Hana Horáková
Matěj Kvapil
Martin Látal
Michal Vondruška
a Karel Vranovský
DEN
ANTROPOLOGIE
Univerzita Palackého v Olomouci
Den antropologie: maso, konflikt, důvěra
Hana Horáková, Matěj Kvapil, Martin Látal, Michal Vondruška a Karel Vranovský
Olomouc 2025
Tato publikace vznikla za podpory projektu IGA_FF_2025_030.
Recenzenti: PhDr. Tereza Hyánková, Ph.D.
doc. Mgr. Lenka Jakoubková Budilová, Ph.D.
Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost.
1. vydání
© Hana Horáková, Matěj Kvapil, Martin Látal, Michal Vondruška a Karel Vranovský, 2025
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2025
https://doi.org/10.5507/ff.25.24467290
ISBN 978-80-244-6729-0 (print)
ISBN 978-80-244-6730-6 (online: iPDF)
Antropologie bez hranic:
multiparadigmatičnost, mezioborovost a holismus
Hana Horáková
Kniha, kterou drží čtenář v rukou, vznikla z potřeby přemýšlet o antropologii nikoli jen jako o vědní disciplíně, ale jako o způsobu myšlení o světě a o nás samých. Je výsledkem projektu, který se zrodil z intelektuálního a institucionálního rámce Dne antropologie uspořádaného formou kulatého stolu antropology a antropoložkami katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie v únoru roku 2025 na půdě Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Akce je součástí širší iniciativy Evropské asociace sociální antropologie (EASA), kterou na místní úrovni uchopila naše stavovská organizace Česká asociace pro sociální antropologii (ČASA), přičemž vyzvala jednotlivá antropologická pracoviště po celé ČR k možnosti se do tohoto projektu zapojit.
Tato událost se stala nejen akademickou platformou, ale především prostorem myšlenkové odvahy – místem, kde se antropologie učí nahlížet sebe samu a klást otázky, které přesahují hranice oboru. Jedna z těchto otázek se stala klíčovým motivem celé knihy: „Dává mi antropologie odpovědi na všechny otázky současného světa?“
Téma tohoto kulatého stolu bylo v první řadě inspirováno rozhovorem Kateřiny Klápšťové s emeritním profesorem kulturní antropologie Yaleovy univerzity Leopoldem Pospíšilem pod názvem „Antropologie mi dává odpověď na všechny mé otázky“, který vyšel v roce 2003 v periodiku Dějiny a současnost: kulturně historická revue. 1
1 Leopold Pospíšil, významný právník a antropolog práva českého původu, se po roce 1989 zařadil k výrazným osobnostem, které přispěly k polistopadovému formování etnologie
Když jsem ještě pracovala na katedře sociální antropologie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice, denně jsme při příchodu na katedru míjeli nástěnku, které dominoval právě tento text. Byl to zejména tento afirmativní až autoritativně znějící argument, který vyvolával různé emotivní (často pochybovačné) reakce jak mezi vyučujícími, tak i studenty. Pospíšil se v rozhovoru jednoznačně přihlásil právě k antropologii: zběhl k ní poté, co ze studia jiných společenskovědních a humanitních oborů (práva, ekonomie, sociologie, filozofie) nedostal všechny odpovědi na své otázky. Ač v rozhovoru nezazněl pojem mezioborovosti, jeho dílo, zejména v oblasti antropologie práva, je ztělesněním tohoto přístupu. Koneckonců, interdisciplinarita patří dodnes spolu s dalšími „nepodkročitelnými“ nástroji, které používají všichni, kdo prošli školením v této disciplíně – kulturní relativismus, etnografie, komparace, kontext – ke klíčovým prvkům depozitáře sociální a kulturní antropologie.2 Nešpor a Jakoubek rozšiřují tyto konstitutivní prvky oboru o holistické chápání skutečnosti, interdisciplinaritu a teoretickou multiparadigmatičnost, přičemž ani jeden z těchto prvků sice není pro antropologii výlučný, jak autoři tvrdí, avšak právě a pouze ona leží na jejich průsečíku a je jím definována (podrobněji Nešpor–Jakoubek 2004).
Antropologie jako multiparadigmatický a mezioborový prostor
Současná antropologie se nachází na rozhraní paradigmat, disciplín i světů. Stojí před zásadní epistemologickou výzvou: jak udržet schopnost holistického porozumění světu, aniž by ztratila teoretickou pluralitu a otevřenost vůči mezioborovým průnikům. Tato kniha vychází z přesvědčení, že antropologie dnes musí být mezioborová, teoreticky pluralitní a zároveň věrná svému holistickému imperativu. Antropologická reflexe v této knize se proto neomezuje na jeden interpretační rámec, ale rozprostírá se mezi různými oblastmi lidské zkušenosti – tělesnost (maso), společenský konflikt, kooperace a důvěra – které jsou chápány jako komplementární, nikoli oddělené dimenze sociální reality.
a antropologie v Česku. Nově vznikající antropologická obec se mohla s jeho dílem seznámit již v 90. letech, a to mj. díky překladům jeho prací Kultura (1993), Systémy víry (1993) a Etnologie práva (1997).
2 Viz dokument pod názvem Proč je dobré mít antropologii, vypracovaný výkonným výborem EASA v návaznosti na konferenci a zasedání této asociace ve dnech 14.–15. října 2015 v Praze a publikovaný v roce 2016 v Českém lidu
Její síla spočívá právě v otevřenosti: nikoli v produkci jednoho dominantního teoretického modelu, ale v tom, že umí propojit různé způsoby myšlení, které se jinak míjejí. Kniha je tudíž vědomě multiparadigmatická: jednotlivé texty vycházejí z různých filozofických, epistemologických a metodologických rámců a každá z kapitol představuje jinou rovinu tohoto dialogu – biologickou, politickou, digitální, epistemologickou i etickou. Tento pluralismus je záměrný: antropologie se tu ukazuje jako prostor diskuse a sporu, nikoli jako uzavřený systém. Paradigmata se zde nestřetávají ve smyslu kompetice, ale spíše jako komplementární způsoby nahlížení, které dohromady vytvářejí polyfonii teoretických hlasů.
Tento postoj vychází z vědomí, že klasické hranice oboru se rozpouštějí. Antropologie se dnes prolíná s filozofií, literární teorií, vědami o technologiích, psychologií, ekologickým myšlením či studiem afektů a kognice. Zůstává však věrná své základní úloze – zkoumat člověka jako bytost vztahů, smyslů a významů, nikoli jako izolovaný objekt empirického zkoumání. Proto jsou jednotlivé texty pojaty jako experimentální sondy do oblastí, kde se antropologie střetává s jinými disciplínami, ale neztrácí svou identitu.
Takový přístup je odpovědí na aktuální krizi jednohlasých teorií – v době, kdy společenská realita sama ztrácí stabilní rámce, musí být i věda otevřená pluralitě. Multiparadigmatičnost není tedy metodologickým chaosem, ale výrazem epistemické pokory: vědomí, že svět nelze uchopit jediným modelem. Všechny příspěvky jsou založeny na mezioborovém přístupu, jenž není v této knize vnímán jako doplněk či módní trend, ale jako nutná podmínka adekvátního poznání komplexních fenoménů současného světa, tedy jako podstata současné epistemologie. Antropologické myšlení se zde rozvíjí v průsečíku humanitních a přírodních věd, technologie a kultury, tělesnosti a diskurzu. Tento přístup umožňuje pojímat složité fenomény – od nacionalismu přes konflikt až po digitalitu – jako vzájemně propojené procesy. Mezioborovost je tak chápána jako metoda integrace, nikoli rozptýlení: ukazuje, že každý vědecký či společenský problém je srozumitelný teprve tehdy, když se rozvine v síti dalších kontextů.
Sjednocující osou všech textů je aspirace k holistickému chápání skutečnosti. Každý z nich ukazuje, že člověk, kultura, technologie a příroda nejsou oddělené entity, ale vzájemně závislé modality existence. Tento pohled navazuje na klasický antropologický imperativ celistvosti (Boas, Malinowski, Lévi-Strauss), ale aktualizuje jej v kontextu pozdně moderní reality, kde jsou vazby mezi jednotlivými rovinami stále více distribuované. Postulát holismu v této knize neznamená syntézu za každou cenu, ale snahu pochopit složitost