bílá zvířata jsou velmi často hluchá
host
ivana myšková
ivana myšková
bílá zvířata jsou velmi často hluchá
Brno 2017
Tato kniha vznikla díky laskavé podpoře Mezinárodního visegrádského fondu a Ministerstva kultury ČR.
© Ivana Myšková, 2017 Illustrations © Martin T. Pecina © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7577-152-0 (Formát PDF) ISBN 978-80-7577-153-7 (Formát ePub) ISBN 978-80-7577-154-4 (Formát MobiPocket)
Vráťovi, mému spolutvůrci a přemožiteli všech mých běsů
„Jak se vám, sovičko a srnečko, můžeme odvděčit?“ „Nemusíte se nám vděčovat, my jsme zvířátka, my všechno máme a my nic nepotřebujeme!“ —— Klárka Beránková, 4 roky
závěs Ženy možná nezacházejí rády do krajnosti ve vnějším životě, ale v životě vnitřním dovedou každou situaci využít do dna, pokud chtějí. —— Witold Gombrowicz, Bakakaj
Neprocházej se tu nahá, řekla si Soňa sama pro sebe a usmála se, když si vybavila Jana, jak se s obavami ohlíží po černých čtvercích oken a galantně jí nastavuje župan. Kdo by se sem díval, ptala se ho pokaždé, a proč zrovna na mě? Nikdy nevíš, utrousil Jan, pořád otočený k oknům. Jan si tu připadá jako ve výkladní skříni. Přes zimu, když jasan před okny nemá žádné listí, je z toho nervózní a dohlíží, aby do ložnice přebíhala jedině v jeho županu anebo potmě. Musíme koupit závěsy, rolety nebo žaluzie, říká po takovém rituálu. Každopádně, smála se Soňa vždycky, když to řekl. V zimě to totiž říkal dost často a bude to říkat do té doby, dokud se strom před okny znovu neolistí. Pak se s ní klidně v pokoji pomiluje. Jako by rolety měli. Natolik Jan důvěřuje zpeřenému listí. Vzdálenosti nevěří. Soňa věří více vzdálenosti než listí. Přes dvůr je to k protějším oknům cirka sedmdesát metrů. Kdo by si takhle namáhal oči? A oken je na jejich straně taky dost. Proč by se někdo díval zrovna sem?
6 * 7
Soňa si připadala půvabná jen, když se zahlédla Janovýma milujícíma očima nebo když se jí zachtělo psát. Když všechno těkání ustalo a myšlenky vyvstávaly hotové, celistvé a řadily se jedna za druhou a vše bylo tak zřetelné a jasné. Ano, když k sobě konečně přivolala rozutíkané myšlenky, připadala si přitažlivá. Někdy, když Jan ještě spal anebo už z bytu odešel, přistoupila k oknu nahá a zvědavě vyhlížela, kdo její nové půvaby rozezná. Možná i proto otálela s koupí závěsů, rolet nebo žaluzií, možná se jí líbilo žít ve výkladní skříni, možná ji vzrušovalo, že je s Janem vystavena cizím očím (na odiv i na odpor), a vlastně nestála o žádnou intimitu. Možná, že to jsou ty pravé důvody, pomyslí si Soňa, a ne to, že se nemůžeme rozhodnout, čím okna zatemnit. Nejspíš má ráda okamžiky, kdy Jan žárlí na oči neznámého, který neexistuje, který je vymyšlen, okamžiky, kdy vlastním županem chrání její čest a cudnost. Zřejmě jí imponuje tehdy, když dá tím gestem jasně najevo, že ji tak trochu vlastní a nechce se o ni, ať už jakýmkoliv způsobem, s nikým dělit. Vidí v něm totiž onen atavismus, něco, co její muži před ním postupně poztráceli, jakousi chrabrost či rytířství — šupinku toho nebo jen záblesk. Zdá se mi nepravděpodobné, pomyslí si Soňa, že by tam naproti někdo sledoval, až se tu objevím nahá. Jde o mžik, než přejdu z koupelny do ložnice, a na ten mžik že by tam naproti někdo den co den čekal? Soňa si zkouší představit někoho takového. Někoho, kdo číhá na okamžik, kdy přejde nahá z koupelny do ložnice. Ta představa ji baví. Tak trpělivý člověk je jejím opakem.
Závěs
Ona nedokáže upřít oči do jednoho bodu, nevydrží pozorovat statickou scenerii víc než pár minut. Potřebuje pohyb a šramot, akci a humbuk, aby se měla na co dívat. Když upne pohled do krajiny, do vody nebo na hvězdy, neumí myslet na to, co sledují oči. Začne myslet na sebe a na to, že nesleduje krajinu. Na krajinu myslí, když ji nemá před očima. Musí se jí v hlavě usadit, musí se do ní poznenáhlu uložit jako ke spánku. Když se Soňa dívá, zároveň spustí kameru, zároveň nahrává. A když nahrává, soustředí se na co nejpřesnější otisk informací, je mechanismem, neprožívá. To Jan si žádný záznam nepořizuje. Nemusí si realitu vybavovat zpětně, nemusí ji zpětně nechat ožít. Když sedí na kopci a shlíží do krajiny, tak shlíží do krajiny, když zvrátí hlavu a kouká na hvězdy, tak kouká na hvězdy. Nečachruje s tím, co vidí, neukrajuje si z toho teď, aby mu zbylo na potom. Možná, že z okna odnaproti ji večer co večer, noc za nocí pozoruje muž podobný Janovi. Ta představa ji pobaví. Pronajmu Janovi byt s protějšími okny a budu se před ním schovávat, aby mě neviděl nahou. Ukážu se mu pouze dokonale zapouzdřená. Možná koupím závěsy a odsunu je jenom jednou denně na pár nestřežených chvil, ledabyle, pokaždé v jiný čas a pak zas neprodyšně zatemním, nedovolím nic. A možná tady dokonce budu bydlet s tím neznámým mužem, v jehož bytě Jan teď právě žije — kam by taky šel? A on teď bude mému tělu nastavovat župan, on teď bude střežit moji cudnost před Janem. I to by koneckonců šlo, usmívá se Soňa sama pro sebe. I to by šlo.
8 * 9
Jan si balí věci do batohu a odchází. Na týden. Ne za protější okna. Dál. Do jiné země. Odchází už celé dopoledne, pojídá rybízový koláč, zahleděn na okna. Měli jsme koupit ty závěsy, říká, před tou cestou. Listí letos opadává dřív. Soňa si účastně povzdychne a doprovodí Jana ke dveřím. Zahrne ho polibky a přeje si, aby byl za minutu zpátky anebo aby jí za pět minut mával z protějšího okna. Ale nestane se jedno ani druhé, a jí tedy nezbude než si na jeho nepřítomnost pomaličku zvykat. Soňa si vzpomene, jak proti tomu dříve protestovala, jak protestovala proti veškerým zvykům, jak se bouřila. Teď už se bouří jen trošku a mlčky, zpraktičtěla a zvěcněla. Nanejvýš se otřese při představě, jak jim dříve postačila jedna úzká postel a jak si v každém dalším bytě našli postel širší a širší, až teď na sebe skoro nedosáhnou. V objetí už téměř neusnou. V objetí se jim už nepodaří usnout, neboť není třeba šetřit místem. Rozpojila je touha po pohodlném spánku. Musíme žít na malých plochách, abychom se dotýkali? hořekuje Soňa. Jsme přesně uprostřed té cesty do pekel. Vybaví si páry, které si hoví na svých oddělených lůžkách ve svých oddělených ložnicích. Soňa nesouhlasně zavrtí hlavou, ale nevydá ani hlásku, nezvedne ruku v rozčileném gestu. Zadívá se z okna. Ale nepomyslí na muže, kterého tam někde Jan cítí, nepomyslí na dvůr zastavěný dílnami a harampádím, neposlouchá řezavý křik strak. Myslí na to, a představuje si to jako scénu na divadle, jak rozdychtěný muž povalí ženu na postel, klekne na ni, roztrhne jí šaty (nejlépe červené,
Závěs
saténové, s hlubokým výstřihem), pár vteřin si prohlíží její obnažená ňadra, pak ji cípem látky zakryje a se slovy „To znám“ z ní otráveně sleze. Kolikrát Jan viděl tohle tělo a mohl říct: „To znám“ a odejít? Neřekl to nikdy, ale mohl si to pomyslet, vidí ho tak často, že by ho třeba už vidět nemusel. Soňa vstane z křesla a setřese ze sebe župan. Rychle se převléct a pracovat, jinak tu neděli prosním v té zvláštní mrzutosti. Zůstane-li v županu přesčas, zkracuje si den, župan ji drží v polospánku, nutí jí plané myšlenky, bez kterých by se obešla. V županu nelze zastat žádnou práci. Kdyby ano, už dávno by se pracovalo v županech. To víc lidí pracuje bez županu, víc lidí pracuje nahých. A já můžu dneska taky pracovat nahá, řekla si Soňa. Když tu Jan není. A rozjařila se. A taky se můžu procházet před okny — nahá. A zkusila se vlnivě projít před okny — nahá. A taky se můžu vyklonit z okna — nahá. A posunula ke straně dva květináče a otevřela okno a skutečně se vyklonila — nahá. A taky můžu tomu někomu tam naproti, když tu Jan, kvůli kterému to nemůžu, není, zamávat — nahá, a na dálku poslat polibek — nahá. A rozjařená, rozesmátá zamávala tam někam naproti — nahá, a aniž se podívala komu, poslala tomu někomu naproti vzdušný polibek — nahá. Ale když zavírala okno, všimla si jakéhosi stínu, tam naproti, v okně, a když zaostřila, spatřila muže, ještě mladého, celkem pohledného muže, který tam přece nikdy být neměl, a přesto tam byl. Viděla ho, zhmotnělý přízrak a legendu, Janovo strašidlo, viděla ho, jak klečí
10 * 11
na parapetu, protože právě myje to svoje zadívané okno, klečí vedle kýblu s teplou vodou a saponátem a dívá se velice překvapeně, téměř až vyděšeně, s ústy dokořán: To neznám. Soně se rozbušilo srdce a prudce okno přibouchla, až se sklo málem vysypalo. I přes ten zvuk a přes hučení v hlavě uslyšela zvenčí jakoby výkřik. Řekla si, že ji možná volá zpátky, ale tomu přece nesmí věnovat žádnou pozornost, a otočila se k oknu zády. Ještě rozrušená, ale přece jen klidnější, odešla do ložnice. Navlékla si kalhotky i podprsenku, rozhodnutá nevynechat ani jediný díl spořádaného oblečení, barevné ponožky, které nosívá jen doma. Seprané a obnošené kalhoty a vytahané zelenkavé tričko stáhla z opěradla židle, kam je včera odložila. Už se tam nepodívá, rozhodla se. Never more. I kdybys škemral. Rozevřela příslušnou knihu na příslušné stránce. Ale jako by pořád nahá stála u okna, vrací se jí totéž. Udivený výraz myče oken. Třeba mě ten člověk jindy nesleduje, třeba jen potřeboval umýt okno… Jak jsem si mohla myslet něco takového? Že mě sleduje? Že na mě číhá? Má spokojený vlastní život a nemá zapotřebí krást lidem z oken soukromí. A když se zahlédla ve skle knihovny, připadala si zoufale nepůvabná. I oproti knihám. Oproti těm knihám zvlášť. Soňa se musela situaci zasmát. Jak se nestyděla, jak se bezostyšně, ano, to je to správné slovo, jak se bezostyšně vystavila cizím očím, jak se producírovala, a to je nutné rozkošnicky slabikovat, aby vynikla ta vzácnost,
Závěs