Issuu

Dostaňte mě ven! Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Dina El-Nawabová

DOSTAŇTE MĚ VEN! Tragické následky jednoho pokusu S ilustracemi Alexandry von Knorre

Obsah Jedna 9 Dva 23 Tři 24 Čtyři 42 Pět 53 Šest 72 Sedm 89 Osm 90 Devět 105 Deset 119 Jedenáct 134 Dvanáct 146 Třináct 158 Čtrnáct 165 Patnáct 171 Šestnáct 190 Sedmnáct 194

Chcete vědět, o čem tahle kniha bude? Na to vůbec není snadné odpovědět. Je o mně, Tobiášovi Kotoulovi a o mém příběhu, který zní tak neuvěřitelně, že mě budete považovat za totálního blázna. Chcete vědět ještě víc? No tak dobře, bude to o: – sázce mezi Justusem, Hugem a mnou, která se trochu vymkla kontrole, – paruce, která je zodpovědná za největší katastrofu všech dob, – chemickém pokusu se strašlivými následky, – paní Doutnákové a o mně… ne, to ani nedokážu vypustit z pusy. Musíte si to přečíst sami. A běda, jestli se mi budete smát! Podepsán Tobiáš Kotoul

NO Á V RO U Z EN C E N

SOS! 1. pokus: Tohle je volání o pomoc!!! Potřebuji vaši pomoc, protože jsem v pěkné bryndě. Není to sice poprvé, ale tentokrát je to opravdu dramatické. Strašlivé! Zničující. Navíc je to ale bohužel i zoufale TRAPNÉ!! Ani nevím, co z toho je horší…

SOS! 2. pokus: Je mezi vámi někdo, kdo umí obrátit čas nebo má telefon na pánaboha? Možná by stačil i telefon na chirurga. Kromě toho potřebuji někoho, kdo to všechno nějak šetrně řekne mým rodičům. Panebože, dělá se mi špatně, když si představím, že se všechno dozvědí…

SOS! 3. pokus: Pro toho, kdo mě odsud dostane, udělám všechno. Každý den si budu brát čisté ponožky, budu po sobě vždycky splachovat a už nikdy nebudu lhát. Sorry, ale teď už jako fakt…

SOS! 4. pokus: Copak to zatraceně nikdo nečte, s čím se vám tady svěřuju? Proč mi teda nikdo nepomůže? Copak musím nejdřív napsat email svojí babičce? Vždyť by ji ranila mrtvice, kdyby si přečetla, co se se mnou děje. A to byste přece nikdo nechtěl (možná tedy kromě dědy). ????????????????????????????????????

OK, chcete teda nejdříve vědět, co se to tady děje? Stejně mi to ale nebude nikdo věřit. Ani já bych to sám sobě nevěřil. V žádném případě ale nechci do cvokárny, to je snad jasné! Kdo to nemůže nebo nechce pochopit, má zakázáno číst dál! A ještě něco: všechno, co budete číst, je totálně trapné, takže přísně tajné. Kdo to poruší, toho si, až tohle všechno skončí, osobně najdu. A rozhodně se o tom nechci dočíst na Facebooku. Až totiž jednou pojedu do Austrálie, nechci, aby si na mě klokani ukazovali. Jasný?! Tak OK.

a n d Je

Kde jenom začnu? Nejlepší bude, když to vezmu hezky popořádku, abyste věděli, jak se to vůbec mohlo stát. Shrnu to ale co nejrychleji. Tady máte něco jako můj

zkrácený životopis: Narodil jsem se 65 milionů let po posledním dinosaurovi, tedy přesně před 13 a čtvrt rokem. Jmenuji se Tobiáš a říkají mi Kotoul. Ne proto, že by to bylo moje příjmení, ale protože jsem dal svůj nejlepší gól tak, že jsem se kotoulem dostal do branky společně s míčem. Ale to sem teď nepatří. Chodím moc rád do školy, protože tam mám kolem sebe dost lidí, kteří poslouchají, co říkám (doma už to nikdo nedělá). Neustále totiž něco vykládám, říkají, že bych tím naplnil celý kontejner. Učitelé mě někdy svým vyučováním trochu ruší, protože by si chtěli všechen čas zabrat pro sebe. Nad to jsem se ale povznesl. I učitelé si musí užít trochu zábavy. I když: někteří to rozhodně přehánějí. Například paní Doutnáková, která učí chemii a překvapivě miluje Bunsenův kahan. Takže ta Doutnáková je vždycky, když se přihlásím, nervózní a popotahuje si límec, přestože zkouškou u nás už

dávno prošla. Když se ale nepřihlásím a rovnou začnu mluvit, je nervózní úplně stejně, a pokud zrovna něco šteluje na Bunsenově kahanu, je nejlepší rovnou zavolat hasiče. Jinak by totiž mohla škola od základů shořet, a to bych už potom neměl nikoho, kdo by mě poslouchal. To ale Doutnáková bohužel nechápe. Až doteď jsem jí to neměl za zlé. Táta totiž říká, že od určitého věku už se člověk prostě nemůže změnit. Máma si sice myslí, že se to týká hlavně mytí nádobí a vynášení odpadků, ale to já opravdu nevím, jestli by Doutnáková potřebovala v téhle oblasti něco vylepšit. Máma je ale psycholožka, takže zná lidi i zevnitř a musí to tedy vědět. Každopádně teď vidím Doutnákovou jinýma očima (v pravém slova smyslu!). Stala se mým ztělesněním. Abyste tomu rozuměli, musím vyprávět popořádku. Takže zpátky k textu: Moji nejlepší kamarádi jsou Justus, Hugo a Oli, a to už jenom kvůli jejich skvělým jménům. Můj bratr Till k nim nepatří. Půl dne tráví před zrcadlem a geluje si vlasy. A když to náhodou nedělá, visí na mobilu nebo chilluje a nechce,

aby ho někdo rušil. Hlavně ne já. Vůbec nechápu proč. Já bych ho přitom mohl přivést na opravdu jiné myšlenky. Jak ale říká děda, ke štěstí není potřeba nikoho nutit a každý je sám strůjcem toho svého. A ani děda H

ugo

se nemůže plést úplně vždycky.

S Justusem a Hugem je to tak: známe se už celou věčnost, minimálně od školky. Dřív jsme si strkali kaštany do aktovek, dneska si tam dáváme sníh. I když s tím sněhem už je to taky nějakou dobu zpátky. Nejen proto, že naše mámy nadávaly nebo že už nejsme žádné malé děti,

Oli

ale protože sníh prostě došel. Justus je megachytrý, všechny knihy přečetl až do konce, i bibli. Má z toho ale bohužel hodně špatné oči – můžou za to všechna ta malá písmenka. Teď má na nose dvě lupy, jinak by si totiž u stánku vždycky koupil místo Coca‑Coly pivo.

Jus

tus

Hugo je taky megachytrý, ale místo písmen má v hlavě strašně moc čísel, vůbec nechápu, jak je tam všechny nacpe. Je jako chodící kalkulačka. Umí na tisícinu vteřiny přesně spočítat, za jak dlouho šlápne Oli do psího hovna. Oli se totiž narodil s mobilem v ruce, a když se od něj musí odloučit, strašně trpí. Neustále tedy chodí se skloněnou hlavou a ze světa kolem sebe nemá vůbec nic – bez navigace v mobilu by ani nevěděl, jak se má dostat do školy. Oli ale nemá jenom mobil, má taky city. Třeba když mu někdo sebere mobil. S Justusem a Hugem se dá dělat jakákoliv pakárna. S Olim taky, ale on nemá vždycky čas – to už víte, kvůli mobilu. Ve škole máme společného nepřítele. Nebo bych měl raději říct nepřítelkyni? Tohle slovo jsem ale ještě nikdy nikde nečetl, ani v knihách, které jsem přečetl až do konce. A dalo by se říct, že to byly dokonce odborné knihy, protože se v nich docela hodně bojovalo. Takže raději zůstaneme u nepřítele. Náš nepřítel se jmenuje paní Bláznivá a je ztělesněním hrůzy. S tím, jak se na nás vždycky dívá, by prošla i za Voldermorta (víte, za toho typa, co se chce dostat na kobylku Harry Potterovi). Právě proto té dobré ženě u nás ve škole vždycky říkáme: ta, jejíž jméno nesmíme vyslovit. A když spěcháme, tak jí říkáme: stará Bláznivka.

Přestože vypadá jako mrtvá, bohužel ještě není ani v důchodu, protože to by nás jinak nemohla trápit dějepisem. Možná je i mrtvá, ale nikdo si toho ještě nevšiml, protože má na obličeji vždycky masku – ne plastovou, ale tu z make‑upu. Jako mrtví v královských hrobech. Pod maskou schovává vrásky, které se jí za posledních 500 let vryly do obličeje. Asi bydlí v hrobce a pouštějí ji ven jenom na pár hodin, když je škola. vědět.

vk zni

Úplně přesně to ale radši ani nechci

Bl á

problém vlastně může stará Bláznivka. A její paruka. Kdyby vypadala jako každý normální člověk, to bych tady potom tajně neseděl na holčičích záchodech a nezpovídal bych se vám. Všechno vlastně začalo tím, že jsem musel zjistit, jestli má na hlavě paruku nebo ne – kvůli sázce, kterou jsem uzavřel s Hugem a s Justusem. Říkám vám, že kdo má na hlavě vlasy, které vypadají, že je možné je sundat jako klobouk, ten nosí paruku. A u Bláznivky si dokonce myslím, že paruku na noc mrazí, aby potom ve škole nevypadala tak strašně stará. Hugo a Justus si ale myslí,

Dalo by se říct, že za celý můj

že ten kdo má vlasy na zubech, má nějaké i na hlavě (o dalších místech na jejím těle bychom raději vůbec nemluvili). Takže: bez důkazu to nepůjde. Sama Bláznivka mě přivedla na nápad, co by tím důkazem mohlo být. Za to bych ji teď mohl nenávidět. Když totiž mluví, dávám si za normálních okolností do uší špunty, protože při každém S tak syčí, že by mi taky mohly ulítnout uši (vlastně bych měl mít i pláštěnku, protože sedím v první řadě a stará Bláznivka při syčení rozhodně nešetří slinami). Dnes ráno ale Oli omylem jeden špunt spolkl, protože si myslel, že je to burák, takže jsem musel z donucení jedním uchem poslouchat, co nám Bláznivka vyprávěla. Výjimečně to bylo zábavné, protože frčela dějinami rychlostí formule 1, a to bez zastávek v boxu. Před chví-

ivka n z á

lí byla ještě u Francouzské

revoluce a během vteřiny už zase ve středověku, přestože ten teď vůbec neprobíráme. Asi se tam ale cítila více jako doma, už jenom kvůli mučicím nástrojům. Tenkrát mohli učitelé svým žákům ještě

alespoň strhávat nehty u nohou. Dnes ale chtějí rodiče své děti po vyučování dostat v pořádku a nepoškozené zpátky. Kvůli pojištění a tak. Zpátky ale k vině Bláznivky: když vyprávěla o zkouškách ohněm a upalování čarodějnic, polilo mě horko. Ne že bych vnitřně hořel, ale protože jsem si vzpomněl na tu sázku. Zkouška ohněm – geniální nápad! Musíme jenom trochu zapálit jeden vlas Bláznivky, a pokud to nebude smrdět jako pečené mouchy, máme přece důkaz, že je ten vlas umělý. Chápete? V tom okamžiku přišla Doutnáková a dala staré Bláznivce klíč. Něco se muselo stát, protože měly hlavy tak blízko u sebe, že z toho musely mít vši druhé Vánoce. Potom si spolu něco špitaly. Super, pomyslel jsem si a využil té chvíle, abych se zeptal kamarádů, co si o tom mém spontánním nápadu se zkouškou ohněm myslí. Oli nepochopil, o čem mluvím, protože on se ještě nikdy v životě na starou Bláznivku nepodíval. Justus neznal ani jednu jedinou knihu, ve které by se psalo o tom, jestli paruky při pálení smrdí nebo ne. A Hugo si myslel, že šance, že se dostaneme k paruce staré Bláznivky, je stejně jedna ku milionu. Dobrovolně nám ji určitě nevydá.

To měl pravdu. Přesto mi ten nápad ale nešel z hlavy. Bohužel. Protože jinak bych si teď někde v klídku seděl a prudil svého bratra nebo tak něco. Fakt blbý. Když Doutnáková odešla, hned jsem se přihlásil na mazání tabule. Stará Bláznivka se divila – já bych se za normálních okolností také divil, ale teď jsem věděl, že k tomu mám dobrý důvod. Chtěl jsem si totiž nerušeně prohlédnout upevnění vlasů staré Bláznivky. A víte vy co: sotva jsem došel dopředu, málem mě ranila mrtvice, protože to, co jsem uviděl, je méně časté než supernova – na rameni staré Bláznivky ležel dlouhý zkroucený vlas v celé svojí mastné kráse! A já jsem ho objevil jako první. Teď už vím, jak se cítil Kolumbus, když objevil Ameriku. Udělal jsem to stejně jako Kolumbus a vlas jsem ztopil – přesně v okamžik, kdy zazvonilo na přestávku. Tak rychle, že si toho nevšimla ani stará Bláznivka. Sice nadávala, protože jsem se najednou rozeběhl ke svému batohu a tabule pořád vypadala stejně jako předtím, ale co už. Uháněl jsem se svojí kořistí do chemické laboratoře, kde si právě Doutnáková připravovala pokus a zeptal jsem se jí, kdy už konečně začne hodina a jestli bude zase zapalovat Bunsenův kahan. Místo toho, aby měla radost z mého zájmu, po mně soustavně nervózně pošilhávala, a když jsem se do toho

chtěl vložit, aby to šlo trochu rychleji, vzala mi baňky z rukou. Člověk se jí prostě nikdy nezavděčí. Než jsme mohli začít pracovat ve skupinách, Doutnáková nám pokus předvedla; nějaké látky převedla do nějakých jiných stavů a skupenství nebo něco takového. Co tam přesně dělala, to nevím, protože jsem pořád musel přemýšlet o tom mastném vlasu, který se mi kroutil v kapse. Když jsme se konečně s Justusem, Hugem, Olim a Bastim (s tím se musíte určitě seznámit) dostali na řadu, Doutnáková z nás nespustiBunsenovým kahanem, přestože ji jsme si do skupiny rozhodně nevybrali. Tentokrát jsem zašilhal i já, ale ne na Doutnákovou, nýbrž na hodiny na stěně, které jasně ukazovaly, že už nemám moc času nazbyt. Do určité míry tedy za to, co se následně stalo, mohou hodiny. Těm to ale člověk nemůže moc vyčítat, protože nejsou zodpovědné za to, že prostě visí.

Doutnáková

la oči. Neustále se nakláněla nad

Protáhl jsem se tedy za Doutnákovou, vytáhl jsem z kapsy vlas a hodil ho do ohně. Všechno na jeden nádech. Proti mně je Superman chromá ropucha. Doutnáková s tím nemohla vůbec nic udělat – není tak rychlá – takže se jenom tak strašně lekla, až do plamene místo trochy prášky na špičku nože hodila kompletně všechen prášek. Hlasitě to zasyčelo, jako sbor dvaceti starých Bláznivek, a objevil se oblak kouře, kterého jsme se oba nadechli. Strašně to smrdělo, ale už si nepamatuji jako co, protože mě ovládl strašný kašel a nemohl jsem dávat pozor na jemné čichové nuance. Vlas byl pryč a já jsem se chystal okamžitě zeptat Justuse a Huga, jak smrděl. K tomu jsem se ale nedostal. Obličej Doutnákové ze samého rozčílení během vteřiny zrudnul a zmodral. Okamžitě jsem pochopil, co měla na mysli s těmi změnami stavů – proto jsme tedy celý ten pokus dělali. Proč si ale Doutnáková zasedla právě na mě, tomu naopak nerozumím vůbec. Kdyby všechen ten prášek jen tak nehodila do plamene, nic by se bývalo nestalo. Typická Doutnáková.

Přesto jsem s ní o tom ale raději nediskutoval, protože jsem nechtěl, aby to s tou dobrou ženou ještě seklo, a my jsme potom museli sami uklízet všechen ten bordel po nevydařeném pokusu. Najednou jsem byl totiž tak strašně unavený, že jsem sotva udržel otevřené oči. Tak jsem tedy dobrovolně odešel z místnosti. Taky jsem dostal najednou strašlivou žízeň a rozeběhl jsem se k záchodům, abych se napil vody. Kdybych býval nebyl tak strašně unavený, vypil bych asi celý vodovod. Zavřel jsem oči a asi jsem musel na chvíli ve stoje usnout, protože když jsem je znovu otevřel, cítil jsem se, jako bych byl na jiné planetě. Určitě to znáte: pocit, když se ráno probudíte a vůbec nevíte, kde jste a jestli je to ještě sen nebo už skutečnost. Není divu, při tom všem, co se mi stalo. Už jsem se sice ráno v posteli probudil s holínkami na nohou, ale ještě nikdy jsem se neprobudil jako někdo jiný… Stál jsem teda u umyvadla a podíval jsem se na hodinky, abych zjistil, kolik uběhlo času. A zase mě málem ranila mrtvice: uviděl jsem cizí ruku s cizími hodinkami a oboje vypadalo dost komicky. Rychle jsem zase zavřel oči, abych ten horor vypnul. Když jsem se ale podíval přimhouřenýma očima, běžel tam pořád ještě ten samý strašidelný film. Film se zombíkama je proti tomu dětský animák.

Po prvotním úleku jsem si prohlédl spodní část svého těla, což bylo ještě strašidelnější. Měl jsem na sobě sukni, ze které vykukovaly nahaté nohy. Tentokrát se mi oči zavřely samy od sebe. Opatrně jsem se rukou dotkl svých prsou. Aaaaááááá! Nevím, jak bych to měl lépe vyjádřit, protože nakonec všichni padnete hrůzou a už tady nebude vůbec nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Byl jsem žena!! Jo. Bez legrace. Ještě nikdy v životě se mi nestalo, že bych se nezmohl ani na slovo. Máma říká, že ani ve chvíli, kdy jsem přišel na svět, a ta to rozhodně musí vědět. Ale lidi, přísahám, že v ten moment jsem ani nevěděl, jakou řečí bych měl volat o pomoc. Ani jsem to nezkusil, protože mi došlo, že by se ke mně všichni seběhli a uviděli by mě – v té podobě, v jaké jsem právě byl: v dámských botách na podpatku a v květinové blůze. A s velkými – psst – prsy! (Nebezpečná pravda se vždycky schovává v malém písmu.) Po minutě mlčení jsem ale přece jenom sebral zbyteček odvahy a o milimetr jsem zvedl hlavu, abych se na sebe podíval do zrcadla. Měl jsem úplně stažené svaly a rozrušením jsem