Issuu

Dům, ve kterém… Prázdná hnízda Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Kn i ha t ře t í

Mar i am Pet ro sj anová

SFINGA Nad tlejícími trnkami již poletuje chmýří. Zakrátko rukavicí spočítáš prázdná hnízda. ‒ Alfred Gong: Boedromion

nohama položenýma na lavičce ležím ve vlhké trávě a dívám se na oblohu, která ještě nedávno plakala. Te‑ nisky špinavé od bláta mám zkřížené na sedadle lavičky a bláto na nich postupně světlá, vysychá a opadává na ošun‑ tělá prkna. Až příliš rychle. Letní slunce je nemilosrdné. Za půl hodiny už po nedávném dešti nezůstane ani stopa a za hodinu bude každý, kdo by se tu chtěl povalovat, potřebo‑ vat sluneční brýle. Já se zatím ještě můžu koukat na oblohu. Je zářivě modrá, orámovaná pavučinou dubových větví. O něco níž je hrbolatý kmen, který vypadá jako upletený ze zkamenělých provazů. Dub je ten nejkrásnější strom na dvoře. A taky ten nejstarší. Klouzám po něm pohledem pěkně seshora dolů, od nejtenčích větviček až po kořeny, které jsou silné jako já, a pak si náhle nad opěradlem lavič‑ ky všímám nápisu, tenkých vybledlých škrábanců na vrás‑ čité kůře. „Pamatuj“, píše se tam, pak ještě něco a potom „neztrácej“… Nadzvedám hlavu, abych lépe viděl. Jsem zvyklý číst i mnohem méně čitelné nápisy, tohle pro mě nic není.

Pamatuj na N. N. a neztrácej naději.

N. N. Nejdelší noc. Někomu tedy dává naději… Vlastně by to bylo k smíchu, kdyby to nebylo tak smut‑ né. Mělo vůbec smysl utíkat z Domu, kde se podobné nápi‑ sy hadovitě vinou, proplétají a stáčejí se do spirál a koušou se navzájem do ocasů, přičemž každá je jako křik nebo še‑ pot, píseň nebo mumlání, takže má člověk při pohledu na stěny chuť zacpat si uši, jako by to skutečně byly zvuky a ne slova? Mělo vůbec smysl odtud utíkat a pak se tady kochat tímhle nápisem, malým, ale tak děsivým?

Jsem strom. Až mě pokácejí, rozdělejte z mých větví oheň.

Další veselý nápis. Proč jen na mě tolik působí? Snad proto, že jsou tady a ne tam, kde stěny pokrývá jedna velká pavučina slov? Když je nic netlumí, zní mnohem zlověstněji. A přitom jsem tak hrozně toužil si odpočinout. Od Domu. Od takovýchto nápisů. Od výzev, abychom se vese‑ lili až do naprostého vyčerpání – „NEŽ VYPRŠÍ ČAS!“ Od sto čtyř otázek testu „Poznej sám sebe“ (jedna je hloupější než druhá, a hlavně nevynechávat podotázky!). A tak jsem odtud utekl. Z chaosu do panství ticha a starého stromu. Někdo však toto místo navštívil ještě přede mnou, přenesl sem své obavy a naděje a zohavil strom tím, že ho naučil šeptat každému, kdo se ocitne v jeho blízkosti: „Jsem strom. Až mě pokácejí, rozdělejte z mých větví oheň.“ Dub majestátně natahuje své hrbolaté větve ke slunci. Je prastarý, překrásný a vyrovnaný, připravený, stejně jako kterýkoli z jeho příbuzných, snášet i to nejhorší hanobení z rukou lidí bez stížností a výčitek. Náhle si ho zcela

zřetelně představuju, jak stojí uprostřed trosek zbořeného Domu, obklopen hromadami rozbitých cihel… Jak stojí a stále stejně natahuje mohutné větve ke slunci, zatímco pís‑ mena, vyrytá do jeho kůry, nadále vybízejí neztrácet naději. Po zádech mi přebíhá mráz. „Pociťujete čas od času nevysvětlitelný strach z budouc‑ nosti?“ V testu „Poznej sám sebe“ je to otázka číslo šedesát jedna. Test, jak nám sdělili, neobsahuje žádné nepodstatné otázky. Každá významným způsobem dokresluje psycho‑ logický portrét testovaného. Ale v našem případě by si klidně mohli vystačit jen s tímhle jediným bodem. Skřípot kroků na štěrku. Pootevírám jedno oko. Obloha… větve… nohy v černých kalhotách. „Leží se ti pohodlně?“ Ralf v rozepnutém saku a s nedbale uvázanou kravatou usedá na lavičku a zapaluje si cigaretu. „Hrozně pohodlně.“ Nezvedám se. Když už jsem řekl, že se mi leží pohodlně, budu se teď na něj muset dívat zdola nahoru. Ralfa to neuvádí do rozpaků. Schovává si zapalovač do kapsy a vytahuje odtud složený kousek papíru. Rozbaluje ho a drží mi ho před nosem. Je to seznam. Obsahuje šest křestních jmen a příjmení. Tři z nich dobře znám. Knot, Šalomoun a Don – to jsou Krysy, co pláchly ven. Poprvé utekli ještě v zimě, hned po Nejdelší noci. Tenkrát je rychle našli a vrátili zpátky, ale ti tři skoro hned prchli znovu. Během měsíce je pak přivedli ještě dvakrát a celých těch třicet dní se obyvatelé Domu ba‑ vili sázkami, jak dlouho to vydrží tentokrát. Jejich příjmení měli všichni stále na očích – pravidelně je totiž viděli

v oznámeních, která se z nějakého důvodu vyvěšovala v pří‑ zemí. Jako by snad už i Žralokovi natolik přeskočilo, že si začal plést přízemí se skutečnou ulicí, z jejíchž stěn lze pate‑ ticky vyzývat náhodné kolemjdoucí: „Každý, kdo může po‑ skytnout jakoukoli informaci ohledně místa pobytu zmíně‑ ných mladíků…“ Napotřetí už přivedli jenom Knota. Kam se zmínění mladíci poděli, to už nikdo nezjistil. Knot neměl dost odvahy na to, aby znovu utekl sám, a tak zůstal v Krysí díře. Byl teď ale pouhým svým stínem, věčně vyděšeným a ubohým, který se lekal kdejakého Krysího mláděte. „No?“ říkám. „První tři jsou Knot, Šalomoun a Don, ostatní neznám. To jako taky utekli?“ „Ne tak docela.“ Ralf otáčí svůj seznam a pozorně si ho prohlíží, jako by se chtěl přesvědčit, že nic nepopletl. „Ostatní jsou z první skupiny,“ oznamuje mi. „Zatím nikam neutekli, ale z nějakého důvodu by moc chtěli.“ Sedám si. Zepředu jsem horký a osmažený sluncem, zeza‑ du zase promočený a rozklepaný zimou. Oblečení mám plné písku a mravenců. Otřepávám se a snažím se potlačit závrať. „Volají rodičům,“ pokračuje Er První, aniž by odtrhl oči od seznamu. „Píšou dopisy řediteli. Prosí, ať je co nejdřív odvezou z Domu pryč. Vzniká dojem, že kdyby… kdyby jejich pohybové možnosti nebyly omezené, následovali by příkladu tamtěch tří. Zdá se, že je někdo zastrašuje. Víš o tom něco?“ „Ne,“ odpovídám. „Tohle slyším prvně.“ Ralf si schovává seznam do kapsy a opírá se o opěradlo lavičky. Evidentně není s mou odpovědí spokojený, jenomže já vážně netuším, proč trojice Bažantů zničehonic zatoužila

ocitnout se co možná nejdál od Domu. I když na druhou stranu, jak znám první skupinu, asi bych se měl spíš divit, že se rozhoupali tak pozdě. Ralf se skrz větvoví kochá oblohou a nastavuje tvář slu‑ nečním prasátkům. Má hrozně pochmurnou, padoušskou tvář – opravdoví padouši takové nemívají. Snad jedině ve filmech, těch hodně starých. Vůbec nevypadá, že by se chystal šedivět nebo plešatět, a to už tady musí pracovat… no, alespoň třináct let. Opravdu houževnatý člověk. „Fajn,“ říká. „Dejme tomu, že vážně nic nevíš. Ale co si o tom myslíš? Čeho se bojí? Před čím se snaží uprchnout?“ Krčím rameny. „Nemyslím, že by měli strach. Spíš se je ostatní snaží vyštvat. První skupina to umí. A nejenom první,“ dodávám bezděky, když si vybavuju Kuřáka, který by, kdybychom jenom trochu chtěli, mohl být na Ralfově seznamu taky. Ale my přece jen nejsme Bažanti. „Na koho sis teď vzpomněl?“ Ralf je hned ve střehu. Vy‑ padá jako policejní pes, který vyčenichal stopu. Vlastně to působí až trochu legračně. „Na Kuřáka,“ odpovídám upřímně. „Můžete si ho při‑ dat na seznam, jestli chcete.“ „Aha, takže tak…“ Er První se noří do svých myšlenek. Ale ne nadlouho. Taky mlčím. Možná jsem mu to o Kuřákovi neměl poví‑ dat. Vychovatelé jsou nepředvídatelné bytosti a jeden nikdy neví, jaké závěry ze získaných informací vyvodí. Ale na druhou stranu nevím, jak by nám to, co jsem řekl o Kuřá‑ kovi, mohlo uškodit. „Jak dobře si pamatuješ minulé ukončení?“ ptá se Er První znenadání.

Vraštím čelo. O některých věcech se prostě nemluví. Kupříkladu v rodinách oběšenců jsou to provazy. A možná dokonce i mýdlo a hřebíky. Ralf to ví stejně dobře jako já. „Moc dobře ne,“ říkám. „Jenom tu noc v kabinetu biolo‑ gie, kam nás zamkli. Ráno si skoro nevybavuju. Akorát… sem tam něco… útržkovitě.“ Lusknutím prstů zahazuje nedopalek. „Tenkrát jste čekali něco úplně jinýho, mám pravdu?“ „Možná. Ale já osobně jsem nečekal nic.“ Vstát a odejít by bylo nezdvořilé. I když se to přímo na‑ bízí. A čím dál víc mě rozčiluje vlastní poloha ve výši jeho kolen. Zvedám se ze země a přesedám na lavičku. „Jsi přece Skokan?“ Hledím Ralfovi do tváře. Tak teď překročil všechny my‑ slitelné i nemyslitelné meze. To by mě zajímalo, čím jsem ho vyprovokoval. Snad ne tím, že jsem mu odpovídal? Možná ano. Vždyť kdokoli jiný na mém místě by ho poslal ke všem čertům. Je spousta způsobů, jak poslat člověka ke všem čertům, a přitom nebýt otevřeně hrubý. Ralfa by ani v nejmenším nepřekvapilo, kdybych se teď zeptal: „Cože‑ ‑cože? Co jste to říkal? Skokan? Co tím jako myslíte? To podle vás vypadám jako žába?“ Vlastně mám pocit, že přesně tohle očekává. Ale čím víc variací na „cože-cože“ mi přichází na mysl, tím odporněji se cítím. To už by bylo lep‑ ší odpálkovat ho ke všem čertům. Jenomže ani toho nejsem schopen. To proto, že když jsme za ním v zimě vyslali Slep‑ ce s prosbou, aby něco zjistil o Lordovi, neposlal nás ke všem čertům, nepředstíral údiv a ani se nerozčiloval nad naší drzostí, nýbrž se rozjel neznámo kam a udělal mno‑ hem víc, než jsme se vůbec odvažovali doufat. Takže jestli

teď budu předstírat překvapení a začnu žvanit cosi o žábách, nejspíš si sám sebe přestanu vážit. „Ano,“ říkám tedy, „jsem Skokan. No a?“ Ralf je ohromen. Zírá na mě s pootevřenými ústy a dlouho neví, co by na to řekl. „Říkáš to tak klidně.“ „Klidně ne,“ opravuju ho. „Spíš nervózně. I když mož‑ ná, že to na mně není vidět.“ „Ale jiní…“ Slovo „Skokani“ polyká a rychle se opravu‑ je: „Ale jiní tobě podobní o tom přece nikdy nemluví.“ „Jsem špatný Skokan. Nesprávný.“ Ralf trne. Oči se mu horečnatě lesknou, jako by právě vyhrabal ve škarpě něco nepředstavitelně cenného, a teď tomu pořád ne a ne uvěřit. „Jak to myslíš, že špatný?“ ptá se. A já si najednou uvědomuju, že tenhle rozhovor možná potřebuju dokonce víc než on. To proto, že se člověk nikdy neptá sám sebe na samozřejmé věci. Nebo přesněji na tako‑ vé, které mu jako samozřejmé připadají. Opírám se o opěradlo lavičky a zavírám oči před slun‑ cem, které mi do nich praží. A taky je to dobrá záminka nedívat se na svého společníka. „Nemám to rád.“ Vůbec se na něj nemusím koukat, abych poznal, jak moc ho to překvapilo. A vzápětí odpovídám na jeho otázku ještě dřív, než ji stačí položit. „Neskáču. Člověk nemusí bezpodmínečně dělat to, co může. A ani to nemusí mít bezpodmínečně rád.“ Otevírám oči, dívám se na něj, jak tam sedí se zataje‑ ným dechem, jako by mě i pouhý dech mohl vyplašit,

a vysvětluju: „Stalo se mi to právě tenkrát, toho rána. Popr‑ vé, a hned na celých šest roků. Když jsem se probral a do‑ stal do ruky zrcadlo, vůbec jsem se nepolekal své pleše, jak si všichni mysleli. Vyděsilo mě, že se v zrcadle odráží kluči‑ na. Kterým jsem už nebyl. Představte si to, jestli to dokáže‑ te, a pak pochopíte, proč už jsem od té doby neskákal.“ „Chceš říct, že jsi od té doby…?“ „Ano, od té doby. Nedělal jsem to a ani se nechystám. Ledaže by se to stalo samo od sebe. Můžu být třeba hodně vynervovaný, něčeho se leknout, prodělat silný otřes. V ta‑ kových případech někdy dochází ke skoku. Vám se to ne‑ stalo?“ „Nikdy jsem…“ začíná. „Určitě stalo. Akorát si nic nepamatujete. Na tohle se zapomíná hrozně rychle.“ Tak, to by bylo. Teď se zakuckal a rozkašlal se. A já ne‑ jsem stavěný na to, abych ho plácal po zádech. Je hodně těžké odhadnout sílu úderu protézy, a tak se mi spousta přátelských gest jednoduše nedaří. Zvedám nohy na lavici, opírám si bradu o kolena a dívám se, jak křečovitě kašle. Je jako děcko, co si hraje se sirkami. Zabere se do hry na tatín‑ ka a na požár a pak se diví, když najednou přijede auto s opravdovými hasiči. A to přitom barevné obrázky v jeho dětských knížkách podrobně vysvětlují, jak jedno vede k druhému. „Teď mě budete chtít přerušit,“ varuju ho. „Anebo pros‑ tě někam odejít. Je to tak se všemi, takže buďte klidný.“ Ralf sedí shrbeně, s prsty zabořenými do vlasů. Do tváře mu nevidím, ale soudě dle jeho pózy se necítí zrovna dva‑ krát příjemně.

„Já se ale nikam odcházet nechystám,“ říká. „A už vů‑ bec tě nechci přerušovat.“ Houževnatý člověk. „Škoda,“ odpovídám. „Tenhle náš rozhovor se mi totiž zamlouvá čím dál míň. No a taky tady mám mít rande.“ Zjevně mi nevěří. Znovu se opírám o opěradlo lavičky a zavírám oči. Jak jsme jen do těch zatracených dveří bušili! Divže jsme je nerozbili a spolu s nimi i celou zeď. Kdyby nám neo‑ demkli, určitě bychom je nakonec vyrazili. To protože nám ráno došla trpělivost. Celou noc jsme pokorně a trpělivě trávili pod zámkem, vážili jsme si totiž vůle starších i jejich vznešených záležitostí. Věděli jsme, že ještě nejsme dost velcí, abychom se účastnili takových věcí. Mrzelo nás to až k slzám, ale ovládali jsme se. Ta noc byla poslední pro star‑ ší, ale pro nás ne. Patřila jim. A tak jsme ji strávili v kabine‑ tu biologie na dvou matracích, hozených na podlahu, kte‑ rými nás nezapomněli vybavit. Matracemi a kýblem. „Bylo nás tam čtrnáct nebo patnáct,“ říkám Ralfovi. „Nenechali nás ani se oblíknout, ani se obout. Oba Siamce, Smraďocha a Vlka odvedli někam jinam. Nejspíš si řekli, že zrovna je by zamčené dveře nezadržely. Slepce vůbec nena‑ šli. Vypařil se, ještě než pro nás přišli. Byl jediný z nás, kdo té noci nebyl zamčený. Kromě pyžam jsme měli jenom Kouzelníkovu berlu a sáček karamelek. Karamelky jsme snědli během první půlhodiny a berlou jsme ráno omlátili dveře… Bušili jsme do nich vším, co nám přišlo pod ruku. Chtěli jsme je vyrazit za každou cenu, protože nám už do‑ šlo, že se na nás zapomnělo a že se budeme muset dostat pryč vlastními silami.“

Ralf se kvůli nepříjemným vzpomínkám mračí. Taky tam byl. Snad dokonce přímo mezi těmi, kteří nás pustili ven. Ti lidi se nás pokoušeli zadržet, ale to by spíš zadrželi čtrnáct ocasatých komet. Rozmetali jsme své zachránce a s ochraptělým křikem jsme se rozběhli chodbou. Někteří z nás plakali už tehdy, v běhu, prostě jen ze strachu, protože tehdy jsme ještě nic nevěděli. Kam jsme tak překotně pádi‑ li, kam jsme tolik spěchali, to dodnes nedokážu pochopit, ale zato si dobře pamatuju, co nás zastavilo. Kaluž. Nevelká sytě rudá kaluž na Křižovatce. V jejím středu plavala napůl potopená lodička z kapesníku. Dodnes se mi o ní občas zdává. Byla ta kaluž vážně obrovská? Každopádně byla dost velká na to, aby nám došlo, že nikdo nemůže ztratit tolik krve a přežít. Zíral jsem na ni jako zhypnotizovaný a zeza‑ du se na mě tlačili ti, co doběhli později. Strkali mě do zad a nutili mě, abych se přibližoval ke kaluži. Krůček po krů‑ čku, dokud jsem nepocítil, že mám promočené ponožky. Pak už si nevzpomínám vůbec na nic. O dlouhých šest let později jsem se vrátil a konečně se dozvěděl o událostech té noci, ale už pro mě navždy zůstaly něčím vzdáleným a napůl zapomenutým. Neprožil jsem je spolu se všemi ostatními, takže jedna z nejděsivějších nocí Domu pro mě začíná a končí rudou kaluží s napůl potope‑ nou lodičkou uprostřed a vlastními studenými a lepkavý‑ mi ponožkami. Když jsem se probral (o šest roků později podle mého počítání a o měsíc později pro všechny ostatní), uviděl jsem v zrcadle podivnou bytost – plešatou, dlouhokrkou, příliš mladou, s divokým leskem v očích… Tehdy jsem pochopil, že budu muset začít žít od začátku, a rozplakal jsem se.

Únavou, vůbec ne proto, že jsem přišel o vlasy. „Neznámý virus,“ vysvětlili mi. „Nejspíš už nejsi nakažlivý, ale bude lepší, když strávíš ještě nějaký čas v karanténě.“ Právě ka‑ ranténa mě zachránila. Stačil jsem se přepnout. Stačil jsem se zbavit některých dospělých manýr a zvyknout si na no‑ vou podobu. Personál Pohřebiště mě překřtil na Thutmosí‑ ka. A během dalšího půlroku se z Thutmosíka stal Sfinga. Ralf mlčí celou věčnost. „Je to zvláštní,“ říká po dlouhé odmlce. „Ono tam totiž bylo od krve úplně všechno. Podlaha, stěny, podle mě snad dokonce i strop. Ale tvoje vědomí si pamatuje jen jednu je‑ dinou kaluž.“ „A ta mi stačila,“ ujišťuju ho. „Víc než bohatě. V mojí kaluži je celá tamta Noc. I všechny následující dny.“ „A potom…“ „O tom, co bylo potom, už vám vyprávět nebudu. Ne‑ hraje to žádnou roli.“ Ralf znovu s povzdechem šátrá po cigaretách. „Fajn. Každopádně ti děkuju. Jsi první, kdo se mnou mluvil o těchhle věcech. Za celých patnáct let. Asi už bych se tě na nic dalšího vyptávat neměl, mám pravdu?“ „To máte. Čím míň řečí na tohle téma, tím líp.“ „Zastrašuješ mě?“ „Zastrašuju,“ souhlasím. „Nebo se o to aspoň snažím. Akorát že jste příliš tvrdohlavý, než abyste se jaksepatří vy‑ lekal. A to je špatné. Dům si žádá, aby se k němu a k jeho tajemstvím přistupovalo s rozechvěním. Žádá si úctu, skoro až posvátnou. Přijímá nebo nepřijímá, daruje nebo olupuje, podsouvá pohádku nebo noční můru, zabíjí, dělá lidi starší‑ mi, dává křídla… A pokud tohle mocné a vrtošivé božstvo

něco doopravdy nemá rádo, tak to je, když se ho někdo sna‑ ží zjednodušit s pomocí slov. Za to se musí platit. A teď, když jsem vás varoval, můžeme pokračovat v rozhovoru.“ „A co tím… riskujeme?“ ptá se opatrně. „To nevím. Zkuste to uhodnout sám. Třeba se vám to povede. Vždyť ve skutečnosti toho víte mnohem víc, než si myslíte.“ Ralf se na mě dívá celkem podrážděně. „Přestaň si hrát se slovy!“ žádá. Legrační člověk… Tak já si teď podle něj hraju se slovy! „Ó, vy vůbec netušíte, jak se se slovy doopravdy hraje,“ ujišťuju ho. „V Domě se najdou tací, kteří tuhle hru ovláda‑ jí naprosto mistrně. Kam já se na ně hrabu.“ A vtom se konečně objevuje Víla. Loudá se k nám přes dvůr od holčičího zápraží. Úzké džíny, vestička upletená z provázků a pohádkově dlouhé vlasy, které jí nedosahují ke kolenům jen o necelou šířku dlaně. Ralf mhouří oči. Dívá se na ni, pak zase na mě. Kouká se divně. Tenhle pohled dobře znám. Víle je šestnáct let, ale vypadá na dvanáct. S takovou vizáží by ještě měla věřit na Ježíška a hrát si s panenkami. Proto se na mě každý dospě‑ lý, když nás vidí pohromadě, kouká jako na úchyláka. Vílu to rozčiluje, mě vůbec. Zastavuje se docela daleko, aby nás nerušila. Prostě tam stojí a kouká na nás. Očima naprosto nedětskýma, neoby‑ čejně velikýma v její drobné trojúhelníkové tváři. Ralf se zvedá. Plácá se po kapsách, aby se ujistil, že je všechno na svém místě. A díkybohu aspoň neříká: „Tak to je tvoje holka?“ Podobné poznámky dokáže Víla odezírat ze rtů na obrovské vzdálenosti.

„Tak to je vše,“ říká. „Děkuju. Půjdu ten náš rozhovor někam strávit.“ „Hodně štěstí,“ odpovídám. „A buďte opatrnější. Může‑ me kolem těch tajemství chodit, nazývat se Skokany nebo Chodci, psát o tom básně a zpívat písně, ale podstatu to stejně nezmění. My tady nerozhodujeme. Rozhoduje se za nás, i když to může působit děsivě.“ Ralf váhá, vědom si toho, že na dnešní rozhovor už stěží někdy navážeme. Ale říká jen: „Tak buď taky opatrnější.“ A odchází. Když jde kolem Víly, kyne jí a něco jí říká. Pak kráčí přímo přes trávník a shrbené vrány mu odhop‑ kávají zpod nohou, podrážděné tím, že porušil jejich pří‑ zračné hranice. Vždyť pro lidi je tu koneckonců asfalt. Víla přibíhá a plácá sebou na lavičku vedle mě. „Páni, proč z něj mám tak nahnáno? Vždyť je neškodný!“ „Fakt?“ „Nedělej si legraci,“ mračí se. „Vím, že jsou to všechno hlouposti, ale tolik se toho o něm povídá.“ Víla se na okamžik noří do svých myšlenek a pak roz‑ hodně třepe hlavou. „No jasně, že jsou to samý nesmysly. Je fajn.“ Směju se. „Pozdravil mě a neřekl mi ‚dítě‘, no umíš si to představit?“ V duchu Ralfovi tleskám. „A o čem jste se spolu tak dlouho bavili? Připadalo mi, že snad nikdy neodejde.“ „To je tajemství,“ říkám. „Děsivé tajemství. A tak to taky pověz všem, co nás pozorovali a divže přitom nevy‑ padli z oken.“

„Hned za nima běžím!“ odfrkuje si Víla. „Určitě se mě nemůžou dočkat. Mávají signálními praporky a už na mag‑ neťáku zapnuli nahrávání.“ Přisouvá se ke mně blíž a začíná mi na nohu namotávat svoje vlasy; vůbec jí nevadí, že nechci prozradit, o čem jsme s Ralfem mluvili. Když je noha omotaná, zavazuje na vla‑ sech uzlíky. Vypadá přitom nesmírně soustředěně. „Co to má být, nějaká nová magie?“ divím se. „Já se ale stejně nechystal prchnout.“ „To mi Tabákí daroval takovou novou knížku,“ vysvět‑ luje Víla. „Hrozně zajímavou. Jmenuje se ‚Kámasútra‘.“ „Bože můj!“ vzdychám. „A ta říká, že žena, která si chce získat srdce svého vyvo‑ leného, ho musí ovinout pouty z voňavých vlasů, ověsit ho girlandami květů a zapálit kolem kadidla. To všechno se tam hrozně hezky popisuje. Ach ano! Ještě je ho třeba po‑ třít nějakými vonnými oleji.“ „Tak to je k zbláznění! A o uškrcených vyvolených, je‑ jichž naolejovaná těla, ovinutá vlasy a girlandami, se vyná‑ šejí na zápraží, aby děsila kolemjdoucí, se tam nepíše nic?“ „Vůbec nic,“ vrtí hlavou Víla, zatímco mi pod kolenem uta‑ huje vlasovou smyčku. „O takových slaboších tam není ani ň.“ A potom sedíme, nebo spíš ležíme na lavičce, a dost mož‑ ná v něčem i odpovídáme představám autorů prastarých traktátů o tom, jak by se zamilovaní měli chovat. Dub pře‑ šlapuje z kořene na kořen a staví se tak, že se ocitáme v jeho stínu. Nebo za to možná může pohyb slunce. Ovšem příjem‑ nější je říkat si, že to udělal dub. Usínám, tentokrát už doopravdy. Přítomnost Víly, která mi objímá koleno, na mě působí jako uspávadlo. Má v sobě

onen kočičí dar uklidňovat a uspávat; sama ostatně taky nezřídka usíná na těch nejméně vhodných a pohodlných místech. Kdybych měl prsty, mohl bych ji pohladit po vla‑ sech a vykřesat z nich jiskry jako z kočičího kožíšku. Spím a nespím, jsem tady a teď, na téhle lavičce, ale všechno ostatní se plazí kamsi pryč – nápis na stromě, rozhovor s Ralfem… Všechno kromě mě, spícího, a mé dívky, té, co nosí moje staré košile, usíná mi na klíně jako v křesle, za‑ chumlává se do rukávů mých bund, mizí při prvních známkách bouřky a objevuje se s prvními slunečními pa‑ prsky. Vůbec nejpozoruhodnější je na ní její citlivost vůči cizím náladám a schopnost rozplynout se ve vzduchu, jak‑ mile je to potřeba. Vítr přináší něčí hlasy. Škubu sebou a otevírám oči. Moje noha už je osvobozená od vlasů a Víla na mě hledí zdola nahoru, velmi pozorně a napjatě. Takhle se tváří je‑ nom tehdy, když si je jistá, že ji nikdo nevidí. „Tebe hned probudí úplně kdeco,“ říká rozladěně. „Kdejaké zapištění. Takhle by to nemělo být. Člověk by měl spát dlouho a tvrdě.“ „S chrápáním a dmoucí se chlupatou hrudí,“ dodávám. „Akorát bych o tomhle Psím vytí nemluvil jako o zapištění. To by mě zajímalo, co se tam u nich přihodilo? Že by jim nový vůdce demonstroval sílu svých svalů?“ „Není zas až tak nový. Jenom si na to pořád nemůžeš zvyknout.“ Vážně mám problém smířit se s myšlenkou, že se Černý stal vůdcem šesté skupiny. Ačkoli, když se nad tím pořádně zamyslím, nejspíš je tohle přesně to místo, kam patří. Pom‑ peiův trůn se ani nemusel upravovat na jinou velikost a Psi

dostali to, co vždycky potřebovali – pevnou ruku, která je bude přidržovat za obojky. „Víš,“ říká Víla, „co je zvláštní? Když mluvíš o Černém, dokonce se ti mění i hlas. Jako by ani nebyl tvůj. Nechápu, kvůli čemu ho tolik nenávidíš…“ „Vždyť jsem ti to vysvětloval aspoň stokrát,“ podivuju se. „To jo. Ale já těm tvým vysvětlením nevěřím. Nejsi tak pomstychtivý, abys někoho nenáviděl jenom proto, že ti kdysi, před dávnými časy, ubližoval. To se ti nepodobá.“ Je natolik přesvědčena o pravdivosti svých slov, že se na‑ jednou necítím ve své kůži. A já přitom vůbec nejsem ten bezúhonný Sfinga, kterého miluje. Ale to na tom není nejhor‑ ší. Nejhorší je, že bych takový strašně rád byl. Správný, laska‑ vý a všechno odpouštějící kluk, co se jí tak líbí. Kdybych ta‑ kový byl, nejspíš bych celý svítil. Obklopovala by mě záře a libá nadpozemská vůně, jako nějakého zesnulého světce. „Až moc se mi to podobá! To jsem přesně já. Já a moje opravdové zlostné emoce!“ Víla se ani nepře. Kouše se do prstu a upadá do zádum‑ čivosti. Nemá ráda hádky, nerada cokoli dokazuje a hájí své názory. Jenomže její stanovisko to nijak neoslabuje. Jemně do ní trkám čelem. „Hej, neodcházej moc daleko. Tam tě nevidím.“ „Tak mi vyprávěj něco zajímavýho,“ prosí mě okamžitě. „A pak neodejdu.“ „O čem?“ Víle se ihned rozzáří tvář. Je skoro k neuvěření, jak moc miluje všelijaké příběhy. A je jí jedno, o čem jsou. Ať už to jsou nezáživné a stylisticky nevábné Larryho stížnosti, nebo Šakalova rozvětvená a zašmodrchaná povídání – nic