Issuu

AUTO_I_ob_I_IV_INFOR 4.4.14 7:57 Stránka 1

Další učebnice pro učební obor Automechanik vydané nakladatelstvím INFORMATORIUM M. Pilárik – J. Pabst • AUTOMOBILY II Podrobně popisuje převodná ústrojí – spojky, převodovky, spojovací a kloubové hřídele, rozvodovky, pohon předních a zadních kol bez spojovacího hřídele. Dále se zaměřuje na princip pístového spalovacího motoru, rozdělení motorů, konstrukci spalovacích motorů, vznětové a zážehové motory.

M. Pilárik – J. Pabst • AUTOMOBILY III Podrobně probírá soustavu zážehových a vznětových motorů, zabývá se zapalováním a žhavením, mazáním a chlazením motorů, vytápěním a větráním vozidel, motory s krouživým pohybem pístu a motory využívajícími jiné zdroje energie. Samostatná část je věnována speciálnímu příslušenství silničních motorových vozidel.

J. Pošta a kol. • OPRAVÁRENSTVÍ A DIAGNOSTIKA II Druhý díl učebnice seznamuje podrobně se závadami, kontrolou, zkouškami, demontáží, montáží, opravami a údržbou podvozků, brzd, převodných ústrojí a motorů. Zabývá se také způsobem archivace a možnostmi využití výsledků diagnostiky.

J. Pošta a kol. • OPRAVÁRENSTVÍ A DIAGNOSTIKA III Třetí díl učebnice se věnuje kontrole a údržbě příslušenství spalovacích motorů, světelné a signalizační soustavy, elektrických a elektronických zařízení motorů, zkouškám pohybových vlastností, garážování a skladování motorových vozidel. Zmiňuje také souvisící zákony a předpisy. Knihy si můžete objednat na adrese: INFORMATORIUM, spol. s r.o. Mandova 449/14, 149 00 Praha 11 tel.: 261 227 738, fax: 261 227 745 e-mail: nakladatelstvi@informatorium.cz www.informatorium.cz

●

J. Pabst ●

J. Pošta a kol. • OPRAVÁRENSTVÍ A DIAGNOSTIKA I První díl učebnice se zabývá základy zpracování kovových a nekovových materiálů, lícováním, měřením, základními pojmy o montáži a demontáži včetně přípravy a používání nářadí a pomůcek, organizací stanic technické kontroly a diagnostických, servisních a opravárenských pracovišť.

M. Pilárik

F. Krejčí • ELEKTROTECHNIKA II Učebnice se věnuje elektrickým spouštěčům, osvětlení vozidel, rozvodu elektrické energie ve vozidlech, zařízení vozidel (houkačkám, pohybovým mechanismům, palubním přístrojům, vytápěcím a klimatizačním zařízením) a elektronickým zařízením moderních vozidel.

AUTOMOBILY I

F. Krejčí • ELEKTROTECHNIKA I Učebnice seznamuje se základními poznatky o elektrických strojích a přístrojích, elektrických zařízeních motorových vozidel, elektrochemických zdrojích elektrické energie motorových vozidel, generátorech motorových vozidel, zapalování spalovacích motorů atd.

AUTOMOBILY I pro obor vzdělání Automechanik

Auto_I_2014.indd 1

16.4.2014 14:07:36

Auto_I_2014.indd 2

16.4.2014 14:07:37

Milan PILÁRIK – Jiří PABST

AUTOMOBILY I pro obor vzdělání Automechanik Třetí, přepracované vydání

PRAHA 2014

Auto_I_2014.indd 3

16.4.2014 14:07:37

Učebnice seznamuje s historií vývoje automobilů, uvádí rozdělení vozidel, popisuje jejich základní části a podrobně se zaměřuje na strojový spodek automobilů, zejména na rámy, odpružení, nápravy, kola, pneumatiky, brzdy a brzdná zařízení. Zmiňuje také řízení automobilů.

Všechna práva vyhrazena. Tato kniha ani její části nesmějí být rozmnožovány tiskem, fotokopiemi, elektronickými datovými soubory ani jiným způsobem bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

1. vydání lektoroval Ing. Branko Remek, CSc. © Milan Pilárik, Jiří Pabst, 2000 © INFORMATORIUM, spol. s r. o., 2001 ISBN 978-80-7333-100-9

Auto_I_2014.indd 4

16.4.2014 14:07:37

OBSAH

ÚVODEM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

1.1 1.2 1.2.1 1.2.2 1.2.3 1.3 1.3.1 1.3.2 1.4

Stručná historie vývoje automobilů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Identifikace silničních vozidel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Individuální identifikace silničních vozidel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Typová identifikace silničních vozidel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhová identifikace silničních vozidel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Základní části automobilů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Účel a druhy karoserií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bezpečnost karoserie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Základní koncepce automobilů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

7 9 9 14 15 29 31 34 37

STROJOVÝ SPODEK AUTOMOBILU . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

2.1 2.1.1 2.1.2 2.1.3 2.1.4 2.2 2.2.1 2.2.2 2.2.3 2.2.4 2.3 2.3.1 2.3.2 2.3.3 2.3.4 2.4 2.4.1 2.4.2

Základní pojmy – rozměry a hmotnosti automobilů . . . . . . . . . . . . Rozměry strojového spodku automobilu a karoserie . . . . . . . . . . . . Vnější rozměry automobilů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ložné rozměry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hmotnosti automobilů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rámy vozidel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Účel a druhy rámů automobilů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Samonosná karoserie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rámy motocyklů a traktorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Části rámů, materiál a konstrukce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odpružení vozidla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pohyby automobilu při jízdě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhy odpružení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tlumiče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Stabilizátory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nápravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tuhé nápravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výkyvné nápravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

40 40 42 44 45 45 45 48 49 51 52 53 54 72 80 82 83 87

Auto_I_2014.indd 5

16.4.2014 14:07:37

2.4.3 2.4.4 2.5 2.5.1 2.5.2 2.5.3 2.6 2.6.1 2.6.2 2.6.3 2.6.4 2.6.5 2.6.6 2.7 2.7.1 2.7.2 2.7.3 2.7.4

Zavěšení kol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Uložení kol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kola a pneumatiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Účel kol a požadavky na ně kladené . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ráfky, jejich účel, druhy a značení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pneumatiky, jejich účel, druhy, konstrukce a označení . . . . . . . . . . Brzdy a brzdná zařízení automobilů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Brzdy, jejich rozdělení a činnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhy brzd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Brzdové soustavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Protiblokovací systém brzd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zpomalovací soustava, odlehčovací brzda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Řízení automobilů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Geometrie kol, čepů a náprav vozidel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhy řízení automobilů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Posilové (strojní) řízení a tlumiče řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

94 95 96 96 98 102 108 108 112 115 124 157 177 179 179 182 185 188

LITERATURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

195

Auto_I_2014.indd 6

16.4.2014 14:07:37

ÚVODEM

Silniční motorová vozidla nám poskytují cenné a nenahraditelné služby. Je však třeba si uvědomit, že silniční doprava kromě výhod s sebou přináší i problémy. Nejzávažnějším problémem jsou dopravní nehody a jejich následky na lidských životech, motorových vozidlech i dopravních komunikacích. Motorová vozidla však nepříznivě ovlivňují také životní prostředí, a to zejména svým hlukem a škodlivými zplodinami. Řada těchto negativních jevů vzniká jako důsledek nesprávné údržby motorových vozidel. Na jejich dobrém stavu mají největší podíl dobří opraváři, kteří získávají základy svých vědomostí a dovedností v učebním oboru. Předmět Automobily, kterému se budeme věnovat v této učebnici, je jedním z hlavních odborných předmětů, jemuž se učí.

1.1

STRUČNÁ HISTORIE VÝVOJE AUTOMOBILŮ

Název automobil je odvozen z řeckého slova autos (sám) a z latinského mobilis (pohyblivý). V dávné minulosti byla postavena vozidla poháněná silou větru, tažená zvířaty nebo uváděná do pohybu lidskou silou – ručně nebo šlapáním. Od těchto obyčejných mechanických vozidel vedla cesta k prvním samohybným vozidlům poháněným nejdříve parním a později spalovacím motorem. To byly první automobily. Spalovací motor v dnešní podobě je výsledkem dlouhodobé systematické práce velkého počtu techniků a vynálezců. První pokusy sestrojit motor sahají do 18. století. První vozidlo na pohon parním strojem zkonstruoval koncem 18. století (r. 1769) Francouz J. Cugnot. Vozidlo mělo rychlost 4 km.h–1. Při jedné jízdě řidič nezvládl řízení, povalil zeď a další pokusy byly úředně zakázány.

Auto_I_2014.indd 7

16.4.2014 14:07:37

Počátek 19. století byl obdobím parních vozů, a to zejména v Anglii a Rusku. Ve Francii nebyly bouřlivé politické poměry příznivé pro další vývoj dopravních prostředků. V Čechách se konstruováním parního vozidla zabýval mechanik Josef Božek a v roce 1815 zhotovil parní automobil. Další vynálezce Josef Ressel získal roku 1830 patent na parní vůz. Později byla parní vozidla zatlačena do pozadí vývojem vozidel se spalovacím motorem. V roce 1859 si Francouz Lenoir nechal patentovat vynález plynového motoru a v roce 1863 vyrobil vozidlo, v němž tento motor použil. Podle jeho motoru začali stavět své motory Němci August Otto spolu s Eugenem Langenem, a na motor, který postavili v roce 1876, dostali patent. Z tohoto motoru vychází konstrukce moderního čtyřdobého benzinového motoru. Daimler a Maybach dostali v roce 1883 patent na čtyřdobý spalovací motor, který spaluje lehké kapalné palivo – benzin. V roce 1885 výrobce motorů C. Benz postavil tříkolové vozidlo. Velkou zásluhu na vzniku motoru, který spaluje těžké kapalné palivo (naftu) samovznícením od kompresního tepla, má konstruktér Rudolf Diesel. Také proto se někdy označuje zážehový motor jako otto-motor a vznětový jako diesel-motor. Zájem o výrobu automobilů se rychle šířil zejména ve Francii. Jako jedna z prvních použila Daimlerův motor firma Panhard – Levassor, která začala vyrábět automobily už roku 1890. Následovala firma Renault, jejíž automobily měly už kloubový hřídel. V roce 1897 začala vyrábět lehčí a úspornější automobily firma Peugeot. V Anglii zahájila výrobu automobilů roku 1907 firma Austin. Zásluhou konstruktéra Royce, který vynalezl synchronizovanou převodovku, a jeho společníka Rollse se začal vyrábět automobil, jehož největší předností byla tichá a spolehlivá jízda. Revoluci ve výrobě a masovém rozšíření automobilů přinesl v USA Henry Ford zavedením linkové sériové výroby modelu Ford T. Zmíněný model se vyráběl od roku 1908 až do roku 1927. V Čechách byl v roce 1897 použit Benzův plochý dvouválec do vozu kočárového provedení v kopřivnické továrně na kočáry a železniční vozy (nyní továrna Tatra). Firma Laurin a Klement v Mladé Boleslavi vyrobila první automobil roku 1905 (Voituretta). Byl ve své době technicky nejvyspělejším motorovým vozidlem. Motor byl jednoduchý vidlicový dvouválec. Vůz měl třístupňovou převodovku se zpátečkou. Točivý moment se na zadní nápravu přenášel (podle přání zákazníka) buď tehdy obvyklým řetězovým převodem, nebo spojovacím hřídelem. V obou případech měla Voituretta diferenciál. Pražská továrna na automobily Praga začala s výrobou svých automobilů v roce 1907. 8

Auto_I_2014.indd 8

16.4.2014 14:07:37

Největším výrobcem osobních automobilů v České republice je Škoda Mladá Boleslav, která toto jméno nese od roku 1925, kdy byla firma Laurin a Klement sloučena se Škodovými závody v Plzni. Dnes je součástí automobilového koncernu Volkswagen. Automobily se postupně začaly vyrábět po celém světě. Od dob jejich počátků se v jejich konstrukci mnohé změnilo. Velkou modernizací prošel zejména motor, a to s ohledem na zvýšení výkonu, snížení hmotnosti a spotřeby paliva a omezení škodlivých výfukových plynů. Také v konstrukci karoserií bylo dosaženo rozhodujících změn ve prospěch zvýšení bezpečnosti, pohodlí a estetického vzhledu.

1.2

IDENTIFIKACE SILNIČNÍCH VOZIDEL

Ročně jsou ve světě vyráběny desítky milionů nových vozidel. V praxi tak vzniká potřeba každé konkrétní vozidlo jednoznačně označit (identifikovat). Identifikace vozidel je důležitá nejen pro policii a státní správu, ale i pro finanční instituce, pojišťovny, stanice technické kontroly, servisy apod. Při označování silničních vozidel se provádí:  individuální identifikace,  typová identifikace,  druhová identifikace.

1.2.1

Individuální identifikace silničních vozidel

Jako individuální identifikátory se používají identifikační číslo vozidla (VIN), státní poznávací značka (SPZ), různé speciální kódy (systém bezpečnostního značení skel, elektronické identifikační čipy) apod. Základní a nejdůležitější označování provádí výrobce vozidla. Pomocí mezinárodních norem pro VIN (z angl. Vehicle Identification Number) je zaručena unikátnost označení automobilu na celém světě. Tento 17-ti místný kód není v pravém smyslu slova číslem, jak sám název napovídá. Kromě arabských číslic totiž obsahuje i písmena, která jsou seskupena tak, aby co nejvíce vypovídala o obecných i individuálních vlastnostech vozidla. Pouhé číslice nejsou schopny vystihnout kombinační bohatství VIN, který musí zůstat unikátním pro všechny světové výrobce automobilů. VIN má pevnou logickou strukturu. Její znalost je nutná pro každého, kdo se profesně zabývá motorovými vozidly. Umožňuje totiž evidování konkrétního vozidla 9

Auto_I_2014.indd 9

16.4.2014 14:07:38

v libovolném informačním systému. Může pomoci při odhalování případných padělků nebo záměny čísla jak na samotném vozidle, tak v jeho dokladech. Je vyznačen na karoserii, většinou na obtížně dostupné a záměnné části jejího skeletu. U moderních automobilů bývá také duplikován, např. v průhledu lemu skla předního okna. Někteří výrobci označují zvláštními výrobními čísly i nejdůležitější agregáty – motor, převodovku, karoserii, čerpadla apod. Tato individuální identifikace je stoprocentně účinná jen u zcela nového vozidla, které je charakterizováno kombinací výrobních čísel agregátů. S výměnami různých agregátů, což je v průběhu životnosti automobilů (zejména dříve vyrobených) normálním jevem, pravděpodobnost správné identifikace na základě výrobních čísel jednotlivých agregátů prudce klesá. Označení samostatných agregátů je dáno především servisními potřebami výrobce (obr. 1).

1 3

5 2 4

Obr. 1. Identifikační údaje na vozidle 1 – identifikační číslo vozidla, 2 – hlavní výrobní štítek, 3 – typ motoru a výrobní číslo, 4 – typ převodovky a výrobní číslo, 5 – štítek huštění pneumatik

Struktura VIN Základní struktura VIN je zobrazena na obr. 2. Identifikační číslo začíná třípísmenným kódem WMI (World Manufacturer Identifier – světový kód výrobce), dále uvádí zemi, kde bylo vozidlo vyrobeno, a tovární značku výrobce. V druhé části identifikačního čísla, VDS (Vehicle Descriptor Section – popisný kód vozidla), jsou uvedeny určité základní technicko-konstrukční charakteristiky vozidla (modelová řada, provedení karoserie, typ a objem motoru, druh paliva, emisní systém apod.). V poslední části identifikačního 10

Auto_I_2014.indd 10

16.4.2014 14:07:38

čísla, VIS (Vehicle Indicator Section – rejstříkový kód vozidla), se zpravidla uvádí tzv. modelový rok, výrobní závod a vždy se uvádí sériové výrobní číslo (známé z dřívějška jako „číslo podvozku“) určující pořadí, ve kterém vozidlo sjelo z montážního pásu. Pozor! VIN jednoznačně určuje kompletní vozidlo, nevztahuje se pouze k podvozku, jak je často laickou veřejností interpretováno. První dvě pozice světového kódu výrobce (WMI) jsou pevně určené mezinárodní organizací pro standardy (ISO – International Standards Organisation). Třetí pozice je určena mezinárodními úřady pro standardizaci. Například u nás firma AUTO ŠKODA má přidělen kód TMB (obr. 3). Identifikační číslo vozidla (VIN) WMI

VDS

VIS

sériové výrobní číslo typ vozidla země, výrobce

montážní závod modelový rok

Obr. 2. Základní struktura identifikačního čísla vozidla (VIN)

Obr. 3. VIN vozidla Škoda Octavia

Auto_I_2014.indd 11

16.4.2014 14:07:38

Druhá pozice WMI u českých výrobců je klíčována následujícím způsobem:     

L – motocykly, M – osobní automobily, autobusy, N – nákladní a speciální automobily, O – přívěsy, návěsy, S – speciální vozidla přípustná k provozu na pozemních komunikacích.

Popisný kód vozidla (VDS) je tvořen znaky (písmeny a číslicemi) na pozicích 4 – 9. Jak název napovídá, kód popisuje technické charakteristiky vozidla. Jsou v něm obsaženy obecné informace, které jsou totožné pro všechna vozidla daného typu a modifikace. Kód typu VIN se používá jen pro vyjádření základního modelu (typové řady), např. Octavia, Golf, Tempra. Zbývající nevyužité znaky VDS jsou nahrazeny konstantami. Například Volkswagen „ZZZ“, kterou od modelového roku 1997 používá i Škoda. Kontrolní číslice VIN je určitou logickou obdobou rodného čísla. Stejně jako rodné číslo může mít i VIN tzv. kontrolní číslici (check digit) zaručující jeho kompletnost. Při změně hodnoty znaku VIN na libovolné pozici lze matematickým výpočtem zjistit, že došlo k chybnému opisu nebo záměrné změně. Rejstříkový kód vozidla (VIS) je poslední částí identifikačního čísla. Je kombinací znaků přidělených výrobcem k odlišení jednoho konkrétního vozidla od druhého. Na první pozici VIS je vždy zanesen modelový rok (tab. 1). Na druhé pozici VIS se zapisuje montážní závod, kde bylo vozidlo kompletováno. Posledních šest znaků VIN je sériové výrobní číslo. Čtyři poslední znaky musí být vždy číselné. Sériové výrobní číslo je zpravidla pořadové číslo, pod kterým vozidlo sjíždí z linky.

Auto_I_2014.indd 12

16.4.2014 14:07:38

Tab. 1. Kódové označení modelového roku vozidla ve VIS Modelový rok

Kód

Modelový rok

Kód

Modelový rok

Kód

1980

1990

2000

1981

1991

2001

1982

1992

2002

1983

1993

2003

1984

1994

2004

1985

1995

2005

1986

1996

2006

1987

1997

2007

1988

1998

2008

1989

1999

2009

2010

2020

2030

2011

2021

2031

2012

2022

2032

2013

2023

2033

2014

2024

2034

2015

2025

2035

2016

2026

2036

2017

2027

2037

2018

2028

2038

2019

2029

2039

Umístění VIN Umístění identifikátoru vozidla, stejně jako jeho vnitřní struktura jsou mezinárodně normované a jsou součástí technické dokumentace každého vozidla. Obecně platí, že VIN nalezneme na lehce viditelném místě v přední části vozu pod kapotou. Identifikátor je vyrážen přímo do karoserie nebo na 13

Auto_I_2014.indd 13

16.4.2014 14:07:38

Obr. 4. Rozmístění identifikačních čísel a štítků na vozidle 1 – identifikační číslo vozidla, 2 – hlavní výrobní štítek, 3 – typ motoru a výrobní číslo, 4 – typ převodovky a výrobní číslo, 5 – štítek huštění pneumatik

popisné štítky, často obojím způsobem (obr. 4). Aby byl VIN lehce přístupný, umisťují jej někteří výrobci i pod přední sklo vozidla. VIN je jednoznačný identifikátor používaný všemi světovými výrobci vozidel. Lze jím nejenom vyhledávat konkrétní vozidlo nebo propojovat různé infosystémy, ale na základě obecných informací v něm obsažených provádět také vyhodnocování složení vozového parku podle továrních značek, typů a modifikací vozidel, jejich stáří apod.

1.2.2

Typová identifikace silničních vozidel

VIN obsahuje šest znaků pro technický popis (charakteristiku) vozidla. Svými kombinačními možnostmi nepostačují pro vyjádření všech typů a provedení, které velký výrobce vozidel může produkovat. Proto vzniká nutnost typovou identifikaci vyjádřit jiným podrobnějším kódem. Typový kód je uváděn na identifikačních štítcích vozidla, v dokumentaci poskytované výrobcem a v technickém průkazu. Na základě typového kódu lze vyhledat všechny technické charakteristiky vozidla. Typový štítek obsahuje nejzákladnější identifikační a technické údaje o vozidle. Kromě názvu výrobce se uvádí národní homologační typové číslo (číslo schváleného typu) a VIN. Důležitá je pohotovostní a celková hmotnost, zatížení náprav a hmotnost nebrzděného (brzděného) přívěsu. Uvádí se rok výroby a další identifikační znaky sloužící např. pro objednávání náhradních dílů. U vznětových motorů se uvádí i koeficient absorpce. Závěrem lze říci, že pouze pomocí typového kódu a VIN lze zabezpečit dokonalou identifikaci vozidla. 14

Auto_I_2014.indd 14

16.4.2014 14:07:39

1.2.3

Druhová identifikace silničních vozidel

Vozidla jsou rozdělována do druhů a kategorií. Členění na druhy má charakter národní, zatímco rozdělování do kategorií je charakteru mezinárodního. Druhům a kategoriím jsou přiřazovány několikaznakové písmenné a číselné znaky (tab. 2). Tab. 2. Základní rozdělení druhů a kategorií vozidel Druh vozidla

Zkratka druhu

Kategorie

osobní automobil

nákladní automobil

N1, N2, N3

speciální automobil

N1, N2, N3

autobus

M2, M3

dvoukolové a tříkolové vozidlo (motocykl)

traktor

(T)

přípojné vozidlo

pracovní stroj

(SX)

ostatní vozidla

(R)

tahač

Motorová vozidla (dále vozidla) nebo jiná silniční vozidla musí splňovat z hlediska konstrukce, provedení a výbavy podmínky, které jsou uvedeny ve vyhlášce č. 102/1995 Sb. Vozidla se dělí do těchto kategorií (výtah z vyhlášky č. 56/2001 Sb.): a) kategorie L – motorová vozidla, zpravidla s méně než čtyřmi koly, b) kategorie M – motorová vozidla určená pro přepravu osob, která mají nejméně čtyři kola, c) kategorie N – motorová vozidla určená pro přepravu nákladů, která mají nejméně čtyři kola, d) kategorie T – traktory zemědělské nebo lesnické, e) kategorie O – přípojná vozidla, f) kategorie S – pracovní stroje, g) kategorie R – ostatní vozidla. 15

Auto_I_2014.indd 15

16.4.2014 14:07:39

Vozidla kategorie L Mopedy (LA) jsou dvoukolová vozidla. Mají-li spalovací motor, nesmí objem válců přesahovat 50 cm3. Jejich maximální rychlost nesmí přesahovat 45 km.h–1 při jakémkoli pohonu (obr. 5). Obr. 5. Moped

Obr. 6. Motocykl

Auto_I_2014.indd 16

16.4.2014 14:07:39

Motorové tříkolky, příp. čtyřkolky (LB) mají stejné parametry jako mopedy. Motocykly (LC) jsou dvoukolová vozidla s objemem válců motoru přesahujícím 50 cm3 v případě spalovacího motoru, nebo s konstrukční rychlostí přesahující 45 km.h–1 při jakémkoli pohonu (obr. 6). Motocykly s postranním vozíkem (LD) mají stejné parametry jako motocykly. Skútry (LA, LC) jsou dvoukolová vozidla pro dopravu jedné nebo dvou osob sedících za sebou s prostorem pro nohy v nosné části vozidla. Zepředu mívají obvykle ochranu dopravovaných osob (obr. 7). Motokola (LM) jsou jízdní kola s trvale zabudovaným motorem s objemem válců nepřesahujícím 50 cm3 v případě spalovacího motoru a s max. konstrukční rychlostí nepřesahující 25 km.h–1 při jakémkoli pohonu.

Obr. 7. Skútr

Vozidla kategorie M Kategorie vozidel M se člení na:  M1 – vozidla, která mají nejvýše osm míst k přepravě osob, kromě místa řidiče, nebo víceúčelová vozidla.  M2 – vozidla, která mají více než osm míst k přepravě osob, kromě místa řidiče, a jejichž největší přípustná hmotnost nepřevyšuje 5 000 kg.  M3 – vozidla, která mají více než osm míst k přepravě osob, kromě místa řidiče, a jejichž největší přípustná hmotnost převyšuje 5 000 kg. 17

Auto_I_2014.indd 17

16.4.2014 14:07:39

Osobní automobily (kategorie M1) Osobní automobily jsou určeny pro dopravu nejvýše devíti sedících osob včetně řidiče a zavazadel. Podle typu karoserie je rozdělujeme do těchto tří skupin:  automobily s uzavřenou karoserií,  automobily s měnitelnou karoserií,  automobily s otevřenou karoserií. Podle způsobu jakým jsou v karoserii odděleny prostory pro motor, posádku a náklad rozdělujeme osobní vozy na:  Jednoprostorové – motor, posádka i náklad nejsou odděleny pevnými příčkami karoserie. Tato konstrukce se dnes již téměř nepoužívá.  Dvouprostorové – prostor pro motor je oddělen od prostoru pro posádku a náklad.  Tříprostorové – mají oddělené prostory pro motor, posádku i náklad (viz obr. 30). Vyrábí se několik typů osobních automobilů s uzavřenou karoserií. Tudor má dvoudveřovou karoserii, nejméně čtyřmístnou, se sedadly ve dvou řadách (obr. 8). Není uveden v příloze vyhlášky č. 56/2001 Sb., vyráběl se dříve. Sedan (SE) má tříprostorovou dvoudveřovou nebo čtyřdveřovou karoserii, nejméně čtyřmístnou, se sedadly ve dvou řadách a s nerozděleným prostorem pro dopravované osoby. Karoserii má uzavřenou se stupňovitou zádí. Střecha je pevná, tuhá, část střechy může být otevíratelná. Má oddělený zavazadlový prostor (obr. 9). Provedení Hatchback (H) – dvouprostorová pětidvéřová karoserie. Tvar zadní části karoserie se vyznačuje splývavou zádí otevíratelnou v celé nebo téměř celé ploše, závěsy zadních (pátých, popř. třetích) dveří jsou umístěny u střechy vozidla (např. Škoda Fabia, Škoda Felicia).

Obr. 8. Osobní automobil s karoserií tudor

Obr. 9. Osobní automobil s karoserií sedan

Auto_I_2014.indd 18

16.4.2014 14:07:40

Obr. 10. Osobní automobil s karoserií limuzína

Obr. 11. Osobní automobil s karoserií kupé

Obr. 12. Osobní automobil s karoserií minibus

Obr. 13. Osobní automobil s karoserií kombi

Provedení Liftback (L) – dvouprostorová pětidvéřová karoserie. Tvar zadní části karoserie se vyznačuje tím, že za spodní hranou okna zadních dveří je vodorovná nebo téměř vodorovná plocha (odsazení). Záď je otevíratelná v celé ploše, závěsy zadních dveří jsou umístěny u střechy vozidla. Limuzína (LI) má karoserii prostornější než sedan, uzavřenou. Může mít dělicí stěnu mezi předními a zadními sedadly. K sezení jsou čtyři nebo více míst, nejméně ve dvou řadách, případná další sedadla mohou být sklápěcí. Má čtvery nebo šestery boční dveře (obr. 10). Kupé (KU) má karoserii uzavřenou tříprostorovou, obvykle s omezeným možným zadním prostorem pro cestující. K sezení jsou dvě až tři místa vpředu, popř. pevná nebo sklopná zadní sedadla. Má dvoje boční dveře. Střecha karoserie se zpravidla snižuje v zadní části pro cestující (obr. 11). Kombi (K), dříve nazývané také minibus, má karoserii dvouprostorovou pro čtyři nebo více osob, nejméně ve dvou řadách. Zadní sedadla jsou vyjímatelná nebo mají sklopná opěradla, aby bylo možné zvětšit ložnou plochu. Má dvoje až čtvery boční dveře, zadní dveře jsou jedny (tzv. víko), (obr. 12). Osobní kombi (KO) má zadní část karoserie konstruovanou tak, že vnitřní prostor je oproti vnitřnímu prostoru sedanu zvětšen. Sedadla jsou ve dvou řadách, opěradla jsou sklápěcí za účelem zvětšení prostoru pro náklad, který je přístupný zadními dveřmi (obr. 13). 19

Auto_I_2014.indd 19

16.4.2014 14:07:40