Ema a její kouzelná zoo Osamělé lvíče Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz
Amelia Cobb Ema a její kouzelná zoo – Osamělé lvíče – e‑kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2017
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Prastrýček Horác vysunul nahoru jednu stěnu bedny a Emě se rozbušilo srdce nadšením. V bedně leželo chundelaté zvířátko s kulatýma ušima, čokoládově hnědýma očima a dlouhým ocasem s hnědým chomáčkem na konci. Bylo to naprosto nádherné lvíče s nadýchanou srstí!
Se speciálním poděkováním Natalii Dohertyové
Pro Ala, který vždycky chtěl, abych napsala knihu, a pro Sarah, která mi to umožnila.
6
Kapitola 1
Emina zoo „Tarúúm! Tááárrrúúúmm! Ta-ra-ra-rúúm!“ Časné tiché ráno prořízlo ohlušující zatroubení. Bylo tak hlasité, že Emě Parkerové zadrnčelo okno v pokoji. Ema otevřela oči a široce se usmála. „No jo, no jo, už jsem vzhůru!“ řekla. Potom, co se naposledy protáhla a zavrtěla prsty u nohou, vyskočila z postele. Oblékla si džíny a třpytivé 7
tričko, pak si připnula na krk náhrdelník, který vždycky nosila – krásný stříbrný řetízek s talismanem ve tvaru lví tlapy. Když si česala vlnité hnědé vlasy, podívala se do zrcadla a usmála se. Kolem rámu bylo zastrčených tolik pohlednic, že se v zrcadle stěží viděla. Všechny pocházely z dalekých zemí a zachycovaly nějaké exotické zvíře. Byly tu půvabné
gazely na africké savaně, plaché pandí mládě z čínských hor a tisíce stříbrných skalár, které se v amazonské řece třpytily jako diamanty. Když se rozlehlo další hlasité zatroubení, Ema si obula boty a podívala se na postel. „Kde jsi, ospalče?“ zašeptala. „Ukaž se. No tak, vylez ven…“ Chvilku se nic nedělo. Potom se přikrývka v nohách postele zachvěla. „Aha,“ řekla Ema, když se objevila boulička a začala se pohybovat po posteli. Pak – pomaličku – vykoukla zpod přikrývky dvě chlupatá ouška. Po nich se vyklubala hebká, světle šedá hlavička se dvěma obrovskýma lesklýma zlatýma očima, které rozespale zamrkaly. Nakonec se objevil dlouhý zatočený šedivý ocas. „Tady jsi, Monty,“ rozesmála se Ema, když se zpod přikrývky vysoukal maki – nejmenší lemur na světě. „Vstávej. Je čas snídaně!“ 9
„Míp! Míp!“ vypískl lemurek nadšeně a najednou byl úplně vzhůru. Přeběhl postel, skočil Emě do náruče a vzrušeně brebentil. Ema se na svého kamaráda s nadýchanou srstí usmála. Když se ozvalo další zatroubení, lemurek sebou polekaně škubl a chytil se Emy za tričko. Ema se znovu rozesmála. „Neboj se, Monty, to je jenom Oskar,“ uklidnila ho a otevřela okno. Ema se s úsměvem podívala přes mozaiku výběhů pro zvířata. Ze svého pokoje viděla celou zoologickou zahradu od třpytícího se jezera, kde se koupali hroši, přes travnaté plochy s pruhovanými zebrami a vysokými žirafami a rybník plný růžových plameňáků, kteří stáli na jedné noze, nahoru k větrnému mlýnu, jenž pomocí svých lopatek otáčejících se ve 10
větru zásoboval zoo elektrickou energií, až dolů k sousednímu slonímu výběhu. Emě připadalo normální, že má lemura, který spí v nohách její postele, nebo slona na zahradě, protože bydlela v zoologické zahradě svého prastrýčka. „Dobré jitro, Oskare,“ zavolala vesele z okna. Zpoza lesklého banyánu vykoukl konec dlouhého šedého chobotu, pak se ukázaly kly, hlava a obrovské plandající uši afrického slona Oskara. Zvedl chobot vysoko do vzduchu, zamával na ni a v moudrých starých očích mu zajiskřilo. „Tarúúm!“ zatroubil znovu. „Ne, Oskare, dneska do školy nejdu. Máme pololetní prázdniny,“ zavolala na něj. „Přijdu tě pozdravit později, ano? A možná ti přinesu něco dobrého na zub.“ Sloni většinu času žvýkali kůru ze stromů, listí a trávu, ale Ema věděla, že 11