Issuu

JOANNA CANNONOVÁ

ČERNÉ OVCE A BERÁNEK BOŽÍ

Svérázný, dojemný a krásně napsaný příběh z britského předměstí

HOST

Dům číslo čtyři, Ulice

21. ČERVNA 1976

Paní Creasyová zmizela v pondělí. Vím, že to bylo v pondělí, protože v ten den přijeli po peláři a celá ulice byla cítit po zbytcích od večeře. „Co tam dělá?“ kývl můj táta ke krajkové zácloně na okně. Pan Creasy přecházel po chodníku jen v košili. Každých pár minut se zastavil, nehnutě stál, obhlížel svůj vůz Hillman Hunter a předkláněl se, jako by něco poslouchal. „Přišel o ženu.“ Nikdo nedával pozor, tak jsem si vzala další toust. „I když možná jen konečně táhla do háje.“ „Grace Elizabeth!“ Máma se otočila od plotny tak prudce, že s ní přiletěly i vločky z hrnce s kaší a přistály na podlaze.

„Jenom cituju pana Forbese,“ řekla jsem. „Prý se Mar garet Creasyová včera v noci nevrátila domů a že možná jen konečně táhla do háje.“ Všichni jsme sledovali pana Creasyho. Zíral do cizích zahrad, jako by paní Creasyová mohla stanovat v něčím květinovém záhonu. Tátu to přestalo zajímat a promluvil do svých no vin. „To tajně posloucháš všechny naše sousedy?“ ze ptal se. „Pan Forbes byl na zahradě, mluvil se svojí ženou a já jsem měla otevřené okno. Zaslechla jsem to náhodou a to se může,“ odpověděla jsem sice tátovi, ale mluvila jsem k Haroldu Wilsonovi s dýmkou v puse, který na mě zíral z titulní strany. „Když bude chodit po ulici sem a tam, tak nikoho ne najde,“ prohlásil táta. „Ačkoli by mohl mít větší štěstí, kdyby to zkusil v čísle dvanáct.“ Sledovala jsem, jak mámina tvář zápasí s úsměvem. Domnívali se, že nechápu, co tím myslí, a bylo mnohem snazší je při tom nechat. Máma říkala, že jsem v trapném věku. Já jsem si nijak zvlášť trapně nepřipadala, takže jsem předpokládala, že to bylo trapné pro ně. „Třeba ji unesli,“ nadhodila jsem. „Třeba není úplně bezpečné, abych šla dneska do školy.“ „Je to naprosto bezpečné,“ odvětila máma. „Nic se ti nestane, to bych nedovolila.“ „Jak může někdo jen tak zmizet?“ Sledovala jsem pana Creasyho, který pochodoval po chodníku tam a zpátky. Měl svěšená ramena a při chůzi si zíral na boty. „Lidé někdy potřebují vlastní prostor,“ pronesla máma směrem ke sporáku, „občas bývají zmatení.“

„Margaret Creasyová byla zaručeně zmatená.“ Táta nalistoval sportovní přílohu a klepal stránkami tak dlou ho, dokud se nenarovnaly. „Moc se vyptávala. Před tím jejím tlacháním se nedalo utéct.“ „Jen ji zajímali lidé, Dereku. Člověk si může připa dat opuštěný, i když má manžela. A oni ani neměli děti.“ Máma na mě pohlédla, jako by zvažovala, jestli na té po slední zmínce nějak záleží, a pak nabrala kaši do velké mísy s okrajem posázeným fialovými srdíčky. „Proč mluvíte o paní Creasyové v minulém čase?“ ze ptala jsem se. „To je mrtvá?“ „Ne, jistěže ne.“ Máma postavila mísu na podlahu. „Remingtone,“ zavolala, „maminka ti udělala snídani.“ Remington přiťapkal do kuchyně. Býval to labrador, ale přibral tolik, že teď už se to dalo poznat jen těžko. „Ona se objeví,“ prohlásil táta. Totéž říkal i o kocourovi odvedle. Před lety se ztratil a od té doby ho nikdo neviděl.

•

Tilly čekala u přední branky oblečená do svetru prané ho v ruce a vytahaného tak, že jí sahal až po kolena. Po vytahovala si z vlasů gumičky, ale její účes i tak zůstal v naprosto stejné poloze, jako by gumičky byly pořád na svém místě. „Tu paní z čísla osm zavraždili,“ řekla jsem. Beze slova jsme kráčely ulicí, až jsme došly na hlavní silnici. Šly jsme vedle sebe, i když Tilly musela jít rych leji, aby se mnou udržela krok. „Kdo bydlí v čísle osm?“ zeptala se, když jsme čekaly na přechodu.

„Paní Creasyová.“ Šeptala jsem pro případ, že by pan Creasy rozšířil svůj okruh pátrání. „Paní Creasyovou jsem měla ráda, učila mě plést. Gra ce, měly jsme ji rády, ne?“ „To ano,“ řekla jsem jí, „hodně rády.“ Přešly jsme silnici u boční uličky vedle obchodního domu Woolworth’s. Ještě nebylo ani devět hodin, ale chodníky už byly zaprášené a rozpálené a já jsem cítila, jak se mi na záda lepí látka. Lidé jezdili v autech se sta ženými okénky a ulici plnily útržky hudby. Když se Tilly zastavila, aby si přehodila aktovku na druhé rameno, upřeně jsem se zahleděla do výlohy plné nerezových hrnců. „Kdo ji zavraždil?“ promluvila na mě z výkladu stovka Tillyiných tváří. „To nikdo neví.“ „A kde je policie?“ Sledovala jsem Tilly, jak na mě mluví skrze kastroly. „Čekám, že se objeví později,“ řekla jsem jí, „asi toho mají moc na práci.“ Stoupaly jsme po dlažebních kostkách v sandálech, které pleskaly o kameny, což znělo, jako by nás pocho dovala celá armáda. V zimě jsme se kvůli ledovce drže ly zábradlí a zároveň jedna druhé, ale teď se před námi ulička rozprostírala jako říční koryto plné pytlíků od brambůrků, žíznivého plevele a prašné hlíny, která nám špinila prsty u nohou. „Proč máš na sobě svetr?“ zeptala jsem se. Tilly nosila svetr pořád. I v tom největším vedru si ho přetahovala přes dlaně a dělala si z rukávů rukavice.

Obličej měla světle růžový jako stěny v našem obývacím pokoji a pot jí lepil kluzké hnědé kudrny k čelu. „Máma říká, že si nemůžu dovolit něco chytit.“ „Kdy už se o tebe přestane bát?“ Rozčílilo mě to a vlast ně jsem ani nevěděla proč, což mě dopálilo ještě víc, a tak mi sandály pleskaly o zem hodně hlasitě. „Asi nikdy,“ řekla Tilly. „Možná proto, že je na mě sama. Musí se bát dvakrát tolik, aby udržela krok s ostatními.“ „Už se to znovu nestane.“ Zastavila jsem se a stáhla jí tašku z ramene. „Můžeš si ten svetr svléknout, nic ti nehrozí.“ Tilly na mě zírala. Nikdy nebylo jednoduché uhod nout, co si zrovna myslí. Její oči za tlustými brýlemi s tmavými obroučkami ani zbytek jejího těla toho moc neprozrazovaly. „Tak dobře,“ odpověděla a sundala si brýle. Přetáh la si svetr přes hlavu, a když se vynořila na druhé stra ně vlněné masy, obličej měla rudý a flekatý. Podala mi svetr a já jsem ho hned obrátila nalíc, jako to dělala moje máma, a přehodila si ho přes ruku. „Vidíš,“ řekla jsem jí, „je to naprosto bezpečné. Nic se ti nestane, to bych nedovolila.“ Svetr byl cítit sirupem proti kašli a cizím mýdlem. Nesla jsem ho celou cestu až do školy, kde nás pohltila záplava ostatních dětí.

•

Tilly Albertovou jsem znala pětinu svého života. Přijela před dvěma léty ve velké bílé dodávce, z níž ji vyložili spolu s kredencí a třemi klubovkami. Sledovala jsem ji z kuchyně paní Mortonové, jedla u toho sýrový koláček

a poslouchala, jaké bude počasí u Norfolkských jezer. U těch jsme sice nežili, ale paní Mortonová tam jednou byla na dovolené a ráda věděla, jak tam zrovna je. Paní Mortonová seděla vedle mě. „Poseděla byste chvíli s Grace? Já si zatím na chvilku lehnu,“ říkávala máma, i když paní Mortonová toho moc nenaseděla, místo toho utírala prach, pekla a vyhlížela z oken. Moje máma strávila většinu roku 1974 tím, že si šla na chvilku lehnout, takže jsem s paní Mortonovou sedávala celkem často. Sledovala jsem tu bílou dodávku. „A kdo to teda je?“ zeptala jsem se s pusou plnou koláčku. Paní Mortonová se přimáčkla ke krajkové zácloně, která sahala do půli okna, zavěšená na lanku. To se v po lovině prohnulo, vyčerpané tím silným tahem. „To bu dou ti noví,“ odpověděla. „A co jsou zač?“ „To nevím.“ Stáhla záclonu ještě o něco víc. „Ale nevi dím tam žádného mužského. Ty ano?“ Dívala jsem se přes záclonu. Dva muži tam byli, měli však na sobě montérky a vypadali zaneprázdněně. Dívka, která se vynořila z nákladového prostoru dodávky, dál stála na chodníku. Byla malá, kulatá a hodně bledá, jako obří bílý ob lázek, a na sobě měla pláštěnku zapnutou až ke krku, i když už tři týdny nepršelo. Najednou protáhla obličej, jako by chtěla začít plakat, pak se předklonila a pozvra cela si boty. „Nechutné,“ prohlásila jsem a vzala si další koláček.

• 14

Ve čtyři hodiny už Tilly seděla vedle mě u kuchyňského stolu. Došla jsem pro ni, protože zůstala na zídce před do mem a vypadala, jako by ji vyložili tam, kde neměli. Paní Mortonová vytáhla pampeliškovo-lopuchovou limoná du a nové balení oplatek v čokoládě. V té době jsem ješ tě nevěděla, že Tilly nerada jí před lidmi, a ona držela oplatku v ruce tak dlouho, až jí začala čokoláda proté kat mezi prsty. I když byl dřez jen metr od stolu, paní Mortonová plivla na kapesník a otřela Tilly ruce. Tilly se kousla do rtu a podívala se z okna. „Koho hledáš?“ „Svoji mámu.“ Tilly se otočila zpátky a zírala na paní Mortonovou, která už znovu plivala na kapesník. „Jen jsem se chtěla ujistit, že se nedívá.“ „A tátu nehledáš?“ zeptala se paní Mortonová. Jestli tahle ženská neuměla využít příležitosti, tak už nikdo. „Nevěděla bych, kde hledat.“ Tilly si velice nenápadně otřela ruce do sukně. „Myslím, že žije v Bristolu.“ „V Bristolu?“ Paní Mortonová si zastrčila kapesník zpátky do rukávu u svetru. „Mám v Bristolu sestřenici.“ „ I když možná je to vlastně Bournemouth,“ zamyšle ně dodala Tilly. „Aha,“ zamračila se paní Mortonová. „Tam asi niko ho neznám.“ „Ne,“ řekla Tilly, „já taky ne.“

•

Letní prázdniny jsme strávily u paní Mortonové v ku chyni. Po nějaké době se s námi Tilly začala cítit natolik

dobře, že s námi i jedla. Vždycky si velmi pomalu nabí rala lžící do pusy bramborovou kaši a potajmu ujídala kuličky hrášku, které jsme loupaly z lusků, usazené nad novinami na koberci v obývacím pokoji. „Nedáte si oplatky nebo čokoládovou tyčinku?“ Paní Mortonová se nám vždycky snažila vnutit čokoládu. Měla jí plnou spíž a žádné vlastní děti. Její spíž připo mínala jeskyni, přetékala slepovanými sušenkami a ka ramelkami a já jsem si často představovala, jak tam zůstanu uvězněná přes noc a nezbude mi nic jiného, než se ujíst k smrti pudinkovým krémem. „Ne, děkuji.“ Tilly sotva otevřela pusu, jako by se bála, že by jí do ní mohla paní Mortonová v nestřeženém oka mžiku něco vpašovat. „Máma říká, že bych čokoládu jíst neměla.“ „Něco jíst musí,“ prohlásila paní Mortonová později, když jsme sledovaly, jak za Tilly zaklaply dveře. „Vypadá jako soudek.“

•

V úterý se paní Creasyová stále pohřešovala a ve středu se pohřešovala ještě víc, protože měla pro místní klub charity Britské královské legie připravit lístky do tom boly. Ve čtvrtek už její jméno kolovalo přes ploty zahrad a proplétalo se kolem front v obchodech. Někdo pronesl: „No a co ta Margaret Creasyová?“ A jako by tím odstartoval závod. Táta trávil celé dny v kanceláři na druhé straně měs ta, a vždycky když se vrátil domů, nechal si převyprávět události celého dne. Ale máma se ho stejně každý večer zeptala, jestli neslyšel něco nového o paní Creasyové,

a on si pokaždé zhluboka povzdechl, zakroutil hla vou a šel si sednout k láhvi světlého piva a televiznímu hlasateli Kennethu Kendallovi.

•

V sobotu ráno jsme s Tilly seděly na zdi před naším do mem a místo nohou jsme měly čtyři kyvadla. Sledovaly jsme dům Creasyových naproti. Vstupní dveře byly do kořán, všechna okna otevřená, asi aby se paní Creasyová mohla snáz dostat domů. Pan Creasy sundával v garáži z hromad jednu krabici po druhé a postupně prohlížel jejich obsah. „Myslíš, že ji zavraždil?“ zeptala se Tilly. „Předpokládám, že ano,“ přikývla jsem. Udělala jsem menší pauzu a teprve pak jsem ozná mila nejnovější zprávy. „Zmizela a nevzala si s sebou žádné boty.“ Tilly lezly oči z důlků. „Jak to víš?“ „Mámě to říkala ta paní na poště.“ „Ale tu nemá tvoje máma ráda.“ „Teď už má,“ řekla jsem. Pan Creasy se pustil do krabice. S každou další bed nou byl zmatenější, sypal si k nohám jejich obsah a mumlal si sám pro sebe. „Nevypadá jako vrah,“ prohlásila Tilly. „A jak takový vrah vypadá?“ „Obvykle mívá knír,“ odpověděla Tilly, „a bývá mno hem tlustší.“ V nose mě pálil puch horkého asfaltu a horké cih ly mě nepříjemně hřály do chodidel. Tomu vedru se nedalo utéct. Bylo tu každý den, už když jsme se ráno

probudili, vytrvalé a nezdolné, a viselo ve vzduchu jako neukončená hádka. Vypouštělo naše dny na chodníky a verandy, a protože jsme to mezi cihlami a maltou už dál nevydrželi, roztáli jsme, prosákli ven a vzali s sebou i svoje životy. Společným jídlům, konverzacím a disku zím jsme povolili opratě a dovolili jim, aby utíkaly ven. I ulice se změnila. V zažloutlých trávnících se objevily obrovské trhliny a chodníky byly rozměklé a nestálé. Všechno, co bývalo pevné a spolehlivé, teď bylo tvárné a pochybné. Nic už nebylo jisté. Vedro zpřetrhalo veš keré vazby — tak to říkal můj táta, ale mně to připadalo mnohem zlověstnější. Vypadalo to, jako by se celá ulice hýbala, roztahovala a snažila se utéct sama před sebou. Okolo Tillyiny hlavy opisovala osmičku tlustá mou cha. „Máma říká, že paní Creasyová zmizela kvůli tomu vedru.“ Odehnala mouchu hřbetem ruky. „Podle mámy lidi z toho vedra dělají divné věci.“ Sledovala jsem pana Creasyho. Došly mu krabice a teď dřepěl na podlaze garáže, tiše a nehnutě, obklo pený troskami minulosti. „Asi to tak bude,“ řekla jsem. „Máma říká, že je potřeba, aby zapršelo.“ „To má nejspíš pravdu.“ Pohlédla jsem na oblohu, která se nám nad hlavami rozkládala jako oceán. Ještě dalších padesát šest dní nespadla ani kapka.

Kostel sv. Antonína

27. ČERVNA 1976

V neděli jsme šly do kostela a prosily Boha, aby našel paní Creasyovou. Moji rodiče neprosili, protože si přispali, ale já s paní Mortonovou jsme si sedly dopředu, aby nás Bůh líp slyšel. „Myslíte, že to bude fungovat?“ zašeptala jsem, když jsme klečely na klouzavých klekátkách. „No, rozhodně to ničemu neublíží,“ odpověděla mi. Většině toho, co pan farář říkal, jsem moc nerozumě la, čas od času se na mě však usmál, a tak jsem se sna žila jeho úsměv opětovat a vypadat nevinně a zaujatě. Kostel byl cítit voskem a starým papírem a chránil nás před prudkým sluncem. Dřevěná žebra střechy se klenu la nad shromážděním, kostel nasával horko a pot do

chladného suchého kamene a já jsem se pod bavlněnými šaty třásla zimou. Věřící se rozmístili do lavic, aby kostel vypadal plný, ale já jsem se přisunula k paní Mortonové a teplu jejího svetru. Natáhla ruku a já jsem ji za ni chy tila, i když už jsem na to byla moc velká. Farářova slova duněla o kámen jako vzdálený hrom. Dám se vám nalézt, je výrok Hospodinův, a změním váš úděl. Sledovala jsem kapku potu, jak si razí cestu dolů po spánku paní Mortonové. Když se správně posadíte, je lehké začít v kostele klimbat. Budu je pronásledovat mečem, hladem a morem. To upoutalo moji pozornost. Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno. Až mě bude volat, odpovím mu. Dívala jsem se na silný zlatý kříž na oltáři. Odráželi jsme se v něm všichni: ti zbožní i ti bezbožní, ti vypočíta ví i ti oddaní. Každý z nás měl své důvody, aby tam seděl, tiše a v očekávání, skrytý mezi stránkami kancionálu. Jak by nám všem Bůh zvládl odpovědět? „Beránku Boží,“ pronesl pan farář, „který snímáš hří chy světa, smiluj se nad námi.“ A já jsem přemýšlela, jestli prosíme Boha, aby našel paní Creasyovou, nebo ho jen žádáme, aby jí odpustil, že zmizela.

•

Vyšli jsme do zlatavé sluneční záře. Rozprostírala se po hrobech, bělila náhrobky a dávala vyniknout jménům zemřelých. Dívala jsem se, jak šplhá po zdech kostela, až dosahuje k vitrážovým oknům, od kterých odráží

purpurové a šarlatové střípky do bezmračného nebe. Paní Mortonová i její ruka byly zaneprázdněny sevře ním žen v kloboucích, které ani na moment nezaváhaly, a tak jsem se procházela po hřbitově kolem kostela v peč livě vyměřených vodorovných pruzích, abych náhodou na někoho nešlápla. Líbilo se mi mít pod botami hlínu. Připadala mi jis tá a zkušená, jako by do ní všechny ty kosti, které v ní byly pohřbené, nechaly přejít svoji moudrost. Dokud mě úhledná štěrková cestička nedovedla ke dveřím do presbytáře, procházela jsem se kolem Ernestů, Margaret a Marií, které milovaly a připomínaly už jen pampeliš ky, jimiž zarůstala jejich jména. Hroby kolem byly tak staré, že lišejník už docela pozřel to, čím bývaly, a z ná hrobků, které se hrbily a vrávoraly jako opilci, na mě zíraly řady zapomenutých lidí. Sedla jsem si na čerstvě posekanou trávu za hrob po krytý bílými a zelenými spirálami. Věděla jsem, že ony ženy v kloboucích bývají poněkud náročnější na čas, a tak jsem začala plést věneček ze sedmikrásek. Když jsem byla u páté sedmikrásky, dveře přesbytáře se ote vřely a objevil se pan farář. Vítr ho chytil za konec rou cha a ten se teď třepotal jako prádlo na šňůře. Sledova la jsem velebného pána, jak vyrazil napříč hřbitovem, aby sebral prázdný pytlík od brambůrků, a když se vrátil ke dveřím, zul si botu a bušil s ní o dveře, aby se zbavil posekané trávy. Nenapadlo by mě, že se něco takového smí. „Proč lidé mizejí?“ zeptala jsem se ho zpoza náhrob ku. Pan farář sice tloukl botou dál, ale zpomalil a ohlédl se přes rameno.

Uvědomila jsem si, že mě nevidí. Vstala jsem. „Proč lidé mizejí?“ zopakovala jsem. Obul si botu a šel ke mně. Byl vyšší než v kostele a vy padal hodně vážně. Na čele měl výrazné vrásky, jako by se jeho obličej celý život snažil rozlousknout oprav du závažný problém. Nedíval se na mě, ale na náhrobky. „Ze spousty důvodů,“ řekl nakonec. Byla to odpověď k ničemu. Na to bych přišla sama a ani bych se nemusela ptát Boha. „Jako třeba?“ „Lidé sejdou z cesty, naberou špatný směr.“ Podíval se na mě a já na něj mžourala proti slunci. „Ztratí se.“ Pomyslela jsem na ty Ernesty, Margarety a Marie. „Anebo umřou,“ řekla jsem. Zamračil se a zopakoval má slova: „Anebo umřou.“ Pan farář byl cítit stejně jako kostel. V záhybech šatů se mu zachytila víra a já jsem měla plíce plné pachu ná stěnných gobelínů a svíček. „Jak zabránit lidem v tom, aby dál mizeli?“ zeptala jsem se. „Tak, že jim pomůžeš najít Boha.“ Přenesl váhu na druhou nohu a štěrk pod ním zakřupal. „Pokud mezi lidmi existuje Bůh, tak se nikdo neztratí.“ Pomyslela jsem na naši čtvrť. Na nemyté děti, které vybíhaly z domů, a na opilecké hádky, jež se valily ven okny. Nedokázala jsem si představit, že by tam Bůh trá vil nějak moc času. „Jak mám najít Boha?“ zeptala jsem se. „Kde je?“ „Je všude. Všude.“ Zamával rukama kolem, aby mi to předvedl. „Jen se musíš dívat.“