Griša – Zkáza a naděje Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz
Leigh Bardugo Griša – Zkáza a naděje – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2018
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Leigh Bardugo
E ST
ZK
T A SM R I
JILK I
OSTROV DIV Ů
V ILK I
LEFLIT
NOVÁ ZEMĚ
W EDDLE
R EB H A R BOR
PR AVÉ MOŘE
E A MES H A R BOR SHR IFTPORT
BELENDT COFTON
K ETTER DA M
KERCH JIŽ KO N Í LO NI
4 E
PE V N I N S K Ý MO S T
K ENST HJERTE ISEN V EE
ELLING OV ERÜT AV FA LLE
F J E R DA
E L BJ E N DJER HOLM
A R K ESK
H A LMHEND
CHER NAST
ULENSK
BEZMOŘÍ
RA PE T
NOVOK R IBIRSK
PER MAFROST
SIBEJA
Z OJ
R AV K A
RY EVOST K R IBIRSK
BA L A K IR EV
OS K ERVO
OS A LTA POLIZNAJA K ER A MZIN
TSEMNA
DVA STOLBA
SI K U R Z
KOBA BMEZJU
ŠU H A N AHMR5 AT JEN
OJ
Pro mého otce Harveho – někdy naši hrdinové nevydrží do konce.
GRIŠOVÉ VOJÁCI DRUHÉ ARMÁDY MAGISTŘI MALÉ VĚDY
KORPORÁLČICI (ŘÁD ŽIVÝCH A MRTVÝCH) Smrtiči Hojiči
ETERÁLČICI (ŘÁD PŘIVOLAVAČŮ) Větrostrůjci Ohňostrůjci Vlnostrůjci
MATERIÁLČICI (ŘÁD VÝROBCŮ) Řemeslníci Alchymici
7
PŘEDTÍM
T
A PŘÍŠERA SE JMENOVALA Izumrud, velký červ, a byli tací, kteří tvrdili, že chodby vykutané pod Ravkou jsou jejím dílem. Věčně hladová nenasytně požírala bahno s pískem, zavrtávala se do země hlouběji a hlouběji, aby našla něco, čím by ukojila svůj hlad, až zalezla tak hluboko, že se ztratila v temnotě. Byl to jen příběh, přesto si lidé v Bílé katedrále dávali pozor, aby se v chodbách přiléhajících k hlavní jeskyni nezatoulali moc daleko. V šerém přítmí tunelů připomínajících králičí nory se ozývaly divné zvuky; sténání a rámus, pro které nebylo žádné vysvětlení. Chvíle mrazivého ticha zničehonic prolomilo hluboké syčení, jež nemuselo být ničím, a zároveň mohlo být zlověstným pohybem dlouhého těla plazícího se vedlejší chodbou blíž a blíž ke své oběti. V takových chvílích nebylo těžké uvěřit, že Izumrud žije a čeká, až ho probudí volání hrdinů, a mezitím sní o slastné pochoutce, jakou by jistě bylo dítě, které by se ocitlo v jeho chřtá‑ nu. Netvor jako Izumrud neumírá, jen odpočívá. 9
Tenhle příběh dívce donesl chlapec – stejně jako všechny ostat‑ ní novinky, které se mu podařilo nasbírat – v oněch prvních dnech, kdy k ní měl dovoleno chodit. Usedal vedle ní na postel, snažil se ji přimět něco sníst a přitom s obavami poslouchal bo‑ lestivé sípání jejích plic. Vyprávěl jí příběh o řece, kterou jeden mocný vlnostrůjce ochočil tak, že se vrhala pod kameny a hle‑ dala kouzelnou minci. Šeptal jí příběh o ubohém zakletém Pel‑ jekinovi, který se tisíce let lopotil s krumpáčem a zanechával za sebou jeskyně a štoly – osamělý nešťastník, jenž ve svém počí‑ nání nehledal nic než rozptýlení, protože vykutané zlato a drahé kamení neměl v úmyslu zpeněžit. Pak jednou ráno chlapec přišel a zjistil, že přede dveřmi dívči‑ na pokoje stojí stráže, které mu nedovolí vejít dovnitř. A když se zdráhal odejít, odtáhli ho v řetězech. Kněz chlapci důrazně kladl na srdce, že víra mu přinese klid a poslušnost ho udrží při životě. Dívka zůstala zamčená sama ve své cele, avšak z kapání vody a pomalého tlukotu vlastního srdce poznala, že příběhy o Izumru‑ dovi jsou pravdivé. Zaživa ji spolkl a pohltil v dunivých alabastro‑ vých útrobách Bílé katedrály, zůstala jenom světice. A TA SVĚTICE SE KAŽDÉ RÁNO PROBOUZELA za chvalo‑ zpěvů oslavujících její jméno a armáda věrných den ode dne rost‑ la. Její šiky přetékaly hladovými a zoufalými, přicházeli ranění vojáci i děti, které sotva udržely pušku. Kněz kázal, že se světice stane jednoho dne královnou, a oni mu věřili. Jen se podivovali, jací zvláštní lidé jí slouží: větrostrůjkyně s havraními vlasy a ja‑ zykem ostrým jako břitva, ta Zničená s černou modlitební rouš‑ kou a ohyzdnými jizvami, bledý vědec věčně schoulený nad kni‑ hami a podivnými nástroji. Tohle byl žalostný zbytek Druhé armády – pro světici dost nedůstojná společnost. 10
Jen hrstka věděla, že je úplně na dně. Moc, kterou dříve vládla, ať už měla božský, či jiný původ, byla najednou pryč – nebo ale‑ spoň mimo její dosah. Proto od ní věřící raději drželi dál. Nechtě‑ li, aby si všimli, že se jí oči změnily v hluboké prolákliny a na‑ místo dýchání vyděšeně sípá. Tahle nemocná dívka, k níž všichni upínali své naděje, našlapovala pomalu a opatrně a kosti měla křehké jako slámky. Nahoře vládl nový král se svou armádou stínů a dožadoval se, aby se jeho světlonoška vrátila. Pouštěl hrozby a nabízel odměny, a jako odpověď přišla vzpoura – postavil se mu bandita lidem přezdívaný Princ oblak. Zaútočil na severní hranici, zničil ob‑ chodní cesty a donutil Krále stínu dovážet zboží přes Vrásu, kde musel doufat, že ho před krvelačnými nestvůrami ochrání štěstí spolu s ohňostrůjci. Někteří věřili, že jeho sok je samotný princ Lantsov. Jiní tvrdili, že je to fjerdský povstalec, který odmítl bo‑ jovat po boku čarodějnic. Všichni se však shodli na tom, že ať je to kdokoliv, musí mít zvláštní sílu. Světice lomcovala mřížemi podzemní cely. Tohle byla její válka a ona se domáhala, aby v ní mohla bojovat. Kněz jí to odmítal dovolit. Zapomněl však, že ta dívka předtím, než se stala grišou, byla přízrakem Keramzinu. Spolu s chlapcem sbírala tajemství jako Peljekin poklady. Naučili se pohybovat jako zloději a duchové a své přednosti uměli skrývat stejně dobře jako prohřešky. Kněz se domníval, podobně jako kdysi učitelé na vévodově panství, že dívku zná a ví, čeho je schopná. Mýlil se. Neslyšel jejich tajný jazyk, nechápal chlapcovo odhodlání. Unik‑ la mu chvíle, kdy dívka přestala nést svoji slabost jako břemeno a zahalila se do ní jako do převleku. 11
K APITOLA 1
S
ROZPAŽENÝMA RUKAMA JSEM STÁLA na balkoně vytesaném do kamene a třásla se v laciných šatech. Sna‑ žila jsem se předvést dobrou podívanou. Má kefta byla jedna velká záplata, sešitá z cárů pláště, který jsem měla na sobě tu noc, co jsme uprchli z paláce, a z křiklavé opony z dávno za‑ vřeného divadla poblíž Saly, nebo tak mi to aspoň řekli. Lemy mi ozdobili korálky z lustru v předsálí. Výšivky na záložkách už byly otrhané. David se Žeňou dělali, co mohli, ale v podzemí byly je‑ jich možnosti omezené. Zářila jsem ve zlatém světle, které jako by vycházelo z mých dla‑ ní, a vysílala jsem jasné paprsky k nadšeným tvářím věřících dole pod sebou. Z dálky ten trik vypadal oslnivě, zblízka to však byly jen špagáty a falešný lesk. Přesně jako já. Ošuntělá světice na provázku. Katedrálou hřímal Aparátusův hlas a dav se nakláněl sem a tam, oči zavřené, ruce vzepjaté k nebi, jako pole vlčích máků s bledými stonky místo paží kymácejících se ve větru, který jsem 12
necítila. Prováděla jsem nacvičenou sérii pohybů tak, aby David s tím, kdo měl dnes ráno službu, mohli z tajné místnosti nad bal‑ konem sledovat mé pohyby. Děsila jsem se ranních modliteb, ale podle kněze byla tahle falešná představení nezbytná. „Pro ty lidi je to dar, svatá Alino,“ tvrdil. „Dáváš jim naději.“ Byla to vlastně jen iluze, chabý náznak toho, čeho jsem dřív byla schopná. Zlatý opar byl ve skutečnosti odraz ohňostrůjcova ohně v otlučeném zrcadlovém disku, který David vyrobil ze zbyt‑ ků zachráněného skla. Byl to podobný disk, jaký jsme použili při neúspěšném pokusu zabránit nájezdu Temnyjovy hordy, když nás přepadli v Os Altě. Tehdy to byl nečekaný útok. Má síla, všech‑ ny naše přípravy, Davidova genialita ani Nikolajova vynalézavost nedokázaly ta strašlivá jatka zastavit. Od té doby nedokážu při‑ volat víc než paprsek světla. Většina Aparátusových oveček na‑ štěstí nikdy neviděla, co jejich světice skutečně dokázala, takže byli s tímhle podvodem úplně spokojení. Aparátus dokončil kázání. To bylo znamení skončit. Ohňostrůj‑ ce zesílil světlo, které kolem mě jasně zazářilo. Třepotalo se, di‑ voce plálo, načež úplně zmizelo, sotva jsem svěsila ruce dolů. Nuže, teď už jsem věděla, kdo měl s Davidem službu. Zamračila jsem se směrem nahoru na balkon. Harshaw. Vždycky se nechal unést. Bitvu v Malém paláci přežili tři ohňostrůjci. O pár dní poz‑ ději jedna dívka umřela na následky zranění. Z těch zbylých dvou byl Harshaw silnější a nevyzpytatelnější. Otočila jsem se k odchodu. Nemohla jsem se dočkat, až budu od Aparátuse pryč, jenže mi uklouzla noha a zakymácela jsem se. Kněz mě pohotově chytil za paži a podepřel. „Opatrně, Alino Starková. Hazarduješ se svým zdravím.“ „Děkuju,“ odpověděla jsem. Chtěla jsem se mu vysmeknout a uniknout pachu zetlelé půdy a kadidla, který ho všude provázel. 13
„Nevypadáš dnes dobře.“ „Jen jsem zakopla.“ Oba jsme věděli, že je to lež. Byla jsem na tom sice líp, než když mě do Bílé katedrály přinesli – kosti mi srostly a dokázala jsem v žaludku udržet jídlo –, ale pořád jsem byla slabá, sužovaly mě bolesti a neustálá únava. „Snad ti den odpočinku prospěje.“ Zaťala jsem zuby. Další den zavřená v cele. Spolkla jsem zou‑ falou bezmoc a chabě se usmála. Věděla jsem, jak na něj. „Je mi taková zima,“ hlesla jsem. „Chvilka v kuchyni by mi udělala dobře.“ Ostatně, když se to vezme kolem a kolem, byla to pravda. Kuchyň byla v Bílé katedrále jediné místo, kde nebylo tak vlhko. Touhle dobou už budou nejméně na jednom ohništi při‑ pravovat snídani. Velká oválná jeskyně bude provoněná upeče‑ ným chlebem a sladkou kaší uvařenou ze zásob hrachu a sušené‑ ho mléka. Kuchaři musí vařit z toho, co nahoře na zemi seženou spojenci a po poutnících pošlou dolů. Pro jistotu jsem se pořádně zatřásla, kněz byl však vyhýbavý: „Hm,“ houkl neurčitě. Pak mou pozornost upoutal rozruch dole v jeskyni: dorazili noví poutníci. Nemohla jsem si pomoct, ale změřila jsem si je po‑ hledem. Někteří byli v uniformách, což svědčilo o tom, že dezer‑ tovali z První armády. Všichni byli mladí a bojeschopní. „Žádní starci?“ Podivila jsem se. „Žádné vdovy?“ „Do podzemí vede těžká cesta,“ vysvětloval Aparátus. „Mnozí jsou na takové dobrodružství staří a slabí. Raději zůstávají v po‑ hodlí domova.“ To těžko. Táhli sem staří i nemocní, klidně o holích a s berlemi. I ti, co měli smrt na jazyku, se sem dovlekli, jen aby spatřili svět‑ lonošku. Nenápadně jsem se otočila za sebe. Koutkem oka jsem zahlédla knězovu gardu, která jako živý zátaras stála ve vstupní 14
bráně. Všichni s plnovousem, po zuby ozbrojení. Byli to mniši, stejně jako Aparátus vzdělaní kněží, a pod zemí jediní, kdo smě‑ li nosit zbraně. Strážili vstup do podzemí. Nahoře na zemi vyčmu‑ chávali špehy a zrádce a nabízeli útočiště těm, kteří toho byli v je‑ jich očích hodni. Poslední dobou řady poutníků řídly a ti, kdo se k nám přesto přidávali, se zdáli být víc udatní než zbožní. Apa‑ rátus potřeboval vojáky, nestál o další hladové krky, které by mu‑ sel živit. „Mohla bych jít navštívit staré a nemocné,“ navrhla jsem. Vě‑ děla jsem, že cokoliv vysvětlovat je zbytečné, přesto jsem to udě‑ lala. Cítila jsem, že se to ode mě očekává. „Světice by měla být mezi svými lidmi, ne zalezlá v díře jako krysa.“ Aparátus se pousmál – nasadil shovívavý, chápavý pohled, který poutníci zbožňovali, ale mě přiváděl k šílenství. „V těžkých dobách se mnoho zvířat ukrývá pod zem. Jen tak dokáží přežít,“ mudroval. „A až blázni svoje války skončí, krysy vylezou a ovlád‑ nou pole i města.“ A budou se živit mrtvolami, otřásla jsem se. Jako by četl mé my‑ šlenky, položil mi ruku na rameno. Jeho dlouhé bílé prsty se obemkly kolem mé paže jako voskový pavouk. Jestli mě tímhle gestem chtěl utěšit, pak se to rozhodně minulo účinkem. „Trpělivost, Alino Starková. Povstaneme, až nastane náš čas, dřív ne.“ Trpělivost. To byla jeho medicína na všechno. Přemohla jsem nutkání dotknout se zápěstí, toho nahého prostoru, kde mají ležet kosti ohnivého ptáka. Získala jsem šupiny mořského draka i pa‑ roží bílého jelena, ale ten poslední dílek Morozovovy skládačky mi chyběl. Už jsme mohli třetí umocňovač dávno mít, kdyby Apa‑ rátus naši loveckou výpravu podpořil nebo nás aspoň nechal jít zpátky na zem. Své svolení by však nechtěl zadarmo. 15
„Je mi zima,“ přemohla jsem podráždění a zopakovala své přá‑ ní. „Chci jít do kuchyně.“ Zamračil se. „Nerad vidím, jak se tam paktuješ s tou holkou –“ Garda za námi nervózně zašuměla a ke mně znovu dolétlo to slovo. Razrušaja. Odstrčila jsem Aparátusovu ruku a vykročila směrem ke vchodu. Knězovi muži se postavili do pozoru. Jako všichni řádoví bratři byli oblečení do hnědého roucha označené‑ ho znakem slunce, stejným symbolem, jaký nosil na své kutně Aparátus. Mým symbolem. Nikdy mi však nepohlédli do očí, ni‑ kdy nepromluvili ani na mě, ani na žádného jiného grišu. Jen tiše stáli podél stěn a jako vousaté přízraky s pistolemi sledovali os‑ třížím zrakem každý můj pohyb. „Zakázala jsem o ní takhle mluvit,“ pronesla jsem důrazně. Zírali před sebe, jako bych byla neviditelná. „Jmenuje se Žeňa Safinová a nebýt jí, byla bych teď v Temnyjově zajetí.“ Žádná re‑ akce. Jen jsem viděla, jak při vyslovení jejího jména ztuhli. Do‑ spělí muži se zbraněni, a bojí se zjizvené holky. Pověrčiví idioti. „Klid, Svatá Alino,“ Aparátus mě chytl za loket a vedl chodbou do přijímacího sálu. Strop z bílého kamene prorostlého stříbrný‑ mi žilkami tu byl vytesaný do tvaru růže, na stěnách fresky sva‑ tých se zlatou svatozáří. Něco takového mohlo být jedině dílem materiálčiků. Žádná obyčejná barva by v chladu a vlhku Bílé ka‑ tedrály nemohla vydržet. Kněz se uvelebil v nízkém dřevěném křesle, načež mi pokynul, abych se posadila naproti němu. Sna‑ žila jsem se nedat najevo, s jakou úlevou jsem do křesla klesla. Stačilo, abych chvíli stála, a už jsem se zadýchala. Vpíjel se do mě očima, pohledem měřil mou zsinalou tvář a tem‑ né kruhy pod očima. „Žeňa by ti jistě mohla pomoct trochu víc.“ Od mého zápasu s Temnyjem uběhly více než dva měsíce, a já se pořád nezotavila. Hluboké propadliny tváří seřízly můj obličej 16
do vyděšeného výrazu a vlasy jsem měla tak bílé a jemné, že ko‑ lem mě vlály jako pavučina. Jen proto Aparátus po dlouhém pře‑ mlouvání svolil, že se můžu v kuchyni scházet se Žeňou, ovšem pouze pod příslibem, že se pokusí učinit můj zevnějšek poněkud reprezentativnějším. Poprvé po dlouhých týdnech jsem se tak mohla setkat s jinou grišou. Vychutnávala jsem si každičký oka‑ mžik našich setkání a dychtivě hltala všechny zprávy. „Dělá, co může,“ namítla jsem. Kněz vzdychl. „Musíme být všichni trpěliví. Časem se uzdra‑ víš. Díky víře. Díky modlitbám.“ Znovu mě popadl vztek. Věděl setsakra dobře, že jediná věc, která mě uzdraví, je moje vlastní síla, když ji budu používat. Jen‑ že k tomu se potřebuju vrátit nahoru na zem. „Kdybys mě pustil nahoru –“ „Máš pro nás velkou cenu, Svatá Alino, a nebezpečí je příliš velké.“ Omluvně pokrčil rameny. „Když nedbáš na svoji bezpeč‑ nost sama, musím to dělat za tebe.“ Mlčela jsem. Byla to hra. Hra, kterou spolu hrajeme od té doby, co mě sem donesli. Aparátus pro mě udělal hodně. Nebýt jeho, žádný z mých grišů by z bitvy s Temnyjovými monstry živý ne‑ vyvázl. Poskytl nám pod zemí bezpečné útočiště. Jenže s každým dalším dnem mi Bílá katedrála připomínala víc vězení než úkryt. Sepjal prsty. „Uběhly měsíce, a ty mi pořád nevěříš.“ „Věřím,“ zalhala jsem. „Samozřejmě, že věřím.“ „A přesto mi nechceš dovolit, abych ti pomohl. Pokud bychom měli ohnivého ptáka, všechno by se mohlo změnit.“ „David pročítá Morozovovy deníky. Jsem si jistá, že odpověď bude tam.“ Aparátus mě probodával temnýma očima. Podezříval mě, že vím, kde toho ptáka hledat. Třetí Morozovův umocňovač je klíčem 17
k jediné moci, jež může porazit Temnyje a zničit Vrásu stínu. A ne‑ mýlil se. Tedy alespoň jsem doufala, že ne. Jediné vodítko, které jsme měli k nalezení ohnivého ptáka, bylo pohřbeno v mých zaprá‑ šených dětských vzpomínkách. Museli jsme doufat, že zřícenina s názvem Dva Stolba neboli Dva mlýny, ukrývá víc, než se zdá. Tak či tak, místo, kde hledat ohnivého ptáka, bylo tajemstvím, které jsem si hodlala nechat pro sebe. Byla jsem v podzemí odříznutá od všech, takřka bezmocná, a knězova garda mě špehovala na každém kroku. Nehodlala jsem se vzdát posledního kousku moci, který jsem měla. „Chci pro tebe jenom to nejlepší, Alino Starková. Pro tebe i pro tvé přátele. Zůstalo jich tak málo. Kdyby se jim mělo cokoliv stát –“ „Nech je na pokoji,“ utrhla jsem se. Úplně jsem zapomněla cho‑ vat se mile a přívětivě. Aparátus se zatvářil na můj vkus až moc ochotně. „Chtěl jsem jen říct, že pod zemí dochází k různým neštěstím. Vím, že ztrátu každého z nich bys nesla velmi těžce, a přitom jsi tak slabá.“ Při posledním slově roztáhl rty, až mu z dásní vykoukly zuby. Měl je černé jako vlčák. Znovu jsem byla zlostí bez sebe. Od prvního dne v Bílé ka‑ tedrále visela ve vzduchu hrozba a já se dusila všudypřítomným strachem, že ji Aparátus naplní. Nevynechal jedinou příležitost, aby mi připomněl, jak jsem zranitelná. Takřka bez rozmyslu jsem škubla prsty schovanými v rukávu. V rohu jeskyně na zdi vysko‑ čily stíny. Aparátus se zavrtěl v křesle. Zamračila jsem se na něj a před‑ stírala zmatek. „Co se stalo?“ ptala jsem se nechápavě. Odkašlal si, přitom těkal očima zleva doprava. „To… to nic,“ zablekotal. Nechala jsem stíny spadnout dolů. Jeho vykulený výraz rozhod‑ ně stál za nával nevolnosti, který se mě zmocnil hned potom, co 18
jsem to provedla. A to bylo zhruba tak všechno, čeho jsem byla schopná. Dokázala jsem přimět stíny poskakovat a tančit po zdi, ale nic víc. Byla to malá smutná ozvěna Temnyjovy moci, památka na boj, který nás stál oba málem život. Přišla jsem na to, když jsem se snažila přivolat světlo, a od té doby jsem usilovně zkoušela tuhle nezvyklou moc zdokonalit a posílit, změnit ji v něco použitelného v boji. Nepodařilo se mi to. Měla jsem pocit, že ty stíny jsou za trest, jako by to byly jen poslové mnohem větší síly, kteří mají za úkol se mi vysmívat: Pche, světice podvodných zrcadel. Aparátus vstal a snažil se znovu získat klid. „Půjdeš do archi‑ vu,“ rozhodl. „Studium o samotě a tichá kontemplace pomohou utišit tvoji mysl.“ Přemohla jsem nutkání zasténat. Tohle byl jednoznačně trest – hodiny marného pročítání starých náboženských textů o Moro‑ zovovi. A to nechávám stranou, že archiv je vlhký, nesnesitelně skličující a prolezlý mnichy z knězovy gardy. „Doprovodím tě tam,“ dodal. Čím dál tím lepší. „A ta kuchyň?“ snažila jsem se, aby z mého hlasu nebylo slyšet zoufalství. „Později. Zniče… Žeňa počká,“ houkl, když jsem ho následova‑ la chodbou. „Nemusíte být zalezlé v kuchyni. Klidně se můžete sejít tady. Soukromě.“ Zašilhala jsem po stráži, která nám byla v patách. Soukromě. To bylo k smíchu. Ovšem představa, že by nás mohl vystrnadit z kuchyně, rozhodně směšná nebyla. Třeba se dneska otevře vět‑ rací šachta na déle než na pár vteřin. Byla to sice mlhavá naděje, zato jediná, kterou jsem měla. „Chci být radši v kuchyni,“ namítla jsem se. „Je tam teplo.“ Obdařila jsem ho svým nejpokornějším úsměvem, zadrkotala zuby a pro jistotu ještě dodala: „Připomíná mi to domov.“ 19
Tohle prostě miloval – obraz pokorné dívenky schoulené u ka‑ men v šatech ušpiněných od popela. Další iluze, další kapitola do jeho knihy svatých. „Tak dobře,“ svolil nakonec. Sejít dolů z balkonu nám trvalo věčnost. Bílá katedrála dostala jméno podle alabastrových stěn a rozlehlé hlavní jeskyně, kde se každé ráno a každý večer konaly bohoslužby. Bílá katedrála však byla víc než to – byla to spletitá síť chodeb a jeskyní, celé podzem‑ ní město. Nenáviděla jsem tady všechno. Zdmi prosakující vlhkost, která mi zalézala pod kůži a v krůpějích kapala ze stropu. Chlad, jemuž se nedalo uniknout. Jeskynní rostliny vyrůstající ze štěrbin a prasklin. Nesnášela jsem, jak se tu odměřoval čas: ranní mše, odpolední chvály, večerní mše, svátky, postní dny a dny přísného půstu. Nejvíc ze všeho jsem však nemohla vystát představu, že jsem opravdu ubohá malá krysa, bledá, s rudýma očima, která slabými růžovými drápky škrábe na zeď bludiště, kam ji zavřeli. Aparátus mě vedl na sever přes jeskyni, kde trénovala Sluneč‑ ní soldateska. Lidé ustupovali dozadu ke zdi nebo se natahovali, aby se mohli dotknout mého zlatého rukávu. Kráčeli jsme poma‑ lým důstojným krokem, což byla ovšem vynucená nezbytnost. Nemohla jsem jít rychleji, aniž bych se hned nezadýchala. Apa‑ rátusovy ovečky věděly, že jsem nemocná, a modlily se za moje zdraví. Aparátus se však bál, že kdyby zjistily, jak skutečně sla‑ bá – a lidská – jsem, propukla by panika. Když jsme dorazili na místo, Sluneční soldateska už trénovala. Tohle byli Aparátusovi svatí válečníci, vojáci světla, kteří měli na pažích i na tváři vytetovaný můj symbol. Většinu z nich tvořili dezertéři z První armády, ostatní byli prostě jen mladí, draví a ochotní zemřít. Pomohli mi utéct z Malého paláce a mnoho jich přitom padlo. Ať byli svatí, nebo ne, Temnyjovým ničevojům se 20