Historie Katedry psychologie
Filozofické fakulty UP v Olomouci
(Eds.)
Alena Plháková
Irena Sobotková
Vladimír Řehan
Olga Pechová
Matúš Šucha
Historie Katedry psychologie
Filozofické fakulty UP v Olomouci
Recenzenti:
prof. PhDr. Ivo Čermák, CSc.
doc. Mgr. Radovan Šikl, Ph.D.
Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost.
1. vydání
Eds. © Alena Plháková, Irena Sobotková, Vladimír Řehan, Olga Pechová, Matúš Šucha, 2026
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2026
https://doi.org/10.5507/ff.26.24467757
ISBN 978-80-244-6775-7 (print)
ISBN 978-80-244-6776-4 (online: iPDF)
Historie Katedry psychologie
Filozofické fakulty UP v Olomouci
Sborník k 80. výročí vzniku katedry
Alena Plháková
Irena Sobotková
Vladimír Řehan
Olga Pechová
Matúš Šucha (Eds.)
Ludmila Koláříková 80, Slavomír Šišák 85, Alena Jochmanová 88, Emil Holas 91, Chrudoš Valoušek 94, Drahomíra Osladilová 96, Jan Sigmund 99, Přemysl Mohapl 101, Jan Papica 105, Miloslav Homola 109, Emil Pejhovský 112, Rostislav Vysloužil 115, Zdeněk Vtípil 117, František Stružka 120, Stanislav Kratochvíl 122, Petr Hájek 126, Valerie Dočkalová 128, Irena Sobotková 130, Edita Bosáková 133, Vladimír Řehan 136, Alena Plháková 139, Panajotis Cakirpaloglu 142, Eva Reiterová 146, Eleonora Smékalová 148, Bohumila Baštecká 150, Emil
Šiška 154, Martin Kupka 156, Miroslav Charvát 160, Miroslav Orel 164, Simona Dobešová Cakirpaloglu 168, Soňa Lemrová 171, Radko Obereignerů 173, Matúš Šucha 176, Marek Kolařík 178, Martin Lečbych 181, Olga Pechová 184, Martin Dolejš 186, Roman Procházka 190
4 Medailony některých externích členů katedry
Jarmila Koluchová 194, Vítězslav Bičík 197, Mirko Frýba 199, Agnesa Mrázková 203, Michal Miovský 206, Peter Tavel 209, Ivan Hadrián Tuf 211
5 Nástin vývoje Katedry psychologie FF UP od roku 2012 do současnosti
6 Medailony členů katedry přijatých od roku
Martin Seitl 252, Klára Seitlová 255, Eva Aigelová 258, Veronika Šmahajová 261, Jan Šmahaj 264, Daniel Dostál 268, Romana Mazalová 270, Zuzana Vaculčíková Sedláčková 273, Leona Jochmannová 276, Lucie Viktorová 280, Tomáš Dominik 283, Filip Sulejmanov 285, Konstantinos Kafetsios 287, Jaroslava Suchá 289, Klára Machů 292, Ondřej Skopal 295, Denisa Manková 298, Gabriel Kňažek 302, Barbora Kňažek Považanová 304, Ondrej Gergely 306, Petra Hypšová 308
7
Publikace je věnována památce doc. PhDr. Vladimíra Řehana
a PhDr. Olgy Pechové, Ph.D., kteří se jako členové editorského
týmu na přípravě knihy podíleli a nečekaně odešli krátce před jejím vydáním.
Předmluva
Otevíráte publikaci věnovanou osmdesátinám Katedry psychologie Filozofické fakulty
Univerzity Palackého v Olomouci. Z pohledu historie je osmdesát let chvíle, z pohledu člověka celý a dlouhý život, z pohledu instituce podnět k ohlédnutí a rámcové bilanci. Každá instituce, a samozřejmě zvláště instituce, jako je katedra psychologie, je tvořena především lidmi. Materiální a technické součásti jsou třeba, ale bez lidí, kteří v nich působí, jde jen o prázdné kulisy. Skupina spolupracujících kolegů se v této publikaci snažila shromáždit a utřídit co největší množství vztažných informací, medailonků i drobnějších střípků minulých událostí a osob v nich působících tak, aby to zachycovalo postupný vývoj katedry, jeho dobové kulisy, a především jeho aktéry. Nyní výsledek předkládáme s vědomím, že není úplný a že se vždy ještě může najít něco, co mělo být zmíněno, či někdo, kdo byl třeba poněkud opomenut.
Osmdesát let trvání katedry, tedy roky 1946 až 2026, pokrývají druhou polovinu století dvacátého a první čtvrtinu století jedenadvacátého, tedy dobu až dramatické akcelerace technického, ale i společenského vývoje. Na počátku to byla teprve rodící se televize a zdokonalující se rádio a na konci lety do vesmíru, umělá inteligence a mobilní telefony s kapacitou kdysi sálových počítačů. A společensky? Od tuhé komunistické diktatury k uvolnění a nové vlně v kultuře i vědě, opět však zadušené srpnem 1968, a po letech stagnace a cenzury opět k průlomu koncem roku 1989 a následné erupci svobody a rozvoje. Skutečnost, že právě v této složité a náročné době se postupně a stále rozvíjelo studium a bádání v psychologii na olomoucké katedře, si zaslouží uznání a ocenění všem, kteří se na tom podíleli, jistě – tu velkým, a tam zase drobnějším podílem. Výsledek je vždy součinem, a ne pouze součtem všech podílů.
V lidském životě je samozřejmé, že dítě vyroste v dospělého, většinou se samo stane rodičem a následně i prarodičem, a potom i symbolicky předává další pokračování (a snad i odpovědnost) svým následovníkům. V životě katedry jde o proces ještě propojenější, prolínání a následné soužití generací je četnější, stejně jako generační posuny a výměny. Dobré pracoviště se pozná právě díky vzájemné svobodné komunikaci služebních generací a kontinuitě vývoje. Olomoucká katedra v minulosti, snad i na
rozdíl od sesterských kateder na jiných školách, zvládla i ty nejhorší politické a mocenské zásahy minulosti se ctí a čistým štítem, tedy bez osobních animozit, či dokonce aktů msty mezi kolegy. Od uvolnění v listopadu 1989 pak politické vměšování pominulo a záleží již jen na lidech katedru tvořících. S ohlédnutím na osmdesát let minulých přejme do budoucna katedře a jejím členům co nejlepší další vývoj a pokračování zatím slibně založené tradice.
Vladimír Řehan
Poděkování
Sborník o vzniku a dalším vývoji Katedry psychologie FF UP je výsledkem společného úsilí řady lidí. Editoři především děkují všem autorům medailonů i krátkých portrétů pro seznam osobností. Velký dík patří pracovníkům Archivu UP, jmenovitě paní doktorce
Renatě Klvačové, která nejenže připravila k nahlédnutí jedenáct osobních spisů, ale také doporučila formu jejich citování a zjistila důležité informace o PhDr. Františkovi Stružkovi. Rovněž děkujeme za poskytnutí fotografií Jana Sigmunda, Drahomíry Osladilové, Aleny Jochmanové a Jana Papici. Chceme také vyjádřit uznání doc. Radovanu Šiklovi, dr. Daliboru Vobořilovi a dalším členům Psychologického ústavu AV ČR za vytvoření Archivu československé psychologie, z něhož jsme čerpali četné informace.
V neposlední řadě děkujeme za podporu vedení Filozofické fakulty UP i katedry psychologie a redaktorům univerzitního nakladatelství.
1 Historie Katedry psychologie Filozofické fakulty
Univerzity Palackého
Alena Plháková
Cílem této kapitoly je shrnout dostupné faktické údaje o vývoji katedry v letech 1946 až 2011, a to s využitím dokumentů uložených v internetovém Archivu československé psychologie1 a v Archivu UP. Autorka si uvědomuje, že její pohled na historii olomoucké katedry psychologie, včetně výběru faktů, je ovlivněn jejími osobními zkušenostmi se studiem na této katedře i tím, že zde v letech 1995 až 2015 působila jako pedagožka.
1 https://archiv-psychologie.cz/
Historický kontext
Univerzita Palackého v Olomouci je druhá nejstarší univerzita v České republice. Její tradice sahá až do roku 1573, kdy jezuitská kolej získala od císaře Maxmiliána II. promoční práva. V Olomouci tak vznikla jezuitská akademie srovnatelná s kteroukoli západoevropskou univerzitou. Zpočátku měla dvě fakulty, které se věnovaly výuce svobodných umění a teologických disciplín. Olomoucká univerzita zažila v souvislosti se změnami politických poměrů v Čechách a na Moravě mnoho zvratů; byla několikrát zrušena a zase obnovena. Po zastavení činnosti Tovaryšstva Ježíšova přešla v roce 1773 pod státní správu a v roce 1783 byla degradována na tříleté lyceum. V roce 1827 císař
František I. na základě žádosti svého bratra − olomouckého arcibiskupa arcivévody Rudolfa Jana − povýšil lyceum na plnoprávnou Františkovu univerzitu. Po tomto nadějném vývoji však v roce 1860 císař František Josef I. olomouckou univerzitu zase zrušil. Zůstala zde pouze samostatná teologická fakulta, a to až do uzavření českých vysokých škol nacisty v listopadu roku 1939 (Fiala et al., 2013).
Olomoucká univerzita byla definitivně obnovena po skončení 2. světové války, a to pod názvem Univerzita Palackého. Příslušný zákon č. 35/1946 Sb. byl přijat dne 21. února 1946 Prozatímním národním shromážděním Československa. Bezprostředně poté dorazila zpráva o obnovení univerzity telefonicky do Olomouce, kde se na počest této události rozezněly všechny kostelní zvony. Zákon o obnovení univerzity kodifikoval vznik čtyř fakult, a to bohoslovecké, právnické, lékařské a filozofické. Více než 40 let však nebyl zcela naplňován, neboť Právnická fakulta UP přijala první studenty až po sametové revoluci. V dubnu roku 1946 se nicméně stala zákonnou součástí Univerzity Palackého nově zřízená Pedagogická fakulta (Fiala et al., 2013). V březnu roku 1946 jmenoval ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý prvním rektorem Univerzity Palackého uznávaného filozofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera (1894−1973), který byl v té době děkanem FF MU v Brně. Do budování olomoucké univerzity se pustil s velkým elánem. Kladl si za cíl vybudovat malou, ale elitní univerzitu s bohatými zahraničními kontakty, která bude současně čerpat z regionálních kulturních tradic. Univerzitě Palackého v prvních měsících její existence chybělo téměř
1 Historie Katedry
Filozofické fakulty Univerzity Palackého
všechno kromě některých budov, které jí byly přiděleny k užívání. Filozofická fakulta získala mimo jiné tzv. Komenium − rozsáhlý objekt v Křížkovského ulici č. 10, který byl vybudován v letech 1900−1902 podle návrhu městského úřadu. Před obnovením UP zde sídlil německý ženský učitelský ústav a vyšší dívčí škola s penzionátem (Fiala et al., 2013).
Výuka na univerzitě byla zahájena už v letním semestru roku 1946, přičemž učitelský sbor většinou sestával z pedagogů brněnské a pražské univerzity, kteří do Olomouce dojížděli a často nocovali ve svých pracovnách. K odborníkům pověřeným výukou na Filozofické a Pedagogické fakultě UP patřila Ludmila Koláříková, jejímž kmenovým pracovištěm byl Psychologický ústav MU v Brně, kde působila od září roku 1945 jako asistentka. Na FF UP založila Psychologický ústav a stala se jeho první vedoucí. Tím začíná historie olomoucké katedry psychologie, kterou lze rozdělit do pěti etap úzce souvisejících se změnami politických poměrů v naší vlasti:
1. etapa (1946−1952) zahrnuje založení psychologického semináře a Psychologického ústavu FF UP a jeho vedení Ludmilou Koláříkovou.
2. etapa (1952−1970). Na Pedagogické fakultě UP začal působit Emil Holas, který v letech 1959 až 1970 vedl na Filozofické fakultě UP nově založenou Katedru psychologie. Ve školním roce 1966/1967 bylo na FF UP etablováno jednooborové pětileté studium psychologie. V tomto období probíhal intenzivní personální i odborný rozvoj katedry.
3. etapa (1970−1990). Vedoucím katedry se stal Emil Pejhovský a od roku 1978 Chrudoš Valoušek. Zejména v 70. letech 20. století na katedře studoval menší počet studentů než dřív a také její personální obměna nebyla příliš velká. Katedra v tomto období do jisté míry fungovala jako útočiště pro odborníky, kteří nebyli s politickým režimem úplně konformní.
4. etapa (1990−2011). V roce 1990 převzal roli vedoucího katedry Přemysl Mohapl a v letech 1994 až 2011 Vladimír Řehan. Katedra v tomto období přijímala relativně velké počty studentů a nové interní i externí pracovníky. Mezi studenty se těšila velké oblibě a zaznamenala řadu odborných úspěchů.
5. etapa (2012−2026). V roce 2012 se stal vedoucím katedry Matúš Šucha, kterého v roce 2019 vystřídal Martin Dolejš. Někteří starší pracovníci odešli a byli nahrazeni mladšími, kteří většinou absolvovali studium psychologie na FF UP. V tomto období byla na katedře realizována řada výzkumných i rozvojových grantů, vybudována laboratoř, rozvíjela se mezinárodní spolupráce. Od 1. listopadu 2025 byl vedením katedry pověřen Roman Procházka.
Psychologický seminář a Psychologický ústav FF UP
Po obnovení Palackého univerzity byly ve školním roce 1946/1947 zakládány jako elementární pedagogicko-administrativní jednotky tzv. semináře. Patřil k nim psychologický seminář, který řídila Ludmila Koláříková (1909−1968), jež začala přednášet psychologii na Filozofické a Pedagogické fakultě UP na jaře roku 1946. V prosinci téhož roku na FF MU úspěšně obhájila habilitační práci a v únoru roku 1947 jí byla dekretem MŠO udělena venia docendi (Míček, 1968). V roce 1947 byl zřízen Psychologický ústav FF UP. Nacházel se v zadním traktu budovy FF na Křížkovského 10 v tehdejší posluchárně č. 19 s přilehlou pracovnou. V roce 1950 byla na FF UP založena Katedra dějin filozofie, jejíž součástí se stal Psychologický i Filozofický ústav.
Obr. 1 Hlavní budova FF UP na Křížkovského 10.
Obr. 2 Žádost L. Koláříkové o přijetí S. Šišáka jako asistenta Psychologického ústavu FF UP (1947). (AUPO, fond RUP, karta 606, inv. číslo 1762, os. spis S. Šišáka)
Koláříková byla po příchodu na FF UP zavalena prací. Kromě organizačních záležitostí také přednášela, vedla semináře, sháněla odbornou literaturu pro knihovnu ústavu, přístroje i pomůcky pro psychologická cvičení. S výukou psychologie jí zprvu pomáhal asistent Josefa Ludvíka Fischera Bohuslav Žáček2 (1920−2005), ale později se jí podařilo prosadit přijetí samostatného asistenta Psychologického ústavu FF UP. Byl jím Slavomír Šišák (1918−2007), absolvent studia filozofie na FF MU a vynikající znalec cizích jazyků. Šišák byl asistentem Psychologického ústavu FF UP od ledna 1948 do konce února 1950. Pak byl pro údajné kádrové nedostatky převeden do Universitní knihovny v Olomouci (Kohout, 2017). Ve druhé polovině 40. let pomáhaly s výukou psychologie také pomocné vědecké síly, na jejichž místa se v té době vypisoval konkurz. Pobíraly plat přibližně 1000 Kč měsíčně, což byla v té době velmi solidní částka. Ve školním roce 1949/1950 byla pomocnou vědeckou silou Ludmily Koláříkové Alena Jochmanová (1926−2017), která studovala na FF UP obor filozofie. Po absolutoriu byla v roce 1950 přijata jako asistentka ústavu. Koláříková přispěla k tomu, že byl ve školním roce 1948/1949 na FF UP otevřen studijní program filozofie-psychologie, který vystudoval například pozdější dlouholetý člen katedry Chrudoš Valoušek. Poslední absolventi této studijní kombinace končili v akademickém roce 1953/1954.
Koláříková a později i Jochmanová vyučovaly širokou paletu předmětů se zaměřením na vývojovou a pedagogickou psychologii. Například v letním semestru roku 1949 přednášela Koláříková na FF UP obecnou psychologii (2 hod. týdně) a pedagogickou psychologii (2 hod.). Vedla také psychologický proseminář orientovaný na výzkum (2 hod.) a psychologický seminář zaměřený na rozbor psychologických směrů (2 hod.).
Na PdF UP pak učila tyto předměty: psychologie dítěte předškolního věku (2 hod.), pedagogická psychologie (2 hod.) a seminář dítěte předškolního věku (2 hod.) (Seznam přednášek, 1949). Koláříková přednášela také na FF MU a na Vysoké škole sociální v Brně, takže byla skutečně mimořádně vytížená. Pomocnou vědeckou silou Ludmily Koláříkové byla dva roky Jarmila Koluchová (1928−2021), která v letech 1947 až 1951 studovala na FF UP obor čeština-filozofie. Velmi se zajímala o psychologii, takže jí bylo
2 Žáček později používal příjmení Eliáš, které přijal po sňatku s Jiřinou Eliášovou.
Univerzity Palackého
umožněno, aby od dubna do srpna roku 1951 − částečně ještě před absolutoriem − pracovala v Psychologickém ústavu jako tzv. substituční asistentka. Zastupovala Alenu
Jochmanovou, která byla na mateřské dovolené (Plháková, 2022). Počátkem 50. let pomáhala s výukou psychologie na FF UP také Jarmila Fischerová (roz. Kantorková), druhá manželka Josefa Ludvíka Fischera.
Další rozvoj Psychologického ústavu FF UP zkomplikoval komunistický státní převrat v únoru roku 1948. Rektor UP Fischer se sice k novým politickým poměrům manifestačně přihlásil, ale i tak probíhaly na univerzitě personální čistky. Nejvíce byla postižena Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta, která byla v roce 1950 legislativně zrušena (Fiala et al., 2013). Únorový převrat nepříznivě ovlivnil společenskou pozici Ludmily Koláříkové, která byla nejen bezpartijní, ale také hluboce věřící. Po reformě vysokého školství v roce 1951 byla na Filozofické fakultě MU jmenována pouze zástupkyní docenta a později přinucena k nové habilitaci (Míček, 1968). Pod tlakem politických poměrů Koláříková v roce 1951 své pedagogické působení na olomoucké univerzitě ukončila. Alena Jochmanová tak byla nějakou dobu jedinou pracovnicí Psychologického ústavu FF UP, který existoval v rámci katedry dějin filozofie do roku 1953.
Vývoj katedry v letech 1952 až 1970
První psychologické pracoviště na UP3 prošlo v 50. a 60. letech četnými proměnami, souvisejícími s výkyvy politických poměrů v Československu. Jeho vývoj lze rozdělit na etapu zahrnující roky 1952 až 1959, kdy se centrum výuky psychologie přesunulo nejprve na Pedagogickou fakultu UP a pak na tzv. Vysokou školu pedagogickou, a na období od roku 1959 do roku 1970, kdy na FF UP vznikla samostatná Katedra psychologie.
3 Další centrum výuky psychologie vzniklo v roce 1960 na Pedagogickém institutu v Olomouci, kde se součástí Katedry pedagogiky a psychologie stal Psychologický ústav. Jeho členy byli Libor Míček (vedoucí), Vladimír Janák, Jarmila Fischerová a Jan Baloun (Bárta, 1962). V roce 1964 byl Pedagogický institut v Olomouci zrušen. V témže roce byla na Pedagogické fakultě UP založena Katedra psychologie a defektologie, kterou vedl Miloš Frýda. Později byla přejmenována na Katedru psychologie a patopsychologie PdF UP.
Univerzity Palackého
Výuka psychologie v olomouckých vzdělávacích institucích v letech 1952 až 1959
V červenci roku 1952 požádal vedoucí Katedry pedagogiky PdF UP Ervín Koukal o přijetí Emila Holase jako odborného asistenta pro obor psychologie. V dopise adresovaném děkanátu Pedagogické fakulty UP svou žádost zdůvodnil mimo jiné tím, že přetížená
Alena Jochmanová se dostatečně nevěnuje frekventantům dálkového studia (Koukal, 1952). Jeho žádosti bylo vyhověno, takže Emil Holas (1917−1985), absolvent studia latiny, francouzštiny a filozofie na FF UK, nastoupil 1. 9. 1952 jako odborný asistent na Katedru pedagogiky PdF UP.
Komunistický režim prováděl v 50. a 60. letech 20. století četné změny ve vzdělávacích institucích. Dne 31. 7. 1953 vyšlo vládní nařízení č. 66/1953 Sb., které transformovalo olomouckou Pedagogickou fakultu na samostatnou Vysokou školu pedagogickou (VŠP) s fakultami společenských a přírodních věd. Současně byla zrušena Filozofická fakulta UP. Univerzitě Palackého tak zůstala pouze Lékařská fakulta (Fiala et al., 2013). Psychologický ústav se tudíž stal součástí Katedry pedagogiky (později Katedry pedagogiky a psychologie) na Fakultě společenských věd VŠP. Kromě Emila Holase tam působila Alena Jochmanová, která tam přešla ze zrušené filozofické fakulty. Od 1. 9. 1953 se k nim připojil Chrudoš Valoušek (1928–2026) a od 1. 12. 1955 Drahomíra Osladilová (1921−2018), absolventka studia filozofie a historie na FF UK. Před příchodem na VŠP pracovala jako zástupkyně ředitelky na Vyšší odborné škole sociálně zdravotní v Pardubicích, která spadala pod ministerstvo zdravotnictví.
Vedoucím psychologického pracoviště na Katedře pedagogiky VŠP byl Emil Holas, jehož kariéra v 50. letech strmě stoupala. Holas byl – podobně jako mnoho jiných levicových intelektuálů − poměrně zapálený člen KSČ. Přispěly k tomu jeho neblahé zážitky z koncentračního tábora Sachsenhausen−Oranienburg, kde byl jako jeden z organizátorů pohřbu Jana Opletala vězněn od listopadu roku 1939 do ledna 1942. V letech 1953 až 1957 Holas působil na Vysoké škole pedagogické jako předseda stranické organizace a ve školním roce 1955/1956 tam vykonával funkci děkana pro pedagogickou činnost. V roce 1956 byl jmenován docentem a o tři roky později získal hodnost kandidáta věd (Homola, 1970).
V roce 1958 došlo k další reorganizaci vysokoškolského vzdělávání. Vysoká škola pedagogická, která se mezitím stala součástí UP, byla zrušena. Z fakulty společenských věd VŠP se znovu stala filozofická fakulta a fakulta přírodních věd se přeměnila na přírodovědeckou fakultu. Vzdělávání učitelů pro první a druhý stupeň základních škol zajišťovaly od roku 1959 tzv. pedagogické instituty. Ty od roku 1964 postupně ukončovaly svou činnost a výuka učitelů se vrátila na pedagogické fakulty univerzit (Fiala et al., 2013).
Založení Katedry psychologie FF UP a její další rozvoj
V letech 1958 až 1961 byl Emil Holas děkanem Filozofické fakulty UP, takže prosadil, aby zde v roce 1959 vznikla samostatná Katedra psychologie. V červnu roku 1962 se podruhé oženil s odbornou asistentkou katedry Drahomírou Osladilovou. Za svědky jim šli Jochmanová a Valoušek. Holas se v té době aktivně zapojil do činnosti nově vznikajících celostátních psychologických institucí. Byl členem ústředního výboru Československé psychologické společnosti při ČSAV založené v roce 1958 a v letech 1963 až 1965 jejím předsedou. V 60. letech působil ve Vědeckém kolegiu pro pedagogiku a psychologii při ČSAV. Byl také členem některých mezinárodních organizací, zejména francouzské Association des psychologues de langue française. Hojně publikoval v dobových odborných časopisech a sbornících. Jeho hlavním teoretickým i výzkumným tématem byla psychologie myšlení. V roce 1965 byl jmenován profesorem pro obor psychologie (Holas, 1965). Krátce řečeno, v 50. a 60. letech 20. století Holas patřil k nejvýznamnějším československým psychologům, navíc s výborným „kádrovým profilem“, takže měl možnost zasadit se o další rozvoj oboru. Začátky samostatné katedry psychologie však byly poměrně skromné. Byla umístěna v upravených podkrovních místnostech ve 3. poschodí zadního traktu budovy FF, kde byly tři pracovny učitelů, knihovna a laboratoř. Ta byla koncipována podle tehdy obvyklých požadavků na výzkum v pavlovských intencích. Nacházela se v ní kabina s jednosměrně průhledným okénkem, podnětové zařízení, lineární zapisovač registrující reakci pokusné osoby (stisknutí klíče nebo balónku). Katedra průběžně doplňovala knihovnu odborné literatury a diagnostické testy a pomůcky. Po zavedení