Charlie kote ktere zachranilo zivot sheila nortonova

Charlie Kotě, které zachránilo život Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz

Sheila Nortonová Charlie: Kotě, které zachránilo život – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2017 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Sheila Nortonovรก

Své milované rodině – včetně jejích koček!

K APITOLA JEDNA

Tak jo, ztište se, chásko. Můj kamarád Oliver tady tvrdí, že už se všichni nemůžete dočkat, až uslyšíte můj příběh, a tak prosím na chvilku vylezte zpoza popelnic a přestaňte se prát o toho mrtvého vrabčáka. Než začneme, vím, že někteří z vás mě stále považují za hloupé mourovaté kotě, které si sotva rozezná ocásek od vousků, ale během léta jsem musel rychle dospět, a až si vyslechnete můj příběh, pochopíte proč. Olivere, mohly by moje sestřičky sedět ve­ dle tebe pro případ, že by se bály? Přesně takhle, Nancy. Ano, přitul se k Oliverovi, Tabito. Mám totiž pocit, že vás musím chránit, přestože žijeme v jiných lidských rodinách. A pokud poslouchají nějaká opravdu malá koťátka nebo ně­ jací strašpytlové – promiňte, mám na mysli kočky s ner­ vózní povahou –, asi byste si měli při jistých pasážích při­ tisknout tlapky na uši. Ne, Tabito, nemyslel jsem teď hned. Ještě jsem nezačal. Řeknu vám, až se dostaneme k děsivé části příběhu. Kde bych měl začít? No, asi dnem, kdy jsem se dozvěděl o prázdninách. Samozřejmě tenkrát, než se všechno přiho­ dilo. Neměl jsem tušení, co jsou prázdniny. Poprvé jsem o nich slyšel, když se můj člověk Julian vrátil jednou večer domů z práce a oznámil: „Zařídil jsem nám dovolenou.“ Jeho žena Laura na něj vrhla unavený pohled. Bylo mi jí líto, protože jsem věděl, že toho moc nenaspí. Jako nikdo z nás. 9

„Ach, Juliane,“ řekla s povzdechem. „To je báječný ná­ pad, ale jak proboha můžeme jet právě teď na prázdniny? Se všemi věcmi, které bychom s sebou potřebovali pro mi­ minko?“ Přesně v tu chvíli miminko Jessika, které leželo nahoře v pokoji ve svém bílém košíku a mělo spát, začalo hlasitě kňourat. Znáte přece to roztomilé, tiché pištění, které vy­ dáváme jako čerstvě narozená koťata? No, věřte mi, tohle bylo něco úplně jiného. Lidská koťata, jak už jsem z vlastní zkušenosti moc dobře věděl, vydávají ten nejpříšernější rá­ mus, jaký si umíte představit. Kvílejí. Obličejík jim zrudne, otevřou pusinku, až jim skoro není vidět tvářička, a vřís­ kají. Dělají to, když chtějí mléko, ale také k tomu dochází pro nic za nic, kdykoli, ve dne či v noci. Není divu, že chuděra Laura vypadala vyčerpaně. „Zajdu tam,“ prohlásil Julian, hodil sako na židli a vy­ dal se po schodech nahoru. Běžel jsem za ním. Ještě se se mnou totiž nepřivítal. Když zvedl Jessiku z košíku, několikrát jsem na něj zamňoukal a otíral se mu o nohy, ale on jen řekl: „Uhni mi z cesty, Charlie. Nechci upustit miminko.“ Miminko, miminko. Tehdy jsem nic jiného neslyšel! Při­ znávám, že Jessika byla moc roztomilá, tedy, když nepla­ kala, ale co já? Už se se mnou nikdo nemazlil, a dokonce se stávalo, že mi úplně zapomněli dát večeři. Musel jsem kroužit kolem prázdné misky, aby si mě všimli, a pak se mi z toho točila hlava. Zatímco mě Julian stále ignoroval, vynesl mimino z rů­ žového pokojíčku, kde spalo, a došel ke dveřím Karolininy ložnice. S Karolinou, naším velkým lidským kotětem, prá­ vě mlátila puberta, jak to nazýval její táta. Kdyby byla kočka, 10

řekl bych, že je víceméně dospělá, ale zdá se, že lidé zůstá­ vají koťaty mnohem déle než my. Trávila spoustu času ve svém pokoji, hlavně od té doby, co se narodilo miminko. Kdykoli to bylo možné, vklouzl jsem k ní dovnitř. Byl to jediný člověk, který měl podle všeho čas stále se se mnou pomazlit. „Haló, Karolino!“ zavolal Julian, zastavil se před dveřmi a lehce zaklepal. „Pojď dolů, mám pro tebe překvapení!“ Čekal jsem na ni na chodbě a ona po chvilce vyšla z po­ koje a pomalu se vedle mě vlekla po schodech do přízemí. „Jaké překvapení?“ zeptala se. Nepůsobila jako člověk, který se těší na překvapení. Ve skutečnosti jediný, kdo vy­ padal nadšeně, byl Julian. Mně jako obvykle nikdo neřekl, co se děje, a tak jsem musel pozorně poslouchat, co si poví­ dají lidskou řečí, a snažil se něco pochytit. „Zařídil jsem nám dovolenou,“ oznámil znovu Julian. Usmál se, očividně spokojený sám se sebou. Stál v obýva­ cím pokoji, pohupoval vřískající Jessikou v náruči a teď ji položil Lauře na klín, aby ji mohla nakrmit. „Super!“ vyhrkla Karolina a rozzářila se. „Kam poje­ deme? Na Floridu? Vloni tam byla jedna holka od nás ze třídy.“ „Na Floridu?“ opakoval Julian s překvapeným výra­ zem. „Ne, samozřejmě že ne. Tak daleko s tříměsíčním mi­ minkem jet nemůžeme.“ „Aha.“ Karolina se opět zakabonila. „Jasně. Všechno se teď točí kolem ní.“ „Karolino!“ řekl Julian a vrhl na ni varovný pohled. „To přece není pravda –“ „Tak kam pojedeme?“ přerušila ho. „Do Mudditonu.“ 11

Rozhostilo se ticho. Dokonce i malá Jessika byla zticha, protože pila. Karolina na otce jen mlčky zírala, zatímco Laura vrtěla hlavou, jako by tomu nemohla uvěřit. „Bude to bezva!“ prohlásil Julian a podíval se z jedné na druhou. „Na celý srpen jsem pro nás zamluvil krásný re­ kreační domek.“ „Na celý srpen?“ zajíkla se Karolina. „Jo! Hele,“ pokračoval Julian a obrátil se k Lauře, „vím, jak je to pro tebe náročné. Těhotenství ti dalo zabrat, po císařském řezu ses dlouho zotavovala a péče o dítě je vy­ čerpávající –“ „Jak to, že si můžeš vzít celý měsíc dovolenou?“ zeptala se Laura. Julian se posadil vedle ní a přestal se usmívat. „No, vlastně nemůžu. Strávím s vámi jen první týden, pak se samozřejmě budu muset vrátit domů.“ „A chodit do práce.“ „Ano, ale budu za vámi jezdit na víkendy. Můžeš si uží­ vat mořský vzduch, drahoušku, a odpočívat.“ „Odpočívat? Když budu muset vařit?“ zeptala se tiše. „Stejně budu v jednom kole, Juliane. Jessika nepřestane vy­ žadovat moji pozornost jen proto, že jsme u moře. A ty mi nebudeš moct pomoct, protože tam nebudeš.“ „A já nepojedu!“ vyštěkla Karolina, celá červená a rozzlobená. „Nechci strávit celé školní prázdniny v nud­ ném Mudditonu. Všechny moje kamarádky budou něco podnikat. Jezdit autobusem do města, chodit do kina a tak, a já jediná se toho nezúčastním!“ Po těch slovech naštvaně odpochodovala zpátky naho­ ru a zabouchla za sebou dveře pokoje. Julian vstal. Vypadal rozladěně. 12

„Nech ji,“ řekla Laura. „Přejde ji to.“ „Promiň,“ utrousil a bezmocně rozhodil tlapky. „Celé jsem to pokazil, viď? Radši tu dovolenou zruším.“ „Ne, to nedělej.“ Zvedla hlavu a usmála se na něj. „Pro­ miň, že jsem se víc neradovala, zlato. Jsem prostě unavená. Nedokážu normálně uvažovat.“ „Myslel jsem, že z toho budete mít radost. Všichni si po­ třebujeme odpočinout. V poslední době je toho na nás moc. Dělám si starosti o Karolinu, připadá mi bledá a smutná a pořád se zavírá u sebe v pokoji. Napadlo mě, že by nám všem prospěl mořský vzduch.“ „Já vím. Je to fajn nápad. Určitě si to tam užijeme.“ Její úsměv byl trochu zvláštní – jako by ta slova nemys­ lela vážně. Julian šel opět nahoru, aby se převlékl, a já vy­ skočil na pohovku vedle Laury. Podívala se na mě přes hlavu mimina. „Já si představuju užívání jinak, Charlie,“ zašeptala. „Budu sama v cizím prostředí s plačícím dítětem a trucovi­ tou puberťačkou, která nechce jet. Ale co můžu dělat? Ne­ chci se ho dotknout.“ Zamňoukal jsem a Laura zvedla jednu ruku z mimina a něžně mě pohladila po hlavě. Ale jako všichni lidé nero­ zuměla kočičí řeči, a tak nevěděla, že se jí snažím sdělit něco nesmírně důležitého: „A co já? Kdo se o mě bude starat, až odjedete? Myslí na mě vůbec ještě někdo?“ Následující den, když Julian odjel do práce a Karolina byla ve škole, se u nás zastavila Lauřina kamarádka Nicky se svým dítětem Benjaminem. Benjamin byl mnohem větší než naše Jessika a už se dokázal postavit na zadní tlapky a udělat několik legračních krůčků, ale pak vždycky spadl 13

na zem. Nechápu, proč lidé věnují tolik úsilí tomu, aby se naučili chodit po dvou. K čemu je to dobré? Několikrát jsem to zkusil, ale prostě to nešlo. Připadá mi to jako ta nejnepřirozenější věc na světě. Nicky jsem měl rád. Vždycky mě zahrnovala pozornos­ tí, hrála si se mnou a šimrala mě na hlavě a pod bradou tak, jak se mi to líbí, takže jsem spokojeně předl. „Takže, má z toho Karolina radost?“ zeptala se Nicky, když jí Laura všechno vylíčila. „Ne. Je naštvaná.“ Laura si povzdychla a potřásla hla­ vou. „Řekla Julianovi, že nechce jet, a od té doby na nás sko­ ro nepromluvila. Dneska ráno odešla do školy rozmrzelá.“ „No, celý měsíc je dlouhá doba. Asi jí budou chybět ka­ marádi. Dostává se do věku, kdy jsou pro ni stejně důležití jako rodina.“ „Já vím. Navíc je naštvaná kvůli září, kdy má nastoupit do jiné školy než její kamarádi z vesnice. Pevně doufám, že jsme se rozhodli správně, Nicky, když jsme ji přihlásili na soukromé gymnázium. Měla jsem radost, že si udělala to­ lik kamarádů, když začala chodit do zdejší školy. Cítila se doma velmi osamělá.“ To bylo předtím, než si mě vzali k sobě, ale věděl jsem všechno od Olivera, protože před mým narozením jejich rodinu navštěvoval. Karolina byla moc nemocná a Laura byla zřejmě její ošetřovatelka, a pak se Julian rozhodl, že ji chce za ženu. „Bude v pohodě. Až do školy Sv. Margarety nastoupí, určitě si hned najde nové kamarády,“ uklidnila ji Nicky. Laura si znovu povzdychla. „Taky doufám. Upřímně, děláme si o ni starosti. V po­ slední době nám připadá pořád unavená a apatická. Skoro 14

na všechno, co řeknu, odsekne. Před několika dny jsem ji požádala, aby si uklidila pokoj, a ona vyštěkla: ,Ty mi nebu­ deš říkat, co mám dělat, nejsi moje máma.‘“ „Ach, zlato. To tě muselo zabolet.“ „Podle mě na ni pořád myslí. Je to asi normální, přesto­ že byla ještě hodně malá, když jí maminka umřela. Nikdy jsem se ale nesnažila zaujmout její místo.“ „Já vím. Karolina tě má moc ráda, Lauro. Třeba je oprav­ du jen unavená. Blíží se konec pololetí – všechny děti se už určitě nemůžou dočkat prázdnin.“ „Máš pravdu. Každopádně jde příští týden na pravidel­ nou kontrolu do nemocnice. Chceme jejího ošetřujícího lé­ kaře požádat, aby jí udělal nějaká vyšetření.“ „Vážně? Až takový máte strach?“ Nicky vzala Lauru za tlapku. „Snad si nemyslíš, že se jí vrátila leukemie?“ „Samozřejmě se toho bojíme,“ pronesla Laura tiše. „Je těžké nebát se nejhoršího. Léčba skončila teprve před rokem.“ Nicky Lauru objala. Pochopil jsem, že už mě nebude hladit, proto jsem jí seskočil z klína a odběhl si hrát ven. Jak jistě víte, našemu domu se říká Velký dům, a tak mám ve svém teritoriu spoustu krásných míst a spoustu plotů k obchůzkám, abych se ujistil, že se nikdo z vás nevplížil dovnitř bez mého svolení. Je to velká zodpovědnost. Byl krásný teplý den a ve vzduchu se vznášely nejrůznější vůně či omámený hmyz a ptáci ze stromů a keřů, a tak jsem pobíhal venku, honil na slunci svůj stín a musel být pryč déle, než jsem si myslel. Když jsem se konečně vrátil, všichni už byli doma. A k mému znechucení si mě zase nikdo nevšímal, protože probíhala další hádka. 15

„Nemůžu uvěřit, že chceš udělat něco takového!“ říkala Karolina rozzuřeně svému otci. „Jak bys mohl? Bude z toho nešťastný!“ „Nebude,“ namítl Julian. „Budou to pro něj něco jako prázdniny.“ Ach, další hovor o prázdninách. Nechtěl jsem to slyšet. Chtěl jsem svoji večeři. Hlasitě jsem na všechny zamňou­ kal, obešel je a mrskal přitom ocasem. Laura se na mě podívala a zamračila se. „Možná bych mohla poprosit Nicky, jestli by se o něj s Danem nepostarali,“ navrhla. „I když půjde o celý měsíc. Je to hodně dlouhá doba.“ Okamžitě jsem přestal mňoukat. Že by mluvili o mně? „Ne, můžeme ho dát do útulku pro kočky,“ řekl Julian. „Bude mu tam dobře.“ Do útulku pro kočky? Cítil jsem, že se mi ježí chlupy. Oli­ ver mi o tom místě vyprávěl. Nikdy na ten příběh nezapo­ menu, protože mě od té doby pronásleduje. Vážně ho chceš slyšet, Nancy? No, byl to zřejmě váš táta – Oliverův kama­ rád Mourek –, kterého tam jednou dali jeho lidé, když na delší dobu odjeli. Tvrdil, že to byl nejhorší zážitek všech jeho devíti životů. Byl zavřený v kleci, ve dne i v noci, a měl tam jen pelíšek a záchod. A přestože v útulku byla spousta dalších koček, on je neviděl, jen cítil jejich strach a slyšel je plakat. Nedovolili mu chodit na lov, a přestože dostával pravidelně jídlo, byl v takovém stresu, že skoro nemohl jíst. Lidé, kteří se tam o něj starali, se k němu zřej­ mě chovali vlídně a často se s ním mazlili a hladili ho. Jen­ že on nevěděl, jestli jim může věřit, a neměl tušení, zda se ještě někdy vrátí domů. V té kleci neměl nic, co by vonělo jeho domovem nebo jeho lidmi, a než si ho konečně přijeli 16

vyzvednout, byl tak vystresovaný, že se jim mnoho dní vy­ hýbal – žil si na vlastní pěst a oni si mysleli, že utekl. Na­ konec se samozřejmě vrátil, protože měl hlad, ale Oliver prohlásil, že mu trvalo velmi dlouho, než se z toho zážitku vzpamatoval. Ano, je to děsivý příběh, viďte? Takže, jak si jistě dokáže­ te představit, když jsem slyšel zmínku o útulku pro kočky, dlouze, smutně jsem zamňoukal. Karolina ke mně přiběh­ la, vzala mě do náruče a pevně mě objala. V očích měla slzy. „To je prostě super,“ prohlásila, i když to podle mě neby­ la pravda. „Nejenže mě na celý měsíc odvezete od mých ka­ marádů, navíc předtím, než se s nimi budu muset navždyc­ ky rozloučit a jít do té stupidní nové školy – ale dokonce mi seberete i mého kocourka! To není fér!“ Souhlasil jsem. Nebylo to fér. Nechtěl jsem jít do kočičí­ ho útulku. Napadlo mě, jestli bych neměl utéct, než mě tam odvezou. Karolina se rozplakala a já taky. „Proboha,“ vyštěkl Julian. „Co mám podle tebe dělat? S sebou ho vzít nemůžeme.“ „Proč ne?“ zeptala se Laura tiše. Položila Julianovi tlap­ ku na paži. „Možná to tak bude lepší.“ „Myslíš?“ zeptal se. „Nemůžeš jen tak převézt kočku na neznámé místo. Uteče a ztratí se. To chceš?“ Otočil se na Karolinu. „Ne!“ odsekla. „Nic z toho nechci! Nechci tam jet. Zů­ stanu s Charliem doma.“ „Juliane, určitě bychom to zvládli,“ pronesla Laura. „Je kastrovaný, takže by se neměl toulat.“ „Ale stejně budeme muset mít celou tu dobu zavřené všechny dveře a okna – a navíc v létě! Není to reálné. Uteče a ztratí se.“ 17

„Musíme se postarat o to, aby neutekl.“ Laura s Julianem se na sebe dívali. Poznal jsem, že se víc trápí kvůli tomu, že je Karolina nešťastná, než kvůli mému případnému stresu z kočičího útulku, ale při pomyš­ lení, že budu zavřený v kleci, jsem hlasitě zavyl hrůzou. Julian se nakonec krátce zasmál – neznělo to, jako by se bavil – a prohlásil: „Tak dobře. Vzdávám se. Vezmeme ho s sebou.“ Znovu se otočil na Karolinu. „Ale i ty ho budeš hlídat, aby neutekl.“ „Budu,“ slíbila. Otřela se mi tváří o hlavu a já šťastně zapředl. Díkybohu. Žádná klec. „Budu ho hlídat, protože Charlie je tady jediný, kdo mě má rád.“ Po těch slovech mě odnesla nahoru do svého pokoje a společně jsme si lehli na postel. Takže to vypadalo, že pojedu na prázdniny, ať to zname­ nalo cokoli. Radši bych zůstal tady a hrál si se svým kama­ rádem Oliverem. Jenže můj názor nikdy nikoho nezajímá!

18

K APITOLA DVÄš