Émile Durkheim
Solidarita a moderní pracovní život
Pål Veiden
Původní norské vydání:
Émile Durkheim: Solidaritet og det moderne arbeidsliv
© CAPPELEN DAMM AS, Oslo, 2022
ISBN 978-82-02-69589-7
1. vydání, 1. tisk 2022
www.cda.no
akademisk@cappelendamm.no
České vydání:
Translation © Petra Štajnerová 2025
Foreword and editation © Jan Váně 2025
Překlad a náklady na tisk v českém jazyce byly podpořeny z projektu „Megatrendy a společenské výzvy: udržitelnost, sociální soudržnost“ – SGS-2024-024.
ISBN 978-80-261-1306-5
ISBN 978-80-261-1305-8 (brožovaná vazba)
DOI https://doi.org/10.24132/ZCU.2025.13065
© Západočeská univerzita v Plzni, 2025
Obsah
Émile Durkheim optikou norské sociologie a její možné inspirace pro Českou republiku (Jan Váně)
Kapitola 1. Komplikovanost a jednoduchost
společnost skrze nás?
versus instituce
a válka
Proti Spencerovi, za moderního jednotlivce
Normy versus peníze
Durkheimův pojem jednotlivce
Role – obrana
Důvěra
Integrace založená na normách
Mýty sociologie: „Tehdy, když…“
Kritika a obdiv
Soudržnost mizí – a narůstá
organizace, integrace
Ubohost socializace: třídní společnost a náboženství
Jazyk jako tvůrce společenství
Hodnotové systémy integrace?
metoda solidarity
Solidarita v kapitalismu? Durkheim proti neoliberalismu
Rizika polarizace
Vnější instituce
Durkheim jako feministický věštec? 64
Osvobození a symbol 65
Tradice a volba 67
Norma, strategie a cit 68
Durkheim, Adorno a moderní pracovní život 71
Kapitola 2. Strategie, rituály a moderní pracovní život . . . . 73
Dělba práce v moderní společnosti
Socialismus
Dva příběhy o tomtéž fenoménu
Anomický stipendista
Mravní apel práce
Profesní společnost
Pracovní život a vzdělání – nespočet možností 86 Zlatý standard a korodování 87
Internalizovaná solidarita? 88
Hranice solidarity 89
Filozoficky zdůvodněná morálka pracovního života 91
Soudržnost a důvěra na pracovišti 92
Elektronická solidarita – nové sledování? 94
Obecný a specifický pracovní trh 96
Filozofická solidarita versus praktická integrace 98
Solidarita, premoderna a moderna 100
Od parťáka ke kolegovi 102
Šťastné a méně šťastné vystoupení z pracovního života 105
Na nejnižším stupínku pyramidy 106
Problém volného času 109
Výzkum faktů: Práce pro právníky
Solidarita pod tlakem: přistěhovalectví
Vztahy, nikoliv byrokracie
Zákonem regulovaný pracovní život
Vedení fungující společnosti
Integrace a ambice
Lákadla komunitarismu
112
115
Má se vyplatit být solidární? 119
Členství v odborech jako indikátor – čeho? 120
Soudržnost, rozmanitost a absence pracovního života 122
Kapitola 3. Durkheimovská nauka o krizi
Společnost a kolektiv
Konsensus a konflikt
Solidarita a odstup
Evropská solidarita
Cizost a individualita .
Program společenství a racionality
Durkheimovský pokus z meziválečného období
Rok 1945 jako důsledek roku 1935
Soudržnost, rozštěpení a fragmentarizace
Další úvahy o dělbě práce
– jaké krize?
Norský model – je durkheimovský?
norského modelu
léčba nemoci
regulace – konec modelu?
model
a korporativní pokus
na scestí
Kapitola 4. Národ a integrace
společenství
systém
kritika a ambice 166
Náboženství: Oslabená, nebo nová společenství? 168
Covid a solidarita 169
Závěr .
Vzdalujeme se od Durkheima?
Masa, moc a individuum
Naivní společenství
Émile Durkheim
optikou norské sociologie a její možné inspirace pro Českou republiku
(Jan Váně)
Norský sociolog Pål Veiden ve své knize předkládá aktuální a inspirativní reflexi klasika sociologického myšlení Émila Durkheima. V jeho podání nejde přitom o historizující návrat ke „klasikovi“, ale o promyšlený pokus převést jeho pojetí solidarity a integrace do současné společenské diskuze. Tento záměr realizuje v kontextu norského prostředí, ovšem s přesahem, který je inspirativní sondou i pro vnímavého českého čtenáře.
Veidenova kniha je pozoruhodná hned v několika ohledech: propojuje teoretické přístupy s empirickými pozorováními, obratně analyzuje současné formy pracovního života a zároveň se nebojí pojmenovat slabiny tzv. „norského modelu“. Jedná se o dílo nejen interpretačního rázu, ale má i prvky angažovaného přístupu, v duchu tradice frankfurtské školy, a to v tom nejlepším slova smyslu. A právě tato kombinace z ní činí cenný příspěvek využitelný v českém prostředí. A to nejen znovuobjevením Durkheima v kontextu soudobé norské společnosti, ale i tím, že českému čtenáři jsou v jeho rodném jazyce zprostředkovány reálie země, která nepatří, alespoň v sociologickém kontextu, k těm právě sledovaným.
Předkládaná publikace je v českém kontextu výjimečná jednak proto, že jde o vůbec první překlad monografie norského sociologa
do češtiny. Je pozoruhodné, že země, kterou často obdivujeme pro její vysokou míru důvěry, sociální soudržnost či schopnost začleňovat znevýhodněné skupiny, byla dosud v našem prostředí přítomná spíše skrze reportáže o přírodních krásách Norska a letmé inspirace např. z prostředí fungování norského vězeňského systému, avšak nikoli skrze hlas samotných norských badatelů. Kniha Påla Veidena tuto mezeru naplňuje – a činí tak originálním způsobem: skrze návrat k Durkheimovi jako klíči k porozumění současné norské společnosti. Durkheim se v této knize stává nástrojem reflexe, prubířským kamenem, jak Veiden sám říká. Otázka, co drží společnost pohromadě, je klíčová nejen pro pochopení Norska, ale i pro naše úvahy o stavu české společnosti a je to určující společný jmenovatel sociologie. A právě proto má smysl sledovat, jakým způsobem se norský sociolog dívá na práci, integraci, normy a solidaritu. Pracovní život zde není jen ekonomickou sférou, ale i prostorem, kde se solidarita buď utváří, nebo hroutí. Je to sféra, kde se ukazuje, zda se společnost ještě „drží pohromadě“.
Považuji za důležité zdůraznit, že Veidenův přístup není souborem fragmentovaných postřehů bez odkazů – naopak, v knize systematicky pracuje s řadou norských sociologů, jejichž jména v českém kontextu téměř neznáme, o to víc tak kniha slouží jako rychlé uvedení do prostředí norské sociologie. Čtenář tak získává nejen vhled do Durkheima, ale také možnost letmého seznámení s norskou myšlenkovou krajinou. V tomto ohledu kniha otevírá dveře k jinému okruhu inspirace, než je ta dominantní americká, která v české sociologii často převažuje. Norská cesta i přes své vlastní omezení a kritiky tak představuje jiný způsob myšlení o společnosti – méně individualistický, více komunitně orientovaný. Veidenův text není apologetikou tzv. norského modelu. Naopak jde o kritickou reflexi, kdy na pozadí obdivu k tomu, co norská společnost dokázala, se objevují také jemné i ostřejší kritické momenty. Otázka migrace, proměny pracovní solidarity, krize státu jako integračního rámce, to vše autor pojmenovává otevřeně. O to silněji pak vyniká význam klasické sociologie. Durkheim v předkládané monografii není glorifikovaným a nezpochybnitelným klasikem, nýbrž myslitelem, jehož koncepty pomáhají reflektovat a rozplétat složitosti současnosti.
Z českého pohledu je přitažlivé i to, jak se Pål Veiden neostýchá poukazovat na vzájemné vlivy mezi oběma zeměmi. Připomíná inspiraci Norska Masarykem a českými intelektuály, zmiňuje například Jana Patočku a ukazuje, že kulturní a ideová propojení mezi oběma zeměmi nejsou jednosměrné. Norové obdivovali českou demokratickou kulturu, české školy, naše intelektuály a po druhé světové válce také vnímali Československo jako důležitý demokratický projekt ve střední Evropě. O to silněji na ně zapůsobilo únorové převzetí moci komunisty v roce 1948. Právě v tomto roce, těsně po komunistickém puči u nás, pronesl norský premiér Einar Gerhardsen slavný projev na ostrově Kråkerøy, v němž ostře odsoudil komunistický puč v Praze a varoval před komunismem jako diktátorským a nedemokratickým režimem. Tento „Kråkerøy-tale“ se v Norsku stal symbolem jasného vymezení demokratické politiky vůči totalitní hrozbě. Československo se tak pro Nory stalo mementem toho, co se může stát, pokud demokracie není dostatečně chráněna a připravena se bránit vůči demagogům, populistům a kolaborantům s nedemokratickými režimy. I proto má dnes smysl naslouchat, jak norští sociologové promýšlejí svou společnost, protože jejich reflexe v sobě nese nejen akademickou tradici, ale i historickou zkušenost se střední Evropou. A možná se pak díky tomu dozvíme něco i o sobě.
Vedle doposud konstatovaného má předkládaná publikace ještě jeden důležitý rozměr: stává se výzvou ke znovuobjevení Durkheima v českém prostředí. Veiden připomíná, že se Durkheim stal ve Francii jakýmsi „státním filozofem“ přítomným v celospolečenských debatách. V českém prostředí často užíváme jména klasických autorů jako zdroj legitimizačních citátů, nikoli jako výzvu ke čtení a myšlení. Tato kniha nám připomíná, že Durkheim při opětovném čtení a promýšlení představuje stále zdroj podnětů nejen k diskuzi, ale i stále účinný analytický nástroj, avšak s nutným vědomím toho, že se nesmí stát samoúčelným instrumentem. Je v tomto směru symbolické, že překlad knihy, ale vlastně i část publikace vznikly ve spolupráci a na Katedře sociologie a sociální práce Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Právě akademické prostředí se zde stává mostem mezi kulturami – nikoli jen jako technický překladový servis, ale jako místo přemýšlení, které hledá spojitosti i rozdíly.
Konstatoval jsem, že obeznámenost s norskými sociologickými texty je v Česku minimální, natož aby existovaly překlady. Výrazně lepší situace panuje na českém literárním trhu, který se norské kultuře výrazněji otevřel. Čteme Karla Ove Knausgårda, jehož rozsáhlý autobiografický cyklus Můj boj si získal široké publikum. Do češtiny byli přeloženi i další významní autoři – například Lars Saabye Christensen (Beatles), Roy Jacobsen (Neviditelná), Tarjei Vesaas (Ptáci, Ledový zámek), Linn Ullmann (Neviditelní přátelé) nebo také Siri Pettersen, jejíž fantasy trilogie Ódinovo dítě oslovila i čtenáře mimo žánrový okruh a zaznamenala značný čtenářský ohlas. Díky těmto překladům se povědomí o norské literatuře u nás rozšiřuje – a už dávno nejde jen o znalost, byť důležitou, klíčového románu Hlad od nositele Nobelovy ceny Knuta Hamsuna. Přesto společenskovědní diskursy zůstávají stranou zájmu, snad s výjimkou knihy od Asne Seisrstad, která se formou reportážního románu pokusila o psychologickou studii a vyrovnání se s traumatem v moderních dějinách Norska, s Breivikovou rasově a politicky motivovanou masovou vraždou v roce 2011 (Jeden z nás: Příběh o Norsku). Veideonova kniha tak může být začátkem změny, otevírá prostor norskému sociologickému myšlení pro české publikum a ukazuje, že i v této oblasti má Norsko co nabídnout.
V kontextu narůstající nedůvěry, oslabování institucionálního rámce a hluboké fragmentace společnosti, kterou zažíváme i v České republice, může být norská zkušenost – čtená a promýšlená skrze Durkheima – nejen poučením, ale i výzvou. Ukazuje, že solidarita není přežitkem, ale podmínkou společenské stability. Že práce je nejen ekonomickou nutností, ale i arénou integrace.
A že i klasická sociologie může být stále aktuální, pokud ji vezmeme vážně, s vědomím nezbytnosti zasadit ji do kontextu doby. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, přeji potěšení z četby textu, který je možným otevřením jiné sociologické perspektivy, než na jakou jsme dominantně zvyklí.
V Plzni 20. 5. 2025 Jan Váně
Předmluva
Durkheimovo uvažování je pro mě návrat k tomu, čemu se dříve v Norsku říkalo úvod do sociologie. Během roku studia jsme se naučili mnoho zajímavého. Většina informací sice upadla v zapomnění, ale jednu věc si pamatuji jasně: Durkheim byl sociolog – solidarita, soudržnost, společenství. Sociologie je studium kolektivity a středobodem této knihy je sociolog Durkheim, nikoliv pedagog či filozof Durkheim. Bez ohledu na moderní směry a politizaci oboru je v centru i nadále kolektivita, tedy to, čemu někdy nepřesně říkáme společnost. Nikoliv stát, nýbrž společnost.
Tento koncept není passé, i když jeho teoretik zemřel už v roce 1917. Otázky zůstávají, odpovědi se musí aktualizovat a přizpůsobovat času a místu. Problémy v Norsku v roce 2022 jsou samozřejmě jiné než problémy ve Francii okolo roku 1910, ale společenství –jedno či více – charakterizované soudržností a solidaritou je snad i nadále žádoucí. Jen člověk cynický nebo zaslepený extrémními ideologiemi by neviděl, že tyto otázky jsou aktuální i dnes. Max Weber vyzdvihl ve své slavné řeči na téma věda jako poslání, že na rozdíl od uměleckého díla, které může být dokončeno, vědec ví, že za deset, dvacet nebo padesát let bude jeho práce zastaralá. Objevují se nové otázky a s tím se musí vědci smířit (Weber 1919/1968, s. 592). Je proto paradoxní, že se tato Weberova úvaha i nadále cituje jako pravda nebo přinejmenším jako inspirace, což ostatně platí i pro další Weberovy myšlenky. Totéž platí – možná ještě ve větší míře – o Durkheimovi: Jsou snad problémy a otázky společenské solidarity zastaralé?
Tato publikace je rozdělena do čtyř kapitol. První se věnuje Durkheimovým postojům, pojmům a úvahám o solidaritě a integraci na základě jeho perspektivy. Druhá kapitola se zabývá rysy moderního pracovního života, s důrazem na dělbu práce. Třetí kapitola
se týká solidarity na makroúrovni jakožto rysu norského modelu a čtvrtá je věnována úvahám o problematice státu a národa.
Velký dík patří Kristen Nordhaugové, OsloMet, která si publikaci důkladně pročetla a přišla s mnoha návrhy na úpravy. Dále bych rád poděkoval Øysteinu Nilsenovi ze společensko-politického odboru Norské konfederace odborových svazů, Arvemu Hjelsethovi z univerzity NTNU a Eivindu Falkumovi z institutu AFI, OsloMet.
Děkuji svému zaměstnavateli, Vysoké škole ekonomické, OsloMet, za čas na psaní. Velký dík patří také Západočeské univerzitě v Plzni a Janu Váněmu, vedoucímu katedry sociologie a sociální práce, kde mi byl poskytnut prostor na práci a kde jsme vedli řadu zajímavých diskuzí. Tato katedra je pro mě inspirujícím partnerem.
Oslo, říjen 2022
Pål Veiden
Kapitola 1 Komplikovanost
a jednoduchost
Durkheimovo dílo je jako jakákoli jiná klasická společenská věda: Lze ho komplikovat. Pojmy, teorie, domněnky a odkazy – lze o nich diskutovat, lze je různě interpretovat, lze poukazovat na to, že jsou nepřesné, kontroverzní nebo chybné. Každá teorie nebo směr mají své kritiky. Takový je svět vědců, teoretiků a pedagogů, svět hutné a někdy i těžko pochopitelné vědy. Ač někteří populisté hlásají opak, je tento svět důležitý a jeho činnost je přínosná. Nejde o to, že by vyvolení měli žít v ústraní jako mniši v románu Hermanna Hesseho Hra se skleněnými perlami. Společenské vědy nejsou mnišský život, ale dialog s životem společnosti. Ekonom, který se nevztahuje k ekonomické realitě reálné společnosti, bude těžko ekonom, ale spíš špatný filozof nebo matematik. Specializovaný svět teorie představuje arzenál znalostí a náhledů. Kdo chce, může si z těchto databází převzít postřehy a myšlenky. Tak bude stát na ramenou obrů, odkud je větší a jasnější rozhled.
Následující stránky vycházejí z domněnky, že i dnes lze v Durkheimovi a v myšlenkách inspirovaných jeho teoriemi najít nové, zajímavé i kontroverzní podněty. Jde o solidaritu a integraci. A není právě toto jádrem sociologie? Integrace do moderního světa, to je vlastně motto veškeré sociologické činnosti.
Émile Durkheim – ve stručnosti
Émile Durkheim (1858–1917) žil v neklidné době, ve Francii v období třetí republiky. V době sporů mezi republikány a monarchisty, mezi společenskými třídami, mezi antisemity a těmi, kdo židy považovali za rovnocenné občany. Za Durkheimova mládí probíhala válka mezi Německem a Francií a děsivá občanská válka. Durkheim měl pádné důvody se obávat: Co bude s integrací? Se společenstvím? Solidaritou? Jak ukončit spory, které zmítají společností? Solidarita je vědomí společenství, ochota člověka obětovat něco pro druhé. Je to vlastně opak egoismu, i když i tento pojem má různé významy. Jak mnozí poukazují, projevuje se solidarita činy i city. Jedna věc je pojmenovat to teoreticky, ale jak by se to mělo realizovat prakticky? Durkheim bojoval za to, aby byla sociologie ve Francii univerzitním oborem, a to se mu i povedlo. Není nikterak přehnané označit ho za otce moderní sociologie. Sociologie je složené slovo, z latiny a řečtiny, kdy socius znamená společník a logos nauka. V mnoha jazycích se setkáváme se slovy obsahujícími societas, tedy společnost. Sociologie je tedy nauka o společnosti – název je současně i programem. V souvislosti s Durkheimem se pak důraz klade na to, co společnost drží pohromadě.
Durkheimovy nejznámějšími pojmy jsou mechanická a organická solidarita: Solidarita založená na podobnosti oproti moderní solidaritě, kdy se jednotlivci více liší. Obecně lze říci, že se jedná o vývoj od tradiční k moderní společnosti. Ve své knize o dělbě práce Durkheim uvádí, že podobnost jako základ mechanické solidarity je dána jednotou citů: Jedná se o formu kolektivního vědomí, které posiluje dojem jednotlivce, že cítí totéž, co ostatní lidé ve skupině. Dag Østerberg uvádí, že to není totéž, jako když se city vyskytují ze zvyku nebo z rezignace. Spíš jde o to, že když se jednotlivec stává součástí společenství, tak „svým způsobem ztrácí vlastní vůli, jeho chování určuje kolektiv a naopak: Jednotliví členové společnosti se mohou pohybovat jen společně – vystupovat jako kolektiv, protože vlastní pohyb v podstatě nemají“. (Østerberg 2012, s. 33).
Pro moderní společnost je typická spíš organická solidarita. Rozdílnost vyžaduje nové formy soudržnosti, protože rozdílnost zvyšuje vzájemnou závislost. Durkheim věnoval svou knihu o dělbě
práce právě této formě solidarity: Jednoduše řečeno závisí specializovaná profese jednoho na tom, že i druzí vykonávají své specializované profese.
Pro moderní společnost je příznačná pokročilá dělba práce. Jako jednotlivci jsme různí, ale i tak potřebujeme solidaritu. Tu můžeme budovat racionálně. Nejde tu o filozofii ani spekulace, ale racionální analyzování společenských poměrů. Nehledáme psychologii a vnitřní motivy, ale sociální poměry vysvětlující motivy jednotlivce. Zaměřujeme se na kolektivitu. Durkheim uvádí: „Nemáme námitek k tomu, že se o sociologii tvrdí, že je to druh psychologie, ovšem musíme dodat, že sociální psychologie má své vlastní zákony, které se zcela odlišují od zákonů individuální psychologie“ (1978, s. 171–172). Od dob Durkheima se psychologie i sociologie jako obor samozřejmě změnily, ale jeho obecný názor, pohled na kolektivitu a to, co je nadřazené jednotlivci, to platí i nadále. Durkheim viděl v životě společnosti analogii k biologii: Společnost může být nemocná stejně jako lidské tělo, tudíž se i může uzdravit.
Durkheimovo základní pravidlo společenskovědní metody bylo přistupovat k sociálním faktům, jako by to byly věci: dívat se na stavy jako na předměty a pojímat je stejně věcně, metodou pohledu z vnějšku. Důraz je kladen na kolektivitu a Durkheimovi se říkalo metodologický kolektivista. To dokládá například i Durkheimova domněnka, že fenomén sebevraždy je projevem kolektivity: Společnost jedná prostřednictvím individua. Nedostatečná integrace vede jedince k tomu, čemu Durkheim říkal absence norem, anomie, kdy člověk nevidí hranice. Proto je jedinec zranitelný, což zvyšuje pravděpodobnost tak drastické volby, jakou je sebevražda. Kolektivita může proti takovým volbám chránit, pokud působí přiměřeně integračně – ani přehnaně, ani nedostatečně. Zlatá střední cesta, to je Durkheimovo východisko. Durkheim využil studii o sebevraždě, tedy o extrémní individuální volbě, aby osvětlil kolektivní rysy, které vedly k různým typům sebevražd. Sociolog Randall Collins tvrdí, že Durkheima fenomén sebevraždy vůbec nezajímal, ale že na něm chtěl ukázat působení normální sociální integrace (Collins 1994, s. 184–185).
Durkheima zajímalo působení různých náboženských společenství na integraci do společnosti. Jeho empirický výzkum má v sobě
prvek optimismu: Najděme dostatek dat a analýz (u jednotlivce!) a najdeme tak lék na problémy života společnosti.
Racionální empirická analýza života společnosti je ideál, který platí dodnes. Nejde snad ve společenských vědách o to, jak mohou přispět ke zkvalitnění společnosti? V této analýze se musíme stejně jako Durkheim vyhnout extrémům politického a sociálního charakteru. Uvažovat jako Durkheim v zásadě znamená uvažovat proti extrémům. Bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová v jednom slavném projevu uvedla, že něco jako společnost neexistuje, existují jen jednotlivci a jejich rodiny. To byla rétorika proti „společnosti“, která byla považována za jakousi nepříjemnou kolektivní veličinu brzdící jednotlivce, ne-li za socialistickou ideologii proti svobodnému člověku. Opak k tomu představuje Durkheim: Všechno je společnost. To ovšem není podnětný pohled na život společnosti. Politické ideologie a odborné úvahy nejsou jedno a totéž. Oprávněná kritika tohoto pojetí však nesmí sklouznout do druhého extrému – do tvrzení, že společnost neexistuje.
Solidarita má řadu forem, významů a zdůvodnění. Steinar Stjernø vyzdvihuje čtyři dimenze:
Za prvé se [v solidaritě] jedná o „my“ a pocit, že lidé jsou k sobě vázáni společenstvím. Za druhé musí existovat vůle sdílet a přerozdělovat spolu s ostatními. Za třetí zahrnuje solidarita vůli kolektivně jednat. Člověk musí být ochoten jednat spolu s ostatními. Za čtvrté musí existovat vůle k určité modifikaci tržních sil. Tedy používat stát k úpravě ekonomického rozdělování, které je vytvářeno tržními silami. To se může dít prostřednictvím daňového systému nebo systému sociálního zabezpečení. (Stjernø 2020, s. 36)
Fenomén solidarity i samo slovo solidarita lze zneužít, jako lze zneužít téměř cokoliv. Tato publikace pochopitelně vychází z Durkheimova uvažování: Solidarita je nutná i žádoucí. Zdůvodnění je jednoduché: Solidarita přináší jednotlivci lepší život. Solidarita se neustále vyvíjí – v dobách Durkheima i v dobách individualismu. Individualismus neznamená egoismus. Individualismus je základní myšlenka moderní společnosti, ne jako abstraktní ideál, ale jako
řada konkrétních projevů. Vzájemný individualismus je tolerantní a nevyhnutelný. Je to ideál, který nezmizí, protože se osvědčil. Je lepší než jeho alternativy. Individualismus neznamená antispolečenství a nemusí znamenat nesolidární postoje a činy. Spolu s Durkheimem můžeme tvrdit, že individualizace je v moderní společnosti vázaná na dělbu práce, se kterou jde ruku v ruce socializace: Společné normy a hodnoty potřebujeme.
Doba a prostředí
Durkheim se narodil nedaleko hranic mezi Francií a Německem. Jeho rodina byla židovského původu, otec i dědeček byli rabíni. Víra a tradice však pro Durkheimův život nebyly nijak významné.
Na hranicích Německa a Francie se bojovalo po staletí. Evropa té doby, to byly malé státy, neustálé změny hranic, nepředvídatelnost a boje o to, kterým jazykem se bude mluvit.
Durkheim se narodil v době druhého císařství. Francie po roce 1789 prošla několika změnami režimů, ale žádný z nich nebyl demokratický. Ideály revoluce – volnost, rovnost, bratrství – však dále existovaly a děsily vládnoucí třídy v řadě evropských zemí. Demokratičtější uspořádání se vytvořilo až ve třetí republice, která se datuje od roku 1870 do vypuknutí druhé světové války. Ve svých třinácti letech si Durkheim jistě uvědomoval neklidnou dobu: porážku Pařížské komuny v roce 1871 a prohranou válku s Pruskem. Zdánlivě věčný nepřítel Německo slavil sjednocení, a aby toho ponížení nebylo málo, tak k tomu došlo na zámku Versailles u Paříže. Francie byla zraněná velmoc. Před šesti sedmi desetiletími Napoleon dominoval Evropě a Francie si udržovala vliv nad velkou částí kontinentu. Nyní ale byla země geopoliticky ve zcela jiné situaci. Jestli můžeme mluvit o „pošramocené národní hrdosti“, pak to byla Francie za Durkheimova mládí.
Durkheim se narodil do regionu s nevyhraněnou národní příslušností, do regionu zmítaného konflikty francouzských a německých zájmů. Jeho rodné město, Épinal na severovýchodě země, se za jeho života rozvinulo v centrum textilního průmyslu. Podle řady biografií