Co (ne)dělat, když jste neviditelní Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz
Ross Welford Co (ne)dělat, když jste neviditelní – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2018 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
ROSS WELFORD
Mamce, s láskou
Část první
Ještě než jsem usnula, viděla jsem sama sebe. Byla jsem vidět a věděla jsem, kdo jsem. To bylo předtím.
9
Nebyla jsem si jistá, co mě vlastně probudilo – jestli záře UV trubic v soláriu, nebo Lady, jak strkala do misky se žrádlem u dveří mezi chodbou a garáží. Nafialovělá světla zářila tolik, že i když jsem pevně zavřela oči, pořád mě oslepovala. Spala jsem? Proč se neozval časovač? Jak dlouho už tu jsem? Všechny tyhle otázky však přehlušoval hlavní problém, a to byla moje žízeň. Jazyk se mi ani nelepil na patro, jen mi o něj dřel. Našla jsem dostatek slin aspoň na to, abych ho přiměla fungovat. Zvedla jsem poklop solária a přehodila jsem nohy přes okraj. Na místě, kde jsem ležela, zůstal malý rybníček potu – perspira ce, řekla by babi. Světla mě pořád oslepovala a s námahou jsem mrkala, ale – a to bylo divné – nezdálo se, že by mrkání cokoliv ztmavovalo, přestože mi před očima vyskakovaly fleky a záblesky. Nahmatala jsem vypínač na boku solária a světla zhasla. Teď to bylo lepší, ale jen trochu. Pořád jsem se cítila příšerně. Pociťovala jsem bodavou bolest hlavy a na chvíli jsem se posadila. Měla jsem časovač nejdřív vyzkoušet. Když jsem se podíva la na staré digitální hodiny na stěně garáže, čas na nich přesko čil z 11:04 na 11:05. Kristepane. Ležela jsem pod těmi světly asi tak hodinu a půl. Vítej, spá lená kůže! Bledá pleť, zrzavé vlasy (vlastně měděné), zhoršující se akné a teď ještě vážné spálení – to je tedy kombinace. 11
Zírala jsem před sebe a nechávala jsem oči, aby si zvykly na prašné šero garáže. Byl tam srolovaný starý koberec z chodby, moje dětské kolo, které jsme z nějakého důvodu ještě nevyho dili, několik lepenkových krabic s oblečením pro charitu a kap kami deště skrápěné úzké okno ve dveřích, které vedly do za hrady za domem. Od mého probuzení uplynulo asi dvacet, možná i třicet vteřin. Vtom mi zazvonil telefon. Shlédla jsem na něj na podlahu garáže a viděla jsem, že je to Elliot hňup Boyd, což pochopitel ně není jeho celé jméno. Neměla jsem moc náladu s ním mlu vit, a tak jsem se sehnula dolů, abych mobil přepnula do tiché ho režimu a nechala hovor spadnout do hlasové schránky. Byl to okamžik, který si budu navždy pamatovat. Tak divný a děsivý okamžik, že je celkem těžké ho popsat, ale dám do toho všechno. Víte, nejdřív jsem si ani nevšimla, že jsem se stala úplně ne viditelnou. A pak jsem si toho všimla.
12
Kapitola první
Sehnout se, zvednout zvonící telefon, najít tlačítko tichého re žimu, vypnout ho a zírat na displej, zatímco mi vibroval v ruce a pak přestal… to všechno bylo tak naprosto normální a všed ní, až mi připadalo, že můj mozek prostě doplnil chybějící věci. Chybějící věci, jako byla moje ruka a prsty. Bylo to tak trochu, jako když se díváte na kreslený film. Kaž dý ví, že kreslený film, nebo vlastně jakýkoli film, je ve skuteč nosti sled nehybných obrázků. Když je sledujete rychle po sobě, váš mozek zaplní mezery, takže to nevypadá trhaně. Myslím, že právě to můj mozek a oči udělaly v těch dvou nebo třech vteřinách, které mi zabralo vypnutí telefonu. „Vidě ly“ moji ruku jednoduše proto, že čekaly, že ji tam uvidí. Ale ne nadlouho. Zamrkala jsem a podívala se dolů na svůj telefon ležící na podlaze. Potom jsem se podívala na svou ruku. Vlastně jsem držela ruku před obličejem a pak jsem ji otočila. Nebyla tam. Fajn, na chvíli se zastavte. Podržte si skutečně ruku před ob ličejem. Já počkám. Je tam, nebo ne? Vaše ruka? Jasně že je. Teď ji otočte a prohlédněte si druhou stranu. Právě to jsem dělala před pár vteřinami, jen s tím rozdílem, že moje ruka tam nebyla. 13
V téhle fázi jsem nebyla vyděšená nebo tak něco. Spíš zmatená. Pomyslela jsem si: „To je zvláštní. Udělalo mi to solárium něco s hlavou? Třeba ještě napůl spím nebo se mi něco zdá nebo mám halucinace nebo tak něco?“ Podívala jsem se dolů na své nohy. Ani ty tam nebyly, i když jsem se jich mohla dotknout. Mohla jsem se dotknout obličeje. Mohla jsem se dotknout každého kousku sebe a cítila jsem ho, ale prostě jsem ho neviděla. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a jen se znovu a znovu dívala tam, kde bych měla být. Bylo to několik vteřin, nejspíš ani ne celá minuta. Hlavou mi běžely věci jako: už se to někdy stalo? Je to vůbec normální? Je to kvůli mým očím – oslepilo mě dočasně to silné UV světlo? Až na to, že jiné věci jsem vi děla – jen sebe ne. Teď už jsem byla vyděšená a trochu se mi zrychlil dech. Stoupla jsem si a šla k plechovému dřezu v rohu garáže, kde bylo zrcadlo. V tu chvíli jsem vykřikla. Jen jednou a trochu – ve skuteč nosti jsem spíš hekla. Představte si, jestli můžete, že stojíte před zrcadlem a vůbec nic nevidíte. Váš obličej se na vás nedívá zpátky. Vidíte akorát místnost za sebou. Nebo v tomhle případě garáž. Po tom heknutí jsem si uvědomila, co se stalo. Zavrtěla jsem hlavou, usmála se a dokonce jsem se trochu zahihňala. Řekla jsem si: „Fajn, takže se ti to musí zdát.“ A páni, to byl ale živý sen! Vypadal opravdu skutečně. Znáte ty sny, o kterých víte, že jsou sny, ještě když se vám zdají? Tenhle ne! Tenhle sen byl nejskutečnější, jaký jsem kdy měla, a začínala jsem si mys let, že je to celkem dobrá zábava. Přesto jsem si prošla 14
kontrolní seznam „Zdá se mi to?“ Mrkala jsem, štípala se, ří kala jsem si: „Probuď se, Ethel, je to jen sen.“ Až na to, že když jsem s tím byla hotová, byla jsem pořád tady, v garáži. To je ale vytrvalý sen! A tak jsem to udělala všechno znovu, a pak ještě jednou. Ne, není to sen. Rozhodně to není sen. Právě v tu chvíli jsem se přestala usmívat. Pevně jsem zavřela oči a nic se nestalo. Totiž, cítila jsem, jak se mi víčka svírají, ale pořád jsem viděla. Viděla jsem vnitřek garáže, i když jsem věděla, že mám oči pevně zavřené – vlastně křečovitě zavřené. Zakryla jsem si oči rukama a pořád jsem všechno viděla. V žaludku mi to škubalo strachy, hrůzou a zděšením, což je příšerná kombinace, když to všechno přijde najednou. Bez varování jsem se vyzvracela do dřezu, ale neviděla jsem nic vyjít. Slyšela jsem, jak to cáká. Cítila jsem horké zvratky v puse. Potom, za vteřinu nebo dvě, jsem uviděla, jak se zhmotnily – napůl strávené kukuřičné lupínky, které jsem předtím snědla. Pustila jsem kohoutek, abych je spláchla. Strčila jsem ruku do proudu vody a voda dostala tvar. Ohromeně jsem zí rala na to, jak zvedám plnou dlaň k žíznivým ústům a přede mnou se objevil tenhle kus vody připomínající bublinu. Vy sála jsem ji a pak jsem se znovu podívala do zrcadla – moje rty byly na vteřinu téměř vidět tam, kde se jich dotkla voda, a já jsem rozeznala tekutinu, jen když mi začala stékat kr kem, a pak byla pryč. Popadla mě hrůza silnější než cokoliv, co jsem kdy předtím cítila. 15
Stála jsem před zrcadlem, neviditelnýma rukama svírala okraje umyvadla, mozek se mi málem zavařil úsilím zpracovat tuhle… tuhle… podivnost a pak jsem udělala to, co by udělal každý. Co byste udělali vy. Zakřičela jsem o pomoc. „Babi! BABI! BABI! “
16
VAROVÁNÍ Budu vám vyprávět, jak jsem se stala neviditelnou, a taky, jak jsem objevila spoustu dalších věcí. Ale než to udělám, potřebujete znát trochu toho, čemu můj učitel pan Parker říká „pozadí“. Věci, které vedly k tomu, že jsem se stala neviditelnou. Vydržte pár kapitol. Vezmu to stručně a pak budeme zpátky v garáži a já budu neviditelná. První věc, kterou bych nicméně měla udělat, než budu po kračovat, je varovat vás – nejsem žádná „rebelka“. Říkám to jen pro případ, že doufáte, že budu jedno z těch troufalých děcek, které se neustále dostávají do potíží a jsou „oprsklé“ na dospělé. Tedy pokud si nemyslíte, že stát se neviditelným rovná se dostat se do potíží. Pokud jde o ten den, kdy jsem byla hrubá na paní Aber crombieovou – to byla nehoda, jak už jsem tisíckrát řekla. Chtěla jsem říct, že je „babka“, což je, uznávám, samo o sobě dost drzé, ale ne tak drzé, jako to slovo, které jsem omylem použila a které se s tím rýmuje. Způsobilo mi to SPOUSTU potíží s babi. Paní Abercrombieová si dodnes myslí, že jsem strašně drzá holka, i když se to stalo před více než třemi lety a navíc jsem jí napsala omluvný dopis na babiččině nejlepším dopisním papíře. 17
(Vím, že je pořád naštvaná, protože její pes Geoffrey na mě vždycky vrčí. Geoffrey sice vrčí na všechny, ale paní Abercrombieová mu pořád říká: „Přestaň, Geoffrey“ – kromě toho, když vrčí na mě.) Každopádně ve škole obvykle sedím tiše vzadu, hledím si svého, starám se o své věci a moje taktika je „la la la, ne chte mě na pokoji a já nechám na pokoji vás“. Ale víte, co říkají dospělí, aby vypadali chytře: „Ach, však víte – vždycky jsou to ty tiché děti, viďte?“ To jsem já. „Tiché dítě“. Tak tiché, že jsem skoro neviditelná. Což, když se nad tím zamyslíte, je celkem legrační.
18
Kapitola druhá
Jak daleko se chcete vrátit? Podle mě to všechno začalo tou pizzou. Právě to mě tak roz rušilo, že jsem tak trochu přišla o rozum, a nakonec jsem přišla o mnohem víc. Stalo se to takhle. Když jsem vešla do třídy, Jarrow Knightová – kdo jiný? – zařvala: „Dovážka pizzy!“ a prakticky všichni se zasmáli. Ne byl to úplně hlasitý smích, spíš přidušené zachichotání. Větši na lidí v mé třídě není doopravdy krutá. Nejdřív mi to nedošlo. Neměla jsem ani ponětí, že to má něco společného se mnou. Vlastně jsem si myslela, že to je ně jaký vtip, uprostřed něhož jsem vešla dovnitř, a tak jsem se taky trochu zasmála, jako když se nechcete cítit mimo. Když se na to dívám zpátky, muselo to vypadat divně. Potom, o několik dní později, okolo mě procházela Jarrow, její bratr a pár dalších, když jsem mluvila s holkami před che mickými laborkami, a Jarrow polohlasně řekla: „Tys objednal margheritu, Jezi?“ a pak si plácli, zatímco Kirsten a Katie sklo pily zrak. Chápete to? Pořád mě bolí na to vzpomínat. (Bolesti a vzpo mínání bude celkem dost, takže si na to taky můžeme zvyk nout.) „Dovážka pizzy“ je narážka na můj obličej. 19
„Ksicht jako pizza“ = akné. Tedy pupínky a beďary a boláky a celá ta uhrovitost. Chápete to, že jo? Tu narážku, ne akné. Můj obličej údajně připomíná povrch pizzy. K popukání. Nicméně nepřipomíná. Tak strašné to není. Akné ve dvanácti letech? Já vím, je to celkem brzo. Dokon ce i doktor Kemp řekl, že jsem „na časnějším konci spektra“, ale není to „abnormální“. Ne, „abnormální“ si schováme pro akné jako takové, které je „spíše u vážnějšího konce spektra“. To je milý výraz, kterým rodinný doktor myslí: „Prokrista, máš to opravdu ošklivé.“ Ušetřím vás detailů. Možná při čtení jíte a detaily jsou tro chu nechutné. Takže, to se stalo asi před třemi měsíci. Díky těm slovům „ksicht jako pizza“ jsem si uvědomila pár věcí: 1. Moje snaha být ve škole nenápadná se setkala jen s ome zeným úspěchem. Holku s akné zná každý. Až do té chví le byl terčem většiny krutých narážek Elliot Boyd, což mi připadalo v pohodě. Až na to, že teď jsem byla cílem i já. 2. Upřímně si myslím, že někteří lidé se domnívají, že akné může člověk chytit. Chci říct, nejsem nějaká nešťastnice, která tráví celé dny osamělá, obklopená lidmi, co se jí vy smívají. Problém je jen v tom, že celá ta záležitost s „nej lepšími kamarády“ trvá déle, než jsem čekala, a říkám si, není příčinou právě akné? Babi říká: „Buď prostě sama sebou“, což zní jako dobrá rada. Řekla bych, že to je dob rá rada, pokud máte rozumnou představu o tom, kdo jste – a tu já mám. Nebo jsem aspoň měla, než se všechno začalo sypat. Babi taky říká: „Když chceš dobrého kama ráda, pak buď dobrou kamarádkou.“ Takových mouder 20