Issuu

ALBATRO S

145x205_3333km_blok.indd 1

29.9.14 14:33

145x205_3333km_blok.indd 2

29.9.14 14:33

Petra Braunová

3333 km k Jakubovi Podle deníku Mirka Korbela Ilustroval Nikkarin

A L B AT R O S

145x205_3333km_blok.indd 3

29.9.14 14:33

145x205_3333km_blok.indd 4

29.9.14 14:33

49 DNÍ PŘED

dyž od nás táta odešel, byly mi dva roky. Nechtěl jsem ho pustit, věšel jsem se na něho a řval jsem jako tygr. Táta mě prý nemilosrdně nadzdvihl, až ze mě slítly punčocháče, a odhodil mě v ložnici na postel. Pak se vrátil do chodby, popadl kufr a práskl dveřmi. Tolik vyprávění babičky Olgy. Nemůže bývalého zetě ani cítit. Já si nepamatuju nic. Máma o tom, jak táta odešel, nikdy nemluví. Tvrdí, že některé věci děti vědět nemají. Pokud se k nějaké krizové situaci nachomýtnou, je dobře, že příroda dokáže milosrdně zařídit, aby na ni zapomněly. Máma se s babičkou kvůli tátovi nikdy nehádá. „Važ si toho,“ nabádala mě babička. „Co se týká tvého otce, je tvoje matka odporně asertivní. Já bych ho během prvních vteřin rozhovoru zabila.“ Pak na mě pohlédla vyzývavě: „Nechápu, že moje dcera dokáže diskutovat s jakýmkoli kreténem.“ Babička by se ve firmě, kde pracuje máma, nemohla ani objevit. Každému říká, co si o něm myslí, a málokdy je to vhodné. „To je tedy nápad, jít do divadla s takovým účesem!“ vykřikla například v Národním, kam mě vzala na představení Naši furianti a kde před námi seděla dáma s vysoko vyčesanými vlasy. „Člověk zaplatí za lístky majland a pak musí zírat do drdolu!“ Dlouho jsem si myslel, že asertivní znamená prolhaná, než jsem si na Googlu zjistil pravý význam toho slova. Máma prošla několika kurzy asertivity a hádat se s ní je velmi těžké. O tátovi mluví hezky. Jako o někom, kdo splnil svou povinnost tím, že mě přivedl na svět. „Jestli chceš, aby ti někdo pravidelně platil alimenty a vídal

145x205_3333km_blok.indd 5

29.9.14 14:33

se s tvým dítětem bez zbytečných emocí, nesmíš mu nadávat,“ řekla mi na vysvětlenou máma. „Tvůj táta je ignorant! Jako většina mužů,“ řekla mi babička, když jsem se ptal, jaký otec je. „Nemluv s ním takhle!“ ozvala se máma. „Jen ať to slyší. Když mu to neřekneš ty, musím to udělat já.“ Babička Olga si rozhořčeně upravila odbarvené rezavé vlasy. Je přesvědčená, že mužské plemeno by se mělo vyhubit. Je taky rozvedená a dlouho si nemohla zvyknout, že se děda Vlasta znovu oženil. Vzal si o pětadvacet let mladší kolegyni z práce a má s ní dvojčata. Dědu Vlastu mám rád. Přichází za námi sice jenom jednou za rok před Vánocemi, ale podá mi obálku, v které je pečlivě slisovaných deset stokorun, tak jak je děda během roku naspořil. Když jsem pochopil, že ho těší bavit se o jeho klucích, vždycky se na ně ptám. Nikdy jsem je neviděl a doufám, že ani neuvidím. Děda hned sáhne do kapsy pro mobil a ukazuje mi desítky fotek.

145x205_3333km_blok.indd 6

29.9.14 14:33

„Tohle je Filípek, tohle je Martínek, tohle je Martínek, tohle je Filípek.“ Oba kluci jsou stejní, mají rovnátka a slabý zrak. Je možné, že doma je rozeznávají podle barvy obrouček brýlí. Děda s nimi vyvádí psí kusy, jezdí na saních, bere je na kánoi, dokonce s nimi spí pod stanem a vaří na ohni. Myslím, že na něho babička Olga pořád krutě žárlí. Jednou jsem se ho tajně zeptal, jaký je můj táta. „Tvůj táta je fajn,“ vypadlo z dědy. „A proč odešel?“ „Protože… protože má jiný názor na svět,“ řekl děda opatrně a ihned se vrátil k fotkám. Chtěl jsem se ho ještě zeptat, proč s tátou zmizeli i jeho rodiče, protože babičku a dědu z tátovy strany jsem v životě neviděl. Ale děda byl mými otázkami vyvedený z míry, tak jsem ho nechal. „Není ti to líto?“ zeptala se mě máma, když nám děda Vlasta ukazoval fotky z Českého lesa, které byly podle něho obzvlášť povedené. Filípek na stromě, Martínek pod stromem. Filípek na šutru, Martínek pod šutrem a tak dál. „Kdybys chtěl, děda by tě vzal s nimi.“ Mně to ale vůbec líto není a nikdy bych s desetiletými kluky, notabene s vlastními příbuznými, na žádný výlet nejel. Nedovedu si představit, že mi nějaký usmrkanci budou říkat „strejdo“. Je mi dobře doma, u počítače, v osmém patře našeho paneláku. Máme velký čtyřpokoják, nikdy jsem nepřemýšlel, jestli jsme chudí, nebo bohatí, ale když u mě byl na návštěvě spolužák Michal, dost zíral. „Co dělá tvoje máma?“ zeptal se tehdy. „Proč?“ – „Že máte takový luxusní byt.“ Rozhlídl jsem se po bytě. Normální pokoj. Starožitný nábytek po bůhvíkom a na stěnách obrazy. Zeptal jsem se mámy, jestli si myslí, že máme luxusní byt. „Kdo se tě ptal?“ „Jeden kluk ze třídy.“ „Který?“

145x205_3333km_blok.indd 7

29.9.14 14:33

„Michal.“ „Michal Vrána?“ „Jo.“ Máma jako obvykle nic neřekla. Až později jsem se dozvěděl od holek ze třídy, že rodiče Michala se rvou jako koně a bydlí v nemožném rozflákaném činžáku v jakémsi podnájmu. Na třídní schůzku prý jednou přišla paní Vránová totálně namol. Až potom jsem si všiml, že Michal nosí třeba celý týden jednu mikinu s oškubanými rukávy, které cucá během vyučování. Michal je hrozný nerv. Máma i babička Olga pořád nenápadně zjišťují, jestli se bez táty netrápím. Netrápím, ale zajímalo by mě, proč odešel. Mámu miluju a nedovedu si představit, že bych ji opustil. Ale syn a manžel jsou asi něco jiného. „Protože ho pálilo dobré bydlo!“ vysvětlila mi babička Olga, když mi bylo pět, a já tenkrát marně přemýšlel, co ho v našem bytě mohlo pálit. Vysvětlení tohoto rčení se mi dostalo až ve škole. Je pravda, že v téhle větě jsem pak v diktátu nikdy chybu neudělal. Na tátovu obranu musím říct, že mi nikdy nechyběl. Bylo mi úplně jedno, že zmizel. Nemám vůbec syndrom opuštěného dítěte, nejsem frustrovaný, jak veřejnost matou některá média a charitativní organizace. Když někoho nemáte a neznáte, nemůže vám chybět. V naší třídě je minimálně polovina dětí z rozvedených manželství a nikdo z toho nemá žádnou újmu. Ani Jandáková, která je ve střídavé péči a která prý kvůli tomu pravidelně omdlívá. Tenhle trik jí nikdo nevěří, ani chemikářka Fastová, ale když se Eva sveze na začátku hodiny pod lavici, podle současných zákonů ji Fastová prostě musí odvést do ředitelny. Eva pak přichází ke konci hodiny, tváří se důležitě, u nosu si tiskne kapesník. Eva má z chemie čtyřku, a kdyby tu a tam včas neomdlela, propadla by. Nemám žádné sourozence, protože to táta s mámou nejspíš

145x205_3333km_blok.indd 8

29.9.14 14:33

nestihli, a máma si od rozvodu nikoho nepustí k tělu. Jsem rád, protože sousedka k nám občas vrazí malého Vojtu, který se na mě věší a nedá mi pokoj. Sousedka je taky rozvedená, každou chvíli mámě vzlyká v kuchyni do kafe a vykládá, jak je těžké dneska sehnat chlapa. Občas se nad tím zamyslím, ale když si jako chlap představím, že bych měl žít se ženou, z které pořád odpadávají umělé nehty, která se hlasitě hihňá a má nemožně uřvaného syna, chápu, že se jí muži vyhýbají. Trochu se divím, že je sama moje máma, protože je pěkná hnědooká blondýna, chytrá, má dobrou práci a já se určitě nechovám jako rozmazlený fracek. Máma je na mě dost přísná a odmalička mě nutila sportovat. Možná má něco s Markem, to je kolega z práce, který s námi jezdí na kole. Je docela prima, vyhovuje mi, že se mě nikdy neptá na školu, ani na holky, ale zajímá ho, jenom kolik jsme o víkendu s mámou ujeli, a jestli trénujeme na domácím trenažéru, který od něho dostala máma k Vánocům. Nikdy u nás doma nebyl. Zkrátka žijeme s mámou v docela dobré symbióze a nikdo nám nechybí. Abych to uvedl na pravou míru, táta se během let objevil, přinesl mi k sedmým narozeninám stavebnici raketoplánu a strávil u nás celé odpoledne. Samozřejmě že jsem ho nepoznal, ani jsem nepocítil nic mimořádného, když mi máma řekla: „Mirku, tohle je tvůj táta.“ Ve dveřích stál vysoký hubený člověk s docela krátkými vlasy, tvářil se trochu vyplašeně a vůbec nevypadal jako gauner, jak ho babička Olga celou dobu líčila. Hned jsem pochopil, proč jsem tak nemožně hubený a všechno na mě visí. Zajímavé je, že mi nikdo do té doby neřekl, že jsem celý táta. „Ahoj, Mirku,“ řekl. „Ahoj,“ odpověděl jsem. To jen ve filmech se dětem, které tátu vidí po mnoha letech, koulejí slzy, vrhají se mu do náruče a vše napravují během jediného odpoledne. Fakt je ten, že jsem byl rád, že si se mnou někdo

145x205_3333km_blok.indd 9

29.9.14 14:33

hraje. Máma si se mnou každý večer odjakživa povídala a četla mi, ale postrkovat autíčka a stavět lego ji nebavilo. Ocenil jsem, že je táta šikovný, protože bez něho bych raketoplán určitě sestavit nedokázal. Celou dobu jsem mlčel, táta občas prohodil: „Podej mi tohle, tohle patří sem, ukaž mi ten návod.“ Máma nám přinesla do pokojíku občerstvení a dost se jí třásly ruce, protože vylila džus docela jinam než do skleničky. „Promiň,“ vyhrkla, a táta na to nic neřekl, jako by si nevšiml, že mu polila košili. Bylo mi s ním fajn. Dokonce jsem mu při odchodu chtěl dát pusu, ale on rozpačitě vycenil zuby a řekl: „No… jsi už přece velkej kluk, ne?“ Musím přiznat, že ten večer jsem se kvůli tomu rozbrečel. Urazilo mě to. Pusu jsem v té době nedával jen tak někomu, jenom mámě. Pro tátu to měla být pocta. Máma z toho byla naprosto vyřízená, protože si myslela, že brečím, že chci, aby se táta vrátil. Chtěl jsem pak za tátou chodit domů, ale nešlo to. „To nejde,“ říkal mi táta. „Proč?“ „Bydlím daleko.“ „Jak daleko?“ „Hodně.“ „Můžeme jet autem.“ „Nemám přece auto.“ „Tak nás odveze máma?“ „Ne, to nejde.“ Postupem času jsem se přestal ptát, takže vyšlo to, co si táta přál. Nikdy jsem u něho nebyl. Babička to pochopitelně komentovala: „Já bych tě k němu stejně nikdy nepustila!“ Od té doby se táta objevuje sporadicky. Jednou za tři měsíce mi pípne esemeska, sejdeme se někde v parku, táta se zeptá na školu a na kamarády, přidá nějaké peníze a přimlouvá se,

145x205_3333km_blok.indd 10

29.9.14 14:33

abych netrávil tolik času u počítače. Jenže já mu těžko vysvětlím, že patnáctiletý lidi se už netoulají venku jako za jeho mládí, ale jsou přilepený k tabletům ve vlastní posteli. „Virtuální svět není tak pestrý jako ten skutečný.“ Táta mi nikdy nemluví do života, známky ve škole ho nikdy nebraly, ale tablet mu pije krev. Dokonce jednou prohodil, že dát tablet dítěti je největší zvěrstvo lidstva. „Horší než válka?“ zeptal jsem se. „Lidi válčí z nudy,“ odpověděl mi záhadnou větou. Vzhledem k tomu, že tablet má celá třída, bych řekl, že se táta plete. „Chápeš, že virtuální svět ti ten skutečný nikdy nenahradí?“ „Já vím.“ „Myslím, že nevíš.“ „Tak nevím.“ Nehádat se jsem se naučil během soužití s mámou. Cítil jsem, že tím tátu pokaždé rozladím. Bylo mi to ale vždycky jedno.

145x205_3333km_blok.indd 11

29.9.14 14:33

Vždyť já ho nevyhledávám, nemusím s ním sdílet stejný názor. „Jsi malý, ještě to nemůžeš posoudit.“ Táta to řekl, jako by mě chtěl vyprovokovat, protože v patnácti člověk určitě není malý, navíc o mně s mými sto osmasedmdesáti centimetry se to snad ani říct nemohlo, ale já se nedal vytočit. Pokrčil jsem rameny. Táta se po takových setkáních obvykle neobjevil víc než osmdesát dní. Tentokrát se objevil ještě před vysvědčením. Kvitoval, že jsem se dostal na průmyslovku, ačkoli prohodil, že by nebylo špatné, kdybych se vyučil třeba truhlářem. „Řemeslo má zlaté dno,“ pousmál se. „Práce rukama osvobozuje.“ Když jsem se dozvěděl, co táta dělá, nechápal jsem. Táta myje okna. Říká se tomu „výškové práce“. Celý den visí na laně, připevněném na střeše prosklených věžáků, v kterých pobíhají stovky manažerů v kravatách s platem desetinásobně vyšším, než má on, a vedle se houpá kbelík s bublinami. Ve škole tvrdím, že je horolezec. „Hm,“ řekl jsem. Na přednášku jsem nebyl zvědavý. Možná má pravdu, ale z naší třídy šel na učňák jenom Matěj, a to je totální magor. „Víš, Mirku, nevím, co ti o mně řekli…“ pokračoval táta a měl v očích najednou něco, co mi u holek nevadí, ale u mužů bytostně otravuje. „Nikdo mi nic neřekl,“ zrudl jsem a snažil jsem se vytěsnit jakoukoli vzpomínku na babičku Olgu. „Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ pousmál se táta, „já si to umím představit. Mirku, chtěl bych tě vzít na výlet a být s tebou delší dobu než obvykle.“ Vzpomněl jsem si na dědu Vlastu a jeho výlety s dvojčaty. Opět zklamu všechny psychology světa, kteří tvrdí, že v každém opuštěném dítěti je touha být s biologickými rodiči. Odjet s tátou na prázdniny se mi vůbec nechtělo. „Víš,“ pochopil táta, „měli bychom se pořádně seznámit. Rád

145x205_3333km_blok.indd 12

29.9.14 14:33

bych ti ukázal místa, kam ses ještě nepodíval. Tedy – v notebooku možná, ale ve skutečnosti ne.“ Tvářil jsem se schválně asertivně. Tátovi to bylo trapné, ale měl výdrž. „Pojeď se mnou na konec světa.“ „Kam?“ vyhrkl jsem zvědavě, až to zase bylo trapné mně. „Existuje jedno místo, kde si člověk uvědomí svou nicotu. Je dobré ho poznat. Je ve Španělsku.“ „Aha,“ řekl jsem. Dál jsem neprojevoval žádný zájem. Popíjel jsem kolu a rozhlížel se kolem. Táta byl nervózní a určitě mu to bylo líto. Babička Olga by ze mě měla radost. „Cesta tam trvá docela dlouho. Ale přesto si myslím, že by tě to bavilo.“ „Jak dlouho?“ „Dva měsíce.“ „Dva měsíce do Španělska?“ „Jo. Pojedeme totiž na kole.“

145x205_3333km_blok.indd 13

29.9.14 14:33

40 DNÍ PŘED

áta mi dal týden na rozmyšlenou. Byl jsem rozmyšlený prakticky ihned: nepojedu. Nahlas jsem neřekl nic, krčil jsem rameny a dělal, že nevím. Táta trval na tom, že mám o tom přemýšlet do příští soboty. „Nebudu to vědět ani v sobotu.“ „Teď neodpovídej. Až za týden,“ rozloučil se se mnou. Zkusil jsem sondovat názory lidí na netu. „Kdo chce jet na konec světa?“ hodil jsem si na zeď na fb. „S kým?“ „Kde to je?“ „Compostela. Čti Kompostela.“ „Proč?“ „Nudíš se?“ Nejdřív jsem mlžil, ale pak jsem napsal pravdu. „To nedáš,“ napsala Bára a okamžitě dostala osm lajků. To rozhodlo. Pojedu. „Pojedu,“ napsal jsem tátovi. Zavolal obratem. „Každý den musíš trénovat na rotopedu a pokud možno každý den vyrazit na cyklostezku, a to i v dešti. Pokud se ti to nezhnusí, je šance, že bys cestu zvládl.“ „Já jezdím na kole rád,“ zahučel jsem. „Ještě nikdy jsem do kopce neslezl z kola, na rozdíl od mámy.“ „Ale ještě jsi nikdy nejel každý den padesát kilometrů.“ „Jezdím dobře. Projeli jsme Beskydy i Šumavu.“ Nedodal jsem s kým, ale táta asi věděl, že s mámou a Markem. „Vím,“ pousmál se táta. „Taky bych ti to jinak nenabízel. Nikomu bych to nenabízel.“ Táta to řekl naprosto normálně a já měl najednou hrozně div-

145x205_3333km_blok.indd 14

29.9.14 14:33

ný pocit. Tlouklo se ve mně tvrzení babičky Olgy a dědy Vlasty. Proč děda říkal, že táta je fajn, a proč babička Olga považuje tátu za gaunera a ignoranta. „A taky to musíš říct mámě,“ dodal táta. „Nechceš jí to říct ty?“ „Ne. Podrobnosti s ní doladím, až si budeš jistý, že pojedeš.“ „Ale já pojedu!“ „Zavolej mi za týden. Každý den trénuj.“ Cesta na kole do Španělska mě začala zajímat. Táta mluvil o nádherných přírodních scenériích a já si uměl představit, jak se budou vyjímat na facebooku. Se mnou a mým novým kolem obzvlášť. Došlo mi, že když mi táta dával před půlrokem k narozeninám kolo, musel už vědět, že mě chce vzít na cestu do Compostely. Jít s tím za mámou se mi nechtělo, bylo mi jasné, že se zatváří překvapeně a bude jí to líto. S tátou jsem ale nebyl zvyklý licitovat. Nezbylo mi než prostě udělat, co mi poručil.

145x205_3333km_blok.indd 15

29.9.14 14:33

Máma je vždycky večer po práci grogy, leží na gauči a pije zelený čaj. Na stole má otevřený notebook, protože pracuje prakticky neustále. Když jsem byl malý, náš večerní rituál začínal právě tím, že jsem si k ní lehl, ona mě pusinkovala po čele a říkala mi takové věci, jako že jsem její brouček a tak všelijak. Ani nevím, kdy jsme tenhle rituál přestali dodržovat. Už několik let se večer jenom pozdravíme a každý si hledíme svého počítače. V posledním týdnu každý den mlčky sednu na trenažér a šlapu, až jsem mokrý jako myš. Když mám dobrou náladu, vytáhnu kolo a projedu se půl hodiny venku. Máma měla na hlavě dokonce mokrou žínku. Venku bylo parno, i když teprve končil květen. Usedl jsem zase na rotoped. Sázel jsem, že se mě máma konečně zeptá, proč trénuju. „Mirku?“ ozvala se, když jsem ujel kilometr a půl. „Co najednou blbneš s tím trenažérem?“ „S tátou jsme se dohodli, že pojedeme v létě do Španělska.“ „Na kole?“ „Jo.“ „S tátou?“ Máma byla podle očekávání překvapená. Cítil jsem, že jí dělá problém zůstat klidná. Stáhla si z čela žínku a posadila se. „Ty chceš jet s tátou v létě na kole do Španělska?“ „Jo.“ „A… kdo to vymyslel?“ Rozjel jsem se a mlčel. „Že se ptám! A ty opravdu chceš?“ „Jo.“ Máma se zvedla. Povytáhla si legíny a nazula si zpátky adidasky. Máma totiž chodí po bytě v botách, což mě baví a babičku Olgu rozčiluje. Konkrétně nesnáší lodičky – prý dělají v koberci díry. „Když nám dal Marek rotoped, neřekl jsi ani popel!“ „No a?“ „Dělal jsi, že ho nevidíš.“ „Nedal ho mně, ale tobě,“ připomenul jsem.

145x205_3333km_blok.indd 16

29.9.14 14:33

„To je jedno!“ Netušil jsem, že to mámu celou dobu štvalo. „Já opravdu nechápu, jak se mu daří prosazovat svoje nápady!“ vykřikla máma. Obvykle nezvyšuje hlas, ale tentokrát se přestala hlídat. Dokonce mi poprvé v životě prozradila, co si o tátovi myslí. „Tvůj otec je příšerný manipulátor!“ „Mami, chceme jenom jet na kole k moři, to není nic šíleného.“ Máma pochodovala po pokoji. Docela vypadla z role úspěšné asertivní manažerky. „Vždyť mě i přesvědčil, abych ti dala jeho jméno!“ To mě překvapilo. Netušil jsem, že se moje jméno mámě nelíbí. Pyšnou princeznu jsem v dětství viděl tisíckrát. „Říkala jsi, že se jmenuju po králi Miroslavovi.“ Máma po mně jenom bleskla okem. „A co jsem ti asi měla říct?“ Pravda, že starobylé jméno mám ve škole jenom já a Marie Hochová, jejíž maminka je hluboce věřící a pravděpodobně si myslela, že dcerka bude druhá Panenka Maria. Rodiče se vůbec v dětech dost pletou. Paní Hochová určitě, protože Marie je zmalovaná kráva. Máma stála u okna a zbytečně upravovala záclony. Pak se otočila a hlas jí zazněl prosebně: „Mirku, ale ty přece výlety na kole dost bojkotuješ.“ V poslední době, když mě zval její přítel Marek, odmítal jsem. Vymlouval jsem se na učení. Odjížděli tedy s mámou sami. Já se pochopitelně neučil, ale byl jsem s tabletem a prochatoval jsem nekonečně hodin s Klárou. Je z vedlejší třídy a dostala se na obchodní akademii. Ve škole děláme, že se neznáme, ale každou noc si posíláme dost odvážná milostná vyznání a obrázky. Kromě jednoho místečka vím o Kláře úplně všechno. Ale i k němu určitě dojde. Další věc, kterou umožňuje virtuální realita, kterou táta věčně odsuzuje.

145x205_3333km_blok.indd 17

29.9.14 14:33

„Je to strašně daleko,“ řekla máma. „Díval ses na mapu?“ „Ne.“ „Mirku, ty si myslíš, že to ujedeš?“ „Proč ne?“ „Je to šíleně daleko,“ opakovala máma. Natáhla se po notebooku a chtěla, abych si trasu teď hned okamžitě prohlédl. Udělal jsem to. Je fakt, že červená linka z Prahy do místa, které mi táta napsal na kus papíru – Santiago de Compostela, se táhla přes celou Evropu. „Jenom tohle?“ zašklebil jsem se. Věděl jsem, že mě máma chce přemluvit, abych léto strávil s ní a s Markem a s tátou nejel. Cítil jsem z ní žárlivost, podobnou té, která sžírá babičku Olgu kvůli Vlastovi. Bylo mi mámy docela líto. Její snaha měla docela opačný efekt. V duchu jsem samozřejmě váhal, jestli se na takovou cestu přece jen nemám vykašlat, ale teď jsem naopak začínal chtít překonat sám sebe. Netušil jsem, jestli tři tisíce kilometrů ujedu. Ale chtěl jsem to zjistit. Taky mě napadaly pološílené myšlenky, co táta udělá, až nebudu moct. Nechá mě ležet u cesty? Toho se možná máma bála. „Vůbec ho neznáš!“ „Je to můj táta.“ „Jak myslíš,“ máma vstala z gauče a s povytaženým obočím dodala, že doufá, že pro mě nebude muset přijet autem a pokazit si tak dovolenou. Chystá se totiž s Markem do Itálie a do Řecka. „Právě jsem tě chtěla pozvat,“ řekla zklamaně. „Mami, je mi patnáct! Jet s vámi na dovolenou už prostě nechci.“ „Aha.“ Máma silou vůle udržovala klid. Měl jsem chuť ji chytit za ruku a třeba jí dát pusu, ale překonal jsem to. Za dva dny jsem se nevyhnul konfrontaci s babičkou Olgou. Přiřítila se a byla vzteklá. S tou jsem na prázdniny nikdy jet nechtěl, přesto jsem s ní byl v létě nejčastěji. Jako malého mě

145x205_3333km_blok.indd 18

29.9.14 14:33

přes moje protesty brala na chalupu, kde jsem řval na dvorku a do lesa jsem chodil jako za trest. Máma nemívala v létě moc dovolené, a když, tak jsme odlétli na týden k moři, kde jsem se krutě nudil, protože opalování mě nebavilo a máma mě nechtěla pustit do vody samotného. Pak nastala éra letních táborů. Máma mi vybrala cyklistický, na který jsem jel šestkrát. Dostal jsem nové kolo a přilbu, dokonce si myslím, že to tehdy zaplatil táta. Na táborech jsem ocenil, že jsem se tam pokaždé líbal s holkama, v jedenácti letech poprvé. Nezapomenu, jak mi Martina vrazila jazyk do pusy a pak se smála, když jsem se rozkašlal. Ale do stanu, kam se zavřela s Petrem a Vojtou, mě nevzala. Zkrátka moje dosavadní prázdniny nic moc. „Tobě se zdá fér odjet na celý dva měsíce s chlapem, který se na tebe vykašlal?“ udeřila na mě babička. „Není ti to blbý vůči mámě, která se o tebe starala sama celých patnáct let?“ „Mami, nech ho,“ okřikla ji máma. „Co bych ho nechávala? Když byl malej, pořád jsi mi zakazovala, abych mu řekla, co je jeho táta zač. Teď je velkej, tak ať to slyší!“ Měl jsem chuť jim říct, že pojedu už jenom proto, že mi to zakazují, ale byl bych proti sobě. „Jeď si,“ uzavřela babička svůj monolog. „Ale až tě tvůj otec dostane do maléru, buď tak laskav a nevolej o pomoc!“ Máma babičku vypakovala, a pak už se k tématu vracet nechtěla. „Mami, já to zvládnu,“ ozval jsem se. „Nemusíš mít starost.“ „Já nemám starost, že bys to nezvládl ušlapat,“ pousmála se máma. „Ale je pravda, že tátu vůbec neznáš. A hlavně on tebe ne.“ „Povídal, že chce, abych ho poznal.“ Máma se na mě podívala zvláštním pohledem. „Aha,“ odpověděla a pohladila mě po vlasech. Musela se hodně natáhnout, protože jsem už asi o hlavu vyšší než ona. Trochu jsem ji objal, což působí legračně, protože se musím dost shýbnout. „Tak si to užij,“ řekla nakonec.

145x205_3333km_blok.indd 19

29.9.14 14:33

V noci jsem se přiměl podívat se na Svatojakubskou cestu pořádně. Surfoval jsem po internetu dost dlouho, našel jsem mraky nadšenců, kteří ji už absolvovali nebo se na ni chystají. Zjistil jsem, že vydat se do Compostely je dneska děsně populární. Dělá to už kdejaká celebrita, která se pak chlubí v tisku. To jediné mě odrazovalo. Fotky z cesty ale byly parádní. Divoká příroda jako ve filmu. Uměl jsem si představit, jak budu zásobovat svůj profil na fb. Rozhodl jsem se to sdělit Kláře. „Co budeš dělat o prázdninách?“ napsal jsem jí. „Proč se ptáš?“ „Jsem zvědavý.“ „Chceš mě někam pozvat?“ Přestal jsem psát a přemýšlel, jak je možné, že holky konverzaci vždycky strhnou na docela jinou stranu, než si člověk přeje. Klára se asi naštvala, že jsem hned neodpověděl, a vypnula si chat. „Jak ses rozhodl?“ pípla mi esemeska od táty. „Pojedu.“ „Ví to máma?“ „Jo.“ „Trénuješ?“ „Jo.“ „Prima. Dobrou noc.“

145x205_3333km_blok.indd 20

29.9.14 14:33

15 DNÍ PŘED

polovině června odjela naše třída na závěrečný výlet. Třídní učitelka Machová si vzala na pomoc tělocvikáře Vavřenu, protože prý na nás už nemá nervy. Často nám vyučující tvrdí, že jsme nemožná třída a že je dobře, že ze školy zmizíme. Když jsem to řekl mámě, abych ji pobavil, přelétla jí přes obličej nespokojenost. „Proč otravujete?“ zaskočila mě máma. „Chovej se vždycky tak, aby lidem bylo líto, že odcházíš, a ne naopak.“ Upřímně jsem se nad tím ve vaně zamyslel a musel jsem v duchu konstatovat, že neotravujeme všechny. Jenom ty, kteří se nechají. „Machová je dobrá učitelka,“ řekla mi máma. Netvrdil jsem, že je špatná. Jenže je těžký udržet se v klidu, když Machová vykládá o básnících, spisovatelích nebo jiných umělcích, zapáleně popisuje jejich obrovský talent, dar, který věnovali lidstvu, a tak všelijak, a pak výklad zakončí: „Nakonec spáchal sebevraždu.“ Nevím, má asi pro sebevrahy slabost, ale my už na to čekáme, a když to řekne, přes všechnu snahu o zachování piety vybuchneme. Machová si posune brýle ke kořenu nosu, hledí do sešitu, v kterém má drobounkým písmem poznámky, a čeká, až se dochechtáme. Při zkoušení Matěje Burdy se dusíme smíchy, protože víme, co bude jeho jediná správná odpověď. Vavřena lusknul prsty. „Tak vstávat, vstávat, pokračujeme!“ Vavřena nás silným hlasem zvedal ze země. Seděli jsme na Řípu. Po tříhodinové túře, protože tak dlouho nám trvalo, než jsme se na památnou horu vyšplhali, jsme se rozvalovali ve stínu borovic a hleděli na obzor. Osobně mě dost překvapil. Staré pověsti české mě nikdy moc nezajímaly, ale pověst o praotci Čechovi si pamatuju. Zemi mlékem a strdím oplývající jsem

145x205_3333km_blok.indd 21

29.9.14 14:33

si představoval úplně jinak. Ostré vrcholky hor, které člověk z Řípu vidí, mému oku nijak nelahodily, dovolil jsem si parafrázovat Jiráska. Navíc s komíny trčícími uprostřed Lovosic. „Mám vyvolat konflikt?“ zeptal se Vavřena kovovým hlasem Veroniky, která byla poslední a dělala, že neslyší. Vavřena je dvoumetrový, uměl by člověka určitě zabít. Je fakt, že na nás nikdy neřve, ani nemluví výhrůžně, přesto se ho bojíme. Zajímavý. Veronika dělala všechno pro to, aby se na ni třída koukala. Soukala si na zpocený nohy ponožky a kňourala, že na ni musíme počkat. Uvědomil jsem si, že takové chování nesnáším stejně jako většina kluků. Proč si holky myslí pravý opak, je mi záhadou. Z kopce to šlo samozřejmě rychleji. Bavilo mě jít za Vandou a Markétou, které měly neskutečně krátké šortky a holé nohy. Nejsem úplný amatér, už jsem několikrát holčičí nohy hladil, ale holky ze třídy mě nikdy nevzrušovaly. Všechny jsem je znal do puntíku, chodíme spolu od čtvrté třídy. Po pěti letech společ-

145x205_3333km_blok.indd 22

29.9.14 14:33

né školní docházky jsem přesně věděl, kdy hrajou divadlo, kdy se bojí, kdy jsou vzteklé a kdy spolu nemluví. Neměly šanci mě něčím překvapit, a proto jsem je z duše jako potencionální partnerky docela vytěsnil. Moje žena, respektive dívka, musí mít tajemství. Rozhodně nesmí kvílet jako Veronika anebo se řehtat jako Pavlína. Klára, s kterou si píšu dost odvážné zprávy, mi vyhovuje jenom proto, že ve škole dělá, že se neznáme. Jsem zvědavý, jestli mě některá oslní tak, že budu ochotný se s ní vodit na veřejnosti za ruku. Prozatím mě ta představa děsí. „Kam pojedete na prázdniny?“ zeptala se nás Machová, když jsme už seděli ve vláčku klopýtajícímu k Praze. Nemyslím si, že ji to moc zajímalo, spíš nás chtěla utišit. Spolužáci začali vyjmenovávat obligátní letoviska na pobřeží Itálie či Chorvatska. Pár dětí jelo ještě na tábor. Monika se chlubila, že letí do Číny. Já se konverzace neúčastnil, protože jsem nevěděl, jak by na cestu do Compostely kluci reagovali. Machová nám znovu opakovala, jaké máme neuvěřitelné štěstí, že můžeme courat po celém světě. Připomněla nám, že za jejího mládí se smělo jenom do několika, asi pěti zemí východního bloku. To nás pochopitelně rozesmálo, hlavně Pavlína hýkala jako osel a rozhýkala celý vagon. Machová znaveně hleděla z okna. Nechala nás hlučet, což bylo znamení, že je opravdu unavená. Díval jsem se na holky a přemýšlel, co by se stalo, kdybych vstal a rozjívené Pavlíně jednu vrazil. Moje oči se střetly s těmi učitelky Machové. Pravděpodobně myslela na to samé. Ale byl konec školního roku, a to učitelky rezignují. „A kam pojedeš ty?“ vyzvala mě tiše. Vzpomněl jsem si na mámu a na to, jak říkala, že je škoda, že si o nás Machová nemyslí nic extra. Jsme jen další rozjívená skupina dětí, která se jí mihne životem. „Já pojedu na konec světa,“ řekl jsem. Machovou to zaujalo. Naklonila se ke mně: „Prosím?“ „Pojedeme na kole do Compostely.“ Machové se rozšířily zorničky, jako kdyby si šlehla.

145x205_3333km_blok.indd 23

29.9.14 14:33

„Do Santiaga de Compostela?“ „Ano.“ Musel jsem to říct dvakrát, protože spolužáci děsně řvali. Machová se na mě dívala, jako kdyby mě viděla poprvé v životě. „Poslechni, Miroslave, tos mě hodně překvapil. Neděláš si ze mě legraci?“ „Ne.“ „Vím, že máš z tělocviku jedničku, ale taková cesta vyžaduje mnohem větší disciplínu.“ „Jezdíme na výpravy na kole odmalička. Každý den trénuju.“ Machová mě stejně sledovala s nedůvěrou. „Odkud pojedete?“ „Z Prahy.“ „Je to víc než tři tisíce kilometrů.“ „Vím,“ usmíval jsem se asi jako malý dítě, který vůbec neví, která bije. Několik spolužáků si všimlo, že vedu s třídní konverzaci, a zvědavě zmlklo. Najednou celý vagon poslouchal, že budu dva měsíce šlapat na kole přes celou republiku, Německo, Francii a Španělsko. „Jaký máš kolo?“ zeptal se Matěj. „Červený,“ zašklebil jsem se a Matěj si zaklepal na čelo. „Kecáš,“ strčil do mě Martin. „S kým?“ „S tátou.“ „Ty máš tátu?“ vycenila na mě zuby Pavlína. Ignoroval jsem ji. Čekal jsem, že tím bude konec jejich vyptávání, a nespletl jsem se. Jakmile jsou v něčem namočený rodiče, puberťáky to přestane zajímat. „Na pouť do Compostely se vydávali středověcí poutníci, kteří putovali k hrobu svatého Jakuba,“ řekla Machová. „Od té doby tam lidé vyrážejí hlavně proto, aby se očistili.“ Pár lidí ze třídy nezklamalo. Tahle hláška je zase nadzdvihla. Machová odvrátila zrak a do příjezdu do Prahy už jenom hleděla z okna.

145x205_3333km_blok.indd 24

29.9.14 14:33

1 DEN PŘED

ostel v pokoji jsem měl plnou věcí, které na ni naskládala máma. Trička, slipy, ponožky, mikiny, sportovní kalhoty. Baterka, papírové kapesníky, čepice, pláštěnka. „Táta říkal, že toho mám mít tak akorát.“ „Budeš na cestě dva měsíce.“ Pokrčil jsem rameny. Máma taky. Ani jeden z nás netušil, co přesně má táta v plánu. Máma byla dost nervózní, o babičce Olze ani nemluvím. „Musí se mi to vejít do brašen na kolo.“ „Vím. Až přijde táta, probere ti to.“ „Bude si myslet, že jsem malej, když si neumím zabalit,“ namítl jsem. „A co si myslím já, to je ti jedno?“ pousmála se máma. Ženy jsou hrozně vztahovačné, to je děs. Usedl jsem k počítači a napsal na svou zeď na fb: 1 den před. Do minuty jsem měl sedm lajků a Karolínin komentář: Před čím? Karolína je pěkná, ale blbá. Absolutně bez kreativity. Poznámka Martiny byla lepší: Před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát. Martina se mnou chodila do školky. „Tak kdy táta přijde?“ zopakovala máma. „Nevím. Říkal, že večer.“ „Marek říkal, že bys měl mít svou mapu.“ Máma měla na čele vrásky. Marek považuje tátu za naivního hajzla. Řekl to mámě, když se mu svěřila s tátovým nápadem. Prozradila mi to babička Olga. Řekla mi to s pýchou v hlase. Po-

145x205_3333km_blok.indd 25

29.9.14 14:33

tvrzuje se mi, že žárlivost je horší vlastnost než zbabělost. Nechápu, proč Markovi vadí, že někam jedu s vlastním tátou. Máma z pokoje odešla a já zase usedl k počítači. Zítra začínají prázdniny. Naše třída se rozpadá, a mně je to úplně fuk. Ve třídě není nikdo, po kom by se mi stýskalo. A navíc – díky facebooku se neztratíme. Ale kupodivu mě zamrzelo, když mi máma jen tak mimochodem sdělila, že jejich třída na konci devítky bulela a večer se sešla u spolužáka ve sklepě. „Narvali jsme se tam jak sardinky a objímali jsme se v jednom chumlu do půlnoci.“ Máma se při té vzpomínce zašklebila. „A líbali jsme se, samozřejmě. Všichni dohromady.“ Neuměl jsem se v podobný situaci představit. Možná byly děti dřív vážně jiný. Věčně jsem kontroloval mobil, ale táta se neozýval. Zato třikrát volala babička Olga. „Nevolá?“ ptala se pokaždé jízlivě.

145x205_3333km_blok.indd 26

29.9.14 14:33

Určitě si přeje, aby tátu na poslední chvíli porazilo auto. Je uražená v hloubi duše. I proto se nepřišla rozloučit. „Ahoj, babi, napíšu ti,“ slíbil jsem. „To jsem zvědavá. Každopádně nezapomeň, co jsem ti řekla.“ „Neboj.“ „Víš, co myslím?“ „Jo.“ „Tak co?“ „Babi, nech toho.“ Z rozhovorů s babičkou jsem hrozně unavený. Děda Vlasta mi zavolal a zeptal se, jestli mám připravenou svatojakubskou mušli. „Tou se musí prokázat každý poutník.“ „Ale dědo, já nejsem žádný poutník.“ „A kdo jsi?“ „Já jedu přece na kole.“ „I tak jsi poutník.“ Zasmáli jsme se. „Táta pro tebe jistě nějakou mušli má,“ řekl děda. „Pozdravuj ho.“ Pak se děda zeptal s opravdovým zájmem na několik podrobností z cesty. Tušil jsem, že by se na podobnou vydal ihned, kdyby mu na každé noze neviselo jedno dvojče. Martínek s Filípkem nebo Filípek s Martínkem. Jak kdy. Je ale možné, že je narve do batohu a pojede tam příští prázdniny taky. Seděl jsem u počítače a máma každou chvíli nakoukla do pokoje. „Už volal?“ „Ne.“ Nervózní jsem nebyl, spíš jsem si připadal, že jsem tátovi naletěl. Asi ta cesta nebude nic mimořádného, když jí nevěnuje příliš pozornosti. Kromě toho, že se mě průběžně ptal, jestli trénuju, a koupil mi nové kolo, vůbec nic se mnou nepřipravoval. Kolo bylo výstavní, muselo stát spoustu peněz. Když ho viděl Marek, procedil něco mezi zuby. Vzal jsem kolo ven a projel jsem

145x205_3333km_blok.indd 27

29.9.14 14:33

se naposledy kolem řeky, kde je cyklistická dráha. Kolo jelo úplně samo. „U řeky je rovina,“ podotkla máma, když jsem jí hlásil, že jsem zase ujel dvacet kilometrů za hodinu. „Tam, kudy pojedete, se tyčí Pyreneje.“ V půl sedmé večer se táta konečně objevil. Byl rozzářený, jako kdyby zrovna zažil něco nesmírně zábavného. „Ahoj,“ pozdravil se s mámou vesele a hned pokračoval do mého pokoje. Stál jsem u okna a připadal si jako na letním táboře, když mi bylo sedm a poprvé jsem dostal v bodování „prase“ za úklid. Táta se zadíval na postel, pak na mě, na dveře a na mámu, která stála v nich. V očích měla podivné světlo, protože ta situace s balením hadrů se asi podobala té před třinácti lety, kdy táta s kufrem navěky opustil náš byt. Teď byl zpátky a odvádí si mě. Tak nějak to možná máma vnímala, protože měla v očích slzy. Máma moc nebrečí, za to má můj obdiv, protože uřvaná žena mi přijde jako něco naprosto nepřijatelného, nepřitažlivého a odpuzujícího. Když začne bulet sousedka a stěžovat si na opačné pohlaví, pustím si hudbu do sluchátek, že mi málem praskají ušní bubínky. „Nevěděli jsme, co máme připravit,“ řekla máma prostě. „To je v pořádku,“ řekl táta trochu zjihle. „Tolik věcí potřebovat samozřejmě nebude. Jestli dovolíte, trochu to zredukuju.“ „Jasně,“ přikývla máma, přestala nervózně hladit kliku. „Dáš si něco?“ „Vodu, díky.“ Máma odešla a táta se na mě podíval. „Nebudeme se každý den sprchovat a převlékat, ale to ti určitě nemusím vysvětlovat. Potřebuješ hlavně pas, blok a tužku. Občanku nech doma.“ „Jo,“ kývl jsem na souhlas. „To všechno mám tady.“ „Jet se zátěží není žádný med. Čím míň věcí, tím líp.“ „Jasně.“

145x205_3333km_blok.indd 28

29.9.14 14:33

Táta věci probral důkladně, nechal mi vybrat tři, slovy tři trička, jedny, slovy jedny boxerky, plavky, dvoje ponožky a dvě mikiny. Oboje džíny vyřadil a nechal mi jen cyklistické kalhoty, v kterých mě otravuje vycpanej zadek, ale táta prohlásil, že se budu modlit, aby byla vycpávka nejmíň trojnásobná. „Nech si tohle na převlečení,“ ukázal na plátěné tříčtvrťáky. „Bude teplo. Prát budeme v kempu. Indulonu máš?“ „Co?“ „Krém. Potřebuješ hodně mastný krém.“ „Mám tohle,“ podal jsem tátovi malou oranžovou lahvičku s mlékem na opalování, faktor 40. Táta potlačil smích. „To nemyslím. Ale neřeš to, já jí mám dost. Náplasti, koňskou mast a podobný věci mám taky.“ Táta se tvářil potutelně, nechápal jsem proč, ale neptal jsem se. Zdálo se mi lepší dělat, že mě nic nerozhodí. „Jezdíš naostro, nemám pravdu?“ „Co?“ „Jestli víš, že se jezdí naostro.“ S Markem a mámou jsem v životě naostro nejel. Nechápavě jsem se zašklebil. „Na krátké tratě slipy nevadí, ale když jedeš padesát šedesát kilometrů za den, všechno, co máš na sobě, se zapaří.“ „Jasně.“ Když se máma do pokoje vrátila, měl jsem sbalené dva vaky, které táta připevnil na kolo. Máma měla červené oči a podávala tátovi sklenici vody. Vypil ji naráz a s úsměvem ji mámě vrátil. Máma dělala, že nevidí, že mi zůstala postel plná věcí. „V kolik zítra vyrazíte?“ „V osm ráno.“ Máma přikývla. Na pár vteřin se na sebe podívali a já si uvědomil, že jsem po mnoha letech v jednom pokoji s vlastními rodiči, což je pro mě situace dost mimořádná. Máma to cítila určitě taky tak, protože se jí pořád leskly oči a klepala brada, ale ustála to, nakonec jako všechno, co jsem s ní zažil. Před lidmi nebrečí

145x205_3333km_blok.indd 29

29.9.14 14:33

vůbec. Než jsem domyslel, jaké by to asi bylo, kdyby nás táta nikdy neopustil, zhluboka se nadechl, ještě jednou pohlédl na moje červené nablýskané kolo opřené o ústřední topení, žoviálně si zamnul ruce a prohlásil: „Fajn. Dobře se vyspi.“ Pak už rychle vyrazil ke dveřím, máma mu uhnula. Slyšel jsem, jak v chodbě prohodili pár tlumených vět, ale co si řekli, nevím. Sedl jsem k počítači a na fb jsem si – sice s předstihem – napsal: Den D.

145x205_3333km_blok.indd 30

29.9.14 14:33

Den D

když začínaly prázdniny, probudil jsem se v půl šesté ráno. Najednou jsem byl příšerně nervózní. Horší než u zkoušek na průmyslovku. Vlastně musím přiznat, že takhle vynervovaný jsem se dlouho necítil. Vstal jsem a došel jsem si na záchod. V koupelně se objevila máma. Měla pořád červené oči, nateklá víčka a kruhy pod očima. Nejspíš nespala. Mlčky mě k sobě přivinula. Pod županem se doslova klepala. „Mami, neboj, čeho se bojíš?“ „Já se nebojím,“ zamumlala mi do podpaží, protože asi takhle je velká, respektive malá. „Tak proč brečíš?“ Máma v kuchyni napustila vodu do varné konvice a čekala, než se voda uvaří. Máme dobrou konvici. Když se voda vaří, konvice svítí modře. Dobrý trik. Někdy mě napadá, že bych chtěl být designérem. „Je mi to líto.“ „Co?“ „Že prostě nejedeme někam spolu.“ „Vždyť jsme spolu byli někde mockrát.“ „Ale tohle léto se vůbec neuvidíme.“ Když jsem byl malý a jezdil jsem na tábory, byl jsem to já, komu se šíleně stýskalo. Koukám, že se karty s přibývajícím věkem obracejí. „Budu ti psát.“ „Nebudeš mít čas. A netuším, jestli tam, kudy pojedete, jsou vůbec nějaké poštovní schránky.“ „Budu ti přece posílat esemesky.“ „Mobil se ti brzy vybije.“ „Mami, není to taková pustina, jak si myslíš. Courají tam

145x205_3333km_blok.indd 31

29.9.14 14:33

stovky poutníků. Možná tisíce. Podívej se na webovky. Určitě se tam mobil dá nabít.“ „Já vím.“ Mámu čekala práce a v srpnu pak pouhý týden s Markem. I když v poslední době o něm nemluvila. Možná ji taky urazilo, že o tátovi řekl, že je naivní hajzl. Máma byla přece jeho žena a má s ním dítě. Takže tahle urážka patřila částečně i nám. Máma mě najednou chytila za ruku. Nedívala se mi sice do obličeje, ale zadrmolila: „Mirku, já nevím, co ti bude táta vyprávět, ale já jsem pro tebe vždycky chtěla to nejlepší. Věříš mi to?“ „Mami!“ „Nechci být patetická, sakra! Ale tohle je vážná věc. Věříš mi to?“ „Jo.“ Co člověk může říct, když mu na krku visí vlastní matka. Asi tušila, že chci vyzvědět, proč nás táta opustil. „Mirku! Bude se mi po tobě stýskat.“ Máma se dala do breku. Poprvé v životě jsem ji viděl vzlykat jako sousedku, jako holky ze třídy, když jim dlouho nepřicházela esemeska od kluků, po kterých zrovna šílely. Ale máma brečela z jiného důvodu, i proto to bylo jiné. Byl to pláč. Nemůžu říct, že by mi to bylo příjemné, ale určitě jsem necítil zlost. Dokonce jsem mámu pohladil po rozcuchaných vlasech, přitiskl jsem ji k sobě jako malou holku a dal jsem jí pusu na mokrou tvář. „Promiň, Mirku,“ odtáhla se s pokřiveným úsměvem, protože koutky rtů jí stahovala lítost. „Já nechci dělat potíže, já chci, aby sis to užil.“ Máma mě donutila se vysprchovat, umýt si vlasy a pořádně si vyčistit zuby. Poslouchal jsem ji jako beránek. Vypil jsem hrnek čaje, snědl chleba s máslem a se šunkou. Pak jsem si znovu vyčistil zuby, to samozřejmě, abych mámu rozesmál. Povedlo se mi to jenom maličko. Ani jsem ji nezastavil, když vytáhla žehlicí prkno a přežehlila mi tričko, které jsem si vzal na sebe. Potom už jsem se schoval k facebooku a chvíli konverzoval s těmi, kteří

145x205_3333km_blok.indd 32

29.9.14 14:33

se taky probudili zatraceně brzy. Setrvačnost z povinné školní docházky, která začíná nesmyslně časně ráno. Bylo osm hodin, a táta nikde. Stál jsem v kuchyni s přilbou v ruce a nekomentoval to. Dochvilnost nebude tátova silná stránka. V osm deset mi pípnul mobil: „Čekám na rohu ulice.“ Vrazil jsem si mobil do kapsy, nazul si sportovní boty, popadl jsem kolo i s bagáží, vlepil jsem mámě poslední pusu a mazal jsem k výtahu. Máma zůstala ve dveřích, pořád polonahá v županu, rozcuchaná a nemytá. „Mirku!“ „Co je?“ „Nic,“ pousmála se máma. „Tak co je?“ Výtah přijel a já otvíral dveře. „Sluší ti to,“ zamumlala máma, do očí se jí nahrnuly slzy a zatřepala brada.

145x205_3333km_blok.indd 33

29.9.14 14:33

Sklonila hlavu, ustoupila krok do předsíně a zabouchla za sebou dveře. Táta čekal ve sportovním oblečení, držel kolo, na kterém bylo záhadně připevněno několik zavazadel, a usmíval se od ucha k uchu. Uvědomil jsem si, že má dobrou figuru – když na něm visí košile a kalhoty, neřekl bych, že má tak vypracovaný svaly. „Tak jedeme?“ řekl na úvod. „Nerozmyslel sis to?“ Docela by mě zajímalo, co by řekl, kdybych prohlásil, že jo, že se na to vykašleme. Ale přikývl jsem. Nasadil jsem si přilbu. Cítil jsem, že na nás máma kouká z okna, měl jsem touhu se otočit a zamávat jí, ale nevěděl jsem, jestli by to táta nepovažoval za dětinskost. „Tak jo,“ vyšvihl se táta na kolo a rozjel se. Následoval jsem ho. Vyrazil docela rychle. Na tachometru se mi míhaly číslice. Táta projel sídliště, směřoval k cyklistické stezce, kterou mám proježděnou, a proto jsem si prozatím nepřipadal nijak mimořádně. Mířili jsme do Braníka. Na tramvajové refýži jsem viděl stát chlapa s malým klukem v kšiltovce. Prckovi mohly být tři. Kam asi jedou? Určitě ne k Atlantiku jako já. Chlap měl na hlavě uvázaný šátek jako pirát. Jestlipak za rok synka opustí? Holka v bílých kalhotách měla vyšpulený zadek. Jak by řekl Matěj od nás ze třídy: Jen ho nakousnout. U Vltavy se táta zastavil. „Všechno v pořádku?“ „Jo.“ „Znakem téhle poutě je mušle hřebenatka.“ „Já vím.“ „Máš ji?“ Zatvářil jsem se asi polekaně, protože táta okamžitě mrkl a z kapsy dvě lastury vylovil. „Dají se koupit i hadrový a tak všelijak, ale já si myslím, že pokud tuhle cestu bereme vážně, musíme mít i opravdovou mušli.“ „Kdes ji vzal?“ Vrazil jsem si mušli do ledvinky, kterou jsem měl kolem pasu.

145x205_3333km_blok.indd 34

29.9.14 14:33

„No, bohužel jsem ji nevylovil v oceánu, ale koupil,“ zachechtal se táta. „Ani se neptej, kolik stojí. Na to, jakou jí poutníci přikládají vážnost, je směšně levná a narazil jsem na ni v jednom supermarketu. A tady máš svůj průkaz. Cestou budeme sbírat razítka.“ Zahleděl jsem se na pár listů, které mi připomněly omluvný list. Na první stránce bylo první razítko. Docela mě to potěšilo. „Tohle je z kostela svatého Jakuba v Praze. Vyřídil jsem to za tebe, jestli ti to nevadí, aby nás to nezdržovalo. Ale další razítka si obstaráš sám.“ „Díky,“ schoval jsem průkaz do brašny. „Kdybys měl jakýkoli problém, zazvoň,“ pohodil táta bradou k mému zvonku na řídítkách. „Mobil máš? Kdybychom se ztratili, volej.“ „Jo.“ „Uděláme si brzy pauzu. Posadíme se a povíme si několik důležitých podrobností.“ Přikývl jsem. Netušil jsem, jestli se mám víc rozpovídat, ale nepřišlo mi to vhodné. Možná bude naše konverzace stručná až na konec světa, bůhví. Jestli to tátovi vyhovuje, nemám s tím problém. Táta zase nasedl na kolo a vyrazil. Následoval jsem ho a přemýšlel jsem, že jsem tenhle den nazval špatně. Žádný Den D, ale Den PRVÝ.

145x205_3333km_blok.indd 35

29.9.14 14:33

Den Prvý

ebe nad námi bylo zamračené. Poctivě jsem šlapal, i když se za chvíli dalo do deště. Sledoval jsem tátova záda a přemýšlel, jestli zastaví a bude chtít, abych si vzal pláštěnku. Jel dál, já taky. Déšť byl naštěstí deštíček, a brzy jsme mu ujeli. Minuli jsme Malou Chuchli, Radotín, Černošice, Dobřichovice a Řevnice. Jelo se mi pořád dobře, i když jsem si říkal, že bych měl vědět, jak dlouhou cestu pro dnešek táta vyměřil. Co podle táty znamená „brzy si uděláme pauzu“. Nohy se mi mrskaly v pravidelném rytmu. Bylo znát, že mám na kole závaží, to jsem při tréninku podcenil. Možná je lepší délku trasy nevědět, abych nebyl zničený jen při té představě. U Třebáně začalo nekonečné stoupání. Zatnul jsem zuby a šlapal. Nemyslel jsem na nic jiného než na každé otočení kola. Kdyby se mnou jela máma, už tisíckrát by se ohlédla. Táta ne. Dost vyřízený jsem se dostal na kopec. Měl jsem pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout. Vysvitlo slunce, já lapal dechu jako po maratonu, vody v láhvi začalo ubývat a chtělo se mi na záchod. Je možné, že rodiče mají v mozku radar. Táta se zastavil a počkal, až ho dojedu. „Chce se mi čurat, co tobě?“ řekl vesele. „Taky.“ „Fajn.“ Táta se bez okolků otočil pouze do příkopu, zády k projíždějícím autům. Rozhodl jsem se ho následovat. Podobnou úlevu jako teď jsem pocítil naposledy jednou ve školce, když jsem se zapomněl vyčurat před odpoledním spaním a bál

145x205_3333km_blok.indd 36

29.9.14 14:33

jsem se učitelky. Louka přede mnou voněla. Bzučelo tu tisíc potvor. Táta tohle ale neocenil, pohodil hlavou k několika plastovým lahvím. „Rozumíš tomu?“ Nechtěl jsem pořád odpovídat jednoslovně. „Myslíš ty flašky?“ „Jak někdo může hodit plastový láhve do příkopu?“ Pokrčil jsem rameny. Nikdy jsem si tyhle věci neuvědomoval. Táta se vrátil ke kolům. „Nohy dobrý?“ „Klepou se mi kolena.“ „Zvyknou si. Sleduješ tachometr?“ zubil se táta. „Jo.“ „Tak se kolenům nediv. Ujeli jsme víc než třicet kiláků. Se zátěží jsi netrénoval, co?“ Zakroutil jsem hlavou, ale táta to dál nekomentoval. Máma by se mě určitě zeptala, jestli mám ještě dost vody, táta ne. Jel dál, já taky. Když říkal, že se posadíme, budu tomu věřit. Po umrtvující hodině (ale možná to taky bylo deset minut nebo tři dny) jsem uviděl slunečnicové pole a modlil jsem se ke každé ztepilé květině, která se nepochopitelně umí otáčet za sluncem, aby táta zastavil. Stalo se tak v Neumětelích. Táta byl velký kus přede mnou. Dojel jsem ho. „Jak se ti to líbí?“ ukázal rukou směrem na sever. Udýchaně jsem zíral na nízké plechové střechy objektu o stovce metrů čtverečních. „Tohle?“ zaclonil jsem si rukou oči. „To je gigantický kolchoz s prasečákem. Něco tak otřesného je možné snad jenom u nás.“ „Hm…“ Opět jsem nevěděl, co na tátovu námitku dodat. Rostlo ve mně čím dál větší podezření, že táta je nebezpečný ekolog. Že by to byl důvod, proč opustil mámu? Odpad netřídíme.

145x205_3333km_blok.indd 37

29.9.14 14:33

„Všechno v pořádku?“ poklepal mi táta po zádech. „Jedeš výborně.“ Slezl jsem z kola a rozhodl se nehrát si na hrdinu. „Už ale nemůžu.“ „Určitě můžeš,“ zasmál se táta. „Ale nemá cenu se přetěžovat. Dneska už dál nepojedeme.“ „Fakt?“ To mě opravdu rozesmálo. Tátova taktika neměla chybu. Tím, že jsme prakticky bez přestávky ujeli dnešní dávku kilometrů, jsem se dostal do výtečné nálady. Táta si ověřil, že nefňukám a síla v nohách mi bude stačit až na konec světa. Já o tom přesvědčený vůbec nebyl, ale únava mi nedovolila přemýšlet. „Víš, kde jsme?“ zeptal se mě, když jsme našli místo, kde přenocujeme. Táta svázal kola k sobě a ještě ke vzrostlejší bříze. Posadili jsme se do trávy a táta vylovil sáček gumových medvídků. Nabídl mi. Vzal jsem si jich asi osm a všechny jsem si dal do pusy. Po chvíli jsem si tam nacpal dalších deset. „Neumětely?“ „Správně. Neříká ti to něco?“ „Budeš mě celou cestu zkoušet?“ odvážil jsem se situaci zlehčit. Táta se opravdu zasmál. „Jasně. Cos čekal?“ „Nevím, co jsou Neumětely. Nějaká vesnice, ne?“ „Dobrá,“ táta si zul boty a masíroval si chodidla. „Ale určitě dovolíš, abych ti to řekl.“ Nevěděl jsem, jestli si mám taky zout boty, ale protože jsem tu potřebu neměl, jenom jsem se natáhl. „Poslouchám.“ Táta pečlivě uzavřel indulonu, kterou si třel chodidla, a podal mi ji. Nezbylo, než abych si zul boty a zapařená chodidla si natřel. Bez bot ale bylo vážně líp. „Podle pověsti byly Neumětely sídlem vladyky Horymíra.“

145x205_3333km_blok.indd 38

29.9.14 14:33

„Už vím. Horymír skočil z Vyšehradu.“ „Výborně. A se Šemíkem pelášil k Neumětelům. Kůň Šemík je tady někde pochovaný. Víš, proč skočili?“ Pochopil jsem, že ze mě táta chce vydolovat pověst o Horymírovi. Vzpomněl jsem si na Machovou, byla by při tátovi. Rozmýšlel jsem se, jestli mu na tenhle způsob výchovy přistoupím. Měl jsem dvě možnosti. Buď odmítnu doplnit si vzdělání, což mi táta po cestě chce nabídnout, a budeme celou cestu mlčet, anebo se podřídím, doučím se spoustu pitomostí, které v životě nebudu potřebovat, ale táta bude spokojený. Ale neptal se nijak vyzývavě. Vlastně se tvářil, že sám neví. „Horymír byl za něco odsouzený. A projet se na koni bylo jeho poslední přání,“ řekl jsem. Táta s povytaženým obočím spokojeně přikývl. „Podle pověsti byl vladyka Horymír odsouzený knížetem Křesomyslem za zničení dolů v Čechách. V těch dobách, jak pravil Jirásek, lidé zapomínali na pole a na chleba, snažili se zbohatnouti těžením zlata a stříbra.“ Táta po mně koukl, asi mu taky bylo jasné, že nesnáším poučování, obzvlášť ve staročeštině. Změnil hlas a celý výklad proměnil ve frašku: „Ze všech stran hrnuli se lidé do nitra země dobývati rud, každý chtěl kvapně zbohatnouti. A doma nechali všeho. Úhorů nikdo nevzdělával, role hynula, ladem zůstávala, a svízel i metlice bujely tam, kde jindy husté obilí zrálo a zvučelo křepelčím hlasem.“ Táta na chvíli přestal, možná čekal, že ho přeruším. Já byl ale zticha. „Mnozí vladykové a starostové rodů to těžce nesli, bránili tomu a věřili, že v dolech je zhouba polí, že pro drahý kov trhají se čeledi rodů a hyne starý řád a kázeň. Někteří se odebrali až k vojvodovi na Vyšehrad, v jejich čele Horymír, vladyka neumětelský. I žádali Křesomysla, napomínali ho, aby sobě více chleba nežli stříbra vážil, aby ten podzemný lid dal raději rozehnati. Kníže však oslněn leskem vzácného kovu nedbal jejich řečí,

145x205_3333km_blok.indd 39

29.9.14 14:33

a vladykové odešli s nepořízenou, nespokojení, rozmrzelí. Horníci se popudili. Sběhli se při dolech mezi svými boudami. Jako ve vosím popuzeném hnízdě tam bylo, když posel ohlašoval, jak vladykové na Vyšehradě jednali, co radili, zvláště pak Horymír Neumětelský. Bouřili, křičeli, pomstou hrozili, a nejhorší Horymírovi. Krev jeho chtěli, a hned, bez odkladů. Jiní v divokém posměchu křičeli, že když má strach o chléb, ať se ho nají dosyta, ať mu ho nacpou do úst, až se jím udáví. To se jim zalíbilo. Jako divoká smečka za jelenem hnali se k dědině Neumětelům.“ Nemohl jsem uvěřit, že to táta nečte. Měl ale zavřené oči. „Neumětelská dědina byla zničena. Co nezhltil oheň, to horníci odvezli. S bohatou kořistí se vrátili, dobytek vzali, na uloupených vozech s uloupenými koňmi odvezli vše z Horymírových stohů a v divé radosti cestou i doma pokřikovali: ,Když se bál hladu, ať jej má!‘ Ticho a pusto bylo ve vyžehnuté dědině. Spáleniště dlouho dýmajíc doutnalo, a podzimní vítr roznášel jeho čpavý zápach. Minuly dva dni, shromáždil Horymír všechny muže své-

145x205_3333km_blok.indd 40

29.9.14 14:33

ho rodu. Když se stmívalo, všichni dobře ozbrojení, v čele všech Horymír na věrném bílém Šemíku, vrhli se na stavení horníků. Horníci spali, ani o stráže se nestarali. Až pozdě v noci vzbudil je dusivý dým a náhlá oslňující zář, rudě vzplanuvší. Střechy jim hořely nad hlavou.“ Táta se odmlčel, dokud neuslyšel moje: „Jak to dopadlo?“ „Jako obyčejně – nespravedlivě,“ dodal normálním hlasem. „Horymír byl odsouzený k trestu smrti. K soudu došlo v knížecím sídle na Vyšehradě. Křesomysl splnil Horymírovi poslední přání – projet se naposledy na věrném koni Šemíkovi. Jenže Horymír využil lásky koně a poručil mu přeskočit vyšehradské hradby. Skočili do řeky a pádili až sem. Jenže Šemík na následky šíleného běhu zemřel. A Horymír se tu někde potlouká dodnes – ale sám.“ Táta skončil. Slyšel jsem, jak mu příšerně zakručelo v břiše. Věděl jsem o chlebu se salámem, který mi máma propašovala do jednoho z vaků. „To jsem citoval Jiráska, aby bylo jasno,“ řekl táta. „To ses naučil kvůli mně nazpaměť?“ „Jo.“ „Tomu nevěřím.“ „Škoda.“ Tátovi pořád šíleně kručelo v břiše. Natáhl jsem se k brašně a složitě vydoloval svačinu. „Chceš?“ nabídl jsem mu chleba. K mému překvapení přikývl. Vzal ho a neomaleně roztrhl na dvě půlky. Jednu mi podal. „Chleba se salámem jsem jedl naposledy na základce,“ řekl s plnou pusou. „To ti nevěřím.“ „Proč ne?“ „Nevím, je to takový normální jídlo.“ Táta se záhadně usmál. Spolknul jsem půlku chleba jako malinu.Věděl jsem ještě o pěti tatrankách, hromadě drobných, ti-

145x205_3333km_blok.indd 41

29.9.14 14:33

sícikoruně a stoeurovce zašitých v kapsách, ale jestli to takhle s tátou půjde dál, za pár dní umřeme hlady. Musím šetřit. Táta mlčky odpočíval asi hodinu. Zdálo se mi, že usnul. Ležel jsem v trávě, odháněl mravence, hleděl jsem na nebe a nakonec jsem poslal mámě esemesku: „Vše ok.“ Obratem radostně odpověděla smajlíkem. V šest večer se táta probudil, posadil se a zvolal: „Nedáme si pivo?“ Vyskočili jsme a za půl hodiny už jsme seděli v hospodě U Horymíra. Táta si dal buřt s octem a cibulí, já kofolu a nakládaný hermelín. Cesta zpátky ke kolům a k našemu tábořišti byla veselá, až mi bylo kvůli mámě stydno.

145x205_3333km_blok.indd 42

29.9.14 14:33

Den Druhý

áno jsem se probudil totálně rozlámaný. Spaní pod širákem nevyhledávám, ale táta usoudil, že musíme využít, že neprší, a na stavění stanu se proto vykašleme. Leželi jsme na pevném igelitu, v dobrých spacácích lehkých jako pírko a teplých jako dech, jak řekl táta, ale přesto jsem měl pocit, že se už nikdy nezvednu. Byl jsem obalený rosou, hlína pode mnou mě tlačila jako beton. Dneska si musím pod hlavu dát něco měkkého, jinak mi upadne. „Určitě je lepší spát na hlíně než pod ní,“ zavtipkoval táta, když viděl, jak se protahuju a skučím. „Hmm…“ Táta už na malinkatém plynovém vařiči připravoval vodu na čaj. „Dobrý ranko,“ řekl mi. „Dobrý,“ zamumlal jsem. Včera v hospodě jsem poznal, že je táta velmi společenský a příjemný člověk. Bez problémů se seznámil s tamními štamgasty a několikrát je rozesmál. Ale asi je i hodně urputný a svérázný. Vůbec se nezajímal, jestli chci spát na zemi. Šel jsem se vyčurat do lesa, pokropil jsem starý hrnec a hromádku hadrů, a poslal jsem mámě ranní esemesku: „Jsem v pohodě.“ Určitě na ni čekala jako na smilování. Odpověděla: „Opatruj se!“ Asi tušila, že jsem vystavený přírodě všanc a táta mi nehodlá poskytnout víc než minimální ochranu. Bylo jasné, že

145x205_3333km_blok.indd 43

29.9.14 14:33

všechno je na mně. Tedy i to, jestli si dojdu na záchod, umyju se a seženu si pitnou vodu. Táta dal jednoznačně najevo, že mě nepovažuje za dítě, ale za společníka. Cítil jsem se trochu zaskočený, o to víc jsem tušil, proč si táta tuhle cestu vymyslel, a docela mě to podráždilo. Považoval mě za nesamostatného? Měl jsem pocit, že mám tak strašně zpocené tričko, že se musím nutně převléknout. Jenže jsem si uvědomil, že jsem na cestě teprve druhý den. V duchu jsem se uklidnil představou, že si na zpáteční cestu do letadla koupím tričko nové. Nějaká eura, o kterých táta nevěděl, prostě za jídlo neutratím. Usedl jsem k tátovi. Podal mi jablko a hrnek horké vody, v které plavaly lístky ostružin. „Dobrou chuť,“ usmál se. „Dobrou.“ Takovéhle obřady nemám moc rád. Pořád se zdravit, děkovat si a tak pořád dokola je únavné. „Měl bych ti něco říct o Compostele,“ prohodil táta. „Lépe řečeno o cestě do Compostely.“ „Už ve středověku tudy chodili poutníci k hrobu svatého Jakuba,“ vytasil jsem vědomosti získané od Machové. Táta povytáhl obočí. Určitě ho potěšilo, že jsem si aspoň něco zjistil sám. „A proč?“ zeptal se. „Protože se chtěli očistit.“ „Od čeho?“ „Od bláta?“ Táta vtip ocenil, ale nepobavil ho tak jako spolužáky ve vlaku. „Dobrý. Je fakt, že v Atlantiku se rád umyje každý skutečný poutník.“ Pokrčil jsem rameny. „Od hříchu,“ pokračoval táta. „Apoštol Jakub byl jedním z učedníků Ježíše Krista a jako první z nich ho následoval. Taky jako první po něm zemřel mučednickou smrtí. Myslím, že mu usekli hlavu. Je pohřbený v Compostele.“

145x205_3333km_blok.indd 44

29.9.14 14:33

Na to jsem neměl, co říct. Bůh, Ježíš a všichni svatí jsou pro mě záhadou. Táta si naštěstí náboženskou přednášku odpustil. „Není od věci si na čas odepřít všechen přepych, co člověk má,“ řekl jenom, jako by mi s omluvou vysvětloval, proč po jablku už nedostanu nic k snídani. „Konzumní společnost, v které žijeme, nás vede do záhuby.“ Napadlo mě, jestli si táta taky o našem čtyřpokojovém bytě myslí, že je luxusní. Rozhodl jsem se, že si v nejbližším městečku koupím několik housek a nacpu si je do kapes. „Fajn, jedeme!“ Táta vstal, oprášil si zadek a sbalil svůj spacák. Mně pochopitelně nepomohl, ale ohleduplně počkal, než jsem si spacák zmuchlal a nacpal do brašny. Pak jsme už bez řečí nasedli a pokračovali v cestě. Někdy po deseti kilometrech jsem si uvědomil, že jsem si včera večer ani dneska ráno nevyčistil zuby. Když jsme udělali další zastávku u hezkého kostelíka na kopečku ve Strašicích, vykloktal jsem

145x205_3333km_blok.indd 45

29.9.14 14:33

si aspoň pusu vodou z láhve. Musel jsem dát klukům ze třídy za pravdu. Cítil jsem se jako prase. Na oběd jsme zase zašli do hospody. Táta všechno platil, ale všiml jsem si, že hledí na ceny. Objednal si jenom polívku. Dal jsem si hovězí s nudličkami a překonal jsem sám sebe, nekoupil jsem si kolu, ale u výčepu jsem požádal o naplnění plastové lahve vodou. Po velkém boji sám se sebou jsem venku, u vlnitého plechu nějaké fabriky, vytáhl kartáček a pastu a vyčistil si zuby, jako by se nechumelilo. Plot jsem poplival, utřel se do trička a na tátu jsem se radši nedíval. Vrátil jsem se do hospody, abych si vodu znovu doplnil. U výčepu stálo pár chlapů, dívali se na mě zarudlýma očima, a jeden z nich se mě zeptal, jestli si nedám panáka. „Ne, díky.“ „Ani jednoho?“ „Ne.“ „To je cyklista, vole,“ řekl jeden z nich a oba se chraplavě zasmáli. „Sportovec! Jsi cyklista, že jo.“ Přikývl jsem. „A kam jedeš?“ „Do Compostely.“ „Jak je to daleko?“ „Tři tisíce kilometrů.“ „Aha,“ řekli a zmlkli. „Kecáš,“ řekl výčepní a podal mi láhev vody. „Díky,“ ucedil jsem. Rozmlouvat mu, že nekecám, se mi nechtělo. Vrátil jsem se k tátovi. „Končíme ve Spáleném Poříčí,“ řekl mi a zabodl prst do mapy, kterou nosil v ledvince. „Tam se ti bude líbit.“ Neptal jsem se proč. Zvykal jsem si, že je táta stručný, a já budu taky. Ve vedru jsme s dvěma malými přestávkami ujeli víc než dvacet kilometrů. Poslední metry jsem málem vypustil duši. Ve Spáleném Poříčí u rybníka na odbočce Svatojakubské cesty jsme zapadli do altánku. Táta se natáhl do stínu na prkna a hlu-

145x205_3333km_blok.indd 46

29.9.14 14:33

boce oddychoval. Fascinovalo mě, jak umí rychle regenerovat. Zatímco já jsem po hodině odpočinku pořád necítil nohy, táta vyskočil jako rybička. „Jde se koupat!“ Koupání v teplém rybníku Hvížďalka ozářeném západem slunce se podobalo kýčovité atrakci nabízené cestovní kanceláří. Na protějším břehu seděli rybáři. Táta skočil do vody nahý, já zůstal ve slipech a u břehu. Ale pochopil jsem, že pokud si tady nevymáchám tričko, zmařím šanci spláchnout dvoudenní pot. Mokré tričko smrdělo rybinou. Jsem debil. Mával jsem s ním ve vzduchu a zuřil. Zůstal jsem polonahý a doufal jsem, že do rána uschne. V nedaleké hospodě si táta dal svijanské pivo, já kofolu a brambůrky. „Vážně ti chutnají?“ zeptal se táta. „Opravdu? Neodpovídej hned,“ zazubil se. Spolykal jsem slané mastné bramborové lupínky, zapil přeslazenou kofolou a musel jsem uznat, že je mi trochu blbě. „Umíš si představit, co ta kofola s brambůrky udělala ve tvém žaludku?“ zeptal se táta, ale protože mi rukou rozcuchal vlasy a zasmál se, asi svou otázku nemyslel vážně.

145x205_3333km_blok.indd 47

29.9.14 14:33

Den Třetí

pal jsem jenom v mikině a ve slipech a kupodivu mi bylo v noci větší teplo než včera. Došel jsem do místních potravin a podle plánu si koupil deset housek. Ať si táta myslí, co chce. Vycpal jsem si s nimi kapsy a narval je i do brašen na kole. Táta se dopoledne v klidu koupal v rybníku, jako bychom tu měli zůstat po zbytek léta. Já ležel na spacáku a přemýšlel, jestli mě bolí víc nohy, nebo zadek otlačený od sedla. Byl jsem nervózní. Už tři dny jsem se nepřipojil na fb, protože můj chytrý telefon neuměl najít žádnou volně přístupnou wifi. Napadlo mě zavolat mámě, říct jí heslo, a zjistit tak, jaké mi přibyly zprávy. Kdybych nevěděl, že ty od Kláry by asi nerozdýchala, možná bych to udělal. „Co je s tebou?“ přiřítil se táta z vody. „Vykoupej se. Dlouho k tomu nebudeš mít příležitost.“ Ani jsem se nepohnul. Táta naštěstí nenaléhal. Poskakoval po břehu, třepal si vodu z uší a já propadl melancholii. Svrběly mě ruce, jak jsem měl chuť ťukat do mobilu, ale tátovu přednášku o závislosti jsem rozhodně nepotřeboval. Vyrazili jsme. Foukal otravný protivítr. Minuli jsme Zdemyslice, kde jsem kolo odporně obalil bahnem z polní cesty, vzápětí jsem sebou švihnul a posléze zjistil, že jsem prorazil duši. Táta, který se ohlížel jednou za patnáct kilometrů, mi pochopitelně ujel. Poprvé v životě jsem nahlas zařval hodně sprostý slovo. Kupodivu to zabralo. Zařval jsem znovu a ještě jednou. Trochu jsem se uklidnil. S rukama od bláta jsem složitě odstranil roztrhanou pryž a hmoždil se s výměnou. Musel jsem dojít do blízké chatové osady, kde jsem našel pomoc u jednoho zahrádkáře. Zželelo se mu zablácenýho poutníka, pomohl mi, dal mi napít koly a na ces-

145x205_3333km_blok.indd 48

29.9.14 14:33

tu tabulku čokolády. Že jedu do Compostely, mi absolutně nevěřil, ale považoval to za povedený vtip. „Jestli ti to půjde takhle, budeš tam napřesrok,“ zachechtal se dobrácky. Vrátil jsem se na cestu, otrávený jsem vyrazil do kopce směrem, kterým zmizel táta. Čekal na mě v Seči. „Všechno v pohodě?“ „Jo.“ „Defekt?“ „Jo.“ „Vyměněná duše?“ „Jo.“ Táta spokojeně otočil kolo a šlápnul do pedálů. Fascinovalo mě, že se na nic neptá. Cesta brzy vedla zase do kopce. Proklínal jsem stoupání dobrou půlhodinu. S nadobro vyprahlými plícemi, vygumovaným mozkem a rozklepanýma nohama jsem stanul nahoře. Táta už tu seděl. „Ten kopec mi dal zabrat.“ „Mně taky.“ „Po cestě do kopce následuje logicky cesta z kopce.“ „Jen aby.“ Bolel mě zadek jako blázen, jen s vidinou sešupu jsem se rozjel za tátou. Měl pravdu. Jenže po úlevných deseti minutách jsme se drápali do kopce znovu. V městečku Přeštice si táta chtěl za každou cenu prohlídnout obrovský růžový kostel, který se zdaleka tyčil do výšky. „Barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie je prací známého stavitele Kiliána Ignáce Dienzenhofera,“ oznámil mi táta a mně nezbývalo než přikývnout. Nahlíželi jsme přes mříže dovnitř, nikde nikdo, jen nad námi svatý Vojtěch a svatý Prokop, podělaní od holubů. Táta zaklonil hlavu a prohlížel si každý čtvereční decimetr oprýskané omítky. „Nádhera,“ řekl. „Dienzenhoferové byli borci.“

145x205_3333km_blok.indd 49

29.9.14 14:33

„Bylo jich víc?“ zeptám se. „Dva. Táta se synem. Kryštof a Kilián Ignác.“ Táta na mě pohlédl, jako by i nás dva mělo spojovat něco mocného, o čem potomci prohlásí, že to je nádhera. Neuměl jsem si představit vůbec nic. Naskočili jsme na kolo a já si vzápětí užíval další sjezd, až se mi zhoupl žaludek jako na kolotoči. Tátu zaujala i o několik kilometrů dál zřícenina hradu Roupov, kde bohužel začalo pršet. Byli jsme ale tak zpocení, že jsme si ani nenasadili pláštěnku. Na vrcholu Býšově na mě šly mrákoty. Na tátu naštěstí taky. Konečně sjezd do Chudenic a odpočinek. „Žil tu Josef Dobrovský,“ řekl zničehonic táta, když jsme se převlékali na toaletách místního zámku konečně do suchého oblečení. „Víš, kdo to byl?“ Jméno Dobrovský mám spojené s Jungmannem. Chvíli jsem dumal, než jsem správně odpověděl, že jeden z českých obrozenců. „Správně! Teď ještě, abys věděl, co a koho obrozovali.“ „Češtinu?“ Táta ze mě měl opravdu radost. Pozvedlo mu to náladu natolik, že mě pozval na normální večeři do zámecké restaurace. „Klidně si dej hranolky,“ vyzval mě a já to udělal. Najedli jsme se a dlouho mlčeli. Já se konečně připojil na fb a fofrem vyřizoval statusy kámošů. Pochlubil jsem se, že už jsme u hranic, a namíchlo mě, když mi Matěj napsal: Teprve? Klára sesmolila tři uražené zprávy, na které jsem reagoval třemi lechtivými odpověďmi. Táta si dal ještě dvakrát dvě deci červeného, pak mi sebral mobil a ťukl mi do sklenice s pomerančovým džusem: „Kdyby ti bylo o něco víc, objednal bych ti taky víno.“ Byl jsem tak unavený, že jsem se dokázal jenom zakřenit. Tátovi náhle zjihly oči a dodal: „A řekl bych ti, jak jsem tvou mámu nehorázně miloval.“

145x205_3333km_blok.indd 50

29.9.14 14:33

Den Čtvrtý

neska spíme naposledy v Čechách. Musíme si to užít.“ Plácl jsem sebou do mokré trávy. „Máš nějaký nápad?“ zeptal se táta. „Něco, co by ti pozvedlo náladu?“ „Potřeboval bych manikúru,“ řekl jsem a táta se rozchechtal. Vzal moje kolo a prohlížel si ho. Ležel jsem pořád na břiše a nedokázal jsem se zvednout. Zadek mě mučil. Takhle naposledy mě pálil, když jsem se podělal na výletě se školkou a bál jsem se to přiznat. Teď jsem podělaný nebyl, ale bolest to byla stejná. Táta se vrátil a chvíli nade mnou postál. Pak mi na záda upustil něco těžšího, povyskočil jsem. Do trávy spadla indulona. „Už chápeš, na co ji máme?“

„

145x205_3333km_blok.indd 51

30.9.14 9:35

„Ne?“ Táta ke mně přisedl a hlasem, který jsem u něho ještě neslyšel, zahučel: „Mirku. Vím, že jsem tě nikdy nepřebaloval, sakra nechtěj to po mně, když je ti patnáct!“ Konečně se mi rozsvítilo! Zvedl jsem se a odkráčel do lesa. Musím říct, že jsem po dlouhých hodinách konečně pocítil úlevu. Jelo se mi o chlup líp. Navíc kopec do Kdyně byl prudký se samými serpentinami, takže jsem se řítil s nadzvednutým zadkem a myslel jenom na sprchu. Hledali jsme ubytování, které táta vyhledal ještě v Praze na netu. Jenže se nám dostalo vysvětlení, že jsme kolem kempu projeli a musíme se vrátit zpět nejmíň dva kilometry. „Vrátíme se?“ obrátil se na mě táta. Nebylo mi jasné, na co se ptá, protože lilo jako z konve a já se klepal zimou. Spát v příkopu se ale nechtělo ani tátovi. Mlčky a otráveně jsme šlapali kopec zpátky. Já nakonec slezl z kola a do kempu se doslova doplazil. Táta vzal chatku, ale pobaveně zjistil, že nám došly české peníze. „Já mám peníze,“ prozradil jsem, ale táta odmítavě zakroutil hlavou. „Ty si nech pro případ, že by ses ztratil.“ S mladou slečnou to usmlouval a slíbil, že zaplatíme druhý den. „Jak chceš sehnat peníze?“ „Budu žebrat.“ „Kecáš.“ „Kecám. Budu zpívat a lidi mi možná něco dají.“ Zůstal jsem paf. Tohle by měla vědět babička Olga. Dostal jsem žeton na sprchu a labužnicky jsem se v ní cachtal, dokud táta nezabušil na dveře. „Šetři vodou, příteli!“ V posteli v čistém povlečení jsem si připadal jako mimino. Brněly mě nohy, pálil mě zadek, i když jsem se namazal, ale mobil se nabíjel a já si představoval, co napíše Klára – uměla mě vždycky nadzdvihnout. Jak v pozitivním, tak v negativním smys-

145x205_3333km_blok.indd 52

29.9.14 14:33

lu. Máminy esemesky byly pořád stejné. Nejhorší obavy už pominuly, ale věčně mě nabádala, ať neriskuju a hlídám si zdraví. „Chtěl jsem ti říct,“ promluvil táta do tmy, „že máš ještě možnost se vrátit.“ „Kam?“ „Domů.“ „Do Prahy?“ „Jo.“ To mě překvapilo. Táta se o mě možná zajímá víc, než si myslím. „Nechceš?“ zopakoval. „Máme za sebou čtyři dny a čeká nás jich minimálně patnáctkrát tolik. Nechci tě zničit.“ „V pohodě,“ ucedil jsem. „Kdyby cokoli, můžeme sednout na vlak, neboj se mi to říct.“ „Jasně.“ Táta se obrátil na bok čelem ke mně. „Mirku, když se člověk plahočí někam tři tisíce kilometrů, je to proto, aby si v sobě srovnal hodnoty. Chtěl bych ti to umožnit. Není to jenom o překonání únavy a vyzkoušení fyzičky. Mezilidský průser má v přítomnosti dobré vůle vždy řešení... poselství cesty je očista od lidského svinstva a balastu s pokusem jít dál s omezenou zátěží tlaku konzumní tuposti a pokroucenosti.“ Hleděl jsem do tmavého stropu dřevěné chatky. „Máš rodiče?“ Vypadlo to ze mě, až jsem se lekl. Táta hned pochopil. „Mrzí tě, že jsi s tátou ztratil i babičku s dědou?“ „Spíš bych chtěl vědět, co s nimi je.“ „Oba žijou,“ řekl táta bez okolků. „Rozvedli se, když jsem byl úplně malej kluk. Oba pijou. Každý v jiném koutě republiky.“ „Pijou?“ „Chlastají.“ Táta mluvil klidně a já se zatvářil jako spolužačka Markéta, když ji Matěj chytil zezadu za prsa. Ještěže byla tma. Zjištění, že mám babičku a dědu alkoholiky, mi vyrazilo dech. „Nestýkám se s nimi od chvíle, co mě poslali na intr,“ pokračo-

145x205_3333km_blok.indd 53

29.9.14 14:33

val táta. „Neposílali mi moc peněz, neměl jsem často ani na obědy. Spolužačky mi naštěstí nechávaly polovinu porcí. Když jsem se vyučil, tahali ze mě na střídačku peníze.“ Netušil jsem, co se na takový věci říká. Přece nebudu utěšovat vlastního otce. A něco mi říkalo, že lže. „Nemáš je rád?“ „Těžko říct. Dlouho jsem se jim snažil pomoct, ale všechny peníze, co jsem jim kdy dal, propili. Miloval jsem dědu, tedy – tvého pradědu,“ pousmál se táta. „To byl boží člověk. Celé mládí strávil v lágru. V německým koncentráku, aby bylo jasno. Asi proto si vzal první holku, na kterou narazil, a nebyl to dobrý výběr. Kluci, kterým mládí sežrala válka, šli za krásou. Hnusu a zoufalství si užili ažaž. Měli pocuchaný nervy. Každý, kdo prošel takovou hrůzostrašnou zkušeností, trpěl psychózou. Jenže na nějaký psychoanalýzy se po válce nehrálo. Všichni chtěli rychle dohnat, co zameškali. Prababička byla kočka, praděda ji zbožňoval, ale dceru vychovat nedokázali. Moje máma se prostě nepovedla. Utekla z domu někdy v šestnácti a toulala se s bůhvíjakou partou. S tátou otěhotněla, když jí bylo sedmnáct. Abych řekl úplnou pravdu, když jsem jim tehdy napsal, že ses narodil, vůbec je to nezajímalo. Víš, je možný, že člověk dědí nejenom geny, ale i mizerný vzorce chování. Přiznávám, že se dodnes neumím postarat o rodinu. Nebo spíš – chovat se tak, aby lidi chtěli žít se mnou.“ „Aha,“ řekl jsem nakonec. Z tátovy zpovědi jsem si přeložil to, že ze sebe chce cestou do Compostely setřást podobný marast jako poutníci ve středověku. Chtěl jsem, aby mi táta vyprávěl o mámě, ale vyslovit jsem to nedokázal. Bohužel k tomu, aby mi vyprávěl, jak ji miloval, asi potřeboval skleničku, protože po chvíli ticha jenom prohodil: „Jsem rád, že jsi se mnou. Dobrou.“ „Táto?“ „Ano?“ „Ty budeš zítra vážně žebrat?“ Táta se tiše zasmál.

145x205_3333km_blok.indd 54

29.9.14 14:33

Den Pátý

ostav se k tomu pomníčku,“ ukázal táta na kámen, který připomínal návštěvu Boženy Němcové ve Všerubech v roce 1847. Táta mě vyfotil a dodal: „To tady bylo bez neveselých bytovek.“ Popojeli jsme a táta mě znovu požádal o pózování u balvanu s označením Svatojakubské cesty. Stáli jsme na hranicích s Německem. „Všimni si toho demoralizujícího čísla,“ ukázal táta na číslici 2825 km. „Tolik nám zbývá do cíle.“ „Hm,“ protáhl jsem obličej. „To dáme.“ Strašná dálka. Rozhlížel jsem se, ale nikde nikdo. Davy poutníků, o kterých mluví webové stránky všech společností, propagujících tuhle cestu, nikde. „Poutníci se slézají ze všech koutů planety. Nejvíc jich potkáme ve Francii a ve Španělsku.“ Táta mě plácl do zad a vyrazili jsme. Německo. Vyprané, vyžehlené, nalajnované, posekané. Nikde žádný plastový bordel, který tak dráždí tátu. Jelo se skvěle. Značení prvotřídní. Zastavili jsme v první zahraniční obci na mé pouti ke konci světa. Složitě slabikuju: Eschlkam. Tátu dostal záchvat focení. Připomněl mi dědu Vlastu. Já u sochy svatého Jakuba, táta u sochy svatého Jakuba, samotná socha svatého Jakuba. Stoupání ke kostelu. Právě se tu sloužila mše. Překvapilo mě, jak byl kostel narvaný lidmi. Stáli dokonce i v uličkách. Táta naštěstí netoužil po splynutí s Bohem a jeli jsme dál. Pořád jsem sledoval, kdy se konečně vynoří poutníci z fotografií, ale až někde po patnácti kilometrech jsme potkali postavu s holí a šátkem na hlavě. Žena nás srdečně zdravila asi italštinou. V informačním centru ve Furthu jsme sebrali další razítko.

„

145x205_3333km_blok.indd 55

29.9.14 14:33

Táta z nich měl radost jako malý dítě. Cesta byla rovná, všude kolem dokola kukuřice. Ve vsi Arnschwang táta ukázal k dřevěnému plotu u místní kaple: „Hádej, z čeho je?“ Netuším. „Z umrlčích prken.“ Táta sjel z chodníku a zařval. Zadní kolo mu drhlo. Ohnuly se nosníky nosiče. „Můj život je jeden velký průšvih,“ usmál se na mě. Pokračovali jsme opatrně dál, hledali jsme někoho, kdo by nám poradil dílnu, kde kolo opraví. Místní mužík ve farním úřadu kostela svatého Jakuba v Chamu nám srdečně načmáral cosi do mapy. Naštěstí má táta smysl pro orientaci neomylnou. Na kraji města v průmyslové zóně jsme našli otevřenou opravnu. „Co je za problém?“ Němec promluvil česky a můj táta zvolal: „Hosana na výsostech!“ Kolo nám opravili zdarma, poděkovali za návštěvu, popřáli šťastnou cestu.

145x205_3333km_blok.indd 56

29.9.14 14:33

„Proč nechtěli zaplatit?“ divil jsem se. „Protože poutníci do Compostely vzbuzují odjakživa v lidech úctu. A taky je to pro ně dobrá reklama,“ usoudil táta. „Možná jsme je mohli požádat i o nocleh.“ V nohou jsme měli sílu ujet ještě několik kilometrů a zahučeli jsme do pole s kukuřicí před Untertraubenbachem. Na louce proti nám se páslo hejno divokých husí. Vůbec jsme je ale nezajímali. Táta mě přiměl dojít do vsi a podívat se ke kostelu – byl otevřený dokořán. Žádné mříže. Nabrali jsme si vodu z pítka, z kterého stále tekla voda do kamenné vany, v níž plavaly rybičky. Kdybych byl menší, určitě bych je toužil vylovit. „Jsi v Bavorsku, největším státě ze šestnácti, které tvoří Spolkovou republiku Německo,“ řekl mi ještě táta, než jsem na okraji kukuřičného pole, zachumlaný ve spacáku, s mobilem v ruce usnul.

145x205_3333km_blok.indd 57

29.9.14 14:33

Den Šestý – den Devátý

olehla na mě krize. Přesně, jak táta předpovídal. Šlapal jsem jako stroj, ale neměl jsem energii na nic dalšího. Táta si dělal poznámky, fotil a vykládal mi spoustu zajímavostí, z kterých jsem si v hlavě udržel jen to, že německé cyklostezky střídají všechny druhy povrchů, všude je čisto, jako kdyby tu pořád pobíhaly neviditelné uklízečky s košťaty. Konečně jsem pochopil, co myslel táta tím, že se za Čechy někdy stydí. Je pravda, že odhozenou televizi v příkopu by tu člověk hledal marně. U silnice jsem si všiml i pečlivě ořezaných spodních větví stromů, svědomitě naskládaných do škarp. Fascinovaly mě i plné kostely a pokorné pohledy Němců, kteří podle táty v historii lidstva už milionkrát vyvolali válku a v té druhé světové se chovali jako zvěř. „Dlouho jsem nemohl pochopit, co mi řekl děda, než zemřel,“ prohodil táta do tmy, když jsme usínali v jednom uklizeném bavorském lesíku. „Kdybych se znovu narodil, řekl, chtěl bych být Němcem.“ Táta chvíli mlčel a pak dodal: „Neuvěřitelné, když si uvědomíš, že ho Němci rok drželi ve sklepě v Berlíně a pak s ním vymetli koncentráky Buchenwald a Doru. Přežil i pochod smrti.“ Postava mého pradědy mě začala zajímat. Škoda že umřel. Na cestě jsme míjeli Regensburg, táta mě už zdálky upozorňoval na vysoké věže katedrály. „O tomhle městě jste se určitě učili,“ mrkl na mě. Já doloval v unavené mysli, ale nic mě nenapadlo. „Tak dobrá. Možná jste mu říkali Řezno.“ „Aha,“ musel jsem uznat, že zmínka o Řezně a církvi v mé paměti nějaká uvízla. Táta ji pro jistotu vysypal sám.

145x205_3333km_blok.indd 58

29.9.14 14:33

„Od konce devátého století Čechy spadaly pod správu zdejší diecéze.“ Táta pochopil, že takové větě absolutně nerozumím. „Řezno bylo centrum Východofrancké říše. My jako slabší sousedé jsme prostě spadali pod biskupství v Řezně. Až někdy o sto let později bylo zřízeno biskupství v Praze.“ Nechtělo se mi poslouchat výklad o biskupství ani o papežovi. Možná k tomu dospěju někdy v budoucnu. Víra v Boha je pro mě prostě záhada. Ale katedrála svatého Petra byla nádherná. „Gotika?“ blýsknul jsem se. „Opečovávaná!“ táta zvedl prst. Před kostelem blbnuli aktivisti za bůhvíjaká práva zvířat. Váleli se po zemi a umírali. Okolo stojící lidé se usmívali, děti zíraly, my šli dál. Policajt nám ochotně ukázal ubytovnu. Konečně jsem se zase vysprchoval, vypral si tričko a slipy. Zadek se lepšil. Možná se mi do konce cesty zahojí. Táta mě přiměl k procházce večerním městem. Nacpal jsem se dvěma hamburgery k prasknutí. Němky se mi nelíbily, ale živej jazzík na náměstí byl skvělej. Překvapil nás ohňostroj na mostě a další ohnivé kejkle. Těsně před usnutím, když jsem zahučel do teplé čisté postele, jsem si uvědomil, že jsem vůbec nenapsal mámě a na Kláru jsem si za celý den nevzpomněl ani jednou.

145x205_3333km_blok.indd 59

29.9.14 14:33

Den Desátý, den Jedenáctý

ylo by dobrý, kdybyste si s mámou nepsali denně a omezili telefonování,“ navrhl mi táta ráno. Máma mu totiž v noci volala, vyděšená k smrti. „Měla by ti víc věřit, když už nevěří mně.“ Zrudnul jsem. Je pravda, že máminy kontroly mě otravují, ale neuměl jsem si představit, že bych s ní ztratil kontakt na celý dva měsíce. „Nemusím ti vyprávět, že v mém dětství mobily nebyly,“ pousmál se táta. „A rozhodně to bylo lepší. Psali jsme si dopisy.“ Tátovy názory mi někdy pijou krev. Rozhodl jsem se mámě vysvětlit, že když jí zapomenu napsat, nic to neznamená. Na mou nesrozumitelnou esemesku odpověděla: „Budu se snažit. Dávej na sebe pozor!“ Máminy prosby mě fascinují. Jako by existoval člověk, který na sebe pozor nedává. Možná sebevrah. Ale k tomu mám dost daleko. Jeli jsme kolem Dunaje, minuli jsme skálu s jakýmsi obrovským nápisem a dvěma sloupy se sochami lvů. Dost kýčovité. Tátův výklad, proč se to tu octlo, jsem v hlavě neudržel. Táta mě upozornil na Altmuhl, kanál, který spojuje Severní a Černé moře a po kterém si líně plul jeden z tankerů. V pozadí byla vidět okrouhlá stavba s příšerným názvem Befreiungshalle, česky Hala osvobození, prý připomínka osvobození německých zemí od Napoleona. „Nechal ji postavit král Ludvík I. Bavorský,“ řekl táta. „Další z těch, kteří se nechali o moc připravit milenkou.“ „Jak to?“

„

145x205_3333km_blok.indd 60

29.9.14 14:33

„Zapletl se s irskou tanečnicí. Beznadějně se zabouchl. Povýšil ji do hraběcího stavu a dal se jí při politických rozhodnutích ovlivňovat. Vyvolalo to bouři zejména mezi studenty. A víš, jak stárnoucí Ludvík reagoval?“ „Ne.“ „Nechal zavřít univerzitu. Pochopitelně se mu to nevyplatilo, proti němu se postavil celý stát. Ludvík musel abdikovat. Vzdal se trůnu ve prospěch syna Maxmiliána.“ Táta se ke mně otočil a pusa se mu roztáhla. „Chlap, když se doopravdy zamiluje, chová se jako kretén.“ Mlčky jsem šlapal a chtě nechtě přemýšlel, jestli se někdy taky zabouchnu tak, že si nechám mluvit do vlastních rozhodnutí. Pochybuju. Vzpomněl jsem si na Kláru. Co bych udělal, kdyby například nechtěla, abych odjel s tátou na celé léto, a nutila mě zůstat s ní? Docela jistě bych ji poslal do háje. „Teď si to užij,“ nabádal mě táta, „následuje báječný sjezd po silnici přímo ke klášteru Weltenburg. Tam se zastavíme. Benediktinští mniši tam vaří pivo. Hospoda je uprostřed nádvoří.“ Sjezd byl parádní, ale nádvoří barokního kláštera se hemžilo turisty. U řeky vodní eldorádo: rafty, kánoe, přívoz. Táta si vystál frontu na pivo, já obhlížel turisty. Zahlédl jsem pár holek, které měly děsivě opálené nohy. Nedalo mi to, abych se k blondýnám nešel nenápadně podívat blíž. Na nohou měly punčocháče! Zahlédly můj zvědavý pohled a rozchechtaly se. Otráveně jsem se vrátil k tátovi. Chvíli jsme lenošili na břehu, dokud táta neměl pocit, že z něho alkohol dostatečně vyprchal, aspoň tak, že se nesvalí do Dunaje. Byl jsem rád, když jsme zase zamířili na cyklostezku. Cestou jsme oba vyvalili oči na pozůstatky římského opevnění ve vesnici Eining. „Jestlipak víš, kdy a jak se Římané objevili v Evropě?“ Prohlížel jsem si torza mohutných kamenných zdí. Táta jako obvykle opravdu čekal, co ze mě vypadne. „Škoda že výuka ve školách neprobíhá tak, jak si přál Komen-

145x205_3333km_blok.indd 61

29.9.14 14:33

ský. Vsadím se, že kdyby se žáci pokaždé vzali na místo činu, dějepis by je bavil mnohem víc. Určitě si ale pamatuješ, že Řím založili dva bratři, které odložila máma a život jim zachránila vlčice.“ „Romulus a Remus?“ „No vida!“ „A jeden zabil druhého?“ „I to je správně. I když se přiznám, že nevím, kdo koho zamordoval první.“ Římská říše mi nebyla neznámá, jen jsem nedokázal říct nic konkrétního. Táta se dožadoval odpovědi. „Tak proč si myslíš, že Římané stavěli opevnění?“ „Kvůli dobyvatelům?“ „Dobyvatelé byli sami Římané. Expandovali do Evropy už někdy v prvním století. Své legie rozmisťovali podél hranic impéria, které se stále rozšiřovalo. Opevnění stavěli kvůli útokům barbarských kmenů,“ a táta ukázal na skupinku Němců v šortkách, kteří se nad mapou hlasitě bavili, „zejména Germánů.“

145x205_3333km_blok.indd 62

29.9.14 14:33

„Římská říše se rozpadla,“ dodal jsem. „Jo. Ale nepředstavuj si, že to bylo ze dne na den. Trvalo to několik staletí. Lidi v té době si určitě neuvědomovali, že žijí v době zániku impéria. Stejně jako my netušíme, co se o nás budou učit naši potomci.“ „Jako že se rozpadne Evropská unie?“ „Třeba.“ Doufal jsem, že se rozprší a táta pronajme normální pokoj, ale těch pár kapek ho nerozházelo a noc jsme jako obvykle strávili pod širým nebem. Uvelebil jsem se ve spacáku a uvědomil si, že jsem se už nejmíň hodinu nedíval na mobil. Zalovil jsem v kapse. Mobil tam nebyl. „Hledáš tohle?“ zeptal se táta, když jsem rozhrabal téměř všechna zavazadla. „Kde jsi ho našel?“ „Já jsem ho nenašel,“ řekl táta. „Já jsem ti ho před dvěma hodinami sebral. Dokonce jsem čekal, že ho budeš hledat mnohem dřív. Bravo.“

145x205_3333km_blok.indd 63

29.9.14 14:33

Den Dvanáctý – den Šestnáctý

rize! Krize! Krize! Krize na mě udeřila. Rozbolela mě hlava, nohy, o zadku nemluvím, a taky trochu v krku. „Myslím, že to máš z té ledové kokakoly od benzinky. Nechceš začít pít jenom vodu?“ „Nevím…“ „Jak ti máma léčí bolest v krku?“ Pokrčil jsem rameny. Máma už by mě dávno dotáhla k doktorce. Přestal jsem se dívat na cestu kolem, sledoval jsem jenom povrch, po kterém klouzalo moje kolo. Těžce jsem polykal a zmalomyslněl jsem. Vím, že jsme minuli mraky obrovských chmelnic, další klášter v Geisenfeldu – byl prý dokonce založený v roce 1083 a mniši si tu dosud pečou vlastní chleba. Táta ho koupil, ale moje angína ho neocenila. „To dělá ten protivítr,“ mudroval táta. „Máš při jízdě otevřenou, nebo zavřenou pusu?“ Nevím, jestli si táta dělal srandu, nebo ne, ale zmohl jsem se jen na zakroucení hlavou. Táta mi dal pastilky na cucání a slíbil, že noclehy v příštích dnech budeme směrovat pod střechu. Slovo dodržel. Zajistil nocleh v jakémsi obydlí na samotě. Když jsme ho hledali, museli jsme jednu chvíli zpomalit kvůli stádu krav. Na krku se jim houpaly zvonce a vydávaly neuvěřitelný plechový kravál. Večer jsem se klepal ve spacáku pod dekou. Táta mi položil dlaň na čelo a řekl: „Teplotu nemáš. Možná trochu, ale není vysoká. To bude z únavy. Ráno si přispíme, ale nemůžeme moc po-

145x205_3333km_blok.indd 64

29.9.14 14:33

volit, svaly by se rozležely, a bylo by to ještě horší. Možná jsem s tebou měl víc trénovat před odjezdem.“ „Hm,“ zamumlal jsem a v duchu jsem slyšel babičku Olgu: Tvůj otec je nesnesitelný ignorant. Táta mi odněkud přinesl horký čaj a dal mi zapít paralen. „Chceš něco vyprávět?“ Bylo mi blbě, ale nakonec, přece jsem tu, abych se dozvěděl, proč nás táta opustil. Možná je tohle ta pravá chvíle. Přikývl jsem. „Je mi padesát jedna,“ začal táta. Na moment se odmlčel. Škrábalo mě v krku, nemohl jsem mluvit, ale i tak bych na to nic neřekl. „Jsem starší než tvoje máma. Tuhle cestu mám k narozeninám“ Táta se natáhl na záda na protější postel, nechal svítit jenom lampičku. Nedíval se na mě, dokonce si položil hřbet ruky na oči. „Když jsem byl malý, žili jsme s našima ve starém domě, kde se muselo topit. Nepředstavuj si roubenku u lesa. Obludný činžák na malém městě v pohraničí. Velikánský ledový pokoje. Měl jsem sice spoustu místa, ale to jsem ocenil jenom na jaře a v létě. V zimě jsem byl stejně zalezlý jako jezevec v jednom rohu. Hodně jsem si četl.“ Napadlo mě, že se táta rozhodl udělat mi znovu přednášku o literatuře. Štve ho, že nejsem milovník knih jako on. I na tuhle nekonečnou túru si vzal Vonneguta na úkor teplého prádla. „Miloval jsem jednu holku ze třídy a snil jsem, že si ji vezmu za ženu. Jenže se mě štítila. Šíleně jsem se trápil.“ „Štítila?“ Jenom tohle slovo mě zabolelo jako bodná rána nožem. Musel jsem se napít. Na krku jsem si nahmatal boule. Zvětšený mandle mě prosily o antibiotika. „Naši každý večer zmizeli v hospodě. Takovým lidem je úplně jedno, jestli mají vyprané prádlo.“ Táta si trochu odkašlal. „Prostě jsem chodil jako prase. Máma mě seřvala, když jsem ji prosil, ať koupí prací prášek. Proto jsem se přihlásil na učiliště do krajského města, i když mě učitelka češtiny přemlouvala, ať

145x205_3333km_blok.indd 65

29.9.14 14:33

jdu na gympl. Střední vzdělání jsem zkoušel až při zaměstnání. Vyučil jsem se potrubářem. Na intru jsem zažil šílený období, děly se tam v noci věci, který jsem nezažil ani na vojně. Pár kamarádů jsem ale našel. Nezbylo mi totiž než tam zůstávat i přes víkendy. Neměl jsem peníze na cestu domů. Všechno, co jsem si přivydělal, mi rodiče brali. Jednou jsme se s tátou kvůli tomu příšerně pohádali. Bylo mi čerstvých patnáct. K narozeninám jsem tak místo dortu dostal parádně přes držku. Táta mi zlomil nos.“ Poslouchal jsem a přemýšlel, jestli si táta vymýšlí. „V duchu jsem se zapřísáhl, že jestli budu mít syna, budu se o něho perfektně starat.“ Táta si hluboce vzdychl. „Vážně mě mrzí, že jsem to nedokázal.“ Nemohl jsem mluvit, táta možná čekal nějaký rozhřešení, ale já se jenom napil čaje. „Říkal jsem si, že vezmu svého syna v patnácti na cestu kolem světa. Takže je to i tvůj dar, chápeš?“ Pomalu mi docházelo, že se táta rozhodl splnit si své přání. Ale dělá to kvůli mně, nebo sobě? „Člověk dělá chyby,“ pokračoval táta. „Chtěl jsem s tvou mámou žít ten nejlepší život, jaký člověk může mít. Jenže… se to nepovedlo.“ „Proč?“ Vypustil jsem ze sebe to jedno slovo horkotěžko. Znělo to jako ze sudu. „Protože jsem nechtěl zůstat v osmém patře betonového věžáku, v bytě, který sehnala Olga a v kterém rozhodovala o každé poličce a židli. Tvoje máma je úžasná holka. Poznal jsem ji jako dívku s kytarou na zádech a rozpuštěnými vlasy, dokázala chodit bosa po lese. Zbožňoval jsem ji. Jenže sametová revoluce v roce 1989 otevřela nové obzory a hodně lidí se změnilo. Tvoje máma bohužel taky. Můj podnik, do kterého jsem chodil po vyučení, rozpustili. Státní podniky se prostě rušily. Vznikaly soukromé společnosti, na trh najednou přišly výrobky z celého světa. Věc do té doby nevídaná. Najednou tu byly značky, po kterých jsme

145x205_3333km_blok.indd 66

29.9.14 14:33

celé dětství a mládí toužili. Adidasky, Pumy, Niky, televize Sony, přehrávače, magneťáky. České výrobky jim nedokázaly konkurovat. Všude zmatek, myslím, že si to nedokážeš představit. Objevily se i nové finanční společnosti, banky. Máma do jedné nastoupila jako sekretářka generálního ředitele. Když jsem ji poprvé viděl v kostýmku a lodičkách, když šla do práce, šíleně se mi líbila. Jenže se změnila i uvnitř. Přestával jsem ji poznávat. Už to nebyla moje bláznivá Markétka. Od rána do večeře byla v práci, tebe věčně hlídala Olga. Byl jsem uštvaný. Dlouho jsem si nemohl najít práci, neměl jsem odvahu začít podnikat. Olga mi to samozřejmě stále připomínala. Navrhl jsem Markétě, že opustíme Prahu. Sehnal jsem si práci v jednom zemědělském družstvu. Chtěl jsem, aby můj syn každý den vyběhl na zahradu, chytal brouky, brodil se v potoce, uměl sekat dřevo a neštítil se pavouků ani žížal. Chtěl jsem postavit srub.“ Uměl jsem si představit, jak máma, která je každé ráno zavřená hodinu v koupelně, tenhle život odmítla. „Mirku, já jsem si v paneláku nemohl zvyknout. Umřel bych. Jenže máma toužila po kariéře dámy v podpatcích. Štvalo ji, že nejsem v bance na místě manažera. Najednou jí můj učňák byl málo. Ve škole při zaměstnání, kam mě natlačila Olga, jsem se mučil. Vydržel jsem to dva roky. Pak jsem musel odejít. Asi jsem srab, protože jsem tě nedokázal mámě sebrat a vzít s sebou.“ Jedno překvapení za druhým. Netuším, že by máma hrála na kytaru. Bosou v lese si ji neumím představit už vůbec. V duchu jsem tátu chápal, i když mám jiné hodnoty a touhy. Kbelík s mydlinami to určitě není. Chci nosit kvádro a bílou košili. Lidi se rozcházejí jako na běžícím pásu. Ale nehrálo mi, proč táta na tak dlouho zmizel. „Byl jsem zbabělý,“ soukal ze sebe táta. „Nejdřív jsem si říkal, že tebe i mámu vymažu ze svého života a začnu znovu. Odjel jsem na pět let. Jenže jsem zjistil, že to je největší nesmysl, co člověk může udělat. Fakt mě to mrzí.“ Mlčel jsem. Bylo mi blbě. Určitě jsem měl horečku. Táta čekal,

145x205_3333km_blok.indd 67

29.9.14 14:33

že se k tomu nějak vyjádřím, že řeknu, že je to v pohodě, že se nezlobím nebo něco podobného, ale moje mandle se nafoukly, jazyk mi ležel v puse jako horká pálivá brambora – prostě jsem se na nic nezmohl. Táta to pochopil asi jinak, protože se mi ještě jednou do tmy omluvil. Pak mi omotal krk ledovým hadrem, až mnou projel elektrický proud, ten obalil teplým šátkem, který si asi půjčil od místních. „Priessnitzův obklad. Tenhle odporný pocit budeš mít dvě tři minuty, a pak už ti bude jen vedro. Možná to neznáš, ale zabírá to. Vyměním ti ho za tři hodiny.“ Ledová voda mě rozklepala, ale pomalu jsem se zahříval. „Příběh chudého pasáčka Vincence Priessnitze z Jeseníků asi neznáš, co?“ Zakroutil jsem hlavou a zamumlal nesrozumitelné: „Nee.“ Táta si lehl vedle mě na bok. Občas mi položil dlaň na čelo. „Priessnitz se narodil někdy na samém konci osmnáctého století. Jako jedno z dětí chudých rodičů pásl od rána do večera krávy. Jednou, když se řízl do prstu, smýval krev v horském potoku. Ledová voda mu prst zahojila. Pochopil její léčivou moc. Stal se z něho vyhledávaný ,vodní lékař‘, založil vodoléčebný ústav. Pod tím si ale nepředstavuj žádná současná lázeňská sídla. Byl to kamenný nízký domek, v něm stálo několik dřevěných van plných ledové vody. Nemocné omýval houbou namočenou ve vodě, dával jim zábaly. Musel bojovat s nenávistí studovaných lékařů, považovali ho pochopitelně za šarlatána. Nechápali, že ledová voda může léčit. Průběžně ho dávali k soudu. Jenže Priessnitz odpovídal, že léčivý není vodní chlad, ale teplo, které přichází po něm. Měl výborné výsledky, a nemocní se za ním jenom hrnuli. Knížata, hrabata, dokonce slavný ruský spisovatel Gogol.“ Další tátův výklad jsem neslyšel. Usnul jsem. Noc byla šílená, plná prapodivných snů. Honil jsem po louce Kláru, které se na krku houpal velký plechový zvonec. Bim, bam! Ráno jsem se cítil jako po rvačce. Bolest v krku ale záhadně

145x205_3333km_blok.indd 68

29.9.14 14:33

polevila. Táta mě proléval vařícím čajem, do kterého vymačkal celý citron. Podal mi misku s kaší. „To sladké je med.“ Nebránil jsem se. Takhle tedy vypadá život s otcem. Před tím mě máma i babička Olga varovaly. Ovesnou kaši bych normálně odmítl. Ale do krku klouzala bez problémů. Táta mě k doktorovi určitě nepovede. Dokonce mě za chvíli posadí na kolo. Nemýlil jsem se. Táta sbalil věci a s úsměvem se na mě obrátil: „Mám nedaleko přátele, u kterých můžeme pár dní zůstat. Je to patnáct kilometrů, to zvládneš.“

145x205_3333km_blok.indd 69

29.9.14 14:33

Den Sedmnáctý

e je krásný, když víš, že se nekrade?“ zeptal se mě táta, když jsme se vraceli ke kolům u sámošky, která jsme zapomněli zamknout. „U české Normy by ti ho už dávno někdo vyfoukl.“ Ve čtvrtmilionovém švábském velkoměstě Augsburgu jsme ulovili další razítko do credentialu. U tátových přátel, kteří se během dvou dnů objevili jenom jednou, jsem si dosyta nabušil fb fotkami. Jenže jsem neměl čas sledovat, jak přibývají lajky. Jakmile se mi ulevilo, táta okamžitě vyrazil na cestu. Bolest krku záhadně zmizela bez zásahu doktora. Asi to nebyla angína, protože nechápu, že by ji uměl zlikvidovat vlhký zapařený hadr, což je Priessnitzův obklad. Už jsem měl jenom rýmu, zato pořádnou. Dýchal jsem s otevřenou pusou, z nosu mi tekly nudle jako provazy. Zásoba kapesníků od mámy mi došla. „My jako děti smrkaly do trávy,“ řekl mi táta. „Je to snadný.“ Zjevně mi tím navrhl, abych se to co nejdřív naučil. Já neodpověděl, ale protože mi žádné další kapesníky nekoupil, obětoval jsem rýmě jedno vlastní tričko. Vymotali jsme se z centra a vyrazili mezi samé obilí a kukuřici. Ze švábských vesnic ční k nebi osmiboké věže s cibulí anebo kostely s věžemi dlouhými a úzkými jako jehly. Jak řekl táta, katolíci a protestanti tu žijí v klidu vedle sebe na propojených polnostech. Všímal jsem si velkého množství dravců, kteří se vznášeli nad poli. Čápů tu taky bylo mnohem víc než u nás. U Ziemetshausenu jsme potkali na odpočívadle piknikovou rodinku. Obvyklý místní zvyk u narvané silnice moc nechápu. Krajina je to nudná. Povyražení mi způsobil u benzinky v Pfaffenhausenu sporťák porsche, dokonalá placka splývající se silnicí.

„

145x205_3333km_blok.indd 70

29.9.14 14:33

Před kopcem do Unterriedenu mě táta nadopoval několika citrony, vymačkanými do vody, a taky hrstí želatinových bonbonů. „Vydrž. Na kopci tě čeká překvapení.“ Šlapal jsem, polykal nudle a vítr, ale pak jsem je konečně spatřil. Alpy v oparu. Nevtíravé, přesto masážní. „Majestát, že?“ Táta se díval na obrovské pohoří s podivným dojetím. Sledovali jsme letadlo, které šlo na přistání. V záři zapadajícího slunce obrovitý kýč. Pokračovali jsme směrem na Ottobeuren, míjeli samoty se stodolami, rozlehlé louky, jelo se dobře. Zastavili jsme u lesa. Táta rozbil tábor. Marně jsem zadoufal, že budeme spát ve stanu. „Slyšíš to?“ Ze spacáku mi trčelo jen ucho a poslouchal jsem podivný pískot. „To je srna. Přivolává si srnce,“ mumlal táta skoro ze spaní. Já nemohl usnout. Hleděl jsem do hvězdného nebe, poslouchal jsem zvířata. Fascinovalo mě, že jsem jen sedmnáct nocí mimo domov, a mám pocit, jako by to bylo půl roku. Přestali jsme si vyměňovat noční esemesky s mámou. Asi pochopila, že mi táta promluvil do duše, a odevzdala mě osudu. Klára se dožadovala lechtivých zpráv, ale vedle táty, uprostřed lesa, nedaleko se pářících srnců, mě chuť na sex docela přešla.

145x205_3333km_blok.indd 71

29.9.14 14:33

Den Osmnáctý, Den Devatenáctý

robudilo mě slunečné ráno. Díval jsem se střídavě na panoramata v dálce a na srnčí párek, který to v noci určitě nevzdal. „Benediktinský klášter v Ottobeurenu tu stojí už od osmého století a nikdy nepřerušil činnost.“ Táta byl pořád svěží. Každé ráno se pečlivě natřel mastí, z které se mi zvedal žaludek. „Červená koňská, nejlepší co může být, namaž se taky.“ Pomazal jsem si nohy, aby neřekl. Jen jsem doufal, že nedostanu vyrážku. Mně už bylo po výšlapu zase všelijak, nejradši bych si lehl a spal, ale zaháněl jsem to mandarinkami, které táta zakoupil u usměvavé prodavačky. Nechala nám u sebe kola i nabít mobily. „Vrátíme se po prohlídce kláštera,“ poděkoval jí táta. Odcházel jsem s nedůvěrou, ale přáním, aby se tu kradlo, a tátovi se tak zhroutila představa o dokonalých Němcích. Obrovské baroko napálené sluncem bylo z důvodu rekonstrukce zavřené. „Chcete se jít podívat dovnitř?“ Menší starší paní, něco jako zdejší správcová, si všimla naší češtiny. Vypadlo z ní, že je dítě z Opavy, které bylo odsunuto do Německa po válce. Mlhavě jsem si vzpomněl, jak nám Machová vykládala o Sudetech a odsunu Němců z Čech, jen mi nebylo jasné, proč odsunuli Češku. „Ale to byli Němci jenom původem, jinak samozřejmě mluvili česky,“ vysvětlil mi táta. „Byly to rody, které v Čechách žily třeba dvě stě let. Odsun německých starousedlíků je velký sporný

145x205_3333km_blok.indd 72

29.9.14 14:33

moment v české historii. Člověk je tvor pomstychtivý. Po válce, kterou vyvolali Němci, se jim Češi toužili mstít. Slyšel jsi určitě o divokém vyhnání Němců těsně po válce. Všechno, co Němci prováděli za války, jim lidi vraceli. Lynčování, mučení, vraždy. Donutili je opustit místo, kde žili sta let. Benešovy dekrety znáš?“ „Něco jsem slyšel.“ „Takže bys měl vědět, že prezident Beneš pobýval během války v exilu. Češi neměli parlament, a proto Beneš vydal právní dokumenty, kterými honičku na Němce zlegalizoval. Kdo nedokázal prokázat, že je bez viny, musel opustit Československo.“ „Vina se prokáže snadno, nevina ne.“ Paní se usmívala, na to, že jí byla kdysi dávno učiněná křivda, k nám byla moc milá. Všimla si mé příšerné rýmy, nabídla mi svetr a otevřela nám nekonečný prostor kláštera, v jehož hlubinách se musely utopit během století mraky poutníků. Troje varhany, stovky vyřezávaných soch a lavic, zlato. Omračující nabubřelý prostor. „Máte kde přespat?“ zeptala se správcová. Uvítal jsem, že táta prohlásil, že rádi přijmeme střechu nad hlavou. Vrátili jsme se pro kola a mobily, prodavačka mi s mrknutím vtiskla do ruky balíček žvýkaček. Bylo mi to trapné do chvíle, než jsem si uvědomil, že jsem poutník a mám jistá privilegia. Večer se podobal hodině dějepisu. „Aspoň vidíš, jak je názorná výuka potřebná. Některý věci člověk ve škole nepochopí.“ Nic jsem neříkal, i když jsem v duchu ocenil pouze to, že paní z Opavy měla velkou vanu, nenutila mě šetřit teplou vodou a ráno nám upekla mufiny. Táta na poslední chvíli bůhvíproč změnil trasu. Přes Bad Gronenbach, kde nás místní naléhavě nabádal, že voda z kašny je „nicht trinkewasser“, a táta tvrdohlavě tvrdil „gut“, jsme přejeli řeku Iller.

145x205_3333km_blok.indd 73

29.9.14 14:33

„Tohle je mezník mezi Bavorskem a Baden-Württembergem,“ prohlásil táta. Projeli jsme Leutkirch a stále po cykloasfaltce mezi spoustou malých vesniček jsme dorazili k zastřešenému mostu přes říčku Untere Argen. „Jdeš se umýt?“ Táta vybalil miniaturní mýdélko, shodil ze sebe všechno oblečení a vrhl se mezi kulaté šutry. Kolébal se v proudu, smýval ze sebe cestovní prach a labužnicky výskal. Já stál na mostě a poprvé se mi podařilo vysmrkat se bez kapesníku do vody. Počkal jsem, až proud můj smrkanec bezpečně odplavil, pak jsem opatrně slezl k vodě a ruku si opláchl. „Dobrý,“ konstatoval táta moje počínání. Oplácal se suchým tričkem a před očima procházející skupinky vykulených turistek se oblékl. Pobavilo mě, že se jedna zavalitější turistka otočila. Je fakt, že táta se nemá za co stydět. Odtud cesta klesala přes Ratzenried do Wangen im Allgau. Táta si pečlivě dělal poznámky. Vyluštit, proč je krásné výletní městečko plné lidí a praporů, ale nedokázal. „Zřejmě nějaké svátky?“ zakončil a vyhoupl se na kolo. Obdivoval jsem tátovu radost z cesty. Vypadalo to, jako že se na něco nesmírně těší. Občas někomu psal esemesky, nejdřív mě napadlo, že mámě, než jsem usoudil, že je to blbost. Mydlili jsme si to podél říčky Leibach dolů a dolů, bylo to nejmíň tři sta metrů z kopce. Báječný relax po tom všem. Den jsme zakončili u jezera a já se dozvěděl, že jsme přejeli hranice a jsme v Rakousku.

145x205_3333km_blok.indd 74

29.9.14 14:33

Den Dvacátý

ak se cítíš?“ zeptal se táta, když jsme se ráno probudili a hleděli na Bodamské jezero. Jsme na hranicích mezi Rakouskem, Švýcarskem a Německem. „Dobrý, v krku už mě nebolí.“ „Já se neptal na zdraví,“ pousmál se táta. „Jak ti je na duši?“ Pokrčil jsem rameny. „Fajn.“ Občas jsem si vzpomněl na mámu, která změnila taktiku. Nevolala. Psala mi dlouhé esemesky, které zakončovala: „Nemusíš odpovídat hned.“ Jednou za dva dny jsem jí poslal smajlíka. Určitě to pro ni nebylo lehké, ale držela se statečně. Na babičku Olgu jsem nemyslel, spíš jsem si vybavil Vlastu. Čím dál víc jsem si představoval, jaké bych měl dětství, kdyby táta nezdrhnul. Asi mnohem zábavnější a svobodnější. Máma se pořád něčeho bála. S tátou jsme se s ničím nepárali. Neptal se vůbec na nic. Štvalo mě, že se na fb můžu dívat sporadicky, jenom v informačních kancelářích nebo kempech, kterým se táta nejspíš záměrně vyhýbal a v kterých jsme spali jen v případě nouze. Moje fotky nevzbudily tolik nadšení, jak jsem doufal. Klára nepsala. Otrávilo mě to. „Nelituješ, žes se mnou jel?“ „To ne.“ „To jsem rád. Ještě nás čeká pěkná štreka. Držíš se statečně. Je vidět, že máš natrénováno.“ „Jezdím odmalička.“ „Já vím…“ táta si trochu povzdychl, jako by mu bylo dodatečně líto, že moje dětství prošvihl. Spolkl jsem tedy větu, že nás mámin přítel Marek nutil jezdit

„

145x205_3333km_blok.indd 75

29.9.14 14:33

na kole víkend co víkend ještě dávno předtím, než se táta vytasil se svým nápadem. Táta si chvíli prohlížel začernalé prsty. Od začátku jsem si všiml, že ho netrápí umazané ruce od oleje, už několikrát mi opravoval řetěz u kola a nikdy si nenavlékl rukavice jako Marek. „Mirku?“ „No?“ „Vyprávěla ti o mně máma někdy?“ „Moc ne.“ „Chápu.“ Bylo mi táty líto. Seděl jako spráskaný pes, jak by řekla babička. Ta by mu to ale přála. Já ne. V kapse mi zavrněla esemeska, ale vydržel jsem se na ni nepodívat. „Chtěl bych, abys o mně věděl víc věcí.“ „Vím už hodně, ne?“ Táta zalovil v ledvince a podal mi složený list papíru vytržený ze školního sešitu. Musel ho u sebe nosit dost dlouho, byl potrhaný a určitě mockrát rozložený a složený. „Co to je?“ „Přečti si to.“ Zahleděl jsem se na dětské kostrbaté písmo na širokých linkách. Ahoj táto, stýská se mi po tobě. Chodím do první třídy. Přijedeš za mnou? „Co to je?“ „Dopis, který jsem dostal před devíti lety.“ „Kdo to psal?“ „Podívej se na podpis.“ Nemohl jsem uvěřit, že bych ten dopis v šesti letech načmáral já. Táta se smutně usmíval. „Ten dopis jsi v životě neviděl, co.“ „Nepamatuju se.“

145x205_3333km_blok.indd 76

29.9.14 14:33

„Myslím, že ho psala máma. Chtěla mě vyprovokovat, abych za tebou konečně přijel.“ Na druhé straně listu byly nějaké moje mazanice. „Je pravda, že když jsem ten dopis dostal, pochopil jsem, že se chovám jako idiot.“ „Proto jsi za mnou začal jezdit?“ „Jo.“ „Ty bys za mnou vážně nikdy nezajel?“ „Ne.“ Zíral jsem. Máma musela dopis napsat levou rukou, aby se její písmo podobalo mému tehdy šestiletému. Docela jasně jsem si představil, jak jí muselo být hrozně, když dopis hodila do schránky a čekala, co táta udělá. „Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ „Bylo mi trapně. Vlastně je mi z toho nanic doteď.“ „Proč sis ten dopis schoval?“ Táta mhouřil oči do dálky. „Jako memento toho, jaký jsem vůl. Mrzí mě, že jsem tě neviděl tak dlouho. Pět let je pro dítě hrozně dlouhá doba. Fakt promiň.“ Táta se ke mně natáhl, hrábl mi do vlasů a rozcuchal mě. Byl vážně naměkko. Chtěl jsem prohodit, že ho nemusí nic mrzet, protože já na něho zapomněl, což je ve věku dvou let asi normální, a nikdy se mi po něm nestýskalo, ale mlčel jsem. „Nechceš mi vyprávět, co se těch pět let dělo?“ Tátovi selhal hlas. V duchu jsem žasnul. Nechápu, že se dospělí nejsou schopní dohodnout ani v momentě, kdy mají dítě. „Nevím. Nic zvláštního. Možná jsem měl neštovice. Ale to si pamatuju spíš podle fotky, na který jsem pomazaný pudrem.“

145x205_3333km_blok.indd 77

29.9.14 14:33

„A dál?“ „Když jsem poprvé jel na kole, spadl jsem a zlomil si klíční kost.“ Táta měl zavřené oči, ale poslouchal mě. „Máma byla přísná?“ „Máma je přísná.“ „Mrzelo mě, že tě vychovává v paneláku.“ „To už jsi říkal.“ Chtěl jsem se zeptat, kde táta bydlí, ale něco mi v tom bránilo. „Jedem.“ Táta najednou vstal, jako by ho něco píchlo. Fofrem schoval dopis, sbalil věci, počkal na mě, a když už jsem konečně nasedl na kolo, rozjel se, jako by ho náš rozhovor pálil a bude dobré, když ho necháme hodně daleko za sebou. Vyjeli jsme po cyklostezce, která kopírovala pobřeží. Spousta polí a luk s volnými boudami rozházenými po zeleném pažitu. Podél trati jablečné a hruškové sady. Vše učesané, neoplocené. Táta zastavil na mostě přes Rýn. „Uděláme panoramatickou fotku?“ Měl opět výbornou náladu. Zubil se od ucha k uchu. Taky mi bylo dobře. Nevadil mi ani protivítr, který nás mučil až do Švýcarska a kvůli kterému jsem spolykal asi sto much.

145x205_3333km_blok.indd 78

29.9.14 14:33

Den Dvacátý Prvý, Den Dvacátý Druhý

ár dnů, kdy jsem konečně získal pocit, že výprava s tátou je výborný nápad. Konečně jsem ztratil ostych, který jsem k němu dosud měl. Přestal být dospělým známým, ale pomalu se stával skutečným tátou, i když mi to oslovení pořád trochu drhlo. Uvědomil jsem si, že ho za normálních okolností vůbec neoslovuju. „Klidně mi říkej Mirku,“ nabídl mi. „Radši ne,“ zakroutil jsem hlavou. Nechtěl jsem tátovi přiznat, že jméno Mirek se mi nelíbí. Ale uměl jsem mu už říkat věci, které jsem si nechával pro sebe. O některých nevěděla ani máma. Například kvůli komu se věčně dívám na fb. „Jaké má oči?“ zeptal se táta. „Klára? Nevím.“ Táta se pousmál. „Není to dobrý důkaz toho, že svět reálný je lepší než virtuální?“ „Proč?“ „Protože tu holku z facebooku vůbec neznáš.“ „Chodí se mnou do školy.“ „Ale ve škole spolu neprohodíte ani slovo.“ „No a?“ „Vyznat lásku počítači je blbost, i když uznávám, že virtuální realita dovede vzrušit. Ale počkej, až narazíš na holku, kterou ucítíš.“ Vzpomněl jsem si, jak třídou občas koluje nějaký parfém a jsou jím cítit všechny holky.

145x205_3333km_blok.indd 79

29.9.14 14:33

„To je právě ta největší pitomost. Teprve když se laň oddělí od stáda, přitáhne jelena,“ poučil mě táta. V Kostnici v informačním centru jsme si nechali vrazit razítko, opustili jsme tu kola i mobily v nabíječkách a vydali jsme se k místu, kde upálili mistra Jana Husa. Historku o něm jsem si pamatoval jako jedinou bez chyb. „Správně. Kněze, který vystoupil proti vlastní zkažené církvi, jednoduše odsoudili k trestu smrti. A kdy?“ „1415.“ „6. července 1415,“ doplnil táta. „Dodnes je mučednická smrt Jana Husa důkazem, že mnoho církevních hodnostářů nežije podle desatera. V poslední době se navíc provalily neskutečné hříchy církve, určitě jsi slyšel o množství znásilněných chovanců klášterů a podobných zvěrstvech.“ Nechtělo se mi zapojit do debaty. Většina statusů na fb se motá kolem sexu, ale když jde o znásilněné děti, udělá se mi blivno. Zíral jsem na velký balvan se záplavou květin kolem. Absolutně jsem si neuměl představit situaci, která se tu kdysi dávno odehrála. Hus musel být borec, když ani na poslední chvíli neodvolal svoje prohlášení. Podle táty sem chudé babky, zmanipulované církevními hodnostáři, samy nosily otýpky dříví, protože věřily, že je Hus kacíř, a žádný reformátor. Věděl Jan Hus, že se o něm budou učit děti ve škole i za šest set let? Možná. Spali jsme v kempech určených pro svatojakubské poutníky. Společenské místnosti přeplněné lidmi nebyly dvakrát příjemné, uvědomil jsem si, že táta měl pravdu, když velebil noci pod širákem. „Nemůžeme spát jinde?“ „Něco najdeme, taky mi poutníci začínají pít krev,“ usmál se táta. Nohy si zvykly na tempo. Neúpěl jsem už jako na začátku, i když jsem proklínal každý kopec. Jak řekl táta, bolest při stoupání do kopců je kořením horského cyklotrampingu. Červená koňská mast mě zasmradila, ale pomáhala, ne že ne.

145x205_3333km_blok.indd 80

29.9.14 14:33

Bavilo mě projíždět kolem curyšského letiště a pozorovat startující letadla přímo nad obytnými domy. Žít bych v nich ale nechtěl. Při každém přeletu se baráky trochu zatřásly. Originální úkryt na jednu noc jsme objevili pod prstenci obrovských dálnic, které se nám kroutily nad hlavami. Skejťácký park s rampami ze dřeva. Uvnitř byly duté a bylo v nich naprosté sucho. „Nebude ti vadit ten kravál z aut a náklaďáků?“ „To už mi víc vadí ten smrad.“ „Pubertální mládež sem zřejmě nechodí jenom za sportem,“ podotkl táta a pohodil hlavou k hromadě roztřískaných lahví. „Bacha, ať si nepropíchneš duši.“ Duše u kola zůstala celá, ale brzy mi rupla nafukovací karimatka. Táta si ji se mnou vyměnil. V duchu jsem přemýšlel, jestli nás nevystrnadí nějaký feťák, ale nikdo se neobjevil. Jen ráno nás očumovali pejskaři. Tátovi jsou takové věci ukradené. Snažil jsem se chovat podobně. Sbalili jsme se a vyrazili. Nuda na sil-

145x205_3333km_blok.indd 81

29.9.14 14:33

nici byla obrovská. Malinko mě zaujalo město Olen s obrovskou chladicí věží. „Chtělo by to změnu, co,“ navrhl táta u benzinky, kde jsme se marně dožadovali možnosti nabití mobilu. Dvě tlustýny za pultem nám tvrdily, že nám bez šéfa nemůžou dovolit nic. A šéf byl bůhvíkde. Nad vedlejším pohořím Jurou se stáhly černé obrovské mraky. Táta odbočil k vesnici Altreu. Všude, ale naprosto všude byli čápi. „Oni je tu chovají?“ zeptal jsem se jako malý kluk. „Bolševické intenzivní zemědělství umělo zlikvidovat leccos. I čápy,“ ucedil táta. „Takhle to vypadá, když si čápi dělají, co chtějí.“ Hnízda byla všude, dokonce i ve vysokém jeřábu na stavbě, na stromech i na střeše zájezdní hospody. V noci v kempu jsem Kláře napsal: „Jaké máš oči?“ Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a byla jako vždy podrážděná: „Twl, nevidíš fotky?“

145x205_3333km_blok.indd 82

29.9.14 14:33

Den Dvacátý Třetí

a týden bude teprve konec července, a my za sebou máme prvních tisíc kilometrů,“ řekl táta ráno, když jsem se probudil zmrzlý ve spacáku. Byl jsem líný se víc obléknout a v noci jsem se klepal zimou. Protější nejvyšší vrchol Bettlach s výškou 1246 metrů nad mořem byl zahalený táhlými mračny. „Stihneme to do konce léta?“ „Musíme přidat. Když bude nejhůř, popojedeme vlakem. Pánbůh nám to určitě odpustí.“ Makali jsme jako ďasi. Zanechali jsme za sebou uklizené Německo, kýčovité Rakousko a spořádané Švýcarsko a vjeli jsme do Francie. Okamžitě mi byla sympatická. U benzinového stojanu stál stařičký náklaďák známý z francouzských filmů. Postávali u něho dva dělníci, s kterými se táta pozdravil a bezprostředně s nimi poklábosil ve francouzštině. Pochopil jsem, že se baví o naší cestě. Chlapi na mě koukli a uznale mi pokynuli. Na to, jak byla tátova angličtina chabá, francouzsky drnčel překvapivě dobře. U mostku přes potok byla směrovka francouzské poutnické Svatojakubské cesty GR 65 se vzdáleností do Santiaga de Compostela 1768 km. „Značně povzbuzující!“ zvolal táta. „Hned mám chuť přidat. Co ty?“ Dorazili jsme do La Balme po okresce, která vedla tunely pod savojskými skalisky. Nebylo mi dvakrát příjemně, ale i mě představa, že jsme se hodně přiblížili našemu cíli, potěšila a naladila k rychlejšímu tempu. Úplně novou cyklostezkou Via Rhôna jsme svištěli mezi kukuřicí, řekou a strmými kopci a skalami. Málem jsme přejeli chlápka s fukarem na listí, který stezku uklízel.

„

145x205_3333km_blok.indd 83

29.9.14 14:33

„Toho bych ve Francii nečekal,“ lekl se táta. „Francouzi jsou na tom s uklízením zhruba jako my.“ Mastili jsme si to z kopce, sunuli jsme se po silnici ke krásnému římskému městu nad řekou Rhônou, šlapal jsem docela fest a při přehazování mi spadl řetěz. Skvělé. Za mnou kamion. Začernil jsem si ruce kolomazí. Stál jsem u krajnice a zoufale si přál, aby se táta vrátil. Udělal to po dvaceti minutách. Rozplétali jsme překroucená oka řetězu bez valného výsledku. „Musíme sehnat nový,“ usoudil táta. Doplazili jsme se pěšky do Vienne. Bylo půl osmé večer. Po bezvýsledné debatě s dvěma dětmi, které vyhlížely z okna a pokřikovaly na nás „Maman et papa ne sont pas à la maison!“, se objevil jakýsi člověk vlekoucí bednu na kole. Po krátkém rozhovoru nás vzal k sobě domů. „Philippe je učitel,“ řekl mi táta. „Má očividně sociální cítění. Teď jsme zvaní na večeři, ale ráno nám kola pomůže opravit.“ „Proč až ráno?“ „Protože ve Francii trvá večeře tři hodiny,“ zasmál se táta.

145x205_3333km_blok.indd 84

29.9.14 14:33

Den Dvacátý Čtvrtý

o báječné snídani, kterou nám rodina učitele připravila, jsme se přesunuli na parkoviště, kde jsme udělali sborku a rozborku řetězu. Měl pokroucené dva články, které letěly do koše, takže dál jsem jel na zkrácený řetěz. Ještě nás nikdo moc neokukoval, město se probouzelo. Vyjeli jsme na kopec Pipet. Poutní kaple Nôtre Dame, hřbitov, arménský pomník. Hlavně neuvěřitelná vyhlídka na celé město, řeku, zříceninu hradu Château de la Batie a další římské zbyky Les Jardins de Cybèl, Le Temple d’Auguste et de Livie. Přímo pod námi byl římský amfiteátr, který se stále používá. Zíral jsem na úchvatné panoráma. Vše jako na dlani. „Neodmítneš druhou snídani?“ Táta mi podal bagetu se sýrem. Teplota slušně vystoupala. Seděli jsme ve stínu a ládovali se, táta vtipně komentoval procházející skupinu Japonců, kteří si panoráma prohlíželi jen prostřednictvím fotoaparátů, tabletů nebo mobilů, které nesundali z oka. Táta mě vážně rozchechtal. Bylo mi blaze. Poprvé mě zamrzelo, že s námi není máma. Možná bych mohl navrhnout, aby se příští výprava konala s ní. Proč ne. Schválně jsem vytáhl z kapsy mobil a psal jí esemesku. „Komu píšeš?“ „Mámě.“ Táta přestal vtipkovat a zamyšleně hleděl do dáli. Přál jsem si, aby ho napadlo to samé.

145x205_3333km_blok.indd 85

29.9.14 14:33

Japonci začali nesrozumitelně a nekonečně pokřikovat, fotili sami sebe navzájem, rozhodli jsme se jim vyklidit pole. Na cestě jsem několikrát zkontroloval mobil, máma napsala, až když jsme dorazili do Saint Etienne. Hnusný okraj města, plno paneláků, vyhořelá, čmoudící, rozpadající se fabrika. „Dělnická čtvrť,“ prohodil táta a ukázal na chlapa v trenýrkách stojícího na balkoně s cigaretou v puse. „Vyhlíží podporu anebo sociální dávku. Tvrdý chleba kapitalismu.“ Vylovil jsem mobil z ledvinky. „To je dobrá nabídka,“ psala máma. „Díky za ni. Uvidíme. Jsem ráda, že je ti s tátou dobře.“ Obrátil jsem se na tátu. Chtěl jsem mu říct, co máma napsala, ale právě vstal a odkráčel pokropit jakýsi bordel v příkopu.

145x205_3333km_blok.indd 86

29.9.14 14:33

Den Dvacátý Pátý

rojeli jsme sevřeným kaňonem řeky ve větrném peklu. Příšerný protivítr, museli jsme šlapat i z kopce. Dojeli jsme do městečka Chadrac. Táta se mi zdál nervózní. Dlouho hleděl do mapy, pak si s někým psal esemesky frekvencí, kterou jsem u něho viděl poprvé. „Zabloudili jsme?“ „Ne.“ „Tak co řešíš?“ Táta na mě mrknul. „Brzy dorazíme do Puy en Velay. To je značně navštěvovaná turistická aglomerace. Odsud se vydává na cestu nejvíc poutníků. Vůbec první, kdo vyrazil do Compostely, byl biskup z Puy, a učinil to v roce 951.“ „Určitě máš spočítáno, kolik je to let,“ popíchl jsem ho. „V tom spoléhám na tebe.“ Vytáhl jsem mobil a na kalkulačce vypočítal 1063. „Počet poutníků stoupá. V poslední době už je to móda a brzy to bude patřit k bontonu,“ podrbal se táta na hlavě. „Bohužel nejvíc je těch, kteří se vezou v autech a popojdou jen poslední kilometry.“ Je pravda, že skutečné poutníky, plahočící se po silnici nebo po prašné cestě, jsme pořád ještě nepotkávali v žádném výrazném množství. „Myslíš, že cesta do Compostely lidem fakt pomáhá?“ „Minimálně si uvědomí, že jim dva měsíce stačí jedny boty,“ zasmál se táta. „Pak jsme měli vzít mámu.“ Táta neřekl nic. Vstal a zkoumavě hleděl do mapy, jako kdybychom se vážně ztratili.

145x205_3333km_blok.indd 87

29.9.14 14:33

„Kdyby s námi jela máma, možná by si vzpomněla, jak chodila bosa,“ ponoukl jsem ho. Táta si dvěma prsty promnul oči. „V Puy je nádherná katedrála. Musíme jet. Čeká tě tam překvapení.“ „Jaké?“ „Třináctileté.“ „Víno? Mše?“ Táta se trochu křivě zasmál. „K ničemu takovému by mě nenapadlo tě nutit. Boha si musí každý najít sám.“ „Tak jaké překvapení?“ „Kdybych ti ho prozradil, nebylo by to přece překvapení!“ Něco v tátově hlase se mi nezdálo. Ale rychle naházel věci zpátky do brašny a vyrazil. Následoval jsem ho. Táta se o překvapení nezmínil na žádném z mezipřistání. Dumal jsem, co vymyslel. Mámina překvapení byla vesměs spojená s jídlem, hadry

145x205_3333km_blok.indd 88

29.9.14 14:33

nebo lístky na muzikál. Táta musel přijít na něco mnohem lepšího. Když ho připravuje od mých dvou let! Starobylé město Puy je naprosto neuvěřitelné. Byl jsem vykulený, protože jsem nikdy nic takového neviděl. Tyhle stavby pamatovaly středověké krále. „Dobře poslouchej, kolem tebe dupou dějiny,“ pousmál se táta. Všechny starodávné kamenné stavby fungovaly pro normální lidi, žádný skanzen. „Městu žehná gigantická, dvacet tři metrů vysoká socha Panny Marie, stojící na vrcholu bývalé sopky Rocher Corneille,“ ukázal mi táta. „Ale šplhat k ní nebudeme. Platí se tam vstupné.“ „Jak to víš?“ Táta se zatvářil tajemně a mně najednou cosi řeklo, že už tu kdysi musel být. Ale je možné, že si všechno vyčetl v průvodcích, šťoura je na to dost velký. „Kdyby tu byla máma, určitě by chtěla, abys mě tam vyfotil,“ podotkl jsem. „Vážně?“ Táta uhrál rozhovor do ztracena. „Půjdeme se vyspat. Zítra ráno v sedm nás čeká mše. Koná se pro poutníky pravidelně.“ „Takže je to mše, to tvé překvapení!“ Táta pokrčil rameny. Cestou na ubikaci jsem mámě napsal esemesku, z které měla mít radost: „Mami, jsem v nejkrásnějším městě na světě a příště sem pojedeme spolu.“ Její odpověď, přestože s námi neujela ani metr, byla logická: „Mažeš si nohy? A co zadek? Lepší?“

145x205_3333km_blok.indd 89

29.9.14 14:33

Den Dvacátý Šestý

robudil jsem se v šest hodin. Naše kóje č. 13, pro starší a pokročilé cizince, mi dala jenom na půl hodinky dojem, že jsem v tomhle poutnickém místě sám. Brzy se ubytovna rozezvučela jako úl. Snídaně byla báječná. Seděli jsme u dřevěného stolu se spoustou dalších poutníků z celého světa, pojídali jsme francouzský chleba a bagetky s máslíčkem, mazali různými druhy marmeládiček… Všiml jsem si, že táta vůbec není ve své kůži. Snažil se neohlížet, ale vrtěl se, jako by se mu chtělo šíleně na záchod. „Včera jsem psal mámě,“ ozval jsem se, „a odpověděla mi fakt dobře.“ Dal jsem tátovi mobil pod nos, aby si její odpověď přečetl sám. Bleskl po ní okem, ale hned se zase věnoval bagetě. Tušil jsem, že mu něco na mých řečech vadí, ale přišel jsem na to až o hodinu později. V obrovské katedrále se táta postavil do fronty k svatému přijímání. „Mám jít taky?“ vyděsil jsem se. „Pojď. Jsi přece pokřtěný.“ „Ale do kostela nechodíme.“ „To neřeš. To, že nedodržuješ lidská pravidla, Bohu nevadí.“ Táta byl šíleně nervózní. Pořád se ohlížel. Skoro jako kdyby stál Pánbůh přímo vedle nás a poslouchal jeho blekotání. Kolem nás se tlačily davy. „Mirku, nenutím tě. Jak chceš. Tohle je výjimečná chvíle.“ Bleskově jsem se rozhodl. Udělám tátovi radost. Postavil jsem se vedle něho. Posouvali jsme se v nekonečné frontě jako šneci. Konečně jsem na kněze vypláznul jazyk, dostal jsem hostii a kapku vína. Zamumlal jsem „amen“ a připadal si jako šašek. Netušil jsem, jestli ji můžu rozkousat, a tak jsem ji jenom jazykem

145x205_3333km_blok.indd 90

29.9.14 14:33

rozmačkal a složitě spolkl. Posunuli jsme se do vedlejší kostelní lodi, kde nám dal farář rozhřešení na cestu. Každého se zeptal na jméno a zemi původu. I já jsem cosi zablekotal. Konečně jsme se vypotáceli do sakristie, kde proběhlo razítkování credentialů. Dostal jsem růženec a medailonek s Pannou Marií a mušlí. „Docela síla, takhle po ránu,“ řekl jsem tátovi. Byl docela mimo. Přikládal jsem to mocnému bizarnímu zážitku v kostele. „Bonjour!“ ozvalo se za námi. „Mirrrek!“ Otočil jsem se. Vysoká štíhlá kudrnatá žena, která určitě nebyla ryzí běloška, na nás cenila sněhobílé zuby. Vmžiku se k tátovi přimkla jako liána. Měla dlouhé tmavé ruce, kterými ho objala, a přilepila se mu ke rtům. Pokud jsem při polykání hostie vypadal směšně, teď jsem se tvářil jako totální magor. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Žena pustila tátu a přilepila se na mě. Neuvěřitelně smyslně voněla. Měla měkké rty. Vlepila mi hned tři pusy. Táta se rozzářil. Žena ho popadla za ruku, vyrazila z davu pryč, táta za ní vlál jako šála. Následoval jsem je v dokonalém zmatku. Na náměstí jsme se zastavili. Až teď jsem si uvědomil, že k ženě patří vysoká tmavá dívka s neuvěřitelnou hřívou kučeravých vlasů. Měla taky neskutečně štíhlé čokoládové paže. Mohla být o něco mladší než já. Tvářila se, jako by město kolem nás neexistovalo. Okamžitě mi byla blízká. Až na rozkaz své matky mi věnovala pohled hlubokých tmavých očí. „Wow,“ vykřikla žena. „Black and white! Wow! Magnifique! Noire et blanc! C’est génial! Mes enfants adorables!“ „To je Jacqueline,“ představil mi ji táta, „a tohle je to překvapení. Manon.“ Táta mžikal očima z jedné ebenové krasavice na druhou, pak na mě a zase na ně. Neměl jsem slov. „Pojedou s námi, víš? Mluví anglicky, takže se domluvíte, neboj. Manon je kočka, ne?“ To jsem nečekal. Myslel jsem si, že budu mít tátu celého pro

145x205_3333km_blok.indd 91

29.9.14 14:33

sebe. Zatvářil jsem se určitě blbě. Táta byl překvapený. Poprvé jsem ho viděl s vyvalenýma očima. Malinko mi připomněl babičku Olgu. „Říkal jsem si, že bude lepší, když se poznáte při nějaké akci, víš? Než nějaká sáhodlouhá příprava. Jste přece děti.“ Tátův hlas zazněl prosebně. Cítil jsem se rozladěný, a očividně to nechápal. Překvapení, které chystal půl roku předem, mu nevyšlo. Zastyděl jsem se, cítil jsem pohled exotické Manon. Určitě jí nebylo po chuti, kam ji máma vytáhla. Jestlipak jí taky řekla až dnes, že pojede na konec světa se dvěma českými tajtrlíky? Manon se zdvořile natáhla, políbila tátu na obě tváře a chystala se totéž udělat mně. Zrudnul jsem. Francouzský zvyk líbání neznámých lidí na uvítanou jsem znal, ale Manon ho provedla tak noblesně, že jsem si připadal jako malý spratek. Jacqueline se ujala vedení. Nezavřela pusu. Musel jsem se jí líbit, protože mě několikrát pohladila a políbila. Nemohl jsem dělat vůbec nic. Byla rychlá jako ještěrka. Ačkoli se táta snažil začít anglicky, Jacqueline se vždycky vrátila k rodnému jazyku.

145x205_3333km_blok.indd 92

29.9.14 14:33

„Francouzi angličtinu nemají v lásce, to má historické souvislosti, víš? Určitě znáš příběh Johanky z Arku, kterou sami upálili, i když je chtěla zbavit nadvlády Angličanů…“ Táta marně zachraňoval situaci. Konečně jsem pochopil, proč mluví tak dobře francouzsky! Jacqueline ho nehodlala pustit ke slovu. Zato Manon nemluvila vůbec. Pozorovala všechno kolem, ale já, táta a nakonec i vlastní matka jsme jí byli fuk. Bylo mi to sympatické, a rozhodl jsem se ji následovat. Mlčel jsem taky. Aspoň jsem nemusel ovládat hlas, který by se mi klepal vzteky. Já vůl konečně chápu, proč táta tak nelibě nesl zmínky o mámě, když věděl, že mi naservíruje francouzskou přítelkyni! „Tak pojedeme,“ táta byl pořád nervózní. „To se všechno srovná,“ řekl mi omluvně. Dělal jsem, že jsem v naprosté pohodě. Jacqueline mi byla ukradená, ale před Manon jsem nechtěl vypadat jako český jelimánek. Ještě že jsem se ráno vysprchoval, dokonce jsem měl vyprané tričko. Manon se v obličeji nehýbal ani jeden sval. Byla jako proutek. Vyšvihla se na kolo a okamžitě nám ujela. Já pochopil, že pokud se nemám ztrapnit, musím makat. Jacqueline rozhodla, že k soše Panny Marie prostě musíme. Táta se náhle nebránil. Vyšplhali jsme se na vyhlídku. Panoráma středověkého Puy vyráželo dech všem, kteří se kochali nejen městem, ale i sopkami, co před námi jako zelené kužely ležely na dlani. „Kanálu sopky, kterým se dostává na povrch magma, se říká sopouch!“ volal na mě táta rozjařeně. Probíhalo trapné fotografování. Divil jsem se, že to Manon nevadí. Napadlo mě, že mlčení je její způsob obrany před šíleně akční matkou. Jacqueline nás energicky stavěla do skupinek: já a Manon, Manon a táta, já a táta, a Manon, já a Jacqueline a tak dál, dokud fotek nebylo sto. Jacqueline byla nadšená, když jsem sám od sebe Manon objal kolem ramen. Měla je špičatá a ostrá. Jako ramínka na šaty! uslyšel jsem v duchu babičku Olgu. Co by asi řekla tátově tmavé přítelkyni? O rasismu jsem se s babičkou nikdy

145x205_3333km_blok.indd 93

29.9.14 14:33

nebavil, ale něco mi říkalo, že by jí to nebylo po chuti. To, že já rasista nejsem, jsem si uvědomil po několika minutách. Mohl jsem na Manon oči nechat. Podobala se cizokrajným dívkám z obálek Bravíčka, které hltají holky ve škole. Když se táta ani Jacqueline nedívali, obdařil jsem Manon poprvé úsměvem. Opětovala mi ho povytažením levého koutku perfektně vykrojených tmavěrudých úst. Vypadala, jako kdyby měla jasný nános rtěnky, ale protože tuhle barvu vytvořila sama příroda, hluboce jsem to ocenil. Vzpomněl jsem si na Kláru. Už tři dny jsem jí nepsal. Po setkání s Manon to asi neudělám vůbec. „Všechno v pořádku?“ ptal se mě táta zbytečně vesele. Pořád čekal, že mu dám nějaké tajné znamení, jak jsem z cizinek, které mi takhle nečekaně naservíroval, nadšený. Rozhodl jsem se použít taktiku Manon. Mlčky jsem pokrčil rameny. Jestliže byla Jacqueline rychlá sama o sobě, na kole se pohybovala jako blesk. Z kopce se řítila hluboko pod námi, Manon lehce za ní. Pro mě byly tyhle pády do hlubin nepříjemné, brzdil jsem a byl jsem rád, že jedu poslední. „Šílená výška, co?“ zeptal se táta na okraji jedné ostruhovité silnice, kde jsme se na pár vteřin zastavili, abychom se pokochali vyhlídkou. Nechal jsem jeho otázku bez odpovědi. Serpentiny se kroutily, krávy se pod námi vesele pásly, já se potácel doslova vyřízený. U pomníku jakési oběti z roku 1944 jsem měl pocit, že si lehnu na zem vedle a zesnu taky. Manon se založenýma rukama hleděla do dálky. Uvažoval jsem, jak se cítí. Tvářila se jako já. Podle toho, že nemluvila, jsem usoudil, že je taky naštvaná. Dokonale mě ignorovala. „No, Mirku, Jacqueline tě hrozně chválí, nevěřila, že bys to z Prahy ujel,“ mlel táta a Jacqueline vehementně přikyvovala. Chtěl jsem říct, že bych nikdy nejel, kdybych věděl, jaké překvapení mi táta připraví, ale kvůli Manon jsem to neudělal.

145x205_3333km_blok.indd 94

29.9.14 14:33

Den Dvacátý Sedmý – Den Třicátý

tyři dny s Jacqueline a Manon. Louky, kopce, srázy, kostely, zříceniny, bludné balvany, šplhání nahoru a dolů. Netušil jsem, kudy jedeme, chyběl mi výklad a sám jsem se neptal. Zapamatoval jsem si jen ceduli s číslem 1340 m, což je asi nejvyšší bod, kde jsem se svým kolem byl. Táta se docela proměnil. Uvědomil jsem si, že musí Jacqueline zbožňovat. Visel na ní očima, udělal za den tisíc pohybů, kterými jí naznačil, že je jeho vyvolená. Ona mu to bohatě vracela. Nikdy jsem neviděl takhle neuvěřitelně vroucí ženu. Nedělalo jí problém se s tátou líbat při každém zastavení. I mě si k sobě přitahovala každou chvíli, přes mé chabé protesty mi se smíchem strhávala přilbu, cuchala mi zpocené vlasy a tiskla mě k prsům. „Mon petit prince,“ líbala mě bez zábran. Byl jsem dokonale lapený. Neměl jsem šanci být vzteklý, protože jí se prostě nedalo odolat. Táta po mně občas bleskl okem a jeho pohled říkal totéž. Uhýbal jsem před ním očima. Na rozdíl od své mámy byla Manon totálně mlčenlivá. Udivovalo mě, že vůbec neodmlouvá, protože některé nápady Jacqueline byly šílené. Například tátu nutila, aby ji fotil u stáda krav, které se pásly uprostřed pustiny mezi kameny, nízkou travinou a koly slámy. „Bú! Bú!“ bučela na celé kolo Jacqueline, chytila i Manon, nutila ji k tomu samému a řehtala se jako divá. Čekal jsem, že se Manon vyškubne, ale podívala se do objektivu a s úsměvem ucedila: „Bú.“ „Docela jiná mentalita,“ hájil je táta s trochu rozpačitým úsměvem. „Evropani jsou příliš studení. Rodiče Jacqueline pochází z Toga.“

145x205_3333km_blok.indd 95

29.9.14 14:33

Netoužil jsem po vysvětlování. Jacqueline byla milá, dbala, abych měl dost pití i jídla, taky mnohem víc než táta sledovala, jestli se mi jede dobře, do dlouhatánských kopců mě nenutila šlapat, slézala z kola jako první a volala na nás, ať se nesnažíme pokořit přírodu. Dávala mi všemožně najevo, že je ráda, že je se mnou, a já nepochyboval, že to myslí upřímně. Jenže totálně rozbourala moje sblížení s tátou. Byl docela v její moci. Spali jsme v kempech nebo v ubytovnách, ale už nebyl prostor pro večerní povídání. Po večeři a sprchování, na které obě dbaly víc než na údržbu kola, Jacqueline hrábla po tátovi dlouhými tmavými prsty, přitáhla si ho k sobě do pokoje a já ho viděl až ráno. K mému údivu mě nechávali spát v pokoji s Manon, která mě svým záhadným mlčením přiváděla do transu. První noc řekla jenom tiché: „Bonne nuit.“ Bál jsem se hýbat. Spala šíleně tiše, myslím, že se ani jednou nepřetočila na druhý bok. Druhý den, když jsme stáli na odpočívadle a na zem slítla láhev, kterou jsem jí podal, zeptal jsem se, jestli mluví anglicky. Poušklíbla se. Třetí den jsem zkonstatoval, že je jí „thirteen“. Měla podivně něžný přízvuk. Netušil jsem, že ji pobavím nejvíc tím, když ji začnu upozorňovat na mrtvolky různých savců a opeřenců ve škarpách a na krajnicích. Pak už mně sama ukazovala ježky, ptáčky různých barev, velikostí a rozhozených křídel, zajíčky, lasičky a kuny. Největší úlovek jsem měl ale já: pěkně velkého zaobleného jezevce. Ležel si klidně ve směru jízdy na Rignac. Táta, a hlavně Jacqueline se po nás se zalíbením a zjihle ohlíželi, a pokud se mi podařilo na tváři Manon vyloudit úsměv, Ja-

145x205_3333km_blok.indd 96

29.9.14 14:33

cqueline na mě spiklenecky mrkla. Víc než to, že se Manon nebojí prašivin, mě fascinovalo, že ani jednou nezakňourala. Neumím si představit žádnou holku ze třídy, která by bez řečí vlekla kolo dvacet kilometrů do kopce. Je dost možné, že je to krví domorodců západoafrického Toga, která Manon koluje žilami. Byl jsem jí okouzlený a při jednom sjezdu do prudkého údolí, kde jsem byl na konci sil a ona na mě čekala na odpočívadle, zatímco táta a Jacqueline zmizeli v hloubce dalšího středověkého městečka, jsem k ní pocítil nečekanou náklonnost.

145x205_3333km_blok.indd 97

29.9.14 14:33

Den Třicátý Prvý

yli jsme na cestě už celý měsíc. Ujeli jsme skoro dva tisíce kilometrů. Měl jsem nohy jako na pérkách, probouzel jsem se v šest ráno, kochal se spící tichou Manon, přestali mi překážet komáři, pil jsem vodu bez příchutě a nevadilo mi to. Seděli jsme u říčky Aveyron, pod gotickou katedrálou z třináctého století. V ledvince mi začal vrnět mobil. Volala máma. Dorazila s Markem k moři. Měla klidný hlas jako obvykle, po slzách, s kterými mě opouštěla, ani památky. Překvapilo mě, jak rád jsem ji slyšel. „Píšeš hrozně málo,“ vytkla mi hned na začátku. „Nestíhám, jedu,“ pousmál jsem se. „Všechno v pořádku?“ „Jo.“ „Jak se ti jede?“ „Už jsem si zvykl. Třikrát jsem píchnul, ale v pohodě.“ „Nic tě nebolí?“ „Ne.“ „Hodně piješ?“ „Pořád.“ „Máš kšiltovku?“ „Mami! Mám přilbu!“ „Aha… no jo.“ Máma chvilku popisovala hotel, v kterém se nachází, barvu moře a program, který Marek vymyslel. „To je fajn,“ řekl jsem. „Píšeš si deník?“ „Jo. Něco málo.“ „Piš si každý den. Možná bys o té cestě mohl napsat knihu.

145x205_3333km_blok.indd 98

29.9.14 14:33

Který kluk se dneska vypraví na kole na konec světa? Všichni se válejí u počítačů. Určitě máš mimořádné zážitky.“ Nevěděl jsem, jestli mám prozradit, že metr ode mě leží táta a Jacqueline má o něho opřené dlouhé nohy, a já si pár dnů zálibně prohlížím záhadnou Manon. Mámin šestý smysl to vycítil. „Už jste se s nimi potkali?“ Hrklo ve mně. Máma se zeptala bez okolků, ale rozechvění v hlase jsem poznal. „Myslím samozřejmě ty dvě,“ dodala a malinko si odkašlala. „Jestli už jste spolu.“ „Jo…“ zarazilo mě, že o překvapení věděla. „A… žádný problém?“ „Ne.“ „Ani na začátku ne?“ Cítil jsem máminu potřebu potvrdit jí, že mě táta vytočil. Naštěstí byl v tuhle chvíli dost daleko, když pochopil, že mluvím s mámou, vstal a šel fotit vysoké věže od řeky, neslyšel mě. Manon a Jacqueline si hověly vedle mě, ale věřil jsem, že nerozumí ani slovo. „No, na začátku trochu, to je pravda.“ „Nebylo to od táty moc fér, že?“ „Moc ne…“ „Táta si nikdy nebral servítky.“ „Hm.“ Pochopil jsem, proč máma při odjezdu brečela. Táta jí musel říct, kdo na mě na cestě čeká. Nechtěla mi pravděpodobně zkazit náladu, proto mi nic neprozradila. „Ale teď jsme v pohodě…“ „Jsi borec, jsem na tebe pyšná,“ přeskočil mámě hlas, ale hned ho vrátila do správné polohy. „Fajn, musím končit,“ zrychlila. „Jsem ráda, že to tak… dopadlo. Myslela jsem, že ti to bude dělat mnohem větší problém. Je vidět, že jsi v něčem po tátovi,“ píchla do mě, ale s úsměvem. „Ahoj.“

145x205_3333km_blok.indd 99

29.9.14 14:33

„Pa. Myslím na tebe. Opatruj se. A víc mi piš, napiš i babičce a dědovi.“ Přemýšlel jsem, co chtěla slyšet. Babička Olga by určitě jásala, kdybych vykládal, že jsou obě tmavé grácie nesnesitelné nány. Sice jsem byl pořád zaskočený a měl na tátu v duchu pifku, ale Jacqueline a Manon byly opravdu v pohodě. Táta byl neskutečně rád, že se s nimi bavím, samou radostí dělal každé ráno u snídaně kašpárky, díky kterým se Jacqueline svíjela smíchy a Manon se přiměla k blahosklonnému úsměvu. Táta ji pak k sobě po vzoru své přítelkyně taky jemně přitáhl a dal jí pusu na temeno kudrnaté tmavé hřívy. Vzpomněl jsem si, jak mně odmítl dát pusu v sedmi letech. Jacqueline s ním udělala divy. Trochu se přede mnou styděl, když z něho v kempech tahala zpocené triko a vždycky se mu přisála ke krku. Toužil jsem udělat Manon to samé. V duchu jsem si ale připomněl, že je jí třináct a s dětmi se nelíbáme. Tátu začala bolet šlacha na pravé noze, takže občas kulhal anebo se nechával omotávat obinadlem. Nevím, jak moc to hrál, ale výdrž měl slušnou. Dal se ošetřovat, a jeho přítelkyně mu to s radostí poskytovala. Jacqueline mě určitě poslouchala. Jen co jsem strčil mobil do kapsy, opět mi rozcuchala vlasy. Měla dlouhé ostré rudě nalakované nehty, což odporuje všem pravidlům cyklistiky. Jak známo, výjimky potvrzují pravidlo, protože pěstěné nehty jí nebránily v tom, aby z nás jela nejrychleji, a to nejen z kopce. „Máš slečnu?“ zeptala se anglicky. „To byla máma.“ „Ach! Máma? Tvoje maminka?“ „Ano.“ „Maminka musí mít radost, že má takového statečného chlapce!“ „Možná.“ „Určitě! Který chlapec ujede každý den osmdesát kilometrů?“ „Každý den tolik nejedeme.“

100

145x205_3333km_blok.indd 100

29.9.14 14:33

„To nevadí. I tak je to mimořádný výkon.“ „Vy taky jezdíte dobře.“ „Myslíš?“ „Jo.“ „A baví tě ta cesta?“ „Jo.“ „Opravdu? Od Manon se vůbec nic nedozvím. Ty ses s maminkou bavil osm minut.“ Jacqueline se na mě dívala se zalíbením. „Jaká je maminka? Chtěla bych ji poznat!“ Kdyby Jacqueline byla Češka, čul bych za jejím vyptáváním zradu. Ale dívaly se na mě hluboké bezelstné oči afrických domorodců. Je dost možné, že v Togu bylo ještě donedávna mnohoženství. Tam se na nějakou žárlivost určitě nehrálo. „Máma hodně pracuje. Je zaměstnaná v bance.“ „Opravdu? A jaká je? Máš ji rád?“ Představil jsem si mámu, jak v pyžamu slzí u výtahu. Měl bych říct, že je cílevědomá, tvrdohlavá a úspěšná. Moje slovní zásoba v angličtině není bůhvíjaká, takže jsem pokrčil rameny. „Máma je fajn.“ Jacqueline se usmívala. Věděl jsem, že její zájem je opravdový, a dost mě tím potěšila. Vyptávala se mě na školu, na kamarády, na život v České republice. Manon seděla opodál a hleděla na věže katedrály. U Manon člověk nikdy neví, jestli poslouchá, či ne. Táta se vrátil a vyzval nás k cestě. Natáhl ruku, aby zvedl Manon, ale vstala sama. Jacqueline se konečně přestala vyptávat. Prohlásila, že jsem báječný chlapec. „I love you, my baby,“ vtiskla mi něžný polibek na levý spánek. „I’m glad I’m with you. Your mum must be happy.“ Zaregistroval jsem tátův vroucí pohled, a ihned jsem se odvrátil.

145x205_3333km_blok.indd 101

29.9.14 14:33

Den Třicátý Druhý – Den Čtyřicátý

alších osm dnů jsme jeli jako stroje, protože táta zpanikařil. Zřejmě mu došlo, že noční dovádění a ranní pospávání nás notně zdrželo. „Tohle je nejhorší úsek. Žádná zajímavost. Rychle pryč.“ Po absolutní rovině na hlavní silnici N 21 to naštěstí dost ubíhalo. Začalo vedro a poutníků přibylo. Občas jsme museli použít cestu pro pěší, abychom se vyhnuli obřím tirákům na silnici. Plíce dostávaly zabrat. Dělal jsem si soukromou statistiku, kolik slov za den Manon prohodí, a vyšel mi průměr patnáct. Na cestě mě nezaujalo nic do chvíle, než se v mlžném oparu nad silnicí zjevily Pyreneje a na hlavní silnici obrovská cedule LOURDES. „Připrav se na šílenství,“ upozornil mě táta. „Blbnout bude i Jacqueline.“ „Proč?“ „Jako hluboce věřící katolička je přesvědčená, že se tu doopravdy stal zázrak.“ „Jaký zázrak?“ „V roce 1858 se v Lurdech šestnáctkrát nebo osmnáctkrát zjevila jedné čtrnáctileté dívce Panna Maria.“ „To je nesmysl.“ „To v Lurdech nevypouštěj z pusy,“ pousmál se táta. „Ta dívka se jmenovala Bernadetta. Byla příšerně chudá. Jeskyni objevila náhodou, když šla s kamarádkami na klestí. Panenka Maria ji přiměla vyhrabat díru v hlíně u jeskyně, odkud vytryskl léčivý

102

145x205_3333km_blok.indd 102

29.9.14 14:33

pramen. Pro Bernadettu nebylo snadné přesvědčit dospělé, aby jí věřili. Ve chvíli, kdy se vodou z pramene vyléčil jeden slepec, začali sem proudit poutníci z celého světa. Všichni věří v zázrak. Občas se prý dokonce nějaký vážně stane.“ „Jako třeba?“ „Třeba to, že její tělo bylo třikrát exhumováno, a prakticky je bez porušení. Dneska ji můžeš vidět ležet ve skleněné rakvi. Vypadá jako živá.“ „Tomu nevěřím.“ „Nikdo tě nenutí.“ „Můžu ji vidět?“ „Je pohřbená jinde. Tady je jenom její muzeum. Všude bude narváno. Je to tu horší než v supermarketech před Vánocemi. Absolutní byznys s vírou. Budu rád, když do ničeho nebudeš zasahovat, i když ti přijdou některé scénky směšné.“ Nechali jsme kola u informačního centra a šli si užít to komerční lurdství. Všude krámy s nepřeberným množstvím církevních tretek. Obchod na obchodě. Největší soda byl obchoďák se vším katolickým, co našince napadne. Byl úplně narvaný jeptiškami, turisty všech barev pleti a neduhy všeho druhu. Gigantický církevní byznys. Ulice plné vozíčkářů. Na mostě přes řeku tlačenice. Po levé straně se mi otevřel pohled na hrad, přede mnou bylo rozsáhlé obřadiště či jak nazvat kříže všech možných náboženských skupin, zapíchané do země. Kamenný ukřižovaný Kristus, socha Panny Marie a monstrózní chrám Nôtre Dame de Lourdes. „Bazilika Neposkvrněného početí Panny Marie,“ vysvětloval mi táta. „Hlavně se mě neptej, co je to neposkvrněné početí.“ Zatímco táta rej kolem nás sledoval pobaveně, Jacqueline záhadně zmlkla a zvážněla. Už dříve jsem si všiml, že Manon i její matce na krku visí malé zlaté křížky. Teď k nim přibyly medailonky s Panenkou Marií. Jacqueline vybrala i jeden pro mě. Kroutil jsem hlavou, jeden už jsem na cestě přece dostal, ale pohledem mi naznačila, že bych ji hluboce urazil. Nevím, jest-

103

145x205_3333km_blok.indd 103

29.9.14 14:33

li jenom Jacqueline, nebo i Pannu Marii, možná všechny svaté. Protože už mám v útrobách dávno hostii, nechal jsem si pověsit na krk i madonku. Vše jsme prolézali, všude mraky lidí, značně husto, prodávalo se tam opravdu všechno. Ani na vteřinu mi nepřišlo, že by tenhle mumraj měl být duchovním místem. Spodní romano-byzantská bazilika Nôtre Dame du Rosaire vlastní fresky zobrazující životní etapy Panny Marie až po ukřižování syna Ježíše. Nad tím vším je velká mariánská mozaika. Po schodech jsme se dostali na plochu před Horní baziliku, kde jsme přehlídli celé Lurdy až k hradu. V horních kaplích probíhaly mše, několik najednou. Došli jsme k poslední bazilice, která je zasvěcená samotné Bernadettě. Moderní stavba s rozlehlými sály slouží asi především pro vozíčkáře, kterých tam byly mraky. Zástupy vozíků posouvané asistenty ke zpovědím – slouží k tomu hangáry s jednotlivými kójemi. Jako na běžícím pásu. Hnus. Na jeskyni, v které se Bernadettě prý zjevila Panna Maria,

104

145x205_3333km_blok.indd 104

29.9.14 14:33

stála taky nekonečná fronta. Na skále nad jeskyní pozdravy ve všech možných jazycích, češtinu jsem neobjevil. Okukovali jsme čepování zázračné vody vytékající z kohoutků ve skále do plastových kelímků po 1 euru. Za tučný obolus se nedaleko u stánků prodávaly plastové kanystry různých velikostí, které vypadaly jako destilka do chladičů aut, akorát s nápisem Lourdes. Humus! Pokud se tu kdy zjevila Panna Maria, teď toho lituje. „Půjdeme dovnitř?“ zaprosila Jacqueline před skálou. Bylo mi jasné, že by se táta nejradši otočil a zmiznul, ale smyslné oči Jacqueline chtěly něco docela jiného. Táta se s útrpným výrazem, který jsem viděl jenom já, postavil do gigantické řady prosebníků. Jacqueline ho láskyplně objala a vděčně políbila. Polibek byl dlouhý a ještě delší. Uprostřed toho rozeřvaného jarmarku působili oba minimálně podivně. Někteří vozíčkáři po nich zvedli oči a roztáhli pusy do úsměvu. Možná tohle bude jediný zázrak, který si z Lurd odvezou. Totálně zamilovaný chlap ve zpocených cyklistických hadrech a dlouhonohá mulatka s rudými nehty. Pár k popukání. Podívali jsme se s Manon na sebe. Vyprskli jsme smíchy. „Papa, nous allons attendre là-bas, a côté de l’eglise!“ zvolala Manon. „Papa, tu m’entends?“ Nevěděl jsem, co řekla, ale rozhodně jsem rozuměl slovu „papa“. Byl jsem s Manon a její matkou na cestě už čtrnáct dní a do téhle chvíle jsem si nevšiml, že by mého tátu nějak oslovila. Docela mi vyrazilo dech, že mu říká „tati“. Netušil jsem, jak se mě to dotkne. Nedal jsem nic najevo, stejně mi to neumožnila. Otočila se a jako srnka šplhala do kopce.

105

145x205_3333km_blok.indd 105

29.9.14 14:33

„Táta s mámou jsou cvoci, že?“ dorazila mě u kostela. „Jak to myslíš, táta s mámou?“ „No přece naši – líbají se jako puberťáci.“ „Hm,“ dost nemotorně jsem odpověděl něco v tom smyslu, že láska je jenom pro vyvolené. Bez dohledu matky se Manon nečekaně rozpovídala. Anglicky mluvila obstojně, to spíš já jsem plaval, a konečně jsem pochopil výhrůžky všech učitelek angličtiny, které se u nás ve třídě vystřídaly, jak nás bude mrzet, že jsme nešrotili slovíčka. I tak jsem ale během několika hořkých minut poznal, že Manon má plné právo mému tátovi říkat „papa“, protože je jeho biologická dcera.

106

145x205_3333km_blok.indd 106

29.9.14 14:33

Den Čtyřicátý Prvý

áno jsem se probudil za svítání a s mizernou náladou. Takovou jsem snad nikdy neměl anebo si na ni nepamatuju. To, že vedle mě oddychuje nevlastní sestra, jsem nesl hůř, než když mě v osmi letech babička Olga nutila naučit se básničku na pohřeb pradědy a pak mu ji recitovat u rakve. „Co se stalo?“ zaznamenal mou změnu nálady táta už včera. Čekali jsme na ně až do noci u baziliky nebohé Bernadetty. Musela v nebi jistě pykat za to, že poskytla zázračnou vodu nenasytnému lidstvu. Jacqueline jí pro nás měla plný kelímek, a protože jsme se nechtěli napít, polila nás. „Nic.“ „Něco se stalo?“ Táta mluvil tlumeně, ale nemusel, poutníci kolem stále dělali neuvěřitelný kravál v mnoha jazycích. „Nic.“ „Říkal jsem ti, že to tady bude náročný…“ „Ale neřekl jsi mi, že ze mě hodláš udělat idiota!“ štěkl jsem polohlasem a vyrazil za Jacqueline, která byla zase hodně vpředu. Jen ať si na to táta přijde sám! Složitě jsme našli kola a vydali jsme se k řece, kde jsme téměř uprostřed cesty postavili stan. Všude bylo plno. „Mirku, já ti nerozumím,“ snažil se táta o normální tón, aby nevzbudil zvědavost své ženy a dcery. Dcery! Pořád mi to, že Manon je moje sestra, dralo vnitřnosti. Rozhodl jsem se, že přestanu mluvit. Naštěstí si toho nikdo nevšiml. Začalo lít jako z konve, museli jsme si navléknout pláštěnky a za bubnování deště a hluku vody v řece jsme neslyšeli vlastního slova. Jacqueline trvala na tom, že se vrátíme a projdeme si křížovou

107

145x205_3333km_blok.indd 107

29.9.14 14:33

cestu. Manon se opět uzavřela do sebe, já se rozhodl neotevřít pusu do konce světa. Jediný, kdo mohl cestě zpátky k ukřižovanému Ježíši odporovat, byl táta, ale pochopitelně to nedokázal. „Fajn,“ řekl jenom. Babička Olga by měla změnit názor. Táta umí poslouchat jako beránek. Ale jak koho! Prošli jsme znaveně kolem zlatých soch v životní velikosti. Jacqueline vzdychala u každé z nich. Konečně Ježíš vyvlekl kříž na vrchol Golgoty a skonal. Mohli jsme zpátky do města. S orazítkovaným deníkem jsme odstartovali. Všude kolem cesty vodácké kempy. Hluboko v nitru mě svíral žal. Toužil jsem být někým na kánoi, které se míhaly po řece. Po levoboku se zdvihaly Pyreneje. „Vjeli jsme do kraje Aquitaine Pyrénées Atlantiques,“ obrátila se na mě Jacqueline. Odhrnula si oranžovou pláštěnku z čela. „Doufám, že máš dost sil.“ Přikývl jsem, Manon taky. Jacqueline se na nás podívala pátravě, ale nechala nás na pokoji. „Stavět nebudeme,“ oznámil nám táta. „Až projedeme fabriky na periférii. Bydlí tam dost nepřizpůsobivých. Nerad bych, abyste přišli s někým do konfliktu.“ Ušklíbl jsem se. Táta se tvářil nevinně, možná vůbec netušil, co způsobil. Jacqueline vyrazila první, po ní Manon, pak vyzval táta mě, a sám uzavřel naši skupinu. Bezďáků ani těch druhých jsme se nemuseli bát. Vesele nás zdravili a s pokřikováním nás ujišťovali o správnosti našeho počínání dřít se někam na kole, když se dá tak báječně ležet u ohně a odpočívat. „Máme před sebou ještě tisíc kilometrů,“ prohlásil táta, když jsme se v noci všichni čtyři namačkali do jednoho stanu. Lilo a Jacqueline prohlásila, že je příliš unavená. Nikdo nechtěl stavět druhý stan. „Spíme!“ řekla Jacqueline chraplavě.

108

145x205_3333km_blok.indd 108

29.9.14 14:33

Uvítal to i táta, byl první, kdo usnul. Chrápal na celé kolo. Jacqueline ho několikrát hrubě šťouchla. Naštěstí to zabralo a ztichl. Já poslouchal kapky, které bubnovaly do plachty. Bylo mi příšerně. Do zad mi dýchala Manon. Trpěl jsem. Ačkoli jsem celý den nedával nic najevo, teď v noci se ve mně zlost a splín nahromadily. Napadlo mě, že stačilo málo, a nikdo by nezabránil incestu. Vlastně blbost. Manon věděla, kdo jsem. Jsem vůl! Toužil jsem téhle zamilované rodince, kam nepatřím, ujet. V duchu jsem se rozhodl, že když se k tomu naskytne vhodná příležitost, doopravdy to udělám.

109

145x205_3333km_blok.indd 109

29.9.14 14:33

Den Čtyřicátý Druhý – Den Čtyřicátý Osmý

aždé ráno jsem byl v mrákotách. Nejen kvůli tísni, kterou ve mně vyvolalo zjištění, že ledva mě táta opustil, objevil na cestě za svobodou Jacqueline, která ho jako pevná liána zase svázala a navíc mu povila dcerku. Podle vyprávění s nimi táta žil od jejího narození. O tom, že existuju, věděla. „Máma říkala, že je třeba, abychom se poznali,“ řekla Manon. „Chtěla jet do Prahy.“ „A proč jste nikdy nepřijeli?“ „Nevím.“ Lhář! Jeho kecy, že se mu po mně stýskalo! Proto mě nikdy nepozval na návštěvu! Kdyby nebylo emotivní a empatické Jacqueline, vykašlal by se na mě. Dorazila další vlna únavy. Krize horší než na začátku cesty. Projížděli jsme rovinatým krajem bílého vína, táta se mi snažil zavděčit informací, že tu byly založeny vinice už v době římské. Přidal se k nám jakýsi cykloveterán, který v noci nesnesitelně chrápal. Strašidelný smrtelný chropot v neuvěřitelných vrcholech přerušovaly minuty ticha, kdy jsem uvažoval, zda je konečně po něm. Němec byl sice zdvořilý a každé ráno se ujišťoval, že nás snad moc nerušil? „Žádná žena se mnou nevydrží,“ řekl a zasmál se, jako by to byl dobrý vtip. „Říká se tomu apnoe,“ poučil mě táta, aniž bych se na cokoli ptal. „Není to obyčejné chrápání, ale nemoc.“ Oba s Jacqueline pochopili, že se mi něco stalo. Táta se tvářil zničeně, Jacqueline překvapeně. Podle mě vyzpovídali i Manon,

110

145x205_3333km_blok.indd 110

29.9.14 14:33

která na mě pak několikrát vrhla nechápavý pohled a odmlčela se úplně. Nikoho z nich nenapadlo, že jsem neměl o existenci sestry tušení a z tátových náznaků jsem to prostě nepochopil. Sám sobě jsem neuměl vysvětlit, co mi na tom tak vadí. Možná jenom dětská touha mít tátu a s nikým se o něho nedělit. „Tvůj otec je nesnesitelný ignorant!“ Tvrzení babičky Olgy, které jsem v Praze vyslechl mockrát, dostalo konečně opodstatnění. Byl jsem vyřízený z cesty, deště, roztrhané pláštěnky, Manon, z které se vyklubala sestra, byl jsem totálně zklamaný. Jacqueline mě k sobě jednou nečekaně beze slov přivinula. „Mon chéri,“ zašeptala. „La vie des adolecances est dure!“ Dávala mou náladu za vinu pubertě. Směšné! Vděčně jsem uvítal, že se na nic nevyptává. Zlost na okamžik polevila, ale tíživý pocit na srdci zůstal. Věděl jsem, že netuší, že mi táta včas neřekl, že mám sestru, a nechtěl jsem žalovat. Možná kvůli mně bylo rozhodnuto, že si uděláme den klidu. Zastavili jsme v Saint Jean Pied de Port. Prošli jsme Bránou poutníků a zamířili k domu hlavního ubytování, ale bylo pochopitelně plno. Starší paní nadchlo, že cestujeme víceméně bez střechy nad hlavou, že spíme pod širákem a jedeme na kole. Považovala nás určitě za báječnou barevnou rodinku, dokud neorazítkovala naše credentialy. Bůhvíjestli jí došlo, čí jsem. Byla velmi milá, každého z nás pohladila a popřála nám šťastnou cestu. Připomněla mi třídní Machovou. Měl jsem nervy docela nadranc, protože mě to málem rozbrečelo. Slibovala, že nám zablokuje čtyři místa na spaní hned následující den ráno, ale to Jacqueline odmítla. Městečko bylo malebné, poutnický byznys všudypřítomný. Dveře krámků, výlohy a předlohy, vše ověšené myriádami blbostí a nadkýčovitých suvenýrů. Zaplněné průjezdy, podloubí, prostě všude na člověka koukali gypsoví poutníci Jakubové všech možných velikostí včetně poutnických holí vysoustružených ze dřeva s vyřezanými kvítky z různých herbářů. Člověk by zvracel.

111

145x205_3333km_blok.indd 111

29.9.14 14:33

Vyhovovaly mi táhlé, do nebe se tyčící kopce, kdy člověk vypouštěl vlastní duši. Soustředil jsem se jenom na nejbližší metry přede mnou. Na převýšení jsem už byl zvyklý, pocit roztrhaných vnitřností mi teď vyhovoval. Byly momenty, kdy jsem nechápal, co tady dělám, na mokré silnici uprostřed Baskicka, s chalupami roztroušenými kolem, obklopený volně se pasoucími ovcemi a krávami. Chtěl jsem umřít. Pouštěl jsem se z kopce bez držení. Pud sebezáchovy mi vždy zabránil slítnout. Kdesi v údolí jsem zahlédl obrovskou opuštěnou stavbu nějakého kulturně společenského baráku ověnčeného diskotékovými a herními transparenty. Uprostřed zelené rokle řádný hnus. Stejně jako ekologické větrníky v pohoří Perón. Bez elektřiny současný člověk nedokáže existovat, ale zprasit kvůli ní zemi? Mozek mi zahalila mlha. Nemohl jsem si vzpomenout ani na jednoho spolužáka. Jaké máš oči? Twl, nevidíš fotky? Ty vole! Ty vole!

145x205_3333km_blok.indd 112

29.9.14 14:33

Dupal jsem na šlapky. Kolo se řítilo z kopce. Viděl jsem jenom smutný obličej učitelky Machové. „Do Compostely vyráželi středověcí poutníci, aby se očistili.“ Když se nezabiju, pošlu jí z konce světa pohled. Stále jsem kontroloval eura, která mi máma zašila do kapsy. Byly tam. Kalkuloval jsem, kdy se budu moct odtrhnout, aby mi stačily peníze. Spát pod širákem jsem se nebál, ale hlady se mi umřít nechtělo. Čekal jsem, kdy cesta nebude tak klikatá a bude směřovat rovnou za nosem. Značení svatojakubskými mušlemi bylo sice dobré, ale bez mapy bych si na cestu ještě netroufl. Přestal jsem posílat fotky na fb. Na mobil jsem se podíval jen ve chvíli, kdy přišla zpráva. Psala mi jen máma. „Myslím na tebe. Kolik vám zbývá kilometrů?“ Na odpočívadle jsem vyťukal odpověď: „Asi 800 km.“ „Do konce léta je třináct dní. Jsem zvědavá, jestli to stihnete. Drž se!“ Němec se někde na kraji Španělského království, kam jsme vysíleni dorazili, uctivě vzdálil. Možná pochopil, že se v naší skupině děje něco nezdravého. Marně se snažil Manon i mě rozpovídat. „Bůh mu buď milostiv,“ vyprovodila ho dlouhým máváním Jacqueline. Obrátila se na tátu: „Lidé jako on museli spáchat nějaký velký hřích. Miláčku, kdyby tě postihla apnoe, musela bych tě bohužel vlastními prsty zardousit.“ „Projeli jsme vesnicí, do které jezdil Hemingway,“ řekl mi táta vpodvečer. Zdrtil jsem ho pohledem, takže přednášku o spisovateli, který, jako mnoho jiných géniů, spáchal sebevraždu, si odpustil.

113

145x205_3333km_blok.indd 113

29.9.14 14:33

Den Čtyřicátý Devátý

elosvětová pomatenost ochránců zvířat dostihne jakoukoli tradici,“ prohodil táta kousek od Plaza de Toros, kde se odehrály před měsícem poslední býčí zápasy. Kolemjdoucí na něho soucitně pohlíželi, když se sám fotil u bronzového býka. Gotická katedrála Santa Maria byla plná zlata. Alabastrové sarkofágy navarrských králů byly nepřehlédnutelné. Z té bělostné nádhery a pohledu vzhůru do klenby se mi zatočila hlava. Venku začalo vedro. Byl jsem podrážděný. Ale nejenom já. Zlobit začala i Manon. Měla docela jinou taktiku než holky, co znám. Bez jediného slova odmítla nasednout na kolo. „Co se děje?“ Táta se svým kašpárkováním neměl šanci. Manon ho ignorovala. Jacqueline tlumeným hlasem hučela do dcery patnáct minut. Nerozuměl jsem, ale cítil jsem napětí, které se dalo krájet. Jak táta, tak jeho současná žena přestali považovat cestu do Compostely s námi dvěma za výborný nápad. „Uděláme si pauzu,“ oznámil mi táta. Usedl jsem na zem na jakýsi barevný poklop kousek od obrubníku chodníku. Po chvíli mě jakási žena s igelitkou s úsměvem zvedla. Seděl jsem totiž na poklopu podzemního kontejneru na tříděný odpad. Manon s tátou zaplula do cukrárny. Jacqueline zůstala sedět na lavičce kousek ode mě. Cítil jsem, že se drží ze všech sil, aby neudělala parádní skandál. „Mirku?“ Obrátil jsem se na ni. Dívala se přísně. Mluvila anglicky ostře a jasně. „Co jste si s Manon udělali?“

„

114

145x205_3333km_blok.indd 114

29.9.14 14:33

„Nic.“ „Nelži!“ Jacqueline došla ke mně. Ruce měla založené na prsou. „Řekni mi přesně, co se stalo.“ Nechtěl jsem se hádat. Jenže Jacqueline ano. Vzala mě za rameno a dala mi najevo, že mám vstát. „Řekla ti něco, co se ti nelíbilo, že?“ Uhýbal jsem pohledem, jak jsem mohl. „Řekni mi, co to bylo!“ Nemělo cenu neodpovídat. Byl jsem v sevření jako v kleštích. „Řekla mi, že je… že je moje sestra.“ Jacqueline svraštila nechápavě obočí. „No a?“ „Nevěděl jsem, že mám sestru.“ Jacqueline byla překvapená víc než já. „Jak to? Jak to, že jsi nevěděl, že máš sestru?“ „Nevím. Nikdo mi to neřekl.“ „Tomu nerozumím.“ Rozčarování v přímém přenosu. „Táta mi neřekl, že mě na cestě čekáte. Nevěděl jsem o vás. A nepochopil jsem, že Manon je moje sestra.“ Bylo to venku. Byl jsem žalobníček prvního stupně, ale ulevilo se mi. Jacqueline se nadechla, v tmavých očích se jí zablýsklo. Pravděpodobně mě pochopila. „Ty jsi celou dobu, celých třináct let nevěděl, že máš sestru?“ Zavrtěl jsem hlavou. Znělo to takhle nahlas vskutku šíleně. Jacqueline měla v očích prapodivný lesk. „A vadí ti, že ji máš?“ „Ne… to ne. Jen jsem… na to nebyl připravený.“ Úžas nejspíš vystřídal vztek. Pohladila mě po tváři. „A teď, když ji máš – co cítíš?“ „Tak…“ „Neboj se mi to říct.“

115

145x205_3333km_blok.indd 115

29.9.14 14:33

„Já se nebojím. Neumím to vyjádřit.“ „Kdyby Manon zmizela, bylo by ti to líto?“ Cítil jsem, že se ptá smrtelně vážně. „Bylo by ti to líto?“ „Bylo.“ Děsný výslech. Byl jsem vyčerpaný. Jacqueline se klepala vzteky. Beze slova mě nechala stát, otočila se, vyrazila za tátou do cukrárny a vytáhla ho ven. Přemýšlel jsem, jestli tohle je pravá chvíle zmizet. Možná ano, ale neměl jsem u sebe žádnou mapu, všechny vězely v tátově brašně na kole. Cesta byla sice značená svatojakubskými mušlemi, ale nebyl jsem nejlepší pozorovatel, málokdy jsem si jí všiml první. Vydat se teď sám na cestu by byl šílený risk, chtěl jsem to uskutečnit až v posledních dvou stech kilometrech. V hloubi duše jsem i věděl, že lžu sám sobě. Opustit skupinu a jet na vlastní pěst bych se asi neodvážil. Táta se snažil situaci vysvětlit už proto, že hráli divadlo neznámému obecenstvu. Lidé se zastavovali a poslouchali. Španělé francouzsky asi rozumí dobře, protože dost lidí poslouchalo se zaujetím. Manželské hádky jsou zábavné asi ve všech koutech světa. Ale ta, kde otec přizná dítě až po třinácti letech, musela být pikantní. Táta se v téhle reality show cítil mizerně, tlumil hlas a snažil se co nejrychleji vypadnout. Jacqueline obecenstvo nerušilo. Naopak chtěla vyřešit vše hned na místě. Hádka, která mezi nimi proběhla, měla intenzitu elektrického výboje. Stál jsem pořád u poklopu na tříděný odpad, držel kolo a nevěděl, jestli se smím hýbat. Nerozuměl jsem, co si povídali, respektive co na tátu Jacqueline štěkala, ale cítil jsem napětí několika atmosfér přes celou křižovatku. Nevím, jak dlouho jsem tam stál, bylo mi nanic. Tušil jsem krach celého tátova projektu. Setkání milující rodinky na duchovní cestě do Compostely. Bylo mi ho najednou líto. Celé mi to přišlo absurdní. Jacqueline zvyšovala hlas, táta neodporoval.

116

145x205_3333km_blok.indd 116

29.9.14 14:33

Bylo mu asi vyčteno všechno, i to, co si ženy obvykle nechávají pro sebe. Tuhle scénu měla vidět babička! Tetelila by se blahem. Toužil jsem zmizet, objevit se ve své posteli a na tohle celé běsnění zapomenout. Konečně se všichni přiblížili. Nebylo jasné, co všechno mezi nimi proběhlo. Táta vypadal, že nic nechápe, vrhl po mně zdrcený pohled. Bylo to horší než nadávky. Jacqueline se tvářila jako bůh pomsty a Manon dělala, že k nám vůbec nepatří. „Promluvíme si večer,“ řekl jen táta, než nasedl na kolo. V hrozném rozpoložení jsme vyjeli z města. Všichni jsme asi chtěli něčemu utéct, před něčím neidentifikovatelným se ztratit, a tak jsme se řítili, jako by nám hořelo za patami. Stepní údolí byla přerušována příčnými souvislými podhorskými masivy. Prorostlá step mi připomínala krajinu z nějakého filmu. Utábořili jsme se u středověkého města Punte la Reina, nedaleko místa, kde se potkává francouzská poutní cesta se španělskou. Za jiných okolností by nám táta velebil dvanácté století,

117

145x205_3333km_blok.indd 117

29.9.14 14:33

v kterém jsme se náhle octli, dokonce jsem si byl jistý, že to přes to všechno udělá, ale tentokrát jsem se spletl. Táta mlčky rozbalil stan. Jacqueline vytáhla svůj. Bylo rozhodnuto, že dnes spím s tátou. Bylo mi úzko, ale při vší té bídě jsem si uvědomil, že se ledy alespoň malinko hnuly. Lepší, než když trčely na jedné hromadě.

145x205_3333km_blok.indd 118

29.9.14 14:33

Den Padesátý – Den Padesátý Šestý

o rozhovoru s tátou se trochu vyjasnilo. Čekal jsem sáhodlouhé vysvětlování a omluvy, ale táta vsadil na jistotu. „Je to trapné,“ řekl mi. „Jestli máš potřebu mi něco vyčíst, klidně to udělej.“ „Nic nechci.“ „Chtěl jsem ti to říct už dávno. Už v Praze. Mockrát.“ „Hm.“ „Víš, proč jsem to neudělal? Kvůli tobě! Měl bys to od Olgy pořád na talíři.“ V tom měl táta pravdu. Nešlo mu oponovat. „Myslel jsem, že je to jasné,“ pokračoval chabě, „když jste se viděli, vypadalo to, že jsi hned pochopil. Spadl mi kámen ze srdce. Nedošlo mi, že je to jinak.“ „Co kdybychom o tom přestali mluvit?“ Táta povzdychl. „Dobře.“ Táta obratem usnul a spal jako dudek. Já se převaloval, nadával sám sobě, plánoval útěk a zase si vysvětloval, proč to nemůžu udělat. Mohl bych se ztratit a způsobit starost mámě. Tak – to jediné zabralo. Měl jsem alibi, a konečně jsem usnul. Naladit se nám ale nepodařilo. Manon taky slízla kázání, které vyústilo v její absolutní nechuť jet dál. Mračila se na nás jako malý čert. Přišlo mi komické, že jsem ji ještě před několika dny obdivoval, chybělo málo, a zamiloval bych se až po uši. Teď konečně vypadala na třináct. Bojkotovala všechno, co se dalo. „Jeďte sami.“ Jacqueline to řekla následující ráno po snídani.

119

145x205_3333km_blok.indd 119

29.9.14 14:33

„My do Compostely dojedeme vlakem. Ubytujeme se tam a počkáme na vás.“ Manon vyhrála. Sledoval jsem, co to s ní udělá. Malinko jí cosi zahrálo v očích, ale patřilo to jenom mně. Brzy se od nás odloučily. Jacqueline mi dala pusu a slib, že si promluvíme. Manon mě zdvořile, ale chladně políbila na obě tváře. Zmizely a zůstaly po nich jenom hluboké rozpaky. „Jedeme dál,“ řekl táta. Vypadal unaveně. Měl hluboké kruhy pod očima a zarostlou bradu. Vyrazili jsme vstříc dalším vrcholovým kilometrům. Mlčky jsme šlapali. Nahoru a dolů a znovu nahoru. Sledoval jsem tátova záda vzdalující se přede mnou, vyprahlé kopce, vyschlé říčky, šutry, poutníky kolem cesty, kteří sbírali síly. Lví výheň. Království za vodu! Pěším jsem nezáviděl. Všímám si množství Japonců. Jsou doslova vyřízení. Pozná se to podle toho, že nefotí. Bosé nohy položené na batozích, léčí si puchýře. Třetí den jsem měl pocit, že se mi etuda s Manon a její matkou zdála. Šlapu rytmicky do pedálů. Jsem vůl. Rozmazlenec. Kdybych nežárlil, měl bych péči Jacqueline až do konce. Umírám žízní. Jsem zpocený a hladový. Tátovi je to fuk. Cesta po náhorních rovinách byla pustá, osamocená stavení měla opět punc středověku. V ubytovnách je našlapáno až po střechu. Počítám razítka, už jich máme víc než sto. Platíme za exoty. Málokdo je tu letos z takové dálky jako my. Táta přestal se zaměstnankyněmi informačních kanceláří vtipkovat. Spíme u cesty. Mlčíme. V noci píšu mámě. Blížíme se k cíli. Je potěšená. Chválí mě. Pozdravuje. Máma píše stručně, asi už rezignovala na nějaké obsáhlejší zprávy. Anebo ji zaměstnává Marek? Asi sto kilometrů od Compostely jsem sjížděl dolů kolem kamenných břidlicových domů k náplavce a románskému kostelíku, ohlídl jsem se po železném zábradlí se samými svatojakubskými mušlemi – a průser je tu. Potřetí za tuhle strastipl-

120

145x205_3333km_blok.indd 120

29.9.14 14:33

nou cestu jsem spadl z kola, ale tentokrát velmi nešikovně. Bylo devět hodin večer, vedro, táta se dozajista těšil na víno červené, které mu v posledních večerech dělá společníka – a já mu opět zkazil poslední zbytek nálady. Utrhla se mi přehazovačka. Počkal jsem, než mu dojde, že by se měl ke mně vrátit. Bez řečí si začernil prsty, ale bylo jasné, že s tímhle nikdo kromě odborníků nehne. „Co budeme dělat?“ Táta se na mě poprvé za celou cestu obrátil a chtěl moje rozřešení. „Je to vážně v háji?“ „Totálně. Další věc, s kterou jsem absolutně nepočítal.“ Táta si černými prsty nechtěně začernil obličej. „S tímhle se dál nedostaneš,“ vzal kolo a odhodil ho stranou. „Kurva!“ zařval. Pak se na pár minut vzdálil. Seděl jsem na vyprahlé zemi. Trochu se mi třásla kolena. Bylo to vážnější, než jsem si myslel. V tátovi se nahromadil vztek a lítost. Slyšel jsem, jak nadává několik metrů za mnou. Spílal nebi jako cvok. Vlastně jsem ho chápal. Bůhví jaký měl sen o Compostele, a ten se kvůli nám zbortil jako domeček z karet. „Mirku?“ konečně měl hlas klidnější. „Chceš do Compostely za každou cenu?“ Nemusel jsem se dlouho rozmýšlet. „Jo.“ „Neříkáš to kvůli mně?“ „Ne.“ „Pochopil jsi, že tahle cesta má určitě smysl?“ „Jo.“ „Fajn. Pojedeš tam vlakem. Všechno ti vysvětlím. O kolo se postarám. Počkáš tam na mě. Já to dojedu sám.“ Táta náhle s velkým klidem našel místo, kde jsme postavili stan. Pracovali jsme mlčky, za dva měsíce jsme byli sehraný pár. Aspoň co se týká stavění stanu. Táta vytáhl mapu a hodinu mi dával přesné instrukce.

121

145x205_3333km_blok.indd 121

29.9.14 14:33

„Dotlačíme kolo sem,“ zapíchl táta prst do nejbližšího bodu, kde žili lidé, „zajistím jeho odvoz. Bude to něco stát, ale když si odpustím nějaké jídlo…“ „Mám peníze,“ vyhrkl jsem. „Máma mi je zašila do kapsy.“ Táta vyprskl. „Tak to nemůže být náhoda. Vyřiď mámě, že ji mám rád. Miluju její šestý smysl. Ale některé věci se jí říkat nesmí, že? Například to, že odteďka pojedeš k Jakubovi sám.“

145x205_3333km_blok.indd 122

29.9.14 14:33

Den Padesátý Sedmý

ostat se do Compostely veřejnou dopravou nebylo tak hrozné. Připadal jsem si, že jedu na prázdniny k babičce. Ve vlaku mámy s dětmi, staré babky v tmavých sukních a šátcích. Vystoupil jsem a připadal si jako filmový herec. Kulisa byla dokonalá. V podvečerním podmračeném světle bylo město úchvatné, mraky památných staveb, prostředí plné historie. Jenže bych tu chtěl být sám bez tisícovky křiklounů z celého světa. Možná s mámou. Rozhodně nebudu hledat drahou sestru, jak mi nakázal táta. Bloumal jsem ulicemi přeplněnými směsí turistů, poutníků a místních. Lidi mě začali neskutečně štvát. Řvali a všude se tlačili. Na můj vkus je jich přemnoženo. V šest hodin večer jsem dorazil ke katedrále. Duněly zvony. Že by mše? Bůh už ví, že jsem neznaboh. Bez poplatků jsem vklouzl dovnitř. Potvrdilo se mi, že vše je tak, jak mělo být. Byl jsem unesený. Plazící se malý červík ve všeobjímajícím bombastickém zlatém baroku. Nádhera. Zvolna jsem plul v obrovských lodních prostorách pod gotickými klenbami, které končily až těsně pod nebesy. Uprostřed hlavního vchodu se tyčila socha svatého Jakuba, avšak světec byl obehnán výstražnými pásy a železným zábradlím. Nejspíš probíhalo restaurování úplně ochmataného podstavce. Lidi jsou nenechaví, na vše sáhnou, umažou, znečistí, zničí. A to i dospělí. Postupně jsem prošel kolem okrajových lavic v hlavní lodi. Bylo narváno. Stovky lidí všech barev pleti, které lačnily po náboženském rituálu. Blížilo se kázání. S vyvrácenou hlavou jsem procházel pod obrovskými vytrčenými píšťalami hlavních varhan. Po levé straně kněžiště jsem se přidal k menší skupince če-

123

145x205_3333km_blok.indd 123

29.9.14 14:33

kajících lidí, společně jsme objevili menší schody do nitra oltáře. Podívali jsme se na sebe spiklenecky. Co není vysloveně zakázáno, je povoleno. Co není uzamčeno, tam se smí. Po chvíli srandovního váhání jsme vstoupili dovnitř, vyběhli po schodech a octli jsme se uprostřed liturgického prostoru. Po levé ruce jsem spatřil zlatou schránu s ostatky svatého Jakuba, po pravé ruce jsem měl zlatou hlavu jeho oltářní sochy v nadživotní velikosti. Přiložil jsem čelo na jeho temeno, ruce mu položil na ramena. Pode mnou stovky věřících. Bůhvíjestli viděli oni mě. Stál jsem uprostřed zlatého oltářního komplexu a shlížel jsem dolů. Celý prostor kněžiště a hlavní lodě jsem měl jako na dlani. Neuvěřitelný pocit. Totální síla. Největší odměna za tuhle šílenou cestu. Jako moucha jsem zůstal na soše přilepený po celou dobu kázání. Poslouchal jsem kněze, nerozuměl ani slovo, ale broukal jsem si s ním. Přemýšlel jsem o Jakubovi. Určitě to byl kdysi dávno taky patnáctiletý kluk. Prý rybář, později učedník Kristův, který zázračně uzdravoval lidi. Nechápal jsem, proč takovému člověku byla useknutá hlava, ale nepřátele má asi každý. Je pro něho satisfakcí, že k němu dneska vzhlíží davy turistů? Když se mše podle mě chýlila ke konci a chór pode mnou duněl poslední písně, slezl jsem. Pronikl jsem i do krypty kněžiště. Celkově hodně silný zážitek. Mše skončila a službu konající ženy mě rozčileně vyhnaly. Venku honil vítr mraky po obloze jako splašené stádo. Jako otrlý poutník jsem se procházel městem. Absolutně jsem necítil strach ze samoty, z cizoty, z nicoty. Nemyslel jsem na nikoho a na nic. Měl jsem dobrý pocit. Jsem v Santiagu de Compostela. Jsem poutník. A cestu sem jsem urazil sám a sám si najdu nocleh. V sámošce jsem si koupil sušenky a láhev koly. Posadil jsem se před obrovskou kamennou pyšnou katedrálu a pozoroval okolní mumraj.

124

145x205_3333km_blok.indd 124

29.9.14 14:33

„Mirku? Volala Jacqueline. Kde jsi?“ Táta tlumil zjitřené emoce, jak se dalo. Zřejmě o mě poprvé v životě dostal strach. „Jo. Našel jsem si ubytování. Jsem v pohodě. Neboj.“ „Kdyby cokoli, hned volej.“ „Jasně.“ „Asi mi neřekneš, kde bydlíš, co? Chápu. Je to náročný. Pro všechny.“ Tátův hlas zněl omluvně, ale měl zbytečné obavy. Byl jsem opravdu rád, že jsem sám. Pozoroval jsem poutníky a cítil neuvěřitelnou svobodu. Kolem mě pulzovalo město jako živý orgán. Z altánku na hradbách, odkud jsem měl město jako na dlani, jsem se nehnul do chvíle, kdy se konečně začalo šeřit. Propletl jsem se uličkami, ruch kolem stánků utichal. Na nalezené ubytovně byla veselice. Nikdo se nechystal k spánku. Každý cítil, že je pouť na konci, a popustil uzdu. Kravál, hudba, zpěv. A do toho telefon Jacqueline! Uchlácholil jsem ji.

145x205_3333km_blok.indd 125

29.9.14 14:33

„Merde,“ uchechtla se nakonec. Všichni se na mě usmívali. Věděli, že jsem zůstal sám. Litovali mě a moje rozsekané kolo, jako by jim to vážně bylo líto. Nahrnula se ke mně spousta dobrot. Naládoval jsem se, vysprchoval a natáhl se na postel. Spát se nedalo. Z plna hrdla řičela arizonská pěnice z Galície. Lidovou notu vystřídal zábavný rocker, pak nastaly okresní přebory ve vesnickém melodickém heavy metalu. Chroptící hlasy mi zpříjemňovaly noc. Nedalo se spát, nedalo se hrát na mobilu, nedalo se nic. V půl čtvrté ráno se produkce utlumila. Usnul jsem, anebo omdlel, to spíš.

126

145x205_3333km_blok.indd 126

29.9.14 14:33

Den Poslední

obil mě probudil v devět. V ubytovně bylo ticho, myslel jsem, že se spí, ale téměř všichni byli fuč. Tohle na dospělých obdivuju. Paří hluboko do noci a ráno vstanou, jako by se nechumelilo. Podle trasy na mapě, kterou mi táta pečlivě vyznačil, jsem mazal na autobusák. Ve skutečnosti to nebylo tak jednoduché jako na papíře, ale přes Rúa das Fragua, malé náměstíčko a Rúa da Angustia do Rúa do Home santo. Konečně jsem spatřil plochý barák. V deset hodin jsem už dřepěl v dvoupatrovém busu. Koupě jízdenky proběhla v pohodě. Připadal jsem si světácky. Byl jsem tam jediný kluk. Zaprasený cyklistický dres svědčil o tom, že jsem měl kolizi a jinak bych veřejnou dopravu nikdy nepoužil. Vylezl jsem si nahoru a rozhodl si užívat rozhledu. Autobus nejdřív vyjel po dálnici, za Milladoirem vystoupal a přejel nejvyšší průsmyk O Codeso ve výšce 460 metrů nad mořem v pohoří, které odděluje údolí Santiaga od přímořské vrchoviny. Sledoval jsem silnici z okna a neuměl si představit, že jsem ještě před dvěma dny šlapal s vyplazeným jazykem podobné srázy. Z Punta do Engano jsme sklouzli k mořskému pobřeží a bus pomalu kličkoval mořskými meandry. Asi po šedesáti kilometrech jsme se napojili na poutnickou značenou trasu a tak pěkně pomalu pospolu s poutníky okolo nás jsme ukrajovali poslední kilometry závěrečné cesty. U moře jsem byl loni s mámou a Markem. Horké pláže v Řecku se vůbec nepodobaly scenérii, která se mi naskytla teď. Obloha se zatáhla mlhou a vydala poutníky všanc ostrému přímořskému vichru. Cloumala i naším linkovým autobusem. Na kole to muselo být šílené. Pokud Manon opravdu došlape sama až na konec, měla by sklidit velkou pochvalu.

127

145x205_3333km_blok.indd 127

29.9.14 14:33

Konečně cedule FINISTERRE. Konec světa. Konec dobrodružství. Místo, kam se doplahočily tisíce poutníků přede mnou a bůhvíkolik jich přijde po mně. Bylo mi trochu trapně a smutno, když na místě, kam jsem se měl doplazit sám, jsem vystoupil z autobusu. Bůh ale ví, že bych to dokázal. Možná bych si měl stěžovat výrobci přehazovaček za citovou újmu. Ale na druhé straně mě těšilo, že si všechno můžu vychutnat sám. Vydal jsem se k ubytovně. Tušil jsem prudu, protože jsem neměl připravenou řeč ani potřebná razítka. Naštěstí jsem narazil na milou slečnu. Po mém zmatečném vysvětlování, co všechno se mi přihodilo a že jsem téměř celou cestu ujel na kole, které se zničilo, zavolala vedoucího. Trval jsem na své výpovědi. Chlapík si o mně všechno ověřil v Seminario Mayor. „Zbytek skupiny dorazí během tří dnů,“ podrápal se propiskou na bradě. „To tu ještě nebylo.“ Dostal jsem tedy požehnání v podobě diplomu z Konce světa a deku. Deku a batoh jsem si hodil na postel v malé podkrovní cimře a vyšel jsem na poslední část své pouti jenom se sušenkami, mapou a mobilem. Oblékl jsem si pláštěnku s kapucou. Konečně jsem si připadal jako správný poutník. Silnička se vinula do mírného kopečka kolem původně románského kostelíka Santa Maria das Areas z 12. století. Šlapal jsem pěšky. Nezvyklé. Míjela mě skupina cyklistů, splavených jako uštvaní koně. Zastavil jsem se u poslední sochy svatého Jakuba poutníka, odkud jsem koukal přímo na maják. Zmítaly mnou neuvěřitelné pocity. Přidal jsem do kroku. Ještě kousek, ještě kilák a budu tam.

128

145x205_3333km_blok.indd 128

29.9.14 14:33

Mys Finisterre. Patník s číslem 0,00 km. U kříže Cruz en el Cabo de Finisterre je nával. Chtěl jsem se vyfotit, ale vzdal jsem to. Lidí neubývalo, naopak. Vichr značně zesílil. Lezl jsem po skalinách a hledal závětří. Byla mi kosa. Mezi šutry jsem se pak nacpal nejlevnějšími sušenkami, které se daly v Santiagu sehnat. Měl jsem chuť napsat mámě, ale mohla by chtít volat a mluvit s tátou, takže jsem se držel zpátky. To, že jsme se rozdělili, by nechápala a notně by ji to rozčílilo. Moře zmizelo v šedomodromlžné dáli. Příboj se s burácením tříštil o skaliska. Připadal jsem si jako trosečník. Stál jsem na skále sám, strašidelně zmrzlý, rozlámaný na těle a rozbolavělý na duši. Všichni spolužáci, kteří se v tuhle chvíli určitě bavili na chatu, mi přišli jako figurky z počítačové hry. Jediné, co skutečně existovalo, byla voda, nebe a vítr. Mezi balvany jsem objevil zbytky ohořelého oblečení. O starodávném poutnickém zvyku strhat ze sebe na konci cesty oblečení a zapálit ho při západu slunce mi táta vyprávěl ještě někde v Čechách. Na pár vteřin mě napadlo, že bych byl borec, kdybych ze sebe v téhle zimě všechno strhal, zapálil a vykoupal se nahý v moři. Druhý den bych se probudil znovuzrozený bez jediného hříchu. Na fb by takový fotoseriál měl úspěch, ale nebyl nikdo, pro koho bych to udělal. Ani pro sebe samotného. Měl jsem i alibi, neměl jsem sirky. Klepal jsem se zimou, poslouchal řev moře, pozoroval jsem obzor. Na jednom skalisku pod majákem se objímali starší manželé. Byli dostatečně daleko, abych je pohledem nerušil. Pozoroval jsem je a poprvé ucítil něco jako dojetí. Na chvíli mě napadlo, že to jsou mí rodiče. Táta s mámou, kteří se nikdy nerozešli, dokonce se vydali na dalekou pouť, aby si vážili sami sebe a jeden druhého.

129

145x205_3333km_blok.indd 129

29.9.14 14:33

Jaké to je, mít oba rodiče? Jaké to je, mít milující rodiče? Drhlo mi v krku. Měl jsem možnost zařvat jakoukoli nadávku, vyslovit jakoukoli prosbu, nikdo ze zvědavců by mě neslyšel. Možná jenom Bůh, pokud připustíme jeho existenci. Mlčel jsem. Touha namočit se ve vodě byla silná. Sledoval jsem moře, dokud jsem se vážně neroztřásl jako osika. Ve snaze nějak se zahřát jsem se seškrábal krkolomným terénem do klínu rozervaného pobřeží. Na skalisku tu seděl opuštěný poutník. Lekl jsem se. Všiml jsem si ho zavčas, abych se zastavil a nerušil ho v rozjímání. Zvedl oči a pokynul mi. Zamávali jsme na sebe. Pochopil, že i já tu hledám samotu. Zvedl se a zmizel. Zůstal jsem úplně sám. Proti všem siláckým řečem jsem se dal do ubrečeného křiku. Řval jsem beze slov, až se mi napínaly žíly na krku. Roztáhl jsem ruce a řičel do hukotu moře. Křičel jsem na neviditelného Boha. Vyčetl jsem mu všechny křivdy, které na mě napáchal. Od rozvodu rodičů přes ústrky ve škole, těžkosti s máminým přítelem Markem, trapnosti s Klárou, brek mámy, tátovu necitlivost až po zjevení snědé sestry Manon, do které jsem se málem zabouchnul, a že mi máma o ní nic neřekla. Zničeně jsem zjišťoval, že celý můj patnáctiletý život stál za nic. „A ty se tím jenom bavíš! Srabe! Všemohoucí ignorante!“ Nabýval jsem na odvaze a přidával na intenzitě řevu a obhroublosti nadávek. Ječel jsem do éteru ty největší sprostoty, jaké jsem kdy slyšel. Bůh mlčel, pokud jeho odpovědí nebyl hukot příboje a tříštění vln o skálu. Unavil jsem se. Konečně mi došlo, že mě Pánbůh vyslyšel, když pochopil, že chci tátu na cestě opustit, a nemám na to dost odvahy. Rozbil mi kolo. Zlost vystřídal stud. Usedl jsem zase na skálu, schoulil se do mokré pláštěnky a dr-

130

145x205_3333km_blok.indd 130

29.9.14 14:33

kotal jsem zuby. Zastesklo se mi po mámě. Byla krutě daleko a určitě se jí po mně stýskalo a trnula strachy. Proč jsem jí tak málo psal? Z očí mi tekly slzy a z nosu nudle. Kapesník jsem neměl. Utíral jsem se do mokré pláštěnky. Takhle tedy vypadá, když na konec světa dorazí dítě. Měl jsem si vzít svetr, mělo mě napadnout, že tu budu mrznout. Najednou jsem si připadal směšný. Rozchechtal jsem se. Hýkal jsem jako osel, jako holky ze třídy, když na sebe chtějí upoutat pozornost. Vzpomínal jsem na všechny blbosti, které jsem zažil ve škole. Na to, jak jsme trápili učitele a sami sebe. Na Machovou, která se nás snažila vychovat, a my jí v tom úspěšně bránili. Po půlhodině bláznění jsem se konečně uklidnil. Vydrápal jsem se zpět nahoru, narazil jsem na rodinku divokých koz. Možná slyšely moje řvaní, dívaly se na mě shovívavě. Vůbec neprchaly. Máma, táta, kůzlata. Požírali trní a kapradí. Asi jsou na podobné výlevy, které jsem jim předvedl, zvyklí. Oč mají zvířata jednodušší život než my! Kdosi na fb nedávno tvrdil, že in-

145x205_3333km_blok.indd 131

29.9.14 14:33

teligence je porucha, genetická mutace. Nedivil bych se. Každý člověk nadává na druhého, ale málokdo dokáže začít nápravu u sebe. Doplazil jsem se trochu rozedraný ke spodnímu kříži pod majákem, kde jsem opět potkal lidi. Měl jsem mokrý obličej, ale u vody to vypadalo stylově. Nikdo si mě nevšímal, všichni měli nejspíš plno práce sami se sebou. Cestičkou jsem dorazil k poslednímu patníku, který hlídal nevkusný plechový delfínek. Minul jsem stánek s neuvěřitelně předraženými turistickými tretkami a pomalu jsem se vydal zpět k městečku. Až u hřbitova jsem vylovil z kapsy mobil. Odpověděl jsem na tátovu zprávu, zda jsem dorazil: „Ano. Vše ok. Vracím se na ubytovnu.“ Zastavil jsem se na hřbitově u kostela, kde převládaly bílé náhrobky. Z věže kostela vše přehlížel mořský racek. Vešel jsem do ztemnělých románských útrob s oltářem se sochou Santo Cristo de Fisterra ze 14. století. V Galícii vůbec je Kristus samá bolestná rozevřená rána. Naproti Panna Maria s děckem. Nejspíš něco na historce s Ježíšem bude, když ji zobrazuje celý svět. Vyšel jsem ven. Vydal jsem se do přístavu. Byl plný různobarevných loděk. Konečně trochu veselí v tom pošmourném dramatickém dni. Na přístavním molu kroužili turisti. Místní kluci lezli po přístavní zdi jako po horolezecké stěně. Měl jsem chuť to zkusit taky, ale rozhodl jsem se počkat, až mrňata s večerem zmizí. Moře změnilo barvu. Obloha se rozsvítila. Ve vlnách nedaleko mě se mlátila osamocená rybářská bárka. Poloprázdno. Došel jsem ke zdi a zkoumavě prohlédl body, kterých se dalo zachytit, a kam až bych to mohl zvládnout, aby dopad zpátky na zem nebyl moc tvrdý. A pak už jsem začal šplhat. Ruka, ruka, noha, noha, ruka, ruka. Zadýchal jsem se. Hlavou se mi honilo všechno možné. Jsem u konce cesty! Jenže mi to tak nepřipadalo. Dokonce jsem měl pocit, že jsem zase na začátku.

132

145x205_3333km_blok.indd 132

29.9.14 14:33

145x205_3333km_blok.indd 133

29.9.14 14:33

Obsah 49 dní před

40 dní před

15 dní před

1 den před

Den D

Den Prvý

Den Druhý

Den Třetí

Den Čtvrtý

Den Pátý

Den Šestý – DEN Devátý

Den Desátý, Den Jedenáctý

Den Dvanáctý – den Šestnáctý

Den Sedmnáctý

Den Osmnáctý, den Devatenáctý

145x205_3333km_blok.indd 134

29.9.14 14:33

Den Dvacátý

Den Dvacátý Prvý, den Dvacátý druhý

Den Dvacátý Třetí

Den Dvacátý Čtvrtý

Den Dvacátý Pátý

Den Dvacátý Šestý

Den Dvacátý sedmý – Den Třicátý

Den Třicátý Prvý

Den Třicátý Druhý – Den Čtyřicátý

102

Den Čtyřicátý Prvý

107

Den Čtyřicátý Druhý – Den Čtyřicátý Osmý

110

Den Čtyřicátý Devátý

114

Den Padesátý – Den Padesátý Šestý

119

Den Padesátý Sedmý

123

Den Poslední

127

145x205_3333km_blok.indd 135

29.9.14 14:33

Petra Braunová

3333 km k Jakubovi Podle deníku Mirka Korbela Ilustroval Nikkarin Grafická úprava a sazba Pavel Beneš Vydalo nakladatelství Albatros v Praze roku 2014 ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 18 918 Odpovědná redaktorka Zuzana Kovaříková Výtvarná redaktorka Alexandra Horová Technická redaktorka Arnoštka Svobodová Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s., Husova 1881, HB 1. vydání Pro čtenáře od 12 let www.albatros.cz

145x205_3333km_blok.indd 137

29.9.14 14:33