vrhl se vstříc kachlové podlaze. Stačil jsem ho zachytit uprostřed pádu a přitom ještě zamrkat na jednu sympatickou mladou maminku s děckem, které se zaujetím sledovalo celou mou akci. Přijal jsem hovor: „Ano?“ „Dobrý den, Glebe, tady Olga z Alcoru.“ Mrkl jsem na hodinky, bylo něco po osmé. „To jste nějak dlouho v práci, Olgo, šéfové vám toho nakládají asi do‑ cela dost.“

Dívka se do telefonu ze zdvořilosti krátce zasmála. „Ani ne, to je v pohodě, dnes jste můj poslední klient.“ Pak její hlas o poznání zvážněl. „Jak to s vámi vypadá, rozhodl jste se nějak?“ „Ne, Olgo,“ automaticky jsem zavrtěl hlavou. „Je to pro mě moc drahé, prostě si to teď nemůžu dovolit. Možná příště… V nějakém příštím životě.“ „Chápu,“ zdálo se mi, že v jejím hlase je slyšet opravdové, nikoli jenom strojené porozumění. „Glebe, nevím, jestli to víte, ale naše firma má pří‑ stup k zdravotnickým databázím a prověřujeme v nich údaje o všech na‑ šich potenciálních klientech…“ Zašklebil jsem se. Vypadá to, že v současném světě digitálního dohle‑ du pojem lidského soukromí už brzy dočista vymizí. Příjemný hlas v telefonu pokračoval: „Takže moc dobře vím, jak vám teď asi je. Moje máma před třemi lety taky zemřela na rakovinu.“ Olga se na moment zarazila a tichounce popotáhla nosem. Nevím proč, ale živě jsem si představoval, jak si opatrně, tak aby si nerozmazala make‑up, vy‑ tírá kapesníčkem slzu z koutku oka. „Právě proto jsem pak šla pracovat do Alcoru. Ale něco vám povím, Glebe,“ její hlas nabral na síle, „zmrazení není jediná možnost! Existuje ještě jiná varianta!“ Nastražil jsem uši: „Jaká varianta?“ „Hrajete hry, Glebe? Myslím takové ty přes síť, co je hraje víc lidí na‑ jednou.“ Znovu jsem se zamračil. „Kdysi jsem hrával. A docela dost…“ „Takže jste profesionální hráč? Vyznáte se v tom dobře?“ „To zase ne!“ Zmačkal jsem papírový ubrousek a hodil ho do nedopité sklenice. „Profíci, to jsou elektroničtí sportovci nebo aspoň lidi, kteří ve hrách vydělávají solidní prachy tím, že získávají vzácné předměty na pro‑ dej, cvičí nováčky a tak. Já jsem byl jen takovej obyčejnej pařan, jestli víte, co tím myslím. Hrál jsem dvanáct hodin denně, kašlal jsem kvůli tomu na holku, na kámoše, na školu. Až když se naši vybourali v autě, otec se zabil a z matky se stal invalida, tak jsem se odlepil od monitoru. V návalu emo‑ cí jsem zformátoval disky a začal žít nový život. Od té doby ani nečtu, co je v herním světě nového, bojím se, abych do toho znova nespadl.“ Olga znovu popotáhla nosem… Sakra, jsem nějaký přecitlivělý, všech‑ no mě nějak moc dostává, mám nervy napnuté jak struny od kytary…

„Promiňte, Olgo, ale je to pro mě docela citlivé téma a jsem i trochu unavený. Takže, v čem spočívá ta druhá varianta a co to má společnýho s hraním?“ „Slyšel jste už něco o vtažení? Vtažení do virtuální reality? Ne? To je divné, už se o tom mluví i v televizi, i když oficiálně ten problém vlastně neexistuje a ve veřejnoprávních médiích je to tabu. Naší firmě za poslední rok i přes poměrně agresivní marketing ubyl počet klientů víc než o dvě třetiny. To je ovšem interní informace, a kdyby něco, tak jsem vám nic neříkala!“ Nevydržel jsem to a skočil jí do řeči: „Olgo, nemůžete to přeskočit? Problémy vaší firmy mě zrovna dvakrát nezajímají, radši mi řekněte, co je to to vtažení.“ „Abych řekla pravdu, nejsem na tohle zrovna odborník a neovládám náležitou terminologií, takže bych vám to asi těžko vysvětlila správně. Ale přečtěte si o tom něco na internetu, teď je tam toho plno, je to snad nejžha‑ vější téma roku.“ „Dobře, Olgo, díky moc za tip! Já si to vygoogluju. A jestli z toho něco bude, máte u mě šampaňský!“ „Radši kytku!“ „Tak platí, kytku a šampaňský!“ Na tváři se mi mimoděk objevil úsměv. Ještě jednou jsem poděkoval, narychlo se rozloučil, sedl do své káry a uháněl k domovu. Nová naděje tlačila mou nohu na pedál plynu, takže jsem už za hodinu seděl před obrazovkou a lačně pročítal výsledky vyhle‑ dávání. Internetová komunita doslova šílela. Asi před dvěma lety se blogy, fa‑ nouškovská fóra a herní portály začaly plnit zprávami o záhadných a zlo‑ věstných událostech: Lidi se zasekávali ve hře a nemohli se z ní žádným způsobem dostat ven. Ani fyzické vypnutí internetu a odpojení kabiny nevedlo k přerušení spojení s herním serverem. Jak se potom ukázalo, připojení už nebylo potřeba, vědomí se úplně přelilo do herního světa a v reálu zůstávala jen prázdná fyzická schránka bez kapky rozumu. Nikdo neví, jestli byli i takoví, kteří se zasekli, byli vtaženi nebo, jak někdo říká, digitalizovali se v nejjednodušších hrách, jako jsou šachy nebo tetris. Pokud ano, tak to je teda lituju. Ostatně není co závidět ani těm,

jejichž vědomí zůstalo viset v různých tankových, leteckých a dalších po‑ dobných simulátorech. Ať už je člověk jakkoli fanatickým příznivcem tan‑ číků, každý den se třeba stokrát usmažit v rozžhaveném pancíři zasažené‑ ho stroje – to už je pěkné osobní peklíčko! Mnohem větší štěstí měli ti, kteří se zasekli v plnohodnotných virtu‑ álních světech současných online her. Tisíce, možná miliony čtverečních kilometrů prostoru, ohromně propracované sociální prostředí a svět, kte‑ rý se příliš neliší od toho skutečného. Jak se zdá, někomu to dokonce i do‑ cela vyhovovalo. Nemusíte chodit do práce nebo do školy, starat se o chléb vezdejší a každý den se v zrcadle sklíčeně dívat na své ochablé svalstvo v kombinaci s pubescentními beďary nebo stařeckými vráskami. Ve VIR‑ Tu jste velcí machři, máte spoustu sil a jste sami sobě pány. Určitým sku‑ pinám populace takový život přišel mnohem atraktivnější než jejich dosa‑ vadní existence. Handicapovaní a nevyléčitelně nemocní lidé se pokoušeli záměrně podstoupit vtažení ve snaze získat zdravé a silné tělo. Co na tom, že bylo jen virtuální… Počítačově obzvlášť gramotní důchodci usedali do her‑ ních kabin, aby dosáhli nesmrtelnosti – vysněného cíle těch, kteří už po‑ čítají na prstech své poslední dny. Pak tu byli i odsouzenci k smrti nebo milenci, kterým nebylo dopřáno být spolu, a místo aby ve společném ob‑ jetí skočili ze střechy, raději spolu pomocí vtažení utekli do některého z virtuálních světů. Obdivovatelé Tolkiena a jiní blázni do fantasy, kteří toužili stát se elfy a trpaslíky, mágy a rytíři, se v nadšené extázi navždy zabydlovali v herních kabinách. A jak ukazovaly nelítostné statistiky, mezi těmi nešťastnými sedmnácti procenty, na které fenomén vtažení nefungoval, záhy propukla mohutná epidemie sebevražd. Vtažení se pro tyhle lidi stalo životní nutností, vtažení bylo najednou obrovsky žádané. Vlády bily na poplach. Pomocí zákonů stanovovaly časové limity doby, kterou mohl člověk v kabině strávit v režimu plného ponoření do virtuální reality. Virtuální světy, u kterých byl zaregistrován byť jen jedi‑ ný případ vtažení, se dostávaly pod přísnou státní kontrolu. Stejně tak bylo přislíbeno, že se tyto servery nikdy nevypnou. Naprosto nechápu, jak mi celý tenhle humbuk mohl uniknout. Stále hlouběji a hlouběji jsem se začítal do článků a příspěvků na internetu. Prs‑ ty se mi nervózně třásly a v prázdných šálcích od kafe se osiřele povalovaly