Břeclav – Pohansko XI.
Počátky raně středověkého osídlení
dolního Podyjí (600–800 AD)
Nové archeologické prameny
Adéla Balcárková / Petr Dresler / Jiří Macháček
Renáta Přichystalová / Michaela Prišťáková
540
OPERA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS MASARYKIANAE
SPISY FILOZOFICKÉ FAKULTY MASARYKOVY UNIVERZITY
Počátky raně středověkého osídlení dolního Podyjí (600–800 AD)
Nové archeologické prameny
Adéla Balcárková / Petr Dresler / Jiří Macháček / Renáta Přichystalová / Michaela Prišťáková
MASARYKOVA UNIVERZITA BRNO 2025
Balcárková, Adéla
Břeclav - Pohansko. XI., Počátky raně středověkého osídlení dolního Podyjí (600-800 AD) : nové archeologické prameny / Adéla Balcárková, Petr Dresler, Jiří Macháček, Renáta Přichystalová, Michaela Prišťáková. -- Vydání první. -- Brno : Masarykova univerzita, 2025. -- 1 online zdroj. -- (Opera Facultatis philosophicae Universitatis Masarykianae = Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, ISSN 2787-9291 ; 540)
Anglické resumé
Obsahuje bibliografii
ISBN 978-80-280-0819-2 (online ; pdf)
* 902.2 * 902:904 * 911.37 * 94(437.32-13) * (437.32-13) * (048.8:082) * (083.82) * (0.034.2:08) – archeologické výzkumy -- Česko – archeologické nálezy -- Česko – sídliště (archeologie) -- Česko – Morava jižní (Česko) -- dějiny -- 7.-8. století – Pohansko (Česko : archeologická lokalita)
– kolektivní monografie
– katalogy
– elektronické knihy
902 - Archeologie [8]
Publikace vznikla v rámci řešení projektu Grantové agentury ČR, EXPRO “The Formation of Multi-ethnic Complex Societies in Early Medieval Moravia. Collective Action Theory and Interdisciplinary Approach (Formation)” (reg. č. GX21-17092X). Její vydání bylo podpořeno Ústavem archeologie a muzeologie FF MU.
Recenzovali: PhDr. Gabriel Fusek, CSc. (Archeologický ústav SAV, v. v. i., Nitra)
PhDr. Naďa Profantová, CSc. (Archeologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha)
Na obálce použita fotografie: Břeclav – Lány 2017. Archiv Ústavu archeologie a muzeologie FF MU, objekt 28 (pozadí), korálek (BL 17771), keramická nádoba (O46, BL 22169), kování (D354).
Grafické zpracování obálky: Pavel Richter, Mgr. Vojtěch Nosek, Ph.D., Mgr. Martin Košťál (ÚAM FF MU)
© 2025 Masarykova univerzita
ISBN 978-80-280-0819-2
ISBN 978-80-280-0818-5 (vázáno)
ISSN 1211-3034 (print)
ISSN 2787-9291 (online)
https://doi.org/10.5817/CZ.MUNI.M280-0819-2025
4
5
6
6.4
6.3.5
6.3.6
6.3.7
6.3.8
7 DATOVÁNÍ SÍDLIŠTNÍCH KOMPONENT Z ČASNĚ SLOVANSKÉHO
7.1 Chronologie podle sídlištní keramiky
7.2 Předběžný model datace na základě syntézy archeologických struktur .................................................
7.3 Validace předběžného modelu datace podle keramiky a příklady keramických celků
7.3.1 Horizont RS1
7.3.2 Horizont RS2 starší fáze ................................................................................................................
7.3.3 Horizont RS2 mladší fáze
7.3.4 Horizont VM starší fáze
7.3.5 Horizont RS1–2
7.4 Závěry chronologie podle sídlištní keramiky
7.5 Datování podle chronologicky citlivých nekeramických
7.6 Stratigrafie
8 SÍDLIŠTNÍ STRUKTURY NA NOVĚ PROZKOUMANÝCH LOKALITÁCH V DOLNÍM PODYJÍ
8.1 Rozsah osídlené plochy
Ve druhé polovině prvního tisíciletí n. l. proběhla na území dnešní Moravy hluboká společenská transformace, která vyvrcholila po roce 1000 vytvořením stabilních politických, sociálních a ekonomických struktur vrcholného středověku, plně integrovaných do přemyslovského knížectví, které považujeme za přímého předchůdce dnešního českého státu. Ačkoli k podobnému vývoji došlo na počátku raného středověku na celém rozsáhlém území mezi Franskou a Byzantskou říší, existovala zde i celá řada regionálních rozdílů. Specifickým rysem Moravy v tomto období byl společný habitus (včetně vlastního jazyka) jejích obyvatel, tradičně označovaných jako Slované, kteří se ve střední Evropě poprvé objevili s koncem stěhování národů. Morava byla zároveň místem, kde tito lidé poprvé dosáhli vysokého stupně společenské komplexity a přijali některé výdobytky středověké civilizace, jakými jsou písemnictví, christianizace, nobilizace aj. I proto zde etnogeneze, migrace a společenské transformace raně středověké společnosti dlouhodobě patří ke stěžejním tématům archeologického bádání. Tato problematika se stala i středobodem projektu s názvem „Vznik multietnické komplexní společnosti na raně středověké Moravě. Teorie kolektivního jednání a interdisciplinární přístup (FORMOR)“ programu EXPRO, financovaného z prostředků Grantové agentury ČR v letech 2021–2025.
Hlavním cílem aktuálního výzkum je testování, resp. falzifikace stávajících teorií o formování raně středověké slovanské společnosti ve střední Evropě na příkladu raně středověké Moravy. V jeho rámci se zkoumá, jak se etablovaly sociální a etnické skupiny na moravském území v chaotických podmínkách období stěhování národů a raného středověku v kontaktní zóně mezi několika světovými systémy (karolínským, slovanským a nomádským).
Předpokládá se, že Slované zprvu žili v otevřené společnosti s nižší životní úrovní (6.–7. století). Na základě archeologických pramenů lze jen těžko přesně definovat časně slovanskou sociální strukturu. V průběhu 8. stol. byla tato společnost patrně pod vnějším tlakem nahrazena hierarchicky strukturovanou společností s normativní
regulací, v níž se začala vytvářet nová vrstva nobility s vlastním pozemkovým majetkem (9.–10. století). Tento vývoj začal podle převažujících názorů masovou migrací slovanských předků Moravanů do střední Evropy z východu v 6. století (z hypotetické pravlasti Slovanů v oblasti středního a horního Dněpru) a vyvrcholil vznikem Velké Moravy v 9. stol. Etnogeneze Moravanů však mohla být hypoteticky i výsledkem sociální a politické transformace lokálních populací či spolupráce a sjednocením komunit různého původu – místních a migračních.
Nezbytným základem pro pochopení komplikovaného vývoje raně středověkých společností je zpracování a zpřístupnění obrovských souborů archeologických a antropologických nálezů a dat, které byly na Moravě shromážděny v posledních desetiletích díky rozsáhlému empirickému výzkumu. Základem projektu FORMOR je komplexní archeologické vyhodnocení několika raně středověkých sídlišť a pohřebišť ze zájmové oblasti (jižní Morava, zejména dolní Podyjí) na základě publikovaných výzkumných zpráv, nepublikovaných nálezů (sbírky Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity a místních muzeí) a nových terénních výzkumů. Tato kniha, která je výstupem uvedeného projektu, se zaměřuje na raně středověké osídlení dolního Podyjí, které zde v 6. až 8. století tvořily převážně autarkické zemědělské osady, mezi nimiž postupně vykrystalizovaly nadkomunitní sídelní areály, jakými bylo např. Pohansko u Břeclavi – významné centrum Velké Moravy. Zvláštní pozornost byla věnována lokalitám, kde se překrývalo dřívější osídlení z 5. století s raně středověkou fází z 6. až 8. století (např. Břeclav – Líbivá). Specifickým případem je sídliště v Břeclavi – Lánech, kde byla v roce 2017 v sídlištní jámě objevena zvířecí kost s nápisem v germánských runách (starší futhark) spolu s keramikou pražského typu, tradičně spojovanou se Slovany. Kromě toho byl odtud získán i velký soubor bronzových litých artefaktů avarského stylu (převážně z pozdně avarského období), které se zde pravděpodobně i vyráběly. Kost s runovým nápisem, stejně jako pozdně avarské bronzy objevené na
slovanském sídlišti dokumentují integraci komunit z rozmanitého kulturního prostředí (germánští Langobardi, nomádští Avaři a Slované). Výsledkem tohoto procesu byla univerzalizace ideologií a materiální kultury, sebeorganizace místních komunit a vytváření nových etnických identit.
Empirický archeologický materiál, který je publikován v této knize, umožňuje řešení výše formulovaných problémů. Byl získán na Pohansku u Břeclavi a v jeho širším okolí (Břeclav – Lány, Břeclav – Líbivá, Kostice – Zadní hrúd). Všechny archeologické nálezy (v řádu tisíců kusů) z těchto raně středověkých sídlišť a pohřebišť – pozůstatky staveb, hroby, keramika, drobné nálezy z parohů, kostí, kamene, kovu atd. – jsou zaznamenány v databázích, kresebně a fotograficky zdokumentovány a následně vyhodnoceny podle jednotných kritérií, s důrazem na jejich datování. Kromě starších nálezů (Břeclav –Pohansko – Severovýchodní předhradí, Břeclav – Líbivá, Kostice – Zadní hrúd) je v knize publikován i zcela nový empirický materiál získaný v rámci projektu přesně cílenými terénními výzkumy na lokalitách, které měly největší potenciál pro řešení nastíněných výzkumných problémů (Břeclav – Lány, Břeclav – Líbivá).
Terénní výzkumy realizoval tým vědecko-výzkumné základny Masarykovy univerzity na Pohansku u Břeclavi pod vedení Petra Dreslera, který spolu s Michaelou
Prišťákovou zpracoval i terénní dokumentaci a vyhodnotil archeologické prostorové informace. Adéla Balcárková zpracovala keramické nálezy ze starších i nejnovějších odkryvů. Ve spolupráci s Renátou Přichystalovou, která se zaměřila na nekeramické a drobné nálezy, připravila také katalog nálezů. Jiří Macháček doplnil knihu o dílčí interpretace a celkové zhodnocení. Speciální analýzy poskytli Antonín Přichystal, Petr Gadas, Gabriela Dreslerová, Jarmila Bíšková, Michaela Roblíčková, David Hons, Martin Valent a Markéta Bačová Havlíková. Za konzultaci k artefaktům z DSN děkujeme Janu Jílkovi. Kresebná dokumentace je dílem Soni Plchové a Michaely Kršové, fotografie vyhotovili Josef Špaček, Martin Košťál, Dora Podaná a Vojtěch Nosek. Za činnost na technické redakci katalogu děkujeme studentce Márii Švorcové. Také bychom měli poděkovat Městskému muzeu a galerii Břeclav za poskytnutí sbírky archeologických nálezů z lokality Líbivá. Jmenovitě děkujeme Dagmar Jilmové za ochotu a intenzivní spolupráci. Náš dík patří dále všem studentům archeologie (i jiných oborů) a brigádníkům, kteří se podíleli na archeologickém výzkumu na zmíněných lokalitách v rámci terénní archeologické praxe.
V Brně dne 5. 11. 2025 Autoři
Dolní Podyjí a Pomoraví patří v rámci střední Evropy k oblastem, kde se podle dosavadních výsledků archeologických výzkumů nacházelo v 6. až 7. stol. n. l. nejkompaktnější a nejhustší osídlení lidmi slovanského habitu. Jejich způsob života se podle Michala Parczewského projevil v archeologických pramenech několika specifickými rysy: charakterem sídlišť (otevřené osady, budované podél říčních břehů, kvadratické zemnice s otopným zařízením), hospodářským modelem, který byl založen na autarkní zemědělské produkci (pěstování prosa, pšenice a chovu hovězího dobytka), nepříliš rozvinutým, spíše podomácky organizovaným řemeslem a jeho specifickými výrobky (např. jednoduchá keramika tzv. pražského či sukowského typu), málo rozvinutými kontakty s vnějším světem a žárovým pohřebním ritem, pro který byly typické chudě vybavené popelnicové nebo jamkové hroby (Parczewski 1991; 1993; 1997; 2004). Podyjí se nachází v jihovýchodním cípu České republiky. Jeho osu tvoří řeka Dyje, která se stéká s Moravou na jižním okraji našeho zájmového území. Jeho severní, resp. severozápadní hranice je pouze arbitrárně vymezena Dunajovickými vrchy, Pálovou a novodobými Novomlýnskými nádržemi. Dominantním krajinným prvkem dolního Podyjí je niva, v současné době částečně porostlá lužními lesy, díky kterým je dnes soutok obou velkých řek a jeho širší okolí obrazně nazýván moravskou Amazonií (Grulich – Šumberová 2004, 135–136). Aktuálně je „Soutok“ vyhlášen Chráněnou krajinnou oblastí. Niva zde bývala během jarních povodní zaplavovaná, avšak nikdy na celé své ploše. V období čtvrtohor se na dně nivy ukládaly nejdříve říční písčité štěrky, které byly erodovány nebo akumulovány řekou, případně v některých místech překryty dunami navátých písků. Takové vyvýšeniny v nivě, které byly před povodněmi chráněny, se staly vyhledávanými místy pro lidské osídlení nivy již od prehistorických období. Označují se jako „hrúdy“ (německy Parzen). Mimo hrúdy se v nivě ukládaly nejmladší sedimenty tvořené povodňovými hlínami a jíly holocenního stáří, které zarovnaly zdejší krajinu do dnešní ploché podoby (Havlíček 2004). Niva je ohraničena
říčními terasami, které jsou někde převýšeny až 50 m nad hladinu Dyje. Na jiných místech, především podél východního levobřeží Dyje, zůstala terasa jen nevýrazná a velmi nízká a leží jen 0–3 m nad řekou. Na vyvýšených místech v nivě a pahorkatinách mimo ni tvořily přirozenou vegetaci dubohabřiny (Opravil 1999, 173–178). Dominantním půdním typem mimo nivy jsou černozemě a jejich subtypy prostoupené ostrůvky hnědé lesní půdy (kambizemě) a hnědozemě. V nivě převažují fluvizemě, především gleje a černice. Z klimatického hlediska patří dolní Podyjí k nejteplejším a nejsušším oblastem České republiky (Hladík 2020, 46–48). Díky vhodným klimatickým, geologickým i pedologickým podmínkám bylo okolí dolních toků velkých moravských řek a jejich úvaly intenzivně osidlovány již od paleolitu, vlastní údolní niva pak od mezolitu (Oliva 2018). Intenzita osídlení se zde zvyšuje především po přelomu letopočtu (Demján –Dreslerová – Kolář et al. 2022)
Jeden z vrcholů zdejšího osídlení klademe do raného středověku, kdy zde vzniká řada nových sídlišť a pohřebišť (Petr 2008; Tencer 2008). Je však nutné mít na paměti, že naši aktuální představu o intenzitě a charakteru osídlení dolního Podyjí výrazně ovlivňují systematické archeologické průzkumy, které v této oblasti probíhají již bezmála jedno století (Kordiovský – Unger 1987; Měřínský 1980; Pittioni 1934), v poslední době dokonce i s využitím nejmodernějších metod, jakými jsou prediktivní modelování, analytické povrchové sběry, GIS, geofyzika, LIDAR atd. (Biermann – Macháček – Schopper 2015; Dresler – Macháček 2008a; 2008b; 2013; Dresler –Macháček – Milo – Stratjel 2013; Hladík 2012; 2020; Poláček – Škojec – Havlíček 2005 ). Mimořádný zájem archeologů o tuto oblast může vést k určitému nadhodnocení významu zdejšího osídlení oproti jinými částem Moravy, Slovenska či Rakouska (obr. 1).
První důležité objevy památek z počátku raného středověku byly při soutoku Moravy s Dyjí učiněny již ve 20. letech 20. stol. V lese Trnava byly prozkoumány žárové hroby vybavené nezdobenou keramikou pražského typu (Dostál 1985, 157), které rakouský archeolog
Richard Pittioni označil roku 1934 v časopise Germania etno-lingvistickým termínem frühslavisch, a to jako jeden z prvních archeologů vůbec. V té době, jak sám Pittioni poznamenává, nebyla ještě publikována žádná analogická keramika, se kterou by mohl urny z Podyjí srovnat. K jejich chronologickému a etnickému (volkische) zařazení dospěl sám vylučovací metodou a s odvoláním na pohřební ritus časných Slovanů, který ve svých pracích popsali J. Eisner a J. Schránil (Pittioni 1934). Pittioni však nebyl sám, kdo se o zdejší raně středověké osídlení zajímal. Přibližně v téže době zde prováděl své povrchové sběry také Štefan Janšák (1931), který se však zaměřoval převážně na slovenský břeh Moravy. Ke značnému rozvoji raně středověké archeologie v dolním Podyjí došlo po druhé světové válce. Zasloužil se o něj především Josef Poulík (1948–1950), který prozkoumal nejen avarské kostrové pohřebiště z 8. stol. v Dolních Dunajovicích a další žárové hroby v lese Trnava, ale především žárové pohřebiště v Přítlukách. Se 436 žárovými pohřby a 48 mohylami se jedná o dosud největší časně slovanskou nekropoli ve střední Evropě, která však zůstává bohužel stále nepublikovaná (Jelínková 2021). Další plošně rozsáhlé odkryvy proběhly v oblasti
Podyjí v polovině 70. let 20. stol. v souvislosti se stavbou vodního díla Nové Mlýny. V rámci této záchranné akce, která pokračovala až do konce 80. let, bylo objeveno i významné časně slovanské sídliště v Pavlově (Stuchlík 2002), jehož výzkum poskytl, kromě velkého množství archeologického, také dosud nepublikovaného materiálu i první radiokarbonové datování časně slovanských památek na území Moravy (Jelínková 1991; 2012).
Zásadní zlom v archeologickém poznávání raně středověkého osídlení Dyjsko-moravské nivy přinesl výzkum předních velkomoravských aglomerací – Mikulčic a Pohanska u Břeclavi, odkud pochází nejen doklady osídlení z doby existence Velké Moravy (9.–10. stol.), ale i ze starších fází raného středověku (Dostál 1982; 1985; Klanica 1986).
Kromě vlastních velkomoravských center se zkoumalo i jejich širší zázemí, přičemž byly objeveny četné pozůstatky raně středověkého osídlení, včetně jeho časně slovanské fáze, na které se v této práci soustředíme. K důležitým lokalitám, které byly objeveny patří např. žárové pohřebiště ve Staré Břeclavi, jehož záchranný výzkum realizoval Vladimír Podborský v 60. letech 20. stol. (Podborský 1961). Na severním okraji naší zájmové oblasti prozkoumal poblíž Mutěnic v 70. letech 20. stol. Zdeněk Klanica rozsáhlé sídliště s četnými pozůstatky keramiky pražského typu (Klanica 2008). V dolním Podyjí proběhly i další menší akce, které společně s výše jmenovanými výzkumy časně slovanských pohřebišť a sídlišť z Břeclavska shrnul ve svých knihách Bořivoj Dostál (1982; 1985), čímž vytvořil etalon, s nímž se musí poměřovat všechny následující studie o časně slovanském osídlení dolního Podyjí. Archeologové pracovali v dolním Podyjí i v 90. letech 20. století a na počátku nového století. V letech 1995 až
1998 prozkoumali pracovníci vědeckovýzkumné základny Masarykovy univerzity z Pohanska polykulturní naleziště na katastru města Břeclavi v poloze Líbivá (někdy označované i jako Rohatá; Macháček 2001a, 39–62), odkud pochází významné nálezy z doby stěhování národů i raného středověku. Další průzkumy realizoval v letech 2000 a 2001 tým vedený Lumírem Poláčkem, který se zaměřil na osídlení písečných dun v říční nivě při soutoku Moravy s Dyjí (Poláček – Škojec – Havlíček 2005). V roce 2003 zahájili archeologové z Masarykovy univerzity analytické povrchové sběry v okolí Pohanska u Břeclavi a širším prostoru dolního Podyjí i Dyjskosvratecké nivy. Výsledkem této výzkumné činnosti bylo hlubší poznání raně středověké sídelní struktury v dolním Podyjí a Pomoraví (Dresler – Macháček 2008a; 2008b; 2013). Objevy nových, dosud neznámých lokalit vyvolaly větší terénní odkryvy na katastru obce Kostice, v poloze Zadní hrúd, kde středověké osídlení trvalo od 6./7. stol. až do počátku 13. stol. (Balcárková – Dresler – Macháček 2017; Biermann – Macháček – Schopper 2015; Macháček –Balcárková – Dresler – Milo 2013). Ke zintenzivnění prospekční činnosti došlo i v zázemí Mikulčic především zásluhou Marka Hladíka (2012; 2014; 2020). Mikulčická expozitura provedla i řadu záchranných archeologických výzkumů, z nichž některé přinesly nálezy z časně slovanského, resp. starohradištního období (Hladík 2020; Mazuch 2008).
Další raně středověká sídliště byla v dolním Podyjí objevena díky prospekci s detektorem kovů. Identifikujeme je podle výskytu solitérních nálezů avarských bronzových kování, která indikují raně středověká sídliště ze 7. a 8. stol. n. l. Jedná se o lokality na katastru obce Lanžhot, Ladná, a především o sídliště v Břeclavi –Lánech, kde v návaznosti na detektorový a geofyzikální průzkum proběhly i rozsáhlejší terénní odkryvy s překvapivými a do značné míry i přelomovými nálezy (Macháček – Eichert – Balcárková et al. 2021; Macháček –Nedoma – Dresler et al. 2021).
Na rakouské straně dolního Podyjí probíhal archeologický výzkum s mnohem menší intenzitou. Příhraničnímu území nebyla věnována dostatečná pozornost a značná část archeologických nalezišť je známá pouze díky náhodným nálezům či povrchovým sběrům. Rozsáhlejší terénní výzkumy zde byly prováděny jen ojediněle (Tencer 2008; Wawruschka 2009).
K nejvýznamnějším lokalitám rakouského dolního Podyjí patří Bernhardsthal, kde bylo v polovině 20. stol. zkoumáno pohřebiště s velkomoravskými nálezy. Již mnohem dříve, v 19. stol. zde došlo k objevu hrobu velmože s mečem, sekundárně vloženého do monumentální pravěké mohyly. Nejnovější archeologický odkryv na katastru obce Bernhardsthal realizoval v letech 2013 až 2014 výzkumný tým Masarykovy univerzity, který zde objevil a částečně prozkoumal časně slovanské mohylové pohřebiště se žárovými pohřby, které bylo objeveno díky detailním digitálnímu modelu terénu,
Obr. 1. Časně slovanské osídlení dolního Podyjí a Pomoraví. 1 – Břeclav – Lány, 2 – Břeclav – Líbivá, 3 – Břeclav –Pohansko, 4 – Kostice – Zadní hrúd; šrafovaně – prostor údolní nivy.
pořízenému pomocí LIDARu a navazujícímu geofyzikálnímu průzkumu (Dresler – Macháček – Milo – Stratjel 2013; Macháček – Milo – Breibert et al. 2019). Další větší koncentrace raně středověkého osídlení byla zjištěna pod soutokem Dyje s Moravou mezi rakouským Hohenau an der March a slovenským Moravským Jánem (Měřínský 1980, 193). V Hohenau byl objeven i popelnicový žárový hrob v nezdobené nádobě, který zde dokládá přítomnost lidí slovanského habitu již v 6.–7. stol. (Justová 1990, 41).
Nejnovější etapa výzkumu počátků raně středověkého osídlení dolního Podyjí souvisí s realizací projektu FORMOR, financovaného programem EXPRO GA ČR (Macháček – Sládek – Balcárková et al. 2024), v jehož rámci proběhly terénní výzkumy na sídlištích v poloze Břeclav – Lány a Břeclav – Líbivá, které jsou společně s novějšími nálezy z Pohanska publikovány ve formě katalogu v této knize.
Dolní Podyjí patří díky optimálním přírodním podmínkám k oblastem, které jsou intenzivně osídlené od paleolitu dodnes (Dvořák – Klanicová 2004, 497–513). Platí to i pro období raného středověku, na jehož počátku se zde objevují i první obyvatelé slovanského habitu. Z uvedené oblasti je dosud známo 12 žárových a birituálních pohřebišť a více než 31 sídlištních poloh (obr. 1), které se nachází na 16 katastrech ve třech zemích (Česká republika, Slovensko, Rakousko). Časně slovanské osídlení zde mělo vyloženě agrární charakter a vyhledávalo převážně typické polohy buď na březích velkých řek, nebo mezi jejich bočními rameny. Podle Z. Měřínského je pro poznání struktury časně slovanského a předvelkomoravského osídlení rozhodující poloha pohřebišť, která jsou zde od sebe vzdálena asi 5–7 km. Sídliště od nich byla vzdálena povětšinou 400–700 m (Měřínský 1980, 191–193) Josef Unger propočítal, že průměrná hustota osídlení mohla tehdy činit 0,7 až 2,1 obyvatele na 1 km2 (Unger 1992, 97). Jistá tendence k centralizaci se v dolním Podyjí projevuje pouze na žárovém pohřebišti v Přítlukách, které je se svými 436 hroby jednoznačně největší známou časně slovanskou nekropolí ve střední Evropě (Poulík 1951).
Z naší nejnovější výzkumné činnosti v oblasti dolního Podyjí vyplývá, že v období raného středověku, od 6. do 13. století, zde dochází k výrazné (kvantitativní i kvalitativní) proměně sídlištní struktury i změnám v sídelní strategii (Dresler – Macháček 2013; Dresler – Macháček – Měchura 2015). Nejstarší raně středověké sídelní areály s obytnými i pohřebištními komponentami (RS1–2) jsou výrazně vázány na prostor údolní nivy Dyje (Měřínský 1980) a nivy Moravy, včetně její hrany (Hladík 2020, 280). Velikost osídlených ploch byla závislá na velikosti písčitých vyvýšenin, na kterých se lokality nacházely, pravděpodobně včetně zemědělsky obhospodařované půdy. Některé sídelní areály (např. Pohansko, Poštorná – Štoglova jáma) zde byly kontinuálně osídleny od časně slovanského (6. stol.) až do velkomoravského období (Měřínský 1993). Dosud nejvýznamnější doklady časně slovanského a starohradištního osídlení (6.–8. stol.) v prostoru
dolního Podyjí pochází z Pohanska u Břeclavi, kde bylo možné v jednom sídlištním areálu studovat jak obytnou, tak i funerální komponentu (obr. 2; Dostál 1982; 1985). Pozůstatky sídlištních aktivit byly zachyceny na dvou místech v severní části lokality při výzkumech v prostoru Velmožského dvorce (Dostál 1975, 131–140), v poloze Lesní školka, pod velkomoravským valem a na Severovýchodním předhradí. Až do zahájení nových odkryvů v prostoru Severovýchodního předhradí, které prezentujeme v této knize, bylo k časně slovanské a starohradištní fázi přiřazeno 79 sídlištních objektů, k nimž patří 8 obytných zemnic s kamennými pecemi v rohu, 11 větších zahloubených hospodářských staveb, 14 obilnic a 46 jam sloužících ke skladovacím a jiným účelům. V té době šlo ještě o neopevněnou osadu, která byla fortifikována až mnohem později, na konci velkomoravského období (Dresler 2011). V průběhu tří století se osada posunovala a byla postupně přestavována. Z chronologického hlediska se sídlištní objekty rozdělovaly do tří skupin: první charakterizovala jen prostá v ruce lepená a nezdobená časně slovanská keramika pražského typu (6. stol. až počátek 7. stol.), v druhé se vyskytovala keramika smíšená, tj. spolu se starší nezdobenou i keramika obtáčená a zdobená (7. stol.), a v třetí byla tvořena nálezovými celky jen s obtáčenou a zdobenou keramikou středodunajské kulturní tradice (konec 7. a 8. stol.). Datování se opíralo kromě keramiky též o ostruhu s háčky, zlomek jednostranného hřebene s protáhlou lichoběžníkovou bočnicí, o trojbřitou šipku avarského typu, železnou misku slezského typu a matrici na výrobu hvězdicovitých závěsků k náušnicím typu Martynovka (Dostál 1975; 1982; 1985). Stopy časně slovanského osídlení byly později objeveny i v prostoru pozdějšího předhradí v jižní části lokality (Vignatiová – Klanicová 2001).
Na Pohansku se zkoumalo i žárové pohřebiště datované do časně slovanského a starohradištního období. Bylo objeveno mezi oběma sídlištními polohami, ve vzdálenosti cca 400 m od každé z nich (Dostál 1985). Někdy byl popel z nebožtíka nasypán do prosté jamky, většinou však do keramické nádoby. Z 55 žárových hrobů
bylo 7 jámových a 48 popelnicových. Kromě 15 uren, z nichž se zachovaly jen typologicky neurčitelné spodky, bylo v žárových hrobech 17 hrnců pražského typu a 23 obtáčených a zdobených nádob středodunajské kulturní tradice (Macháček 1993; 1994; 2000). Z ostatního, celkově chudobného inventáře se vyskytlo několik nožů, závěsné kování vědra, listovitá šipka s tulejkou, skleněný korál, dvě železné přezky s prohnutými boky.
Na základě antropologického rozboru spálených kosterních pozůstatků ze žárového pohřebiště na Pohansku vyplývá, že ve 47 hrobech, z nichž se kosti dochovaly, bylo pohřbeno 50 jedinců. Z nich bylo 15 dětí, 2 mladiství neurčitelného pohlaví, 13 mužů, 11 žen, přičemž u pozůstatků 7 dospělých nebylo možné určit pohlaví a ve 2 případech se nedalo zjistit pohlaví ani věk.
Větší část žárových hrobů se koncentruje do dvou skupin, v jejichž rámci lze vyčlenit další podskupiny. Zdá se, že jde o pohřebiště dvou různých skupin lidí, snad
rodů či velkorodin. Uprostřed jednoho z nich můžeme identifikovat i primární rodinu (muž, žena, tři děti), která zde byla pochována jako první. Nejmladší pohřby již nevytváří žádné skupiny a jsou volně rozptýleny v terénu. Tyto roztroušené hroby dokládají rozpad původních sociálních struktur a celkovou proměnu společnosti, při níž dochází k rozkladu starých rodových vazeb a vzniku nové společenské situace, která předchází mohutnému rozvoji regionu v období Velké Moravy v 9. stol. (Macháček 1993; 1995b).
V okolí Pohanska byla zkoumána i další sídliště z počátku raného středověku. Patří k nim např. Štoglova jáma u Poštorné (obr. 3), kde výzkumy většího rozsahu prováděl Boris Novotný již v roce 1952 (Novotný 1954; 1956). O třicet let později se na naleziště, které bylo ničeno rekultivačními pracemi, vrátil Z. Měřínský, aby zde provedl bohužel již jen drobnou zjišťovací a záchrannou akci (Měřínský 1993). Při výzkumu B. Novotného bylo ve
třech sondách (I–III) odkryto 14 objektů – zásobních či odpadních jam, z nichž sedm lze jistě připsat raně středověkému období. Kromě obvyklých kostí, mazanice a keramiky zde byly nalezeny i břidlicové brousky, zdobené přesleny, a především železná přezka s prohnutými boky (Novotný 1956), velmi blízká exemplářům ze žárového pohřebiště na Pohansku, které lze datovat snad již do 2. pol. 7. stol. (Dostál 1985, 30).
Jedna z osad, které v době velkomoravské patřily k zemědělskému zázemí Pohanska u Břeclavi, se nacházela v poloze Břeclav – Líbivá, asi 1,5 km východně od Charvátské Nové Vsi (obr. 3; Macháček 2001a). První etapu archeologického výzkumu zde provedli v letech 1995–1998 pracovníci Ústavu archeologie a muzeologie FF MU ve spolupráci s Archeologickým ústavem AV ČR a Městským muzeem a galerií Břeclav. Osídlení bylo zjištěno ve výšce okolo 160 m n. m. na okraji písečné duny, zvedající se asi 1,4 m nad okolní dyjskou inundaci. Výzkum, který byl vyvolán snahou předejít zničení lokality při zakládání nové lesní školky, měl zpočátku záchranný charakter. Vzhledem k závažným objevům získal později povahu systematického výzkumu. Celkově z Líbivé pochází 92 sídlištních objektů, 15 lidských hrobů, 5 pohřbů psů, 37 kůlových jamek a jeden novověký příkop. Nálezy dokládají polykulturní charakter lokality. Osídlení zde existovalo od eneolitu (kultura s nálevkovitými poháry, jevišovická kultura). Z doby laténské pochází zemnice a do starší fáze stěhování národů řadíme pohřebiště s 10 pohřby. Nejpočetnější archeologické nálezy zjištěné na Líbivé však patří k raně středověkému
sídlišti. To zde existovalo kontinuálně od časně slovanského období až po vrcholnou velkomoravskou fázi. O intenzitě osídlení svědčí početné superpozice mezi objekty z různých fází raně středověkého vývoje.
K časně slovanské až starohradištní sídlištní fázi bylo na Líbivé přiřazeno 32 objektů. Mezi nimi výrazně převažují zásobní či obilní jámy, kterých lze napočítat 16. Kromě nich se zde vyskytují různé podlouhlé oválné jámy či objekty nepravidelných tvarů. V 90. letech zde ještě nebyla objevena žádná časně slovanská zemnice. Je zajímavé, že se časně slovanské osídlení koncentruje na ploše vymezené řadou obilních jam, která v prostoru výzkumu vytváří pravoúhle lomenou linii, zčásti procházející po hraně písečné duny.
Kromě běžných nálezů (např. keramika, zvířecí kosti, mazanice) byly na Líbivé objeveny i některé specifické artefakty (Macháček 2000). Jedná se o bikónický korálek z opakního skla, snad import z merovejského prostředí, který se k nám dostává někdy v období od konce 6. do druhé třetiny 7. stol., a fragmenty dvou bronzových bubínkových náušnic s kónickou, resp. cylindrickou střední částí, které jsou ve střední Evropě typické pro prostředí alamanské a bajuwarské, kam se jejich předlohy dostávají přímo z byzantské oblasti. Bubínkové náušnice zde byly vyráběny často ze zlata, dále i ze stříbra a bronzu. Jejich varianta s relativně dlouhou kónickou žebrovanou střední částí, odpovídající nálezu z Líbivé, je datována do 8. stol., především do jeho první poloviny. Při navazujících povrchových sběrech byla na Líbivé objevena i ostruha s očky, typologicky datovatelná
Obr. 4. Histogramy geografických proměnných časně slovanských lokalit v oblasti dolního Podyjí a Pomoraví.
Lokalita S-JTSK Y S-JTSK X Orientace svahu* Svažitost* Nadmořská výška (m n. m.) Vzdálenost k hlavním vodním tokům (m)
Bernhardsthal – Moosanger -582171 -1217708
Břeclav – Lány -581097 -1217716 48,5763 1,6233 159 409,41
Břeclav – Líbivá -584802 -1209016 225
Břeclav – Poštorná – Štoglova jáma -583986 -1212632
Břeclav – Poštorná (depot) -585790 -1210497 99,4623
Břeclav – Zadní hrúd -581225 -1212775 180 0,286477 152
Břeclav – Pohansko -582381 -1214219
Gbely – Adamov dvor -571919 -1216133
Gbely -568352 -1213818 135 0,708963 178 1988,11
Hodonín – ÖMV -564823 -1202647
Hohenau -581584 -1228202 265,601
Hohenau – Neues Feld -583456 -1232519 225 0,101285 148 1889,53
Charvátská Nová Ves – Za včelínem -585538 -1208731 180 0,286477 156
Kostice – Zadní hrúd -581264 -1213661 69,7751 1,44988
Kúty – Čepangát I -577597 -1222840 95,1944 0,791015 153 571,65
Kúty – Hostorád -577518 -1223050 333,435 0,32029 153 699,22
Kúty – Sigeca II -576715 -1222079 119,055
Ladná – Písečné Jochy -583808 -1207302 45 0,20257 156 462,08
Lanžhot – Hvězda -580918 -1224347 286,699 1,49512 150 366,84
Lanžhot – Padělky -579400 -1215450 161,565 0,452953 151 2773,32
Lanžhot – Za hrázou -580225 -1213775 231,34 0,917102 154 548,07
Lanžhot – Polínský vršek -579153 -1224511 244,654 1,50537 156 2676,85
Lužice – Kratiny za dráhou -568554 -1204692 78,6901 1,09544 163 2436,19
Lužice – Olbram -568059 -1204525 180 0,42971 157 2053,44
Lužice – Vyvadilky -567539 -1204274 143,13 0,71616 160 1720,95
Mikulčice – Obec -569924 -1205716 171,027 1,37737 161 3572,78
Mikulčice – Valy -567673 -1207673 312,51 2,33048 156 3966,24
Mikulčice – Podbřežníky -570982 -1206391 135 3,13672 164 1865,81
Moravská Nová Ves – Melesín -569604 -1208339 270 0,42971 155 641,3
Moravský Svätý Ján – Malá piesočná -580625 -1229917 158,962 0,997447 155 1247,51
Podivín -585260 -1203881 135 0,303854 159 639,78
Tab. 1. Základní geografické proměnné časně slovanských lokalit v oblasti dolního Podyjí a Pomoraví. * Hodnoty jsou uvedeny ve stupních.
do konce 8. stol. (Vostrovská 2016). Další archeologické odkryvy raně středověkého sídliště na Líbivé proběhly v letech 2022 a 2023 v rámci řešení projektu FORMOR (EXPRO GA ČR). Jejich publikace je součástí této knihy.
Další odkryvy, prezentované v této monografii, byly učiněny na sídlišti v Lánech, které je od Pohanska vzdáleno 3,5 km jihovýchodním směrem (obr. 3). Tato lokalita se nacházela skoro v ideálním středu sídelní komory u soutoku Dyje a Moravy. Právě zde se patrně nacházelo předvelkomoravské centrum celé oblasti.
Sídelní strukturu, v jejímž středu se Lány nacházely, tvořilo šest současných lokalit, vzdálených max. 4 km. Severně leželo sídliště a ploché žárové pohřebiště na Pohansku (Dostál 1982; 1985), mohylník s žárovými pohřby v Bernhardsthalu (Macháček – Dresler – Lauermann et al. 2013) a lokalita se sídlištními nálezy v poloze Lanžhot –Padělky, která byla objevena při systematických prospekcích (Dresler – Macháček – Měchura 2015). Tři kilometry jižně od Lánů byly v lese Trnava v roce 1922 objeveny urnové žárové hroby (Pittioni 1934, 132) a později prozkoumána část rozsáhlého plochého žárového pohřebiště (Poulík 1948–1950, obr. 15–17). Nejblíže Lánům (1,5 km západně) leželo sídliště v poloze Bernhardsthal –Moosanger, odkud jsou známy nálezy raně středověké keramiky (Justová 1990, 233).
O významu sídliště v Lánech svědčí početné nálezy litých bronzů avarského typu, které byly nalezeny díky terénnímu výzkumu, a především s pomocí detektoru kovů. Vedle známých Mikulčic (Zábojník 2011) zde evidujeme druhou největší koncentraci avarských litých bronzů v naší zájmové oblasti. Plošně poměrně rozlehlá lokalita (cca 12,7 ha) je situovaná uprostřed údolní nivy na písčité duně. Na rozdíl od mikulčických Valů nepokračovaly zřejmě Lány ve svém vývoji až k opevněné lokalitě, ale byly nahrazeny 3,2 km vzdáleným hradiskem na Pohansku, které se stalo střediskem obchodu, řemesla a vojenské kontroly dolního Podyjí v době velkomoravské (Macháček 2010). Zda byla poloha Lány opuštěna záměrně z politicko-mocenských důvodů nebo vynuceně kvůli změnám přírodního prostředí, přesunům komunikací apod., není doposud jasné.
Časně slovanská sídliště z oblasti dolního Podyjí a Pomoraví využívala zejména prostor údolní nivy, ale také území mimo nivu. Časně slovanští osadníci vyhledávali především rovinatý terén nebo velmi mírné svahy orientované nejčastěji na jih a jihozápad. Jak naznačují některá sídliště a především pohřebiště v Rakousku a na Slovensku (Drasenhofen, Poysdorf, Mistelbach a Senica), můžeme očekávat lokality i v oblastech vázaných na přítoky Dyje a Moravy (Včelínek, Zaya, Myjava).
Archeologické výzkumy zkoumaných lokalit představují časový úsek třiceti let. Výzkumy byly realizovány většinou za podpory grantových projektů, pouze v případě Břeclavi – Líbivé byl začátek spojený se záchrannou narušených hrobů a objektů. Terénní práce probíhaly v letních měsících nebo v první polovině září za aktivní účasti studentů Ústavu archeologie a muzeologie, zahraničních studentů a brigádníků.
Lokality se nacházejí v údolní nivě Dyje nebo při jejím okraji na vrcholu nevýrazné písečné vyvýšeniny (Kostice –Zadní hrúd). Údolní niva byla až do vodohospodářských úprav v 80. letech 20. století dynamickým erozně-sedimentačním systémem. Osídlení se obecně koncentruje na mírně vyvýšené polohy tvořené písčitými sedimenty, které jsou místně označeny jako hrúdy (Poláček –Škojec – Havlíček 2005). Prostor mezi těmito hrúdy je překryt hlinitými říčními sedimenty, zřejmě středověkými nebo až raně novověkými, které také mohou překrývat starší osídlení v nižších polohách (Dresler 2016). Všechny zkoumané lokality uvnitř nivy se nacházejí na vyvýšených hrúdech, různě modelovaných erozní aktivitou Dyje a jejích přítoků – Včelínka a Svodnice. Ačkoliv se některé lokality dnes nacházejí v poměrně velké vzdálenosti od aktivního toku Dyje, lze na podrobném výškopisném digitálním modelu terénu sledovat složité sítě zazemněných koryt, které dokládají nestálost řeky a její dynamiku (obr. 5). Stav poznání nejbližšího okolí většiny zkoumaných lokalit je nedostatečný, a proto nelze s jistotou rekonstruovat, zda lokality přímo sousedily s hlavním korytem Dyje. Poslední výzkumy na Pohansku například ukázaly, že okolo Severovýchodního předhradí se nacházejí koryta pravěká nebo vrcholně středověká (Petřík –Doláková – Nehyba et al. 2018; Petřík – Petr – Adameková et al. 2019). Západně od centrálního areálu středohradištní aglomerace se nacházelo v téže době koryto, ovšem neaktivní (Nehyba – Dresler – Doláková et al. 2020; Nehyba – Dresler – Kuda – Kirchner 2021).
Metodika výzkumu se postupem let vyvíjela a upravovala tak, jak byly zaváděny nové postupy a dokumentační prostředky. Výzkumy v 90. letech 20. století jsou charakteristické mechanickým odkryvem nadložní vrstvy nebo ornice a následnou preparací zahloubených částí objektů. Dokumentace byla ve čtvercové síti prováděna na milimetrový papír, měření výšek nivelačním přístrojem, fotografická dokumentace na kinofilm. Novinkou byl popis kontextů pomocí formulářů a postexkavační zpracování dokumentace pomocí geografických informačních systémů. Postupně byly do dokumentačních technik zaváděny geodetické přístroje, digitální fotoaparáty, svislé snímkování pomocí trojnožky, dronů a v posledních letech 3D dokumentace. Nadložní vrstvy jsou dnes na lokalitách mimo orbu kompletně prosévány na sítech v předem definované čtvercové síti, stejně tak jsou prosévány kompletně výplně zahloubených objektů a hrobů. Zásobní jámy stejně jako sloupové jsou standardně zkoumány šuplíkovými řezy. Z mechanicky snižovaných úrovní výplní i definovaných kontextů jsou odebírány vzorky pro paleobotanickou palynologickou analýzu a ze studny byly odebrány vzorky pro analýzu sedimentární DNA a mikrostratigrafickou analýzu sedimentů.
Břeclav – Lány
Lokalita byla známá díky průzkumům mikulčického pracoviště Archeologického ústavu AV v Brně (Poláček –Škojec – Havlíček 2005). Od počátku 21. století byla lokalita procházena nelegálními i spolupracujícími detektoráři. Díky tomu pochází z lokality jeden z největších souborů slovansko-avarských kování, který se také stal důvodem k zahájení badatelského výzkumu (Macháček –Eichert – Balcárková et al. 2021). Ten probíhal v letech 2015 až 2017 a 2021. Výzkum byl realizován v obtížných podmínkách lesního porostu, což se projevilo na jeho plošném rozsahu. Mnohem více pozornosti tak bylo věnováno nadložním vrstvám, ačkoliv byla lokalita do 70. let zemědělsky obdělávána.