Issuu

HENRIK FEXEUS

POSLEDNÍ ILUZE 1

• Ky se podívala na díru ve stěně. Byl to dokonalý kruh, skoro jako by ho někdo vyřezal skalpelem. Jak se jí ale mohlo po dařit něco tak vrcholně nemotorného? Nejenže se netrefila do hřebíku, ale ke všemu stěnu prorazila kladivem. Se vším všudy. A to si přitom chtěla jen pověsit nový zarámovaný plakát, který dostala k narozeninám. Byl to plakát s jejím největším idolem, mistrem úniků Harrym Houdinim. Stěží si dokázala představit něco horšího než zůstat někde zavře ná, ale Houdini, ten se přece dokázal dostat odevšad. Ona se sice taky naučila odemykat několik typů dveří a zámků a ano, není zrovna nejlehčí se takové věci naučit sám a bez pomoci. Ale zvládnout něco takového, jako třeba uniknout z řetězů a pytle v bedně na dně jezera, to je už přímo nad lidský výkon, který si zaslouží uznání. Opatrně vytáhla ze stěny špičku kladiva. Kousky sádrokartonu se uvolnily a po padaly na postel. Ten plakát jí dal táta. „Všecko nejlepší k sedmnáctinám, zlato,“ zahalekal, když jí předával dárek zabalený ve vánočním balicím papíru. Dech mu přitom zase voněl po mentolkách. Přesto z něj bylo cítit ještě něco dalšího, mnohem kyselejšího. Před stírala, že si toho nevšimla. Každopádně se alespoň snažil. SMS od mámy si ani nemusela číst, bylo jí jasné, že na kontě jí jako vždy přibyla tisícovka švédských korun. S mámou oslavila narozeniny naposledy ve dvanácti. Od té doby jí

každoročně posílala jednu a tutéž zprávu, pořád dokola. Ky nepochybovala o tom, že si to vůbec neuvědomuje. Všechno nejlepší, moje milá. Ať se ti v tom dalším roce něco povede. Máma. Ať se ti něco povede. Jako by předpokládala, že doteď její dcera neudělala vůbec nic, díky čemu by na ni mohla být pyšná. Ky se zamračila, a zatímco si vzkaz znovu a znovu přehrávala v hlavě, prudkými pohyby rukou se pokusila smést z postele drobty sádrokartonu. Ty ale uvízly mezi vlákny deky a nechtělo se jim pryč. No vida, takže sedmnác tý rok jejího života nezačíná zrovna nejslibněji. Zarámovaný plakát byl zatím opřený o psací stůl. Do toho velkého pozla ceného rámu ho zasadila sama. Na obraze stál Houdini omo taný řetězy, uprostřed spouštění na dno nádoby na mléko, dostatečně velké na to, aby se do ní vešel, ale už se uvnitř nemohl ani pohnout. Nádoba byla plná vody a zabezpečená visacím zámkem. Ty jeho oči. Hleděl z obrazu s výrazem, který jako by říkal: Za chvíli jsem u tebe. Mám to pod kontrolou. Přála si být taky taková. Nikdo by ji nikde nemohl držet, kdyby to nechtěla. Měla před sebou už jen dva roky na střední, pak bude dospělá. Potom začne ten opravdový život tam venku. Život se vším všudy. Včetně odpovědnosti sama za sebe. To jí máma vysvětlila opravdu svědomitě. Když ze stěny konečně uvolnila všechny drolící se kous ky, díra vypadala o trochu větší. Ky najednou popadla chuť strčit dovnitř ukazováček, ale neodvážila se. Jak asi tátovi vysvětlí, že zničila stěnu? Jak je něco takového vůbec mož né? Bydleli v jednom z domů na Uhlířské ulici, v malé stock holmské čtvrti na jihu města zvané Bagarmossen. Jejich panelák byl taková typická kostka z padesátých let — tři

poschodí z betonových panelů. Žádný křehký tenký sádro karton. Ale podle všeho někdo přehradil sádrokartonovou stěnou zrovna její pokoj. Proč by ne? Hlavou jí problesklo, jestli by se prostě nemohla tvářit, jako by se nic nestalo. Kdyby si stoupla do dveří a jen pokoj přelétla očima, sotva by si té díry všimla. A vůbec, jak často teď táta nosí brýle? Místo lehké paniky jí pomalu začala prostupovat spíš zvědavost. Takový otvor ve stěně, to není jen obyčejná díra. Je to taky vstup. Otvor do něčeho. A na druhé straně se vždycky něco najde a ona ještě nikdy nevi děla žádnou zeď zevnitř. Přitiskla obličej ke stěně a jedním okem nahlédla dovnitř. Uvnitř nebylo nic. Jen prázdno a tma. Čekala přinejmenším nějaké trámy, potrubí anebo ale spoň elektrické a síťové kabely. Prostě něco. Cokoliv. Za stěnou se však převalovala pouze hustá tma. Ale třeba tam opravdu něco je a v té tmě to jen nejde rozeznat. Baterka ležela někde ve skříni na chodbě, zahrabaná mezi mopy a utěrkami. Vydala se pro ni. Když procházela kolem ostat ních stěn, zaklepala na ně. Beton. Nakonec baterku našla. Baterie vevnitř byly už docela staré, ale baterka pořád ještě svítila poměrně ostře. Když posvítila do otvoru, proužek světla se odrazil od protější stěny. Odhadla, že mezera mezi stěnami může být přibližně třicet centimetrů široká. Za protější stěnou stál šatník. Chvíli potichu poslouchala a čekala, jestli se k ní od schodů na chodbě nedonese nějaký šramot. Kdyby se táta vrátil domů, přišel by ji pozdravit a všiml si té díry, určitě by dostal záchvat vzteku. Ještě si dobře pamatovala, co se strhlo tehdy, když si ostříhala husté černé vlasy a to málo, co z nich zbylo, si odbarvila na bílo. Měl už hodinu zpoždění, což věstilo, že dorazí každou chvíli. Zároveň to ale mohlo znamenat, že přijde o to později. A čím déle mu to trvá, tím hůř se pak orientuje. A v takovém případě už žádné

mentolky nepřebijí ten silný alkoholový odér, který se mu line z pusy. A pokud se zdrží víc než dvě hodiny, už si ne všimne vůbec ničeho, ani toho, že začala s destrukcí jejich společného domova. Ona a táta. Takhle to bylo přece odjakživa. Máma byla vichřice v lidské podobě a zároveň tátův přes ný opak. Když byla Ky ještě malá, máma na ni působila jako nějaké ztělesněné exotické dobrodružství. Často zmizela i na několik dní v kuse. Pak bez varování vtrhla do bytu, po každé uprostřed nějakého důležitého telefonátu, popadla počítač, stále plně v pracovním zápalu, a o pár hodin později se zase vyřítila z jejich životů pryč, s výrazem, který si Ky ni kdy nedokázala vyložit nijak jinak než jako hořké zklamání. A jednou už se zkrátka nevrátila vůbec. Ky teď ve stěně potřebovala najít alespoň něco, aby to mohla nechat být. Kdyby se jí tak podařilo v tom tmavém prostoru něco zahlédnout. To by z celé té záležitosti mohla mít o trochu lepší pocit než teď, kdy stěnu prostě jen zby tečně zničila. V té malé díře, která ve stěně zbyla po kladivu, se však nedalo baterkou moc dobře otáčet. Nedařilo se jí posvítit, kam potřebovala. Kdyby ten otvor trochu zvětšila, viděla by možná líp. Opatrně přejela prstem po okrajích díry. Překvapeně tenounkou vrstvu sádrokartonu ohmatávala. S lehkým praskáním se jí sama drolila pod prsty. K uším jí dolehlo tlumené dovření vchodových dveří o tři poschodí níž. Táta. U stolu pořád ještě stál plakát s Houdi nim. Kouzelník ji vyzývavě pozoroval, zvěčněný s rukama v řetězech uprostřed své cesty na dno nádoby. „Takhle se na mě nekoukej,“ zašeptala, „lidi se dají uvěznit mnoha způsoby, abys věděl.“ Obraz by díru zakryl, kdyby ho konečně pověsila, ale ne odvažovala se to znovu zkoušet a riskovat, že pod náporem stresu udělá ve stěně další díru. Zároveň ji ale něčím zakrýt musela. Filmový plakát se záběrem scény z Věčného svitu

neposkvrněné mysli byl přilepený na zdi u skříně. Ten bude zatím muset stačit. Odlepila rohy, přenesla plakát a pře kryla jím díru nad postelí. Na plakátu vedle sebe leželi Jim Carrey a Kate Winslet, zády na zamrzlém jezeře, a povídali si, přestože jen kousek od nich, téměř uprostřed záběru, led roztínaly dlouhé praskliny. Ky se zasmála. Tohle byl přece ten nejstarší trik na světě. Pod svícnem je největší tma. Naslouchala krokům dunícím na schodech a přejížděla prsty po lepicí pásce v horních rozích plakátu. Spodní okraj papíru jen zahnula dovnitř, aby ho mohla snadno nadzved nout, až se rozhodne, co s dírou udělá. Houdini zatím holt zůstane tam, kde je. Rozhlédla se po pokoji. Kromě drobeč ků sádrokartonu v posteli vypadalo všechno jako obvykle. Vrchní strana přehozu na posteli byla navíc posetá bílými hvězdičkami, takže kousky sádrokartonu se mezi nimi doce la ztratily. Vyšla na chodbu a stihla tak akorát vrátit kladivo nazpátek do krabice s nářadím, když ve dveřích zarachotily klíče.

Adam měl zpoždění. Byl v předposledním roce na střední škole a právě nestíhal začátek hodiny fyziky. A důvod se nacházel přímo před ním, sotva pár centimetrů od jeho obličeje. Ještě před chvílí byl na cestě do třídy. Došel si na chodbu ke své skříňce, vytáhl si učebnice, zamkl skříňku a vzápětí zůstal stát jako přikovaný. Navzdory přísnému školnímu řádu a zákazu jakéhokoliv vandalismu mu někdo na skříň ku přilepil jakousi nálepku. O to ale nešlo, ta nálepka tam byla, už když na škole začal téměř před třemi lety studovat, a nikdy mu nevadila tak, aby se nad ní vůbec pozastavil a pokoušel se ji sloupnout. Vlastně se mu spíš dokonce líbila, protože byla příšerně stará. V podstatě by se dala považo vat za památku na politickou kampaň z osmdesátých let, kdy jeho školu v Björkhagenu, čtvrti na jižním předměstí Stockholmu, založili. Narazil na to ve své učebnici historie. Nálepka měla sytě žluté pozadí a uprostřed se vyjímalo rudé slunce doprovázené sloganem: Jaderná energie? Ne, děkuji! Nebo lépe řečeno, vždycky si myslel, že tohle tam stojí. To se však mýlil. Na nálepce nestálo „jaderná energie“. Bylo tam „jadrná energie“. Bez písmene „e“. Jadrná energie? Ne, děkuji! Když ty nálepky tiskli, museli se prostě přehléd nout, byl to zkrátka překlep. Tu nálepku ale vídal každý den několikrát, už skoro šest pololetí. Nedokázal pochopit, jak je možné, že si té chyby nevšiml už dávno.

Vlastně to jen dokazovalo, jak fungují dobré reklamní a kampaňové slogany. Věděl dobře, jak mozek v těchto pří padech pracuje. Stačilo, že z jiných souvislostí už znal ten ikonický rudý sluneční kotouč, který v kampani použili, a mozek mu napověděl, co na nálepce stojí, ani se na ni nemusel dívat. Myslel si, že si ji přečetl, ale vlastně to nikdy neudělal. Alespoň ne pořádně. Chtěl o tom zvláštním objevu někomu říct, ale když se svým spolužákům pokoušel vysvětlit, co se mu honí hlavou, většinou na něj jen zaraženě zírali. Chytrost očividně neby la vždy tou nejméně problémovou vlastností, jakou někdo v kolektivu mohl mít. Ve skutečnosti by ho nejspíš odšoupli do rohu k outsiderům už dávno, nebýt jedné věci. Zachráni lo ho to, že byl mrštný a šikovný, díky čemuž se mu dařilo v tělocviku. Kluci, kteří dělali nějaký sport, o něm nakonec řekli, že je v pohodě, a snášeli ho mezi sebou. Slušně jezdil na skateboardu, trénoval parkour a v přírodě měl velkou vý drž. Věděl ale, že ostatní spolužáci mají problém si ho někam zařadit, a to ho zneklidňovalo. Už dávno přišel na to, že lidé se bojí právě toho, čemu nerozumí. Dobře si uvědomoval, že ostatní si o něm šeptají za zády, protože nikam nepatří. Připadalo mu, že jeho spolužáci se zběsile nadchnou pro každou sebemenší pitomost, vrtnou se hned doleva, hned zase doprava, protože na to mají zrovna náladu. Byl rád, že jemu se nic takového neděje. Ty jejich neustálé vrtochy na něj působily nesmírně únavně. Nebylo ale jednoduché být vždycky ten „ujetej Adam“. Snažil se proto působit co nejnormálněji to šlo. Což zna menalo, že tentokrát o svém objevu pomlčí. Slíbil si však, že se o nálepce zmíní aspoň před svou učitelkou literatury, jakmile ji potká. Ta to určitě pochopí. Zahloubal se do vlastních myšlenek natolik, že úplně zapomněl na čas. Když naposledy zazvonilo, trhl sebou. Z chodby tou dobou zmizeli už i poslední opozdilci. Nechal

nálepku nálepkou a rychle se vydal ke třídě, kde začala hodina. Po cestě ze školy se v půli kroku zastavil v podchodu u me tra. Zaujalo ho jedno graffiti. Obvykle si jich nevšímal, ale tohle zničehonic přitáhlo jeho pozornost. Vlastně se jedna lo jenom o několik písmen. Lépe řečeno o adresu. Pod ní byl autorův podpis: Carpere20. Nedávalo to smysl. A právě v tom byl zakopaný pes, právě proto to bylo tak vzrušující. Kdo by jen tak nasprejoval anonymní adresu na zeď nějaké ho tunelu? Proč by to vůbec dělal? Pozorně nápis prozkou mal, ale pořád ho nenapadala žádná odpověď. Nedařilo se mu tu záhadu rozluštit. Pak ho napadlo, že to nejspíš stej ně není nic jiného než další virální marketingová kampaň, které si opět prostě jen dřív nevšiml. Takové věci mu totiž většinou unikaly. Ale i tak. Přejel rukou po písmenech na zdi, jako by tím mohl odhalit jejich tajemství.

× V dalším týdnu měla Ky tolik práce do školy, že na díru ve stěně skoro zapomněla. Vypadalo to, jako by se její učitelé spikli a domluvili se, že všechny důležité testy naplánují na stejný týden. Téměř každý večer teď trávila u některého ze svých spolužáků, kde se společně učili, a domů se vracela pozdě v noci. Kvůli učení jí tedy nezbývalo moc času na to, aby vysedávala u sebe v pokoji a přemýšlela nad tím, co udělá s tou dírou. Zato se jí však o ní každou noc zdálo. Nezáleželo na tom, o co ve snu zpočátku šlo. Někde v pozadí se vždycky objevil malý tmavý kruh, který se pomalu, ale nepřetržitě zvětšoval, až byl nakonec tak velký, že překryl všechno ostatní a hrozilo, že vzápětí spolkne i ji. Nic jiné ho neexistovalo, jen ta díra a zvuky, které se z ní ozývaly. Škrábání a šustění, hlasy a šepot. Tak blizoučko, že se téměř dala rozeznat jednotlivá slova. Řinula se z díry a vtékala jí ušima do hlavy jako jemný pramínek. Občas se uprostřed noci s trhnutím probudila a měla dojem, že někde těsně za sebou slyší ze stěny něčí hlas, ale pak si vždycky uvědomila, že to byl jen sen. Už si přestala dělat hlavu z toho, že stěnu zničila. Táta se před pár dny rozčílil u televizních zpráv a mrštil po tele vizoru soškou slona, která stála na stole. Byla to mámina soška. Přivezla si ji z jedné ze svých cest. Ky si pořád ještě pamatovala, jak ji tehdy obřadně postavila na stůl. A táta se ani nesnažil zamířit, hodil soškou jen tak nazdařbůh, takže

minula cíl a narazila do zdi nad televizí. Slonovi se ulomil ocas. Táta pak vyskočil, rychle ho zvedl ze země a opatrně ho dal zpátky na místo. Nemotorně se snažil připevnit ocá sek tam, kam patří. Když znovu odpadl, vypadalo to, že táta se co nevidět dá do breku. Ky se na to nemohla dívat, musela z pokoje pryč. Rozdrolené pukliny ve stěně si ani nevšiml. Nakonec ji přemohla zvědavost. Jedno středeční odpoledne se ze školy vyplížila už před poslední hodinou a vydala se do velkého železářství v centru města. Potřebovala vyba vení. V obchodě se probírala zásuvkami s nožíky, paletami a špachtlemi, dokud si nevybrala úzkou pilku s modrým držadlem, která ji vyšla na rovnou stokorunu. Ta pilka byla jako stvořená k tomu, co si vzala do hlavy. Usmála se. Teď už potřebovala jen nějakou lepší baterku. Když dorazila domů, byla v myšlenkách tak zabraná do svých plánů, že prošla kolem táty, jako by byl duch. Ani ho nepozdravila. „Ky?“ Když uslyšela jeho hlas, trhla sebou. Nejraději by se pro stě nezastavila a pokračovala až ke dveřím svého pokoje. Věděla ale, že ji potřebuje. Už zase měl ten svůj prosebný tón. Otočila se. Seděl na svém místě na pohovce. „Ahoj, tati. Co děláš?“ „Nic. Vůbec nic.“ Přejel vodnatýma očima po vypnuté televizi. „To kvůli té podělané stávce těch pitomých autobusáků. Jak dlouho to bude ještě trvat, co? Nemůžu jet ani do práce. Z čeho mám pak asi tak zaplatit nájem? Už jsem ti říkal, jak to tady řídí banky, celý stát? Normální lidi si ani ne škrtnou.“ Povzdychla si. Pravdou bylo, že stávka místních řidičů autobusů se opravdu vlekla už dlouho a znepříjemňovala

život spoustě lidí, ale problémy jejího táty jakoukoliv stáv ku dalece přesahovaly. Když nepil, nebylo to tak hrozné. To býval i šťastný. Občas. Někdy jí vyprávěl historky z dob, kdy do sebe s mámou byli ještě zamilovaní. Jak jejich city nakonec vždy převážily všechno ostatní a překonaly všech ny rozdíly mezi nimi. Ona, vědkyně, která nikdy ani chvíli nevydržela na jednom místě, neustále se hnala za dalšími a dalšími objevy. A on, sochař, kterému vůbec nezáleželo na tom, že o jeho výtvory nikdo nemá zájem, a tak se musí živit bokovkou na částečný úvazek. A přestože podle táty to mezi ním a mámou těch několik prvních let bez problé mů klapalo, Ky dobře věděla, co po určité době vystřídalo lásku. To, co si ona sama pamatovala ze všeho nejlíp. Totiž mámino neutuchající zklamání. Z toho, že ani jeden z nich se jí vůbec nepodobá. Přesto si táta dlouho udržoval dobrou náladu a pozitivní přístup. V tu hromádku neštěstí, která teď seděla na pohov ce, se proměnil až později. Plíživě a nenápadně, vlastně ani nevěděla, kdy to celé začalo. Zpočátku se ho snažila podpo rovat, ale nakonec ta vlezlá beznaděj zaryla drápky i do ní. Za všechno mohl někdo jiný, všechno byla chyba ostatních. To, že se táta nezvládal postarat sám o sebe, zavinilo jedno velké spiknutí. Věděla naprosto přesně, kdy nastal ten okamžik, kdy to úplně vzdal. Věděla i to, proč se to stalo, ale jeho sklíčenost ji tou dobou už svazovala jako svěrací kazajka. V životě se kvůli ničemu necítila hůř. „Jedls něco?“ „Jo.“ „To je dobře.“ Oba věděli, že lže. „Jak… jak bylo ve škole?“ „Dobře. Máme toho teď hodně.“ „Potřebuješ s něčím pomoct?“

Zakroutila hlavou. Úleva, která se mu v tu chvíli zračila v obličeji, byla téměř hmatatelná. Uhnula pohledem a zamí řila do pokoje. Znovu pocítila ten starý známý ochromující pocit — strach, že uvízla v pasti. Musí se z toho začarova ného kruhu nějak dostat, už musí najít cestu ven. Dřív než bude pozdě. Rozuměla tomu, jak se máma asi musela celou tu dobu cítit. Vzdala to ve stejnou chvíli jako táta. Oba svým způsobem utíkali sami před sebou. Problém byl v tom, že každý to dělal po svém. Ky nechtěla opakovat jejich chyby. Nehodlala před ničím utíkat. Chtěla se rozběhnout něčemu naproti. Potřebovala jen vědět kam a k čemu poběží. Potřebovala nějaký cíl. Nadzvedla spodní hranu plakátu, otočila ji a přichytila lepicí páskou na zeď o kousek výš. Takhle jí při práci plakát nebude překážet. Popadla pilku. Pak se ale zarazila. Opravdu to chce udělat? Ta díra nebyla zase tak velká. Ještě pořád by se dala doce la snadno spravit. Ohlédla se na zarámovaný plakát s Hou dinim u stolu. „Tak co říkáš? Mám?“ Houdini jí zatvrzele oplácel pohled. V očích mu jiskřilo. „Takže mám.“ Řezala pečlivě podle plánu. Díra už měla v průměru deset centimetrů. Ky popadla novou baterku a posvítila si dovnitř. Nic tam nebylo. Stále nedohlédla na nic jiného než na prázdný prostor mezi stěnou pokoje a zadní stěnou vesta věného šatníku na druhé straně. Bude muset otvor ještě zvětšit. Od toho dne pracovala Ky na díře každé odpoledne. Tátovi napovídala, že učitelé jim zase zadali hromadu úkolů a že se potřebuje v klidu učit. Už ji nehnala vpřed jen zvědavost — to bezbřehé prázdno za stěnou ji vysloveně provokovalo. Mělo by tam něco být.

Díra už nebyla kulatá. Ky zjistila, že je mnohem jedno dušší do stěny řezat rovně. A čtvercový otvor byl koneckon ců pro to, co plánovala, i vhodnější. Každé ráno při odchodu do školy propašovala z pokoje ve své školní tašce všechen nadrobený sádrokarton a vhodila ho do koše na papír připevněný na zdi v kuchyni. Pokaždé ji naplnil tentýž pocit chvějivého vzrušení, jako když byla malá a skrývala před ostatními nějaké velké tajemství. Bylo to její vlastní dobrodružství. Trvalo dva týdny, než ze stěny odstranila poslední kou sek přebytečného sádrokartonu a otvor byl téměř tak velký jako plakát, který ho přes den zakrýval. Ky odložila pilku a udělala na posteli krok vzad, aby si své dílo prohlédla z od stupu. Dílo, které z ní dost dobře mohlo udělat bezdomovce, kdyby se o něm táta dozvěděl. Otvor byl už dost velký na to, aby se jím protáhla. Když se bude trochu snažit, dostane se za stěnu. Musela ale počkat až do soboty, než nadešel čas, kdy ve své tajné výpravě mohla pokračovat. Ke snídani udělala pro sebe i pro tátu míchaná vajíčka se slaninou. V sobotu obvykle odcházel brzy po ránu za svými kamarády. Během snídaně netrpělivě poposedávala na židli, hrála si s černou tužkou, kterou měla v kapse, a čekala na to, až se táta ko nečně zvedne. Když se pak za ním zabouchly dveře od bytu, vyskočila ze židle, rozběhla se do pokoje, nadzvedla okraj plakátu a páskou ho zase připevnila o kus výš. Vylezla na postel a opatrně do díry prostrčila levou nohu. Jakmile pod špičkami prstů ucítila pevný povrch, přehodila přes okraj i druhou nohu. Pokud se mezi stěnami zasekne, bude to velice nepříjemné, to bylo jasné — stěny stály dost těsně u sebe. Sklonila však hlavu a sklouzla z okraje dolů. Byla tam tma. Okamžitě ji polil studený pot. Cítila, jak začíná panikařit.

Byla tam pohřbená zaživa. Instinktivně se vrhla zase nazpět, aby se okamžitě dostala ven, zatímco ji začaly za plavovat vzpomínky. Znovu ucítila pach zatuchlé matrace. Vykřikla, rozhodila rukama a odstrčila se od příčky za se bou, takže se praštila čelem a loktem o stěnu před sebou. Po několika nekonečně dlouhých vteřinách nakonec znovu nahmatala okraje díry ve stěně, vytáhla se nahoru a přelezla nazpátek do své postele, ve které pak zůstala ležet. Se za vzlykáním se schoulila do klubíčka a přinutila se zhluboka a pomalu dýchat, přestože staré vzpomínky ji v duchu po řád trýznily. Má sotva čtyři roky a ti velcí kluci ve školce ji zavřeli do skříně na matrace. Už zase. Už si nepamatuje, jak dlouho v té tmě a smradu molitanových matrací přešlapuje z nohy na nohu. Vždycky to trvá celou věčnost, než se dveře zase otevřou. Venku stojí v karmínovém kabátě máma, vy soká a krásná. Ky vyleze ze skříně, vzhlédne k ní a chytne ji za ruku. Hledá v ní útěchu. Je jí zima a kalhoty má celé mokré, protože ji v té skříni nechali příliš dlouho. Ale tenkrát přece byla malé děcko. Myslela si, že teď už to zvládne líp. Neodvažovala se však ani zvednout zrak a podí vat se na Houdiniho u stolu. Určitě ho zklamala. Ležela schoulená na posteli ještě několik minut, než se úpl ně uklidnila. Pak znovu pomalu vsunula nohu do díry. Za vřela oči, a když zase pocítila nával paniky, začala se opět soustředit na vlastní dech. Tak jako když v tělocviku zkou šeli meditovat. Pomalu se nadechnout, napočítat do čtyř. Zadržet dech, napočítat do čtyř. Vydechnout, napočítat do čtyř. Tep se jí zpomalil. Sevřela pevněji víčka a sklouzla dolů, tentokrát ale čelem k zadní stěně šatníku. Pak se v tom těs ném prostoru narovnala. Málem ji zase zachvátila panika, ale ona se usilovně snažila nebrat v potaz jakoukoliv myš lenku, která se netýkala dýchání. „Jsem Houdini,“ řekla nahlas a otevřela oči.