Issuu

Alchymistova šifra Znamení moru Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Kevin Sands Od té doby, co opustil univerzitu s dvěma tituly z teoretické fyziky, pů‑ sobil jako vědecký pracovník, obchodní poradce, učitel a profesionální hráč pokeru. Jeho bestselerová série Alchymistova šifra získala 28 růz‑ ných ocenění. Kevin Sands žije v kanadském Ontariu.

Olga Zakis Ruská ilustrátorka Olga Zakis úspěšně ilustrovala a podílela se na gra‑ fické úpravě desítek knih pro děti a mládež. Její osobitý, nezaměni‑ telný styl, který je u ruských čtenářů velmi oblíbený, vyniká zejména v žánru fantasy. Čeští čtenáři její ilustrace znají z úspěšné fantasy série Časodějové. Série Alchymistova šifra, je její první spolupráce s českým nakladatelstvím.

Pondělí 31. Včerejší

srpna

1665

počet obětí moru:

Celkem

mrtvých:

1143

30 551

Řeknu jenom tohle: ježčí srst vážně hoří. Objev takto zajímavé skutečnosti nebyl cílem mého posledního pokusu, nicméně, jak mistr Benedikt vždycky říkal, člověk nikdy neví, co ho přivede k průlomu. Ačkoliv to, jak Tom vykulil oči na plameny šířící se po hlavě vycpaného ježka na okenním parapetu, mě přimělo k úvaze, že nešlo ani tak o „průlom“, jako spíš o „zádrhel“. Na svou obranu musím uvést, že jsem Harryho podpálit nechtěl. Tenhle argument ale samozřejmě pro Toma nebude mít žádnou váhu. Ty nikdy nechceš nic zapálit, řekl by, založil by si ty svoje obří ruce na prsou a probodl by mě pohledem. A přesto se to děje v jednom kuse. Začalo to, jako vždycky, nápadem. A tím, že jsem neposlouchal hlas, který mi našeptával: Tohle je špatný nápad.

1. kapitola

ohle je špatný nápad,“ řekl Tom. Díval se na zařízení na konci ponku úkosem, jako kdyby mu „ mohlo vydloubnout oči, pokud by se na ně podíval přímo. „Ještě nevíš, co to dělá,“ namítl jsem. Tom se kousl do rtu. „Jsem si docela jistý, že to ani vědět ne‑ chci.“ Vynález vypadal docela… no, divně. Byl dvanáct centimetrů vysoký, s vybouleným vrcholem na úzkém svislém válci zabale‑ ném do složeného papíru. Horní část zařízení balancovala na třech dřevěných nožkách. Od dolní vedl knot dělostřelecké rozbušky. „Vypadá to jako houba,“ řekl Tom. „S ocasem.“ Couvl od pon‑ ku. „S hořlavým ocasem.“ Trochu mě to zamrzelo. I když vynález vypadal zvláštně, byla to ta nejdůležitější věc, jakou jsem kdy vyrobil. Všechno ostatní vybavení lékárnické dílny – keramické džbány, tvarované skleně‑ né nádoby, lžíce, poháry, hrnce a kotlíky – ležely vyskládané na 7

postranních lavicích, studené a čisté. Ve vzduchu visela jen jemná vůně přísad a lektvarů. I obří pec tvaru zploštělé cibule v koutě byla studená. Protože tohle byl výtvor, který zachrání můj obchod. Hrdě jsem ho zvedl. „Blackthornův vykuřovač domovů! Zaru‑ čeně vám… ehm… vykouří domov. Na tom sloganu ještě musím zapracovat…“ „Měl bys spíš zapracovat na svém mozku,“ zahučel Tom. Teď už zacházel příliš daleko. „Mé vynálezy dělají přesně to, co dělat mají.“ „Já vím,“ přikývl Tom. „To je ten problém.“ „Ale… podívej.“ Položil jsem vykuřovač domovů zpátky na ponk – opatrně – a ukázal jsem mu svůj nákres na rozvinutém pergamenu. „Je to jako ohňostroj,“ řekl jsem, což při zpětném pohledu pa‑ trně nebyl nejlepší začátek.

Blackthornův vykuřovač domovů vynálezce: Christopher Rowe, lékárnický učeň místnost vyplní kouř ze střelného prachu, mouky, bylinek a pilin, a zabrání moru (tahle část vybuchuje – miřte s ní od obličeje)

papírový kryt pro snadný úklid druhá rozbuška se zapálí ve vzduchu

odpalovací zařízení se střelným prachem (pozor: může vybuchnout)

dřevěné nožičky (nedrží)

dělostřelecká rozbuška (opatrně v blízkosti ohně)

„Zapálíš dolní rozbušku. Střelný prach ve spodní části vymrští vr‑ šek do vzduchu a zapálí horní rozbušku. Pak vybuchne i ten vr‑ šek.“ Máchl jsem nad vynálezem rukou, jako kdybych vychvalo‑ val svoje hedvábí na královském trhu. „Vyplní místnost dle vašeho výběru dýmem, aby udržel vaši rodinu v bezpečí! Navržený tak, aby pomohl zahnat mor!“ „M‑hm,“ řekl Tom. Myslím, že moje teatrálnost na něj udělala ještě menší dojem. „Proč je to plné mouky?“ „To je na tom to nejlepší. Sleduj.“ Přešel jsem ke straně ponku, kde jsem měl uložené dva pyt‑ le s moukou, které mi zbývaly. Nabral jsem jí plnou hrst a zvedl jsem úzkou svíci hořící na ponku. Když jsem nad ni mouku foukl, vzplanula v jasném záblesku plamene. „Vidíš?“ řekl jsem. „Vybuchuje. Tohle minulé léto vyhodilo do povětří campdenský mlýn. Ve vzduchu bylo moc mouky.“ Tom si přitiskl prsty k čelu. „Ty jsi založil svůj vynález na vý‑ buchu mlýna?“ „No… je to míň nebezpečné než střelný prach, ne?“ Tom to podle všeho nepovažoval za takové terno. „Každopádně, když ta mouka vybuchne, podpálí piliny a bylinky a vyplní místnost kou‑ řem. A kouř je nejlepší známý prostředek proti moru. Tyhle vyku‑ řovače můžeme dokonce vyrábět na zakázku, dávat do nich jaké‑ koliv dřevo, které zákazník bude chtít.“ „Proč si nemůže prostě zapálit oheň?“ zeptal se Tom. „Nemůžeš přece jen tak zapalovat ohně po domě,“ odpověděl jsem. „Ano, tohle vypadá mnohem bezpečněji.“ „Je to bezpečnější,“ trval jsem na svém. „Jenom s tím musíš manipulovat dál od závěsů. A olejových lampiček. A domácích zvířat. A – víš co, já ti to ukážu.“ 9

Tom couvl. „Moment. Přece to doopravdy neodpálíš?“ „Co jiného bych s tím jako dělal?“ „Já myslel, že si ze mě jen tak střílíš.“ Vysoko z polic s přísadami ke mně slétla otylá, černobíle kro‑ penatá holubice. Zavrkala. „Správně, Bridget,“ řekl Tom. „Vemluv do něj trochu rozumu.“ Bridget klovla do rozbušky, s frknutím uskočila a s pleskotem křídel odletěla po schodech nahoru. „Vidíš?“ Tom se schoval za ponk. „I ten pták si myslí, že jsi blá‑ zen.“ „Budeš litovat, až se budu brodit po kotníky ve zlatě,“ odtušil jsem. Zpoza ponku ke mně dolehl Tomův hlas. „Já to risknu.“ Zapálil jsem rozbušku. Chvilku jsem sledoval, jak praská a jis‑ kří a pak jsem se připojil k Tomovi za ponkem. Samozřejmě ne proto, že bych měl obavy. Jen mi to připadalo… prozíravé. Rozbuška dohořela ke spodní části vynálezu. Chvíli se nic nedělo. Pak se vznítil střelný prach. Ozvalo se zasyčení a zpod vykuřo‑ vače vyletěly jiskry. Válec se vznesl do vzduchu. Zatahal jsem Toma za rukáv. „Funguje to! Funguje!“ Vzňala se i druhá rozbuška. K zemi vyšlehl tenký čoudící pla‑ men. Vynález se naklonil ke straně a vzápětí proletěl jako raketa dveřmi do obchodu. „Mělo se to stát?“ zeptal se Tom. „Nooo…“ protáhl jsem, ale správná odpověď zněla: ne. Zpoza dveří se zablesklo. Zaduněla rána. Ránu jsem očekával. Hlas, který následoval, nikoliv. „ÁÁÁÁÁ!“ vykřikl někdo.

2. kapitola

běhli jsme do obchodu, kde se ve mně začaly svářet pro‑ tichůdné emoce. Na jednu stranu můj vynález fungoval! Vykuřovač do‑ movů vskutku naplnil obchod hustým, sladce páchnoucím dý‑ mem. Na druhou stranu se na zdi mezi předními dveřmi a oknem objevila velká černá skvrna. A Harry, vycpaný ježek na okenním parapetu, hořel. Tom s kašlem a máváním rukou přiskočil k předním dveřím a otevřel je. Chytil ježka za ocas – jedinou část těla, která ještě ne‑ stála v plamenech – a vyhodil ho na ulici. Harry opsal plamenný oblouk a dvakrát se odrazil od dlažebních kamenů, než se koneč‑ ně zastavil a líně dohoříval v uličce. Tom se otočil a probodl mě očima. Zarděl jsem se. „Počkej chvilku…“ začal jsem. Pak jsem si ale všiml, že je obchod prázdný. „Neslyšeli jsme něčí výkřik?“ Tom vykulil oči. „Vyhodil jsi do povětří zákazníka.“ 11

„Těsně jste mě minuli,“ pronesl rozechvělý hlas. Zpoza stolu vedle krbu vyhlédlo mužské temeno. Uviděl jsem známý chomáč jemných bílých vlasů a lehce zakalené oči. Srdce mi poskočilo. „Mistře Isaacu!“ vyhrkl jsem. „Rád vidím, že nezahálíte.“ Isaac vylezl zpod stolu a s vrzavou pomalostí staršího člověka se zvedl na nohy. Přiběhl jsem k němu, ale zarazil jsem se těsně předtím, než jsem se ho dotkl. „Jste v pořádku?“ „Jsem na tom líp než ten ježek.“ Isaac si oprášil krátké kalhoty. „Smím se zeptat na účel vašeho počínání? Rozčílilo vás to zvíře něčím?“ „To byl můj vynález. Měl by zastavit mor.“ Isaac přikývl. „Dovedu si představit, že sežehnout někoho na popel vskutku zabrání onemocnění.“ Zčervenal jsem jako rak. „Omlouvám se.“ „Nic se nestalo.“ Všiml si spáleniny na rameni svého kabátce. „Inu, něco se přece jen stalo. Ale nedělej si s tím starosti.“ Ačkoliv jsem se cítil trapně, byl jsem moc rád, že ho zase vidím. Knihkupec Isaac Chandler byl jeden z mála přátel mistra Benedik‑ ta – i můj, jak se ukázalo, protože mně a Tomovi pomohl zastavit Archandělův kult, který na jaře zavraždil tucet lidí včetně mého mistra. Isaac vlastnil obchod, zasutý mezi skladišti na sever od Temže, ale ještě důležitější bylo, že v kryptě hluboko pod obcho‑ dem spravoval tajnou alchymistickou knihovnu plnou prastarých děl obsahujících znalosti za celá staletí. Navštívil jsem ji dvakrát: jednou jsem přišel pro klíč, který mi pomohl odhalit tajemství mi‑ stra Benedikta, a poté o čtyři týdny později, abych ukryl totéž ta‑ jemství, jež mě můj mistr vyslal nalézt: recept na děsivou výbuš‑ nou zbraň zvanou Archandělův oheň. 12

Přál jsem si, abych tam chodil častěji. Isaacův teplý, útulný ob‑ chod se rychle stal jedním z mých nejoblíbenějších míst. Ale teď jsem byl rád, že je Isaac tady. Dva měsíce strávil mimo město. „Vrátil jste se do Londýna nadobro?“ zeptal jsem se. „Ano i ne.“ Isaac vytáhl zpod stolu velký kožený pytel. „Smím si sednout? Cesta domů byla únavná.“ „Jistě.“ Vzal jsem od něj pytel a chystal jsem se Isaaca odvést do pohodlného křesla u krbu, ale on kývl k dílně. „Soukromí bude, myslím, lepší.“ Překvapeně jsem ho doprovodil dozadu. Tom zůstal v obcho‑ dě. Zvedl kartáč, vrhl po mně útrpný pohled a pustil se do čiště‑ ní spáleniny ze stěny. Isaac dokulhal ke stoličce u dlouhého stolu a pokynul mi, abych se k němu připojil. Poslechl jsem a položil jsem pytel mezi nás. Když jsme teď vyšli ze zakouřeného obchodu, viděl jsem Isaaca mnohem jasněji. Ne‑ vypadal dobře. Sevřel se mi žaludek. „Je vám něco?“ „Nemám mor, jestli se ptáš na tohle,“ odpověděl. „Zdá se nic‑ méně, že jsem velice zestárl.“ Sklesle seděl na židli, se zapadlýma očima a obličejem špina‑ vým od prachu z cesty. Přinesl jsem mu hrnek zatuchlého piva z jediného zbývajícího soudku ve spíži spolu s posledním snída‑ ňovým bochánkem, který Tom dnes ráno upekl. Isaac vyprázdnil hrnek čtyřmi doušky. „Děkuji. Je to mnoho let, co jsem naposledy seděl na koni.“ Za‑ vrtěl se. „Má záda si přejí, aby to bylo ještě víc let.“ „Právě jste dorazil?“ zeptal jsem se. Isaac přikývl. „Před hodinou. S tvým starým přítelem.“ Zamračil jsem se. Copak jsem měl nějakého starého přítele? „S lordem Ashcombem,“ dodal Isaac. 13

Lord Richard Ashcombe byl králův správce, osobní ochránce Jeho Veličenstva Karla II. Spolu s Isaacem se podílel na zastavení Kultu. „Já myslel, že je s králem ve Wiltshiru,“ řekl jsem. „Přijel do Londýna jen na den. Ale potřeboval jsem se s ním sejít, něco mi vyzvedl.“ Isaac otevřel pytel a vytáhl dva balíčky. První byl zabalený v plátně. Isaac poklepal na druhý, chráněný pouzdrem z mastné kůže a pevně převázaný provazem. Uzle byly zapečetěné voskem. „Co je to?“ zeptal jsem se. „Kniha,“ odvětil. „Velice výjimečná. Kniha, kterou jsem se sna‑ žil získat třicet let.“ Zíral jsem na balíček, jako kdybych dokázal proniknout zra‑ kem kůži, pokud bych se snažil dostatečně usilovně. „O čem je?“ Isaac přejel po provaze prsty. „To teď není podstatné. Jednoho dne ti ji možná ukážu, ale dnes ne.“ Mistr Benedikt říkával totéž. Dohánělo mě to k šílenství. Ale nepředpokládal jsem, že bych Isaaca přemluvil, a tak jsem potlačil zklamání. „Co je v tom druhém balíčku?“ „Nic tak cenného, ale přesto mně velice drahého.“ Rozhrnul plátno. Pod ním byl čerstvě upečený medový koláč s polevou. „Můj oblíbený,“ řekl. „Nabídni si.“ Kousek jsem si ukrojil. Sbíhaly se mi sliny, ale nespouštěl jsem oči z tajemného balíčku na pultu. „Odkud je?“ „Z pekařství na Fleet Street.“ „Myslel jsem tu knihu.“ „Vážně?“ „Mistře Isaacu…“ řekl jsem podrážděně. „Z Egypta. Pochází z Egypta. A víc ti nepovím,“ dodal dobro‑ srdečně. Nacpal knihu zpátky do pytle. „Rád vidím, že mor neu‑ tlumil tvou zvídavost. Ani tvou chuť k jídlu.“ 14

Už jsem dojedl první kousek koláče. Asi si všiml, jak pokukuji po zbytku. „Pardon.“ Ukrojil mi další kousek. „Rád se o něj podělím. Dělal jsem si o tebe starosti. Zprávy z Londýna byly mimořádně nepříznivé.“ Ať slyšel cokoliv, jistě to nemohlo vyjádřit temnotu, která halila město. Když Archandělův kult zavraždil mého mistra, myslel jsem si, že je to ta nejhorší věc, jaká se může přihodit našemu městu. Mýlil jsem se. Mor, který se Londýnu téměř třicet let vyhýbal, udeřil plnou silou. To, co začalo jako pár roztroušených případů za městskými hradbami, se rychle rozšířilo, a nakonec v letním horku vypuk‑ la epidemie. Počty mrtvých, zveřejňované každý čtvrtek, udávaly pochmurné oficiální číslo – jen za poslední týden 6 102 obětí – ale každý věděl, že toto číslo je podhodnocené. Ve skutečnosti bylo mrtvých nejmíň dvakrát tolik. Celkem už zemřelo třicet tisíc lidí a každým dnem přibývaly nové oběti. V naší ulici zemřelo jako první dítě: Jonathan Hartwell, stříbr‑ níkův syn, teprve desetiletý. Zpočátku rodiče doufali, že se chla‑ pec nakazil nějakou jinou nemocí, protože mor začínal jako mno‑ ho jiných chorob: nachlazení, křeče, pocení. Pak se ale objevilo neovladatelné zvracení. Jeho tělem zmítaly záchvaty. Upadl do de‑ liria: mysl mu přeskakovala od andělů k démonům, střídavě vi‑ děl vytržení a muka, jedním dechem se modlil, druhým proklínal. Přesto Hartwellovi popírali, že jde o mor, dokud chlapcovu kůži konečně neoznačil důkaz. Jedinečným příznakem moru byly hrozné černé zduřeniny na krku, v podpaží a v rozkroku – nebo ve vzácnějších případech vy‑ rážky a červené skvrny. Malý Jon měl, jako většina nemocných, zduřeniny. Křičel tak hrozně, že jsem ho slyšel o čtyři domy dál přes zamčené dveře, zabedněná okna a dlaně přitisknuté k uším. 15

Nemohl jsem dělat vůbec nic. Donesl jsem jeho otci trochu máku, aby se pokusil ulevit chlapcovým mukám, ale to byla pra‑ malá pomoc proti té strašné nemoci. Ještě tehdy však jeho matka doufala, protože někteří lidé mor skutečně přežili. Nakonec ho ale obestřel konečný klid, následovaný matčiným kvílením, a já jsem mohl jen poslouchat, zcela bezmocný a zbytečný. Jako teď. „Všechno se pořád horší,“ řekl jsem Isaacovi. „Vážně se bojím.“ „V nemoci jsme všichni stejní,“ odpověděl. „Sleduješ toho pro‑ roka?“ „Koho?“ „Podle zpráv, které se ke mně donesly,“ vysvětlil Isaac, „je ve městě prorok, který dokáže předpovědět trasu moru. Viděl jsi ho?“ Nikdy jsem o něm neslyšel. „Tom a já jsme víceméně pořád je‑ nom v obchodě. Tolik zpráv zvenčí se k nám nedonese. Snad s vý‑ jimkou počtů mrtvých.“ Což bylo víc, než si kdokoliv z nás přál vědět. Jako všichni ostat‑ ní jsme se s Tomem snažili chránit tím, že jsme zůstávali doma, protože nikdo doopravdy netušil, jak se nemoc šíří. Všichni věřili, že ji zahání kouř – odtud můj nepříliš úspěšný vynález – ale ne‑ mohli jste si být jistí, jestli je někdo nakažený, dokud se neobjevily příznaky. Stejně jsme neměli moc důvodů chodit ven. Mor zastavil v Lon‑ dýně veškerý život. Většina obchodů zavřela a s nimi zmizela i práce. Každý, kdo si mohl dovolit odjet, už byl pryč; celé léto byly londýn‑ ské ulice ucpané kočáry boháčů, kteří v panice utíkali do bezpečí na venkov. Jediní pravidelní uživatelé silnic teď byli provozovatelé vozů na mrtvé, jež každou noc odvážely zohavená těla zesnulých, s vyzváněním zvonu a tím příšerným voláním Vyneste mrtvé. Isaac zavrtěl hlavou. „Za mého života v Londýně proběhly tři morové rány: v roce 1603, 1625 a 1636. A říkám ti, Christophere, 16

že tahle je horší než všechny tři předchozí dohromady. Jestli je tu opravdu někde prorok, je to hrozné znamení, že se zásvětí opět zajímá o naše město. A tobě nemusím vysvětlovat, jak je to ne‑ bezpečné.“ Zachvěl jsem se a vzpomněl jsem si na Archandělův oheň. „Když udeřil mor, myslel jsem si, že se možná vůbec nevrátíte.“ „Nechtěl jsem, ale zprávy o tom prorokovi – a o rabování – mě přiměly změnit úmysly. Proto jsem se cestou zpátky tady zastavil. Chtěl jsem ti oznámit, že zavírám svůj obchod.“ Ta slova pro mě byla jako úder pěstí do žaludku. Navštívil jsem ho sice jen dvakrát, ale jeho spojitost s mým mistrem teď ve mně vyvolávala dojem, že ztrácím druhý domov. „Ale… proč? A co se stane s knihovnou v kryptě?“ „Nic. Právě kvůli ní obchod zavírám.“ Isaac si vzdychl. „Mi‑ luji svůj krámek skoro tolik, jako tvůj mistr miloval tenhle. Ale knihovna… je pro mě to hlavní. Vždycky jsem se jí snažil slou‑ žit, rozšiřovat ji a chránit ji. Přesto jsem si však počínal pošetile.“ Ukázal na knihu ve vaku. „Nakupoval jsem díla pro budoucnost. Ve skutečnosti jsem se na ni měl připravit. Nemám učně,“ do‑ dal. „Pokud zemřu, nikdo nenastoupí na moje místo. A knihov‑ na musí přežít. Proto musím přežít spolu s ní. Přinejmenším ještě nějaký čas.“ Zahleděl se do hrnku. „Raději bych se býval vůbec nevracel, ale pokud můj obchod někdo vyrabuje a zloději objeví tajnou chodbu do knihovny… Nesmím to dopustit. Pokud musím být v Londý‑ ně, existuje jediný spolehlivý způsob, jak se vyhnout nemoci. Ne‑ smím se stýkat vůbec s nikým, dokud nebude po všem. A přesně to udělám. Zavřu obchod a schovám se v kryptě. Je jasné, že mor potrvá přinejmenším dalších několik měsíců. Právě jsem si objed‑ nal dodávku jídla, abych je přečkal.“ 17

Zkoušel jsem si představit mnohaměsíční pobyt v podzemí. Nikdy se nenadechnout čerstvého vzduchu, nikdy nevidět slunce. Znělo to hrozně. „Nebudete osamělý?“ „Knihy mi budou dělat společnost. Jedině že bys o to stál i ty.“ Zamrkal jsem. „Já?“ Přikývl. „Právě proto jsem se tu zastavil. Po odchodu tvého mistra jsem ti chtěl nabídnout možnost, aby ses ke mně připojil v knihovně. Je tam dost prostoru pro nás oba a i v přítomnosti to‑ lika knih by bylo významně příjemnější, kdybych si měl s kým po‑ vídat. Navíc bych se zbavil jedné starosti. Nemusel bych se obávat, že se taky nakazíš.“ Nebyl jsem si jistý, co na to říct. Nechtěl jsem žít v podzemí. Na druhou stranu jsem ale nechtěl ani žít uprostřed morové rány. Na‑ víc bych mohl poznat Isaaca líp a poslouchat vyprávění o mistru Benediktovi. A ta knihovna! Tolik knih. A veškerý čas bych mohl věnovat jejich čtení. „A co Tom?“ zeptal jsem se. „Mohl by jít taky?“ Isaac našpulil rty. „Žije Tomova rodina?“ „Ano.“ „A nechtěli by vědět, kam zmizel?“ Už jsem chápal, proč mě Isaac požádal o rozhovor v soukromí. „Ano,“ odpověděl jsem sklesle. „Tom sám by byl vítaný,“ pokračoval Isaac. „Už dřív jsem mu svěřil naše tajemství a svou věrností dokázal, že ho byl hoden. Ale, jak jsi sám zjistil, povědomí o knihovně by bylo v nespolehlivých rukou nebezpečné. Jeho rodina to nesmí zjistit. Takže se obávám, že odpověď musí být záporná.“ Byl jsem zklamaný, ale nevyčítal jsem to Isaacovi. Tomova mat‑ ka byla slušná žena, nicméně hrozná klevetnice. Tomovy sestry byly taky hodné, ale příliš mladé, než aby se jim dala svěřit taková 18

odpovědnost. A pokud šlo o Tomova otce, čím míň se o něm řek‑ ne, tím líp. Tom by zjevně nemohl jít s námi. To poskytlo odpověď i mně. Co kdyby Tom onemocněl, zatím‑ co bych byl v bezpečí pod zemí? Nemohl jsem ho opustit. A ne‑ mohl jsem opustit ani odkaz svého mistra. „Vážně bych moc rád šel,“ řekl jsem Isaacovi, „ale Tom může potřebovat moji pomoc. A… já nevím. Doufal jsem, že třeba při‑ jdu na nějaký způsob, jak pomoct městu.“ Připadal jsem si trochu hloupě, když jsem to říkal, ale Isaac se jen usmál a položil mi dlaň na rameno. „Tutéž nabídku jsem učinil v šestatřicátém Benediktovi,“ řekl. „A on mi odpověděl přesně to samé. Dobrá. Teď k praktickým zá‑ ležitostem. Než se uzavřu v kryptě, potřebuješ ode mě něco?“ Zastyděl jsem se. „No… když o tom tak mluvíte… napadlo mě, že třeba… totiž, pokud máte…“ Isaac povytáhl obočí. „Rád bych se vrátil domů, než chytím ten mor, Christophere.“ „Jistě. Ehm… nemohl bych si… é… půjčit trochu peněz?“ „Peněz?“ „Vrátím vám je, slibuju,“ dodal jsem rychle. „Já jenom, že… jsem tak trochu… na mizině.“ Isaac se na mě přísně podíval. „Cech lékárníků ti po Benedik‑ tově smrti dal deset liber. Snad jsi je všechny nerozházel?“ „Žádné jsem nerozházel,“ odpověděl jsem. „Vůbec jsem je ne‑ dostal.“ Bylo vidět, že Isaac pochopil. „Nech mě hádat,“ vzdychl. „Kaž‑ dý týden jsi pro ně chodil. Pokaždé měli nějakou výmluvu, proč nejsou připravené. A teď, když řádí mor, zavřeli cechovní síň úpl‑ ně, a ty si je vybrat ani nemůžeš.“ „Vždycky se mnou mluvili velice zdvořile.“ 19

„O tom nepochybuji. Z čeho jsi žil celou tu dobu?“ „Odprodával jsem něco z lékárnických zásob ostatním lékár‑ nám,“ řekl jsem. „Ale nikdo už je teď nekupuje.“ „Protože se bojí, že jsou poskvrněné nemocí?“ zeptal se Isaac. Přikývl jsem. Cítil jsem se pod psa. Smrt mého mistra zane‑ chala nejen velkou díru v mém srdci. Taky jsem po ní neměl žád‑ né prostředky k obživě. Po té záležitosti s Archandělovým kultem mi lékárnický cech měl určit nového mistra, ale když se rozšířil mor, cechovní Rada zavřela lékárnickou síň a utekla z města spolu s ostatními boháči. Cech v podstatě přestal fungovat a naděje na to, že dostanu nového mistra, zmizela – spolu se slíbenými deseti librami. Jako učeň jsem podle zákona nesměl prodávat léky – proto jsem se pokoušel vynalézt vykuřovač domovů. Jelikož kouř jen předcházel onemocnění a neléčil ho, nešlo přísně vzato o lék, tak‑ že jeho prodej by nebyl protizákonný. Ta velká černá skvrna vedle dveří – a zuhelnatělý ježek na ulici – nicméně jasně dokládaly, že můj vynález ještě není připravený pro trh. A když těch několik zbývajících lékárníků přestalo být ochotno kupovat ode mě záso‑ by, kasička se konečně vyprázdnila. „Ach, Christophere,“ řekl Isaac. „Neměl jsem tě nechat samot‑ ného.“ Vytáhl z kabátce pět stříbrných šilinků a položil je na stůl. „Dal bych ti víc, ale zbytek úspor jsem utratil za nákup zásob. Něco ti řeknu, nech si i ten medový koláč. Ne, nedohaduj se se mnou.“ Pohladil se po břiše. „Sice ho zbožňuji, ale nedělá mi dobře.“ Nebýt toho moru, objal bych ho. „Tohle mi obrovsky pomůže.“ „Ale ne dost,“ zamumlal Isaac. Nepostačí to na celou epidemii, to bylo jasné, ale stříbrné šilin‑ ky mi zaručí jídlo na dalších pár týdnů. Zejména Tom bude nad šený – a nejen kvůli tomu koláči. Jejich rodinná pekárna zavřela, 20