Issuu

Alfie Bloom Tajemství zakletého hradu Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz

Tajemství zakletého hradu Gabrielle Kentová

Pro Satish, za včerejšek i za zítřek

PROLOG

NÁVŠTĚVNÍK PANÍ EMMETTOVÉ

Nora Emmettová neschvalovala celou řadu věcí. Na příklad hvízdání, tropické ovoce, sandály, děti, které jí nepodržely otevřené dveře, děti, které si myslely, že potřebuje, aby jí podržely dveře… Vlastně neschva lovala děti obecně. Jenže ve chvíli, kdy se ve tři ráno posadila v posteli a naslouchala tmě, úplně nejvíc neschvalovala to, co ji právě vzbudilo. Nemusela čekat dlouho, protože ovce začaly zno vu bečet. Nora Emmettová se natáhla, škrtla potmě zápalkou a s neobyčejnou obratností, která přichá zí s léty cviku, rozsvítila petrolejku na nočním stol ku. Paní Emmettová ještě tak docela nedůvěřovala elektřině. Vstala a mosazný rám postele zavrzal, vsunula 5

nohy do kostkovaných bačkor a šourala se po scho dech dolů, aby zjistila, co se děje. Postavila petrolejku vedle sporáku, rozhrnula záclony a vykoukla z kuchyňského okna do noci. Bečení utichlo, jen sem tam se ještě ozvalo ustraše né béé. Ať už ovce vyděsilo cokoli, ještě to tam bylo. Nejspíš šlo o ty samé zloděje, co minulý měsíc na farmě Merryweatherových ukradli dvě krávy. No, z jejího stáda tedy nedostanou nic. Paní Emmettová si navlékla svrchník a holínky, ze spíže vytáhla bro kovnici a z plechovky od sušenek náboje, které si nacpala do kapes. Vyšla ven a kuchyňské dveře za ní tiše za klaply. Paní Emmettová si strčila brokovnici pod paži, vyk asala si noční košili a plížila se ovocným sadem. Tiše kličkovala mezi pokroucenými švest kami k ovčí ohradě. Bylo novoluní, měcíc nesví til, takže kolem byla tma, v jaké si nevidíte ani na špičky u nohou. To paní Emmettové nevadilo. Neschvalovala noci, kdy záře pouličního osvětle ní přehlušuje svit hvězd. Tohle ale byla noc jak sepatří. Bečení ustalo a ovce byly najednou děsivě tiché. Paní Emmettová už byla skoro u ohrady a zřetelně slyšela mlaskavé křupání a chrčení. V ovčí ohradě něco bylo, a nebyla to lidská bytost. Že by vlk? V Hexbridge se už vlci neobjevili celá léta. Její oči přivykly tmě, takže paní Emmettová 6

uviděla ovce, které se choulily v jednom rohu ohra dy. Stádo bylo neustále v pohybu, jak se jedna ovce škrábala přes druhou ve snaze dostat se co nejdál od toho, co bylo v ohradě s nimi. Paní Emmettová se plížila blíž, aby zjistila, co to je. Křupání ustalo a ovce začaly znovu zděšeně be čet. Mezi paní Emmettovou a ohradou se vztyčila ohromná, temná postava. Paní Emmettová ještě ni kdy neslyšela žádnou ovci vydávat takovéhle zvuky, ani na jatkách ne. Instinktivně zvedla brokovnici a dvakrát po temném stínu vystřelila. Zpětný náraz pušky ji smetl na zem a skoro ji ohlušil táhlý řev, jako by zároveň řval lev a troubil slon. Paní Emmettová vyškubla lem noční košile ze sevření bodláků a vyškrábala se na nohy, ale oka mžitě se zapotácela, když ji do tváře udeřil horký, smrdutý dech stvoření, které se nad ní tyčilo. Paní Emmettová vzhlédla. Zíraly na ni dva páry žlutých očí velikých jako talíře. Chřípí jí naplnil pach síry a stvůry na ni zača� ly tiše syčet. Zvuk se stupňoval. Paní Emmettová se zhluboka nadechla, s neskutečnou rychlostí znovu nabila svou zbraň, zaklapla zásobník, zvedla si paž bu k rameni a namířila přímo mezi oči nejbližší nestvůry. Zmáčkla spoušť a z hrdla se jí vydral nej hlasitější výkřik za celých dvaaosmdesát let jejího života. „KŠÁÁÁÁÁ!“ 7

Spoušť naprázdno cvakla. Z hlavně nevyšlo ani pípnutí. Žluté oči se přivřely do úsměvu a mocný řev paní Emmettové se vytratil do ticha. Syčení teď při pomínalo papiňák. Zasáhl ji poryv horkého vzdu chu, shodil jí noční čepičku a rozevlál vlasy i noční košili. Paní Emmettová pevně zavřela oči a zakryla si před tím žhoucím vichrem tvář. Doběla rozžhave ný záblesk navždy ukončil její starosti o ovce. Ještě než jí brokovnice vypadla z ruky, přidala si paní Emmettová do seznamu věcí, které neschvalovala, jednu – poslední – položku.

1 KRKAVEC

Alfie Bloom se houpal na židli a poslouchal veselé klábosení, které se rozléhalo třídou, když vtom ho přepadl ten nejpodivnější pocit, že ho někdo sle duje. Byl poslední den školy před letními prázdnina mi. Okny dovnitř pronikaly sluneční paprsky a sli bovaly šest týdnů nádherné svobody, a paní Harri sová právě vyhlásila na odpoledne volnou zábavu. Většina žáků si přinesla deskové hry a teď se hádali, kdo vyhrává a kdo podvádí. Umělecky založení spo lužáci si kreslili a malovali a propiskou si navzájem kreslili na pažích tetování. Alfie se spokojeně oddával dennímu snění o všem a o ničem, když vtom to ucítil. Začínalo ho to štvát. 9

Podezřívavě se rozhlédl po třídě, ale zdálo se, že všichni si hledí svého. Podíval se směrem ke hřišti a zachytil v okenní tabulce svůj odraz – kštici ru dohnědých vlasů padajících do zelených očí. Když však vyhlédl z okna, hned zjistil, kdo ho šmír uje. Na školním dvoře seděl velký černý pták. Pták poskočil a pak udělal pár kroků ze strany na stranu, aniž by ale spustil oči z okna třídy. Alfie by odpřisáhl, že se krkavec snaží chovat nenuceně potom, co byl načapán. Nikde v dohledu nebyl žád ný další pták a Alfiemu začalo být osamělého krkavce trochu líto. Věděl, jaké to je být sám. Poslední den školního roku byl vždycky tak skvělý, ale od zítřka bude zase jako kůl v plotě, zatímco jeho nejlepší kamarádka Amy Suiová odjede s babičkou na prázd niny. Jeho táta byl vždycky tak zaneprázdněný svý mi vynálezy a občasnými zaměstnáními, že ho Alfie vídal jen zřídka. Nakonec zírací souboj s krkavcem vzdal, protáhl se a otočil k vedlejší lavici, kde se zrovna hrály karty. Vypadalo to, že Amy vyhrává. Jenže když pak zalétl pohledem zpátky ven, strnul. Místo krkavce na něj teď malým mosazným teleskopem hleděl vysoký muž ve viktoriánském obleku a plášti. Alfie skoro sletěl ze židle. „Amy! AMY!“ zavolal a horečně na kamarádku za mával. Když se však znovu obrátil k oknu, muž byl pryč a na jeho místě se zase naparoval černý pták. 10

„Co je, Ale?“ došla k němu Amy. „Doufám, že to aspoň stojí za to. Právě jsem skoro vyhrála Philovu propisku – tu, co píše i ve vesmíru.“ „Tamhle! Vidíš toho krkavce?“ Alfie ostražitě po zoroval ptáka, který si nenuceně kloval pírka pod křídlem. „Připadá ti… normální?“ „Tak ukaž.“ Amy se mu naklonila přes rameno a s přimhouřenýma očima si krkavce důkladně pro hlédla. „No, má všechno, co obvykle krkavci mívají – peří, křídla, zobák – takže jo, je to normální pták. Tos mě zavolal jen kvůli tomu?“ „Jo. Promiň.“ Alfie se rozpačitě ošil. „Já jen… no, on chvilinku vypadal jinak.“ „Jo tááák.“ Amy ho poplácala po hlavě a vrátila se ke kartám. Ve třídě to hlučelo jako obvykle. Paní Harrisová se snažila žáky přimět, aby sklidili svoje malování a hry. Nikdo si podle všeho té zvláštnosti venku ani nevšiml. Alfie dál zíral na krkavce a přemítal, jestli si toho divného muže jen představoval, když vtom zazvoni lo. Všichni vyskočili na nohy a třídou se rozlehlo jásání. Alfie vyhlédl z okna právě včas, aby viděl, jak krkavec popoběhl a vzlétl. „Klid, uklidněte se,“ křikla paní Harrisová. „Tak, první stupeň pro vás skončil. Doufám, že po návra tu z prázdnin budete na druhém stupni na škole v Hillstonu pokračovat v tvrdé práci a že někteří z vás 11

té příležitosti využijí k tomu, aby obrátili list a zača li nanovo.“ Alfiemu neušlo, že při těch slovech vrhla významný pohled po několika jeho spolužácích, ale ti si toho nevšimli, protože už se plížili ke dveřím. „Prosím, dejte POTICHU židle nahoru a –“ Zbytek věty zanikl ve skřípání židlí tažených po podlaze a bouchání, jak je žáci rychle házeli na lavice. Něko� lik židlí spadlo, když se všichni tlačili, aby se dostali první ke dveřím. Paní Harrisová se sice ještě snažila hlomoz překřičet, ale nakonec to vzdala a jen sebou plácla na židli. S úlevou vydechla. Další školní rok byl za ní. Alfie si sundal kravatu školní uniformy, hodil si batoh na záda a vrhl se do víru zdivočelého, bouřícího davu, který se hrnul ze dveří. Prošel kolem Amy, která právě nasedala do ba biččina auta. „Babička vzkazuje, že máš přijít v neděli na oběd, Ale. Juchů! Už žádná škola!“ Alfie se cestou domů loudal víc než obvykle, uží val si slunečného počasí a přemýšlel nad tím podiv� ným krkavcem. Jeho úvahy přervala prázdná plechovka od koly, která se mu odrazila od zátylku. „Hej, Blůmo!“ Alfie zaúpěl a v duchu by si nejradši nakopal. Byl tak zabraný do svých úvah, že si nevšiml třídních potížistů Vinnieho a Weggise, kteří se táhli za ním. „Tak co budeš dělat o prázdninách?“ zeptal se 12

Vinnie, když ho dohnali. „Vezme tě ten tvůj podivín skej tatík někam kopat dinosaury nebo tak něco?“ „Táta je vynálezce, ne archeolog.“ „To je fuk, pořád je to magor. Každopádně jsme si říkali, že bysme tě doprovodili domů, když tě teď celý prázdniny neuvidíme. Ale už se nemůžu dočkat září. Slyšel jsem, že na Hillstonu záchody splachují celou věčnost. Prospělo by ti, kdyby ti někdo umyl hlavu.“ „Zmizte,“ zamumlal Alfie a přidal do kroku, aby je setřásl. To, jak se naváželi do táty, už ho pár mě� síců užíralo, ale neodvážil se jim něco říct, aby to celé ještě nezhoršil. „Cos to říkal, Blůmo? Fakt jsi nám zrovna řekl, abysme zmizeli? Weggisi, vem mu bágl!“ Weggis chňapl po batohu a Alfie se mu pokusil vymanit, ale nebyl dost rychlý. Vinnie se batohem začal prohrabávat a vyhazo vat z něj Alfieho sportovní oblečení. „Hmm, pěkně trapný tenisky.“ „Ne, jsou v pohodě,“ přidal se k jeho úsilí Weg gis. „Pro mýho psa dobrý.“ Vytáhl z batohu sešit, prolistoval ho, odhodil stranou a sáhl po dalším. Alfie vzdychl. Tohle už znal – zažil to mockrát. Prohrabou mu celý batoh, a kdyby se jim snažil svoje věci vyrvat, začnou si s nimi házet. Usedl na za hradní zídku a ze všech sil se snažil tvářit znuděně, i když cítil, jak mu buší srdce. 13

„Ty nechceš svůj bágl?“ prskl Weggis, zjevně roz laděný, že se Alfie nijak nesnaží získat batoh zpátky. „Vypadá to, že ty ho chceš mnohem víc než já,“ odvětil Alfie a doufal, že se mu hlas moc nechvěje. Zvedl se a vykročil. „Tak si ho nech.“ „Hej, my ty tvoje smradlavý krámy nechcem!“ houkl Vinnie, doběhl ho a praštil do zad. Alfie se za potácel a pak se otočil na patě, aby k němu stál če lem. „My si aspoň můžem dovolit pořádný tenisky.“ Na Alfieho rameni prudce přistála Vinnieho ruka. Alfie měl pocit, jako by mu někdo v hrudi zapálil oheň, který teď pomalu rozpouštěl jeho strach z Vinnieho. „Ten tvůj pomatenej táta by ti určitě ne mohl koupit nový, kdybys o tyhle přišel.“ Alfie zat nul ruku v pěst. Další postrčení. Alfie ztratil nervy. Vrazil do svých trýznitelů ra menem. Úplně je tím překvapil. Weggis se skácel přímo na Vinnieho, kterému batoh vyklouzl z ruky, přeletěl Alfiemu přes hlavu a doplachtil doprostřed silnice. Alfie se rozběhl, aby si posbíral věci, než se ti dva zmátoří a vyběhnou za ním. Oči ho pálily a jako by se mu před nimi zamlžilo. Nacpal tenisky a sešity zpátky do batohu a neustále se ohlížel přes rameno, jestli už po něm nejde Vinnie. Odněkud se k němu donesl vyděšený ženský hlas. „Pozor!“ Otočil se a strnul. Přímo na něj se řítilo auto. Řidič si ho všiml a dupnul na brzdy, ale bylo pozdě. 14

Bylo to celé jako ve zpomaleném záběru. Žena, kte rá na něj zavolala, jen bezmocně stála u obrubníku se svým psem a vztahovala k němu paži. Auto už bylo tak blízko, že Alfie viděl řidičovu tvář do nej menšího detailu – byl to muž ve středním věku, s brýlemi, knírem, rukama přilepenýma k volantu a ústy otevřenými v němém výkřiku. Alfie nedokázal přimět svoje nohy k pohybu, a tak zavřel oči a napůl se přikrčil. Vyděšeně čekal na náraz, zatímco se k němu auto se skřípěním pneu matik řítilo. A pak… nic. Jen přízračná nehybnost. Po pár vteřinách si Al fie uvědomil, že zvuky ulice utichly. Neslyšel žádné hlasy, zpěv ptáků, ani projíždějící auta. I vzduch tu byl jiný, chladnější, byl cítit hlínou jako spadané listí. Když otevřel oči, ohromeně se rozhlédl. Ulice byla pryč. Místo ní se kolem něj táhla chladná na šedlá mlha. Alfie se narovnal a adrenalin z něj rá zem vyprchal. Jak to, že ho nic nebolelo? Měl pocit, jako by mu vlhlo oblečení. Natáhl ruku a na dlani mu přistálo pár kapek deště. Můžete zmoknout, když jste mrtví? Někde nad jeho hlavou zavrkal holub a narušil nehybné ticho. Alfie se zaklonil, aby se podíval do korun děsivých stromů, které ho obklopovaly. Pod nohama mu čvachtalo. Odněkud se k němu do 15

nesl další zvuk – vzdálené údery sekery. Alfie nastra� žil uši, aby je lépe slyšel, ale to už se zvuk začal vytrá cet, stejně jako mlha a pach zeminy. Pak se kolem něj začaly vynořovat důvěrně známé tvary a barvy ulice, jako by je někdo zrovna maloval vodovkami na mokrý papír. Křik a jekot se stupňovaly, jako když přidáváte na hlasitosti. „Kam se poděl?“ „Není pod autem?“ Alfie zamrkal a překvapeně se rozhlédl. Byl zpát ky na ulici, na kraji vozovky. Auto se zastavilo přes ně na místě, kde ještě před chvílí stál on sám. Řidič stále svíral volant a třásl se. Byl v šoku. „Támhle je!“ vykřikla žena, která ho předtím chtě la varovat. Ohromeně na něj zírala. Její pes cloumal vodítkem a zuřivě štěkal. Alfie nemohl uvěřit, že se mu nic nestalo. Vzal batoh a kráčel pryč. Prošel kolem svých trýznitelů, kteří stáli jako zkoprnělí, a zrychlil, když za ním za čali něco volat. Chtěl se dostat co nejdál od toho, co se právě přihodilo. V uších mu duněla pulzující krev. Alfie se rozběhl. Když dorazil až do ulice Abernathy Terrace, píchalo ho v boku a nemohl popadnout dech. Před ním se táhla snad kilometrová řada šedých viktoriánských domů. Alfieho pálilo v plicích, ale běžel dál – kolem domu s fialovými dveřmi, kolem drbny paní O’Ri 16

leyové, kolem stromu, ze kterého před čtyřmi lety spadl a zlomil si ruku, kolem okna, z nějž na něj vždycky štěkal uňafaný bílý pes. Všiml si, že nad ním letí černý krkavec. Byl to zase ten, co předtím? Pták se snesl dolů a letěl vedle něj, zatímco Alfie se hnal stále dál, potom máchnul křídly, vzlétl a zmizel nad střechami domů.

2 PODIVNÁ POZVÁNKA

Ze snu o krkavcích a mlžných lesích Alfieho pro budila hlasitá rána. Prudce se posadil, ale když mu došlo, že rána se ozvala z tátovy dílny, rychle se uklidnil. Táta nejspíš zase pracoval s nějakými che mickými sloučeninami. Alfie se zašklebil. Celým bytem se ještě stále linul pach spáleného zelí od mi nula. Jeho otec už vynalezl celou řadu skoro užiteč ných zařízení: vodou poháněný fén na vlasy, držák na toaletní papír, který spustil ječivý alarm, když začal papír docházet, a taky hlasem aktivované vstupní dveře, které z nějakého důvodu reagovaly, jen když se na ně mluvilo s irským přízvukem. Žádný z vynálezů mu ale nikdy nevydělal žádné pe níze, takže když před dvěma lety zemřela Alfieho 18

maminka, otec musel začít brát různé brigády a práce na částečný úvazek, aby se s Alfiem uživili. Volného času mu moc nezbývalo, a ten, který přece jen měl, dělil mezi Alfieho a svoje vynálezy. Alfie mu bylo jedno, že nemají moc peněz, ani si nestě žoval, že bydlí v zatuchlém sklepním bytě. Jen se mu stýskalo po životě, který vedli, když byla jeho matka ještě naživu. Seděl na posteli a unaveně zamrkal do sluneč ních paprsků, které mu do pokoje proudily oknem. Na chvilinku se podivil, proč má na sobě školní oblečení, ale pak si vzpomněl, že jen co včera doběhl domů, vyčerpaně se svalil na postel. Nejspíš usnul a prospal zbytek odpoledne a pak i celou noc. Táta zase pracoval pozdě do noci, což bylo jedině dobře. Alfie se s ním nechtěl bavit o posledním školním dni. Věděl, že otec má dost starostí a poslední, co potřebuje, je slyšet, že jeho syn se pouštěl do potyček a skoro ho srazilo auto. Natáhl si ošoupané džíny a vybledlé tričko a pře mýšlel, co dělat s prvním dnem prázdnin. Dlouhé, osamělé týdny se před ním táhly jako doživotí. V duchu si přál, aby Amy nejela s babičkou na do volenou. Přál si, aby jeho život nebyl tak… nudný. Prohrabal zásuvku s prádlem, dokud nenašel pár ponožek bez děr, a přemítal, jestli je jediný kluk na světě, který nesnáší letní prázdniny. Záchvat sebelítosti přerušilo zaškrábání, kterým 19