C
ÍRKEVNÍ DĚJINY NOVOVĚK DRAHOMÍR SUCHÁNEK VÁCLAV DRŠKA
Heleně a Iloně
KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Suchánek, Drahomír Církevní dějiny – Novověk / Drahomír Suchánek, Václav Drška. -Vydání 1. -- Praha : Grada Publishing, a.s., 2018. -- 504 stran Anglické resumé ISBN 978-80-247-3720-1 27-9 * 27-58 * 27-1 * 27-528 * 27-9“14/15“ * 930.85“16/17“ * 316.42 * 21 * 27-72-77 * 271/279 * 27-662:3 * 322:27-67 * (048.8:082) - církevní dějiny -- 16.-18. století - křesťanská spiritualita -- 16.-18. století - křesťanská teologie -- 16.-18. století - křesťanská liturgie -- 16.-18. století - reformace -- 16.-18. století - osvícenství -- 17.-18. století - sociální změna -- náboženské aspekty -- 16.-18. století - křesťanské církve -- 16.-18. století - organizace a struktura církve -- 16.-18. století - křesťanství a společnost -- 16.-18. století - křesťanství a politika -- 16.-18. století - kolektivní monografie 27-9 - Dějiny křesťanské církve [5]
CÍRKEVNÍ DĚJINY NOVOVĚK
DRAHOMÍR SUCHÁNEK VÁCLAV DRŠKA
…
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Tato kniha vznikla na Univerzitě Karlově v rámci programu PROGRES Q09: Historie – Klíč k pochopení globalizovaného světa.
PhDr. ThLic. Drahomír Suchánek, Ph.D., Th.D. doc. PhDr. Václav Drška, Ph.D.
CÍRKEVNÍ DĚJINY – NOVOVĚK Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 6951. publikaci Recenzovali: prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. prof. PhDr. Jiří Mikulec, Csc. Odpovědný redaktor Zdeněk Kubín Sazba a zlom Antonín Plicka Návrh a zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 504 Vydání 1., 2018 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. © Grada Publishing, a.s., 2018 Cover Photo © commons.wikimedia.org Vyobrazení na obálce: koláž čtyř významných představitelů reformačního období – anglického krále Jindřicha VIII., ženevského reformátora Jana Kalvína, zakladatele jezuitského řádu Ignáce z Loyoly a otce německé reformace Martina Luthera ISBN 978-80-247-1468-4 (ePub) ISBN 978-80-247-1447-9 (pdf ) ISBN 978-80-247-3720-1 (print)
Obsah ÚVOD ���������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 9 KNIHA I. 1. EVROPA VE VÍRU REFORMACE ����������������������������������������������������������������������� 15 1.1
Rozpad křesťanské jednoty ��������������������������������������������������������������������������� 15
1.2
Konfesionalizovaná Evropa ��������������������������������������������������������������������������� 80
1.1.1 Teologicko-filozofické a vzdělanostní předpoklady reformace ������������������ 1.1.2 Luteránská reformace ������������������������������������������������������������������������������� 1.1.3 Švýcarská reformace a Jan Kalvín �������������������������������������������������������������� 1.1.4 Novokřtěnci (anabaptisti) ������������������������������������������������������������������������� 1.1.5 Zrod anglikánské církve ����������������������������������������������������������������������������� 1.1.6 Život a stav katolické církve v předreformačním období ��������������������������� 1.1.7 Katolická odpověď na reformaci a její historické souvislosti: Trident �������
19 25 37 49 57 64 73
1.2.1 Habsburská říše a její okolí ������������������������������������������������������������������������ 81 1.2.2 Kalvinismus na cestě Evropou a protireformace Escorialu ������������������������ 93 1.2.3 Anglikánská církev od královny Alžběty k Jakubovi I. ������������������������������ 108 1.2.4 Katolická církev a papežská politika po tridentském koncilu ������������������� 121
2. STRUKTURÁLNÍ A ORGANIZAČNÍ VÝVOJ CÍRKVÍ ����������������������������������������� 129 2.1
Tridentský koncil a jeho reformní opatření ������������������������������������������������� 129
2.2
Hledání „pravé“ podoby křesťanských církví ���������������������������������������������� 163
2.3 2.4
Řeholní život v době reformace ������������������������������������������������������������������ 180 Počátky novověkých misií ��������������������������������������������������������������������������� 191
2.5
Kanonické právo a protestantské regimenty ���������������������������������������������� 200
2.1.1 Realizace závěrů tridentského koncilu ���������������������������������������������������� 158 2.2.1 Proměna organizace katolické církve v potridentském období ��������������� 163 2.2.2 Modely organizace protestantských církví ���������������������������������������������� 173
2.4.1 Světové misie katolické církve ����������������������������������������������������������������� 192 2.4.2 Reformace a problém protestantských misií ������������������������������������������ 197
3. VNITŘNÍ ŽIVOT A ZBOŽNOST V DOBĚ REFORMACE ������������������������������������� 203 3.1
Liturgie �������������������������������������������������������������������������������������������������������� 203 3.1.1 Utváření luteránské a reformované liturgické praxe ������������������������������� 203 3.1.2 Katolická liturgie a tridentská obnova ����������������������������������������������������� 214
3.1.3 Anglikánská bohoslužba jako pokus o střední cestu ������������������������������� 221
3.2
Křesťanská každodennost v multikonfesním světě ������������������������������������� 224
3.3
Zbožnost a vnitřní život ������������������������������������������������������������������������������ 240
3.4
Teologické myšlení ve víru reformace ��������������������������������������������������������� 254
3.2.1 Náboženská realita a život křesťana �������������������������������������������������������� 225 3.2.2 Pověra, kacířství a represe ���������������������������������������������������������������������� 231
3.3.1 Katolická spiritualita mezi humanismem a tridentskou obnovou ����������� 240 3.3.2 Protestantská mystika a hledání nových cest ������������������������������������������ 249
3.4.1 Katolická teologie tridentského a potridentského období: Boží milost a lidská svoboda ������������������������������������������������������������������� 260 3.4.2 Teologie protestantských církví ��������������������������������������������������������������� 265
KNIHA II. 1. CÍRKVE MEZI BAROKEM A OSVÍCENSTVÍM �������������������������������������������������� 297 1.1 1.2 1.3 1.4
Vzestup Francie a nástup absolutismu ������������������������������������������������������� 298 Ústup ze slávy – Habsburkové a papežství do konce 17. století ����������������� 308 Zrod nových velmocí – Spojené nizozemské provincie a Anglie v čele protestantského tábora �������������������������������������������������������������������� 317 „Osvícené“ století – církev a stát v 18. století ��������������������������������������������� 325
2. ORGANIZACE A ČINNOST CÍRKVÍ ����������������������������������������������������������������� 349 2.1 2.2
Organizace a vnitřní struktura katolické církve ������������������������������������������� 349 Protestantské církve – mezi stabilitou a novým štěpením �������������������������� 356
2.3 2.4
Řeholní život v době baroka ����������������������������������������������������������������������� 387 Misijní výpravy mezi Východem a Západem ����������������������������������������������� 396
2.2.1 Hledání identity anglikánské církve ��������������������������������������������������������� 356 2.2.2 Kontinentální protestantismus a antitrinitářská hnutí ���������������������������� 373
2.4.1 Nové impulzy katolických misií ��������������������������������������������������������������� 396 2.4.2 Počátky protestantských misií ����������������������������������������������������������������� 406
3. VNITŘNÍ ŽIVOT A NAUKA ����������������������������������������������������������������������������� 409 3.1
Liturgie v době pietismu a osvícenství �������������������������������������������������������� 409
3.2 3.3
Barokní zbožnost a osvícenská kritika �������������������������������������������������������� 418 Duchovní život v době baroka a osvícenství ����������������������������������������������� 434
3.1.1 Katolická liturgie mezi barokní zbožností a osvícenskou racionalitou ����� 409 3.1.2 Křesťanský kult v protestantském prostředí ������������������������������������������� 413
3.3.1 Nesnadná cesta katolické spirituality ������������������������������������������������������ 434 3.3.2 Mezi pietismem a racionalitou – snaha o probuzení protestantské ortodoxie ������������������������������������������������������������������������������������������������ 443
3.4
Teologické a filozofické myšlení na prahu osvícenství �������������������������������� 454
3.4.1 Katolická teologie v boji proti osvícenství ����������������������������������������������� 455 3.4.2 Protestantská ortodoxie a obnovné proudy ������������������������������������������� 460 3.4.3 Osvícenství a protestantská teologie 18. století ������������������������������������� 467
SUMMARY ���������������������������������������������������������������������������������������������������������� 475 SEZNAM VÝBĚROVÉ LITERATURY ���������������������������������������������������������������������� 477 JMENNÝ REJSTŘÍK ���������������������������������������������������������������������������������������������� 481 VĚCNÝ REJSTŘÍK ������������������������������������������������������������������������������������������������� 495
Úvod Po více než čtyřech letech vychází druhý díl Církevních dějin, který je vymezen časovým obdobím sahajícím od počátků protestantské reformace až po předvečer Velké francouzské revoluce. Zatímco vylíčení raně křesťanských a středověkých dějin církve, o něž jsme se pokusili v prvním díle, umožňovalo uchovat důraz kladený na univerzalitu církve, která se až do sklonku 15. století vnímala jako jednotný organismus, reformační zlom vnesl do církevního života značný pluralismus. Vedle katolické církve se rychle utvořily velké protestantské skupiny, stejně jako menší křesťanské odnože a individualizované komunity, jež se rozešly s majoritní společností. Tyto změny jsme museli zohlednit. Stylem práce, probíranými tématy i celkovou strukturou textu jsme se snažili zachovat postup uplatněný v prvním díle, s ohledem na specifika reformačního a poreformačního období jsme však byli nuceni přistoupit k několika modifikacím. Naší ambicí bylo překročit katolický či protestantský pohled na církevní dějiny a poprvé v české historiografii nabídnout komplexní syntézu církevních dějin, která neopomíjí žádnou z důležitých skupin církevního novověku. Právě šíře materie a množství rozličných témat, která jsme se snažili poctivě a nestranně uchopit, zapříčinily delší časový odstup od prvního dílu Církevních dějin. I tak zůstalo bezpochyby mnoho problémů a oblastí nepovšimnuto, respektive zmíněno jen v základním diskurzu. Metodologickým východiskem naší práce bylo přesvědčení, že na dějiny lidské společnosti je třeba nahlížet ve velmi širokém kontextu a neklást umělé hranice mezi politické, hospodářské, kulturní i náboženské dějiny. Doufáme proto, že se nám podařilo představit základní momenty novověkých dějin s akcentem položeným na křesťanské náboženství, ale stále jako součást jediného a provázeného procesu. Novo věk, u nějž se tak často zdůrazňuje počátek postupného oddělování státu a myšlení od náboženských a církevních determinací, nelze v plnosti pochopit bez vhledu do celkové duchovní atmosféry dobové proměny. Snad právě naopak. Člověk ztrácel svoje dosavadní pevné životní zakotvení a o to více si musel klást zásadní otázky týkající se životních jistot. Bůh a církev přestali být samozřejmostí a lidská individualita se musela otevřít odvaze hledat nové odpovědi. Kdo tedy ignoruje a zanedbává hlubší pochopení náboženského kontextu společenských změn 16. až 18. století, nikdy tuto zásadní proměnu lidských dějin v celistvosti nepochopí. Druhý díl Církevních dějin tvoří i navzdory zřejmým odlišnostem jeden celek s předchozím dílem. V mnoha pasážích předpokládá základní znalost raných a středověkých dějin křesťanské církve a odkazuje na probíraná témata či osobnosti, které již zpracoval první díl, aniž bychom považovali za nezbytné detailně rozebírat již zmíněné pojmy či problémy. Text i tak přesáhl svým rozsahem předchozí část a jen
10
Církevní dějiny II – Novověk
díky benevolenci nakladatelství Grada bylo možné uchovat poměrně velkorysý pohled na rozličné aspekty církevního života, které by byly v opačném případě sotva zmíněny. S pokorou a optimismem věříme, že tak splácíme publikační dluh církevní historiografie, neboť i po mnoha letech stále postrádáme komplexní dílo, jež by mapovalo jak politicko-církevní vývoj jednotlivých denominací v novověku, tak rozvoj spirituality, liturgie, řeholního života či teologie. Snažili jsme se proto nevynechat žádnou z důležitých otázek církevních dějin a poskytnout čtenáři podrobnější přehled o nesmírně pestrém a dynamickém vývoji této části lidských dějin. Publikace obdobně jako v předchozím případě hledá své čtenáře především u studentů vysokoškolských společenskovědních oborů, měla by však poskytnout potřebné penzum informací i studentům teologických či právních oborů. Budeme samozřejmě rádi, pokud naše kniha zaujme také širší veřejnost a všechny zájemce o hlubší poznání církve a jejího vývoje. Věříme, že budeme čtenářům vhodnými průvodci zejména tam, kde nejsou vzájemné souvislosti mezi jednotlivými oblastmi lidských dějin a myšlení zcela evidentní, a přispějeme tak k ucelenějšímu pohledu nejen na naši minulost. * Kniha je rozdělena na dva hlavní celky. První část se věnuje příčinám a průběhu evropské reformace a představuje důsledky změn 16. století jak v politicko-společenské oblasti, tak v jednotlivých projevech církevního života – misiích, bohoslužebné praxi, řeholním životě i filozoficko-teologickém myšlení. Snažili jsme se tento dějinný zlom pevně navázat na pozdně středověké předpoklady a prezentovat rozpad křesťanské jednoty jako vyústění mnohých tendencí, které rezonovaly v církvi i mimo ni již delší dobu. Přesto nelze hovořit o nutném procesu, což ilustruje schopnost katolické církve zahájit a prosadit vlastní regeneraci. Druhá část se zabývá vývojem směřujícím od konfesionalizace k dílčí toleranci a osvícenským myšlenkám, jež v předvečer vypuknutí revoluce ve Francii postavily jak před katolickou církev, tak před protestantské církve nové výzvy. Církevní dějiny tedy zůstávají pevně napojené na politické či myšlenkové změny evropské společnosti. S ohledem na rozsah látky a k omezeným možnostem nalézt pro určité oblasti odpovídající tuzemskou, respektive českojazyčnou odbornou literaturu, na niž by bylo možné odkazovat, jsme se na rozdíl od prvního dílu rozhodli přistoupit k odlišnému způsobu odkazování na zdroje. Prioritou stále zůstává snaha upozornit na odbornou práci tuzemské provenience, popřípadě odborné zahraniční texty, jež byly do českého jazyka přeloženy, aby měl čtenář možnost doplnit poznatky studiem zdroje, který lze snáze dohledat v místních knihovnách a nakladatelstvích. Bohužel v řadě případů nebyla k dispozici žádná relevantní odborná práce, která by se konkrétním tématem zabývala, což nás přimělo k zásadnímu rozšíření odkazového a poznámkového aparátu rovněž o cizojazyčné publikace. Na prvním místě tedy stále zůstává poukaz na příslušný text v českém jazyce, byť by byl rozsahem či kvalitou omezený, a následně přistupujeme k jeho doplnění o zahraniční práci. Tento postup se tak vrací ke standardní metodice a umožňuje získat větší přehled o dané otázce.
Úvod
11
Předchozí poznámka se dotýká hlubšího problému, který jsme zmiňovali v základním nástinu již při vymezení cílů prvního dílu a jenž se zásadně nezměnil ani v okamžiku vydání dílu druhého. Česká církevní historiografie zůstává v případě obecného pohledu na vývoj církve stále poměrně chudá, respektive omezená na několik cizojazyčných překladů a dílčí studie ke konkrétním problémům. Dostupné práce jsou většinou již staršího data a logicky nemohou zohledňovat výsledky bádání moderní doby, jiné zase zůstávají pevně spojené s konfesními východisky jejich autorů. Tato základní charakteristika platí z katolického hlediska především pro Dějiny katolické církve Jaroslava Kadlece, v menší míře také pro Malé církevní dějiny Augusta Franzena či Dva tisíce let dějin církve Rolanda Fröhlicha. V této souvislosti je však třeba připomenout, že citelný problém těchto zpracování tkví především v nevyváženém výběru priorit, na něž autoři kladou důraz, či ve velmi omezeném až zkratkovitém pohledu na prezentovaná témata. Navzdory těmto omezením však případný zájemce může nalézt několik dalších přehledů (např. Günter Stemberger a kol. 2000 let křesťanství, Peter Pawlowsky Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí či Stephen Tomkins Stručné dějiny křesťanství), popřípadě využít práce přesahující úzká odborná východiska (kupř. Dějiny křesťanství Paula Johnsona). Po technické stránce jsme zůstali věrni rozčlenění textu do tří úrovní. Základ tvoří hlavní dějové vylíčení probíraných témat, které by mělo čtenáře přehledně zasvětit do problematiky. Tam, kde se nám to jevilo jako vhodné a žádoucí, jsme připojili doplňkové pasáže, v nichž se daná otázka konkretizuje na vybraném příkladu či se více rozebírají například prosopografické a teologicko-filozofické detaily. Tyto pasáže jsou v textu i graficky odlišeny menší velikostí písma. Třetí úroveň tvoří pramenné citace z vybraných dokumentů, které jsme považovali za vhodnou ilustraci k lepšímu pochopení řešených témat. Tyto výtahy z pramenů jsme graficky zvýraznili orámováním. Opět jsme se snažili o přebírání již existujících překladů pramenů tam, kde existoval relevantní překlad do českého jazyka. V mnoha případech to však nebylo možné či vhodné, proto je uvedená pramenná citace přeložena z originálu. Samotný text jsme se důsledně snažili pro větší přehlednost obsahově členit trojím způsobem. Úvodní kapitoly jednotlivých knih jsou věnovány politickým a společenským aspektům, následují kapitoly akcentující organizační a strukturální pohled na křesťanské církve a konečně poslední část se soustředí na ideové, intelektuální a kulturní aspekty. Poslední důležitá poznámka směřuje k obsahu. Pozorný čtenář nepřehlédne, že se zaměřujeme hlavně na západní církevní prostředí, které vychází z latinských kořenů, zatímco východní křesťanství je opomenuto. Důvody této skutečnosti jsou více organizačního a technického charakteru, než že by se jednalo o zamýšlený koncept. Bohužel se nepodařilo včas dokončit příslušné pasáže k východní křesťanské tradici, které by svým rozsahem a hloubkou zpracování vytvářely srovnatelnou část s latinským prostředím. Mnohem významnější problémy byly však spojeny s rozsahem knihy. Stávající rozsah publikace výrazně přesáhl původní ediční cíl a včlenění dalších tematických kapitol již nebylo za daných okolností možné. Církevní dějiny
12
Církevní dějiny II – Novověk
v ýchodních křesťanských skupin proto budou předloženy až v připravovaném třetím díle, byť to zcela nezapadá do doposud spíše chronologicky strukturovaného postupu práce. * Na závěr bychom chtěli vyjádřit vděčnost nakladatelství Grada Publishing, které trpělivě tolerovalo opakující se odkládání konečného dokončení díla. Konkrétně děkujeme šéfredaktorce redakce společenskovědních oborů Mgr. Gabriele Plickové, která nás v našem snažení podporovala a umožnila nám přistoupit ke zpracování knihy. Dále děkujeme všem kolegům a spolupracovníkům za inspirující diskuse a upozornění, které nás motivovaly k dalšímu promýšlení zpracovávaných otázek. Za pečlivé a laskavé prohlédnutí textu a podnětné připomínky náleží poděkování panu prof. PhDr. Radku Fukalovi, Ph.D., a panu prof. PhDr. Jiřímu Mikulcovi, CSc.
%
Kniha I.
1
1. Evropa ve víru reformace 1.1
Rozpad křesťanské jednoty Šestnácté století lze do značné míry charakterizovat jako období, v němž se koncentrovaly důsledky trendů předcházejících desetiletí – politických, sociálních, ale i náboženských. Evropu začalo utvářet soupeření dvou silných bloků, španělsko-habsburského a francouzského. Náboženství se definitivně stalo pevnou součástí politické ideologie a za těchto okolností se velmi vzdálil cíl, o který po celý středověk usilovalo reformní hnutí latinské církve: udržet otázky víry a morálky mimo světské zasahování. To vše se navíc odehrávalo za mimořádně dynamické sociální transformace. Její podstatou byl stále se prohlubující konflikt mezi šlechtou, která chtěla obnovit své postavení a práva otřesená konflikty a krizemi 15. století, a venkovským a městským obyvatelstvem, jež svoje reformní cíle obvykle vyjadřovalo prostřednictvím nábožensko-mravního slovníku a dovolávalo se „Božího zákona“. Ruku v ruce s tím postupoval další rozpor. Na jedné straně stál humanistickou filozofií probuzený důraz na lidskou individualitu a osobní prožitek, stejně jako kritické myšlení a rozvoj vzdělanosti. K prohlubování lidského vědění již nedocházelo převážně spekulativní dedukcí, ale empirickou analýzou. Na straně druhé bylo možné sledovat nárůst pověrčivosti, čarodějnictví a různých projevů lidové zbožnosti, ale také nevázanosti, proti kterým začala církev uplatňovat tvrdou, často necitelnou inkviziční praxi. Odtud nebylo daleko ke zneužití a honům na čarodějnice, které však jen vytvářely jinou realitu a vzbuzovaly nechuť a odpor. Myšlenka zesílení kontroly soukromého života se tak v církevních kruzích objevovala stále častěji.1 Máme-li na mysli konkrétní historicko-sociální předpoklady vzniku evropské reformace, upoutá naši pozornost především Svatá říše římská, hlavně její německá část. Zatímco Francie či Španělsko dospěly k monarchické centralizaci a uplatnění svrchované panovnické moci nad celým teritoriem státu a všemi jeho obyvateli, vývoj v Německu byl komplikovanější.2 Nemožnost prosadit zásadní ústavně-správní reformu tu ve výsledku vedla k rozhodujícímu oslabení císařské moci ve prospěch kurfiřtů
1
2
Přehledně tuto problematiku shrnuje Fontana, J. Evropa před zrcadlem. Praha: NLN, 2001, s. 85–101. Z nepřeberné literatury k tomuto tématu, jež odráží dlouhou a často kontroverzní diskusi, lze doporučit alespoň dvě souhrnné publikace: Krieger, K.-F. König, Reich und Reichsreform im Spätmittelalter. München: Oldenbourg, 2005 a Prietzel, M. Das Heilige Römische Reich im Spätmittelalter. Darmstadt: WBG, 2004. V češtině lze doporučit práci Vorel, P. Říšské sněmy
16
Církevní dějiny II – Novověk
a knížat. Teritoriální rozdělení říše se stalo faktorem prohloubení protikladu mezi svrchovanou mocí a vládci. Pokud nějaká státní modernizace probíhala, pak právě uvnitř těchto dynasticko-územních celků, což ovšem často vyvolávalo nepříznivou reakci měst a drobné šlechty, ale i venkovanů hájících svá stará práva a dovolávajících se panovnické ochrany. Všudypřítomné napětí prohlubovaly problémy církve. Na vině byl především Vídeňský konkordát (1448), který říšské stavy odmítly akceptovat a jenž dával papežství poměrně velký prostor k uplatňování vlastních představ při obsazování uvolněných prebend a dovoloval vyvíjet na říši citelný finanční tlak.3 Dohoda představovala revizi výsad pro „německý národ“ získaných v Kostnici a Basileji, takže vyvolávala odpor. Stížnosti (Gravamina nationis germanicae) putovaly v hojném počtu na papežský dvůr a kritizovaly bezuzdné finanční vysávání německého lidu. Mnohem podstatnější však bylo, že se k nim hlásila nejen města, ale také knížata, a dokonce i mnozí vysocí církevní hierarchové, takže se v říši rychle vytvářelo veřejné mínění elit, kritické k oficiální církvi. Prvními známými texty tohoto druhu jsou Mohučský libellus neznámého autora a Návrhy mohučského arcibiskupa Jakuba I. z roku 1451. Na něj pak navazuje kritické stanovisko provinční synody roku 1455. Obsahuje 13 článků žádajících nápravu poměrů, které měly být předloženy papeži. Ještě rozsáhlejší jsou frankfurtská Avisamenta (1456), k nimž se připojili všichni kurfiřti kromě trevírského a arcibiskupové ze Salcburku, Brém a velké množství kapitul. Lze je proto považovat za skutečná Gravamina, na něž navázala podobná stížnost, vydaná říšským sněmem roku 1458. Do konce století vznikly spontánně ještě články z Koblence (26 tezí) a Mohuče (31 tezí). Od vlády císaře Maxmiliána I. (1486–1519) se stížnosti staly pravidelnou náplní všech říšských sněmů a sám císař je začal využívat k politickému nátlaku na papežskou kurii. Roku 1510 dokonce pověřil Jakuba Wimphelinga vypracováním projektu církevní reformy. Schlettstattský rodák předložil dobrozdání, v němž upozorňoval na materiální škody, které Řím svými finančními požadavky Německu působí. V okamžiku Lutherova vystoupení byla situace velmi napjatá: říšský sněm, který se konal roku 1518 v Augsburgu, právě poukazem na Gravamina odmítl přispět k financování protitureckých válek.4
Dalším impulzem, jenž vnášel do německého prostředí neklid, byla prakticky permanentní debata o říšské reformě, jež by překonala historickou územní roztříštěnost a posílila autoritu celoříšských institucí. Na potřebě provést změny, které by
3
4
a jejich vliv na vývoj zemí Koruny české v letech 1526–1618. Pardubice: Východočeské muzeum v Pardubicích, 2005. Viz Suchánek, D. – Drška, V. Církevní dějiny. Antika a středověk. Praha: Grada, 2013, s. 365–366. Wolgast, E. Gravamina nationis germanicae. In: Theologische Realenzyklopädie. 14. díl. Berlin: de Gruyter, 1985, s. 131–133.
Evropa ve víru reformace
17
ze středověkého císařství učinily moderní raně novověký stát, se shodovali všichni. Diametrálně rozdílné však byly konkrétní představy o rozsahu a podobě takových změn. První významnější projekt předložil na přelomu let 1433 a 1434 filozof a teolog Mikuláš Kusánský. Jeho De concordia catholica vycházela z přesvědčení, že současný neklid v říši je způsoben jejím stavovským charakterem. Současně stavěla na konciliár ní teorii, jež zvolna degenerovala, a říšském správním historickém tradicionalismu. Mezi další důležité, leč neuskutečněné projekty patří Reformatio Sigismundi z konce vlády Zikmunda Lucemburského, vyslovující se dokonce pro sekularizaci církve, nebo Landfriedsordnung z roku 1442. Vážnější pokusy v tomto duchu (omezení domácích válek, regulace zástav, ochrana kupců, rolníků, organizace celoněmeckých institucí jako např. říšské kanceláře a říšského soudu) učinil až Maxmilián I. na říšských sněmech ve Wormsu (1495) a Augsburgu (1500).5 Nový císař Karel V. (1519–1556) a Martin Luther tak prakticky současně zahájili své veřejné vystupování v prostředí plném očekávání, ale i protikladů. Řada problémů, jak politických a správních, tak církevních i teologických, byla nakousnuta, nikoliv však dořešena, přičemž se zdaleka nedá říct, že konečná očekávání byla stejná nebo podobná u všech skupin obyvatelstva. Uspořádání říše a snaha vyřešit naznačené konflikty proto zásadním způsobem ovlivňovaly další průběh německé reformace. Na rozdíl od ní švýcarská reformace probíhala ve zcela jiném sociálním prostředí. Jestliže Luther spojil své učení s teritoriálním knížecím státem, pak Zwingliho (a Kalvínovo) učení reagovalo na měšťanské prostředí, jeho religiozitu a organizačně se orientovalo na město. Z tohoto hlediska lze proto hledat styčné prvky s obdobným procesem v některých říšských městech,6 historické okolnosti a předpoklady tohoto procesu však byly odlišné. Tzv. Staré Spříseženestvo (Confederatio helvetica) vzniklo na konci 13. století, kdy tři horské kantony – Uri, Schwyz a Unterwalden – uzavřely dohodu o vzájemné podpoře zvanou Spolkový list. Další formování Švýcarska se spojilo s úspěšným bojem proti Habsburkům, v jehož průběhu se prosazovala právní a správní svoboda kantonů vůči říši. Problematickou stránkou tohoto dění se stala paradoxně vojenská zdatnost Švýcarů, kteří se stali vyhledávanými žoldnéři. Tragédii pak pro spolkové cítění kantonů znamenala bitva u Marignana (1515), kdy najatí vojáci bojovali v řadách francouzského i habsburského vojska a stanuli proti sobě. Od tohoto okamžiku se začala prosazovat myšlenka švýcarské neutrality a ukončení expanze.7
5
6 7
Mühlen, K.-H. zur. Reformation und Gegenreformation. 1. díl. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1999, s. 8–9; Boockmann, H. Zu den Wirkungen der „Reform Kaiser Siegmunds“. Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters, 35, 1979, s. 514–541. Česky k tématu např. Rapp, F. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha/Litomyšl: Paseka, 2007, s. 252–297. Mühlen, K.-H. zur. Reformation und Gegenreformation 1, s. 87–90. Podrobně k tomu Stettler, B. Die Eidgenossenschaft im 15. Jahrhundert. Die Suche nach einem gemeinsamen Nenner. Menziken: Markus Widmer-Dean, 2004.
18
Církevní dějiny II – Novověk
Švýcarské kantonální uspořádání mělo svá rizika. Vzniklo za účelem udržení vnitřního míru a obrany jeho teritoria proti vnějšímu ohrožení. Zásadní se tak stal problém vlastní suverenity jednotlivých kantonů ve vztahu k uvedeným společným závazkům. Historicky platilo, že samostatnost každého z míst je odvozena nikoliv z existence spolku, ale od postoupených říšských práv a privilegií. Na druhé straně frankofonní kantony přirozeně tíhly k politice francouzského království. Jedinou spolkovou institucí přitom bylo společné zasedání kantonů (Tagsatzung), pověřené správou spříseženského majetku a jednáním s cizími mocnostmi.8 Je snadno představitelné, že konsenzuální stanovisko se mnohdy hledalo obtížně a reformační proces tento problém ještě prohloubil. Velká města jako Curych, Bern nebo Basilej se rychle přihlásila k novým interpretacím křesťanství, ale horské kantony naopak setrvávaly u tradiční katolické konfese, což přinášelo závažné politické důsledky. Za třetí tradiční těžiště reformace je pokládána tudorovská Anglie Jindřicha VIII. (1509–1547). Změny, které se uvnitř anglického království odehrály během jeho panování, však na jedné straně přesahují pouhou reformační problematiku a na straně druhé, z čistě teologického hlediska, je proces v církvi samotné obtížné označit jako reformaci. Historické kořeny tohoto komplexního přetvoření státu a církve je třeba hledat ve výsledku stoleté války a v následném vnitropolitickém střetu elit, známém jako „válka růží“.9 Vítězství Tudorovců významně posílilo panovnickou moc směrem k autoritativní vládě. Současně ovšem zvýraznilo národní charakter ostrovního státu, do jehož historického kulturního dědictví patřila jak tradiční zbožnost, tak odpor proti mocenskému zasahování římské kurie. Situaci v Anglii dokresloval osobitý právní systém, zejména tzv. common law, vystavěný na precedenčních výrocích nezávisle vnímaných soudů, a Magna charta libertatum, zaručující nezpochybnitelné osobní svobody. K tomu aktuálně přistupoval růst ekonomického významu měšťanstva, jehož vliv se začal vyrovnávat tradičním církevním a šlechtickým elitám, zasaženým válkami růží. Z prostředí třetího stavu vyšel například kardinál Wolsey, ale také první kritikové ostrovních náboženských poměrů. Pro anglickou reformaci platí, že mohla čerpat nejen z renesanční a humanistické inspirace, ale rovněž z ohlasu počínajícího luteránství. K protikladům anglické reality však patřilo, že vysoká církevní hierarchie i panovník zůstávali dlouhou dobu neteční k dění na kontinentě a zachovávali Římu přísně loajální a konzervativní stanovisko. Církev tu do velké míry respektovala počáteční názor Jindřicha VIII., který se stavěl k reformaci odmítavě a spisem Obrana sedmi svátostí si vysloužil pochvalu papeže Lva X. a titul „Obránce víry“.10
8
9 10
Aubert, J.-F. Petite histoire constitutionnelle de la Suisse. Bern: Francke, 1974; Domeisen, N. Schweizer Verfassungsgeschichte, Geschichtsphilosophie und Ideologie. Bern: Lang, 1978. K tomu Neillands, R. Války růží. Praha: Naše vojsko, 1994. Srov. starší, ale přehlednou práci Lacey, R. The Life and Times of Henry VIII. London: Weidenfeld and Nicolson, 1972.
Evropa ve víru reformace
19
Krize tak vypukla na základě osobní situace krále. Jeho sňatek s tetou Karla V. Kateřinou Aragonskou byl typickou dynastickou aliancí své doby; Anglii měl přinést silného spojence na kontinentě proti Francii, jenže pro Jindřicha se postupně stával traumatem. Kateřina byla poprvé provdána za jeho bratra Artura a budoucí král ji převzal jako „politické dědictví“ po smrti staršího sourozence. Když jim však postupně zemřeli tři synové a dvě dcery, a jediným potomkem svazku se Španělkou zůstala dcera Marie, král znejistěl. Začal mít pochybnosti o křesťanské morálnosti manželství a současně vzplanul touhou k mladé Anně Boleynové, jíž stárnoucí a churavějící Kateřina nemohla konkurovat.11 Lze snadno pochopit, že královy následující kroky byly diktovány na jedné straně osobní zaujatostí, na straně druhé snahou dát zemi mužského potomka a zabránit domácímu konfliktu, na který měli všichni ještě čerstvé vzpomínky. I z tohoto důvodu nemůžeme proto hovořit o zásadní proměně státu, avšak pouze o „pragmatické“ reformaci.
1.1.1 Teologicko-filozofické a vzdělanostní předpoklady reformace Bylo by omylem hledět na reformaci jako na fenomén podmíněný pouze společensko-historickými okolnosti, popřípadě specifiky jednotlivých zemí.12 Jakkoliv se však moderní diskuse pohybuje mezi snahou vidět v ní vrchol středověké zbožnosti či naopak důsledek její krize, shoda panuje v přesvědčení, že se jednalo o dlouhodobý proces, začínající možná na počátku 12. století. Přes všechny problémy reformace nelze jednoduše tvrdit, že na přelomu 14. a 15. století krystalizoval konflikt mezi oficiální církví a laickou veřejností. Současně ale není možné pominout řadu indicií, jež potvrzovaly pouze formální přístup věřících k výkonu náboženských povinností a obřadů. Máme zajisté co dočinění s jistou vnějškovostí, kterou lze přirozeně považovat za známku křehkosti víry. Podobně se můžeme vyjádřit o vstupu do řeholních společenství či uzavírání manželství. Vnější tlaky tu patrně v drtivé většině případů znamenaly silnější impulz než zbožnost či osobní rozhodnutí.13 Do podobné situace se dostaneme, začneme-li uvažovat o síle a stabilitě křesťanského učení. Na první pohled je situace okolo roku 1500 optimistická – působením inkvizice a systematickým tlakem jako by hereze vymizely. Příklad švýcarského reformátora Viléma Farela († 1565) však vede k opatrnosti. Kazatel působící v Curychu,
11
12
13
Nejnověji Appel, S. Heinrich VIII. Der König und sein Gewissen. Eine Biographie. München: C. H. Beck, 2012, popř. česky Weirová, A. Jindřich VIII. Král a dvůr. Praha: BB/art, 2013, s. 141–202. Tendence patrná v marxistické literatuře, srov. např. Hroch, M. Buržoazní revoluce v Evropě. Praha: Svoboda, 1981. Rapp, F. Církev a náboženský život Západu na sklonku středověku. Brno: CDK, 1996, s. 244–246.
20
Církevní dějiny II – Novověk
Bernu a Basileji dokázal získat pro své učení stoupence valdenství, a dokonce je přesvědčil o finanční podpoře pro nový překlad Bible.14 Jedná se o jeden z klasických příběhů, který svědčí o několika okolnostech. Zaprvé, že organizované hereze dokázaly dlouhodobě přežít v utajení a uchovaly si svou tradici. Zadruhé, jejich členové disponovali dostatečným jměním, takže je nemůžeme považovat za hnutí na okraji společnosti. A zatřetí, reformace těžila jak z jejich nauky (nebo se jí nechala ovlivnit), tak z hmotné podpory. Existenci podobné vazby lze identifikovat i u Kalvína a též mimo alpský prostor. Můžeme se domnívat, že se jednalo o celkem běžnou záležitost. Na britských ostrovech vyvíjeli předreformační úsilí lollardi, a to celkem veřejně. Jejich činnost se soustřeďovala především na vzdělávací akce, jako bylo roznášení knih či četba a výklad Písma. Vznikaly tak čtenářské kroužky pod vedením vzdělaných laiků, čímž se ovšem přirozenou cestou potlačovala role kněžství. Kontakt s protestantismem, tentokráte převážně luteránským, tu vedl k analogickým procesům jako v případě valdenských. Počáteční rozpoznání rozporů a rozdílů nakonec nezabránilo postupnému přibližování obou skupin; otázkou v tomto případě zůstává, zda a do jaké míry jim vyhovovala z jejich hlediska umírněná anglická reformace. Některé indicie naznačují, že nikoliv, poskytli však „alžbětinské církvi důležitou emocionální oporu“.15 O vzájemném etickém a částečně věroučném ovlivnění je možné uvažovat rovněž v případě luteránství a českého utrakvismu.16 Lze tak v zásadě souhlasit s jednou z ústředních tezí Malcolma Lamberta, že „středověká hereze se rozpustila v protestantské reformaci“.17 Neznamená to však, že by hereze byla inspirací reformace. Sledujeme-li kritiku, která reformaci předcházela, je zřejmé, že nečerpala z teologického odkazu valdenství, lollardství či husitství. Měla konkrétní zaměření a reagovala na současnost – jádrem problému byla zejména odpustková praxe a morálka duchovních, tedy konflikt mezi obsahem a jeho odcizením ve prospěch náboženského formalismu a vnějškovosti. Spása postavená na skutcích vedla na přelomu středověku a novověku k novému vzedmutí projevů náboženského cítění; do účasti na mších, poutích, přijímání, zpovědích a na dalších svátostech se však nepozorovatelně vmísil princip pragmatismu a účelového očekávání. Lidé vykonávali předepsané povinnosti v naději jakési Kristovy „protislužby“ a totéž se promítalo i do uctívání relikvií či svatých, až se někdy hovoří o nebezpečí modloslužebnictví a hierarchizovaného vnímání nebeského panteonu, kde každý jeho příslušník působí jako malé, autonomní božství. To už znamenalo vážnou deformaci původní nauky.
14 15
16 17
Lambert, M. Středověká hereze. Praha: Argo, 2000, s. 519. Tamtéž, s. 522–535, popř. O’Day, R. The debate on the English Reformation. London / New York: Routledge, 1986, s. 16–30. Molnár, A. Na rozhraní věků. Cesty reformace. Praha: Kalich, 2007, např. s. 14–41. Lambert, M. Středověká hereze, s. 549.