Issuu

Adéla na svatbě královny Margot Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.cooboo.cz www.albatrosmedia.cz

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

1 PEKLO

NA ZEMI

„DOBRÁ ZPRÁVA! Na podzimní prázdniny nedostanete žádné úkoly!“ Žáci v prvních řadách se více či méně hlasitě radují, zatímco Swanny ze zadní lavice zabručí dost nahlas, aby ji její spolužáci slyšeli, ale aby se nenechala chytit: „Naštěstí!“ Všichni jsou trochu unavení prvními dvěma měsíci výuky, podzimní prázdniny začínají už za pár hodin a jedině chlad ve špatně zateplené místnosti jim zabraňuje usnout. Topit se začíná tradičně až od 1. listopadu, takže od půlky října se všichni pomalu mění v živoucí rampouchy. Navíc není v učebně č. 13 zasklené jedno okno – v září se rozbilo. Jednoduše spadlo s velkým třeskotem na dvůr a od té doby se čeká, až ho školní rada nechá nahradit, ale neví se, kdy to bude. Že by během prázdnin? Bude to jako armáda domácích skřítků, kteří se pustí 5

do opravování, uklízení a zvelebování školy, zatímco jsou žáci pryč. Adéla si na okamžik představí profesora francouzštiny oblečeného v montérkách s kladivem v ruce a usměje se. Učitel si úsměv mylně vysvětlí a vloží jí do rukou obrovskou knihu, jako by to byl vánoční dárek. Rozdává knihy po celé třídě. Bichle jako z knihovny jejího otce, který vždycky prohlašuje: „Jednou si tohle skvělé dílo přečteš!“ Kdyby se o ni jen trochu zajímal, věděl by, že si nerada čte sama. Naopak je ráda, když jí někdo předčítá. Ale co umřela babička, nikdo se tím neobtěžuje. „Hotovo! Každý máte svou knihu? Podívejte se na obálku. Co vidíte?“ „Titul, jméno autora a nakladatelství,“ hlásí Joshua, třídní šprt. Adéla ho nemá ráda. „Ano, správně. Je to kniha od Alexandra Dumase, velkého francouzského autora z 19. století. Napsal také Tři mušketýry, říká vám to něco?“ „To je film s Leonardem DiCapriem, že jo?“ ptá se Zuzana, spolužačka, kterou Adéla taky moc nemusí. Kromě Anily a Viléma nemá ve třídě žádné další kamarády. „Ano, to je jedna z adaptací Tří mušketýrů. Tento román, Královna Margot, vyšel v roce 1845, ale popisuje události roku 1572.“ „Paráda, stará bichle o středověku,“ zabručí Swanny dost nahlas, takže to učitel tentokrát zaslechne. 6

„Rok 1572 není středověk, ale renesance a ve Francii toto období znamená boj mezi katolíky a protestanty. Ti druzí jsou v knize nazýváni jako hugenoti.“ „A co to znamená, pane učiteli?“ zeptá se zvědavě Anila. „Šlo o Francouze, kteří několik posledních desetiletí praktikovali odnož katolické víry, definovanou teologem jménem Luther. Následovníci těchto dvou náboženských učení se střetávali v konfliktech po celou druhou polovinu 16. století. Kniha zachycuje nejhorší období těchto konfliktů, bartolomějskou noc. To bude vaše četba na prázdniny!“ „Ale pane učiteli,“ ozve se Swanny, „říkal jste, že nedostaneme žádné úkoly!“ „To nejsou ,úkoly‘, to je četba!“ „To si z nás děláte prdel?“ vykřikne Swanny. Profesor vypadá, že ji uškrtí, nikdo ani nedýchá a všichni se směsicí nadšení a obav očekávají, co se bude dít dál. Jak jejich profesor zareaguje na takovou provokaci? Jak to dopadne pro ně? Jeden z žáků je vyslán pro ředitele, který přijde za chvíli a očividně je ve špatné náladě. Po veřejném vyloučení rebelky ze třídy následuje desetiminutové kázání, bez kterého by se Adéla klidně obešla. Poslouchá a mezitím si prohlíží svou knihu. S hrůzou zjiš�uje, že má čtyři sta padesát tři stránek. Peklo na zemi!

„Adélo, můžeš se ještě chvíli zdržet, prosím tě?“ požádá ji učitel, jehož výraz se během zásahu ředitele vrátí do normálu. Ach jo! „Žádal jsem tě, abys přepracovala práci, která se ti posledně nepovedla.“ „Nepovedla“, jak říká učitel, je „aforismus“. Nebo snad „eufemismus“? Je to prostě slabé slovo, protože kvůli té pětce, kterou dostala, by jí klidně mohl říct, že to totálně zvorala. „Nepomyslela jsem na to, pane učiteli.“ „Hm! Vypadá to, že poslední dobou se ti v hodinách moc přemýšlet nechce. Letošní rok jsi nezačala zrovna dobře. Můžeš mi vysvětlit, co se děje?“ To by bylo na dlouho. Na vypočítání všeho by potřebovala celou ruku. Za prvé, umřela babička. Za druhé, máma ji nenechá na pokoji. Za třetí, táta se o ni nezajímá. Za čtvrté, nemá kluka. A za páté, dva její nejlepší kamarádi spolu už dva měsíce nemluví. Takže radši nic neříká. Co je učiteli do toho? „Já nevím.“ „No, měla by ses radši během prázdnin vzpamatovat, protože jinak si budu muset pozvat tvoje rodiče. Nemůžeš brát kvartu na lehkou váhu, je to důležitý rok. Radím ti, abys zašla za paní Gosselinovou, naší školní poradkyní. Během prázdnin ji najdeš v kanceláři informačního centra. Zajdeš k ní?“ „Já nevím.“

„Nebudeš mi takhle odpovídat na každou otázku, doufám?“ „A kde to je, to centrum?“ „U knihovny, vedle obchodu. Víš kde?“ „Jo. Zkusím tam zajít.“ Učitel se zatváří, jako by jí nevěřil, ale Adéla to myslí vážně. Bude to fajn způsob, jak získat svolení rodičů a vyrazit do města. Mohla by toho využít a skočit se kouknout po obchodech. A paní Gosselinová je hodná. Viděla ji už loni, když přišla do jejich třídy a hráli nějakou hru. A její syn sem chodí taky – jmenuje se Adrien a je fajn. Profesor o ni ztratí zájem a začne si sbírat svoje věci. Adéla zmizí celá š�astná, že se jí povedlo z toho vyváznout tak lehce, ale i trochu naštvaná, že přišla o prvních pět minut prázdnin.

2 BICHLE „ČTYŘI STA PADESÁT TŘI STRÁNEK! Tahle obří bichle má čtyři sta padesát tři stránek!“ rozčiluje se Adéla a bezohledně mává knihou. „Jo, tvůj učitel je blázen!“ souhlasí Maeva a kouká po skupince starších studentů, kteří vycházejí z gymnázia Anita Conti ve městě Saint-Nazaire, kam chodí všechny čtyři do kvarty. Do jedné třídy Julie a Maeva, do druhé Adéla s Anilou. „Myslíš, že ho baví kazit vám prázdniny?“ „Je to hnusák, stačí se koukat, jak ti čumí do výstřihu, když tě zkouší!“ přehání Adéla. „Netušíš, jak to mám za dva týdny přečíst?“ „Tak si to rozděl na menší části, není to zas tak tlustý,“ vmísí se do debaty Anila. „Stejně je to… třicet stránek za den! A tos to ještě neviděla, je to psaný nějakým prastarým jazykem!“ 11

„Prosím tě, je to kniha z 19. století, ne ze středověku! Pořád přeháníš,“ mírní ji Anila. „No jasně, pro tebe je to jednoduchý, když máš jedničku z francouzštiny!“ „No to víš, já zkrátka umím číst!“ „Fajn, tak mi můžeš aspoň sepsat shrnutí pro blbce, když jsi tak sečtělá!“ odfrkne poníženě Adéla. „Už mě pěkně štvete, jak se hádáte kvůli trapný starý knize! Koukněte spíš, kdo jde támhle,“ vykřikne Julie. „Ten tlustej blbec…“ Adéla stočí pohled stranou a vidí Viléma, jak vychází ze školy, jako obvykle sám. Vypadá politováníhodně – trochu oplácaný, oblečený v příliš velkých džínech vytažených až nad pas a v geekovském tričku. Adéla mlčí, netroufá si odporovat své nejlepší kamarádce, ale zároveň doufá, že ji Vilém neslyšel. Netuší, proč je na něj Julie už pár měsíců naštvaná. Dřív bývali nerozlučná trojka, od školky až do doby před dvěma lety. Ale loni je kdoví proč rozdělili do různých tříd – Julii do jedné, Adélu s Vilémem do druhé, přestože si všichni tři vybrali stejné předměty. Od té doby je Julie na Viléma hnusná. Začala se posmívat jeho nadváze, jeho oblečení, odmítla s ním mluvit a nutí Adélu, aby udělala to samé. Kvůli tomu se s Vilémem začali během posledních týdnů přátelit v podstatě potají. Potkávají se jen na hodinách nebo mimo školu, u jednoho nebo u druhého doma, a hlavně bez Julie. Během přestávek se už neschází, on asi chodí do knihovny s Joshuou a dalšími šprty. 12

Adéla o tom s Julií mluvila jen jednou, před třemi měsíci, kdy u ní kamarádka přespávala. „Proč jsi od minulýho roku na Viléma tak naštvaná?“ „Už dlouho ho mám plný zuby,“ vysvětlila jí Julie. „Ale přece jsme ještě nedávno byli všichni tři kamarádi!“ „Byla jsem na něho hodná jen proto, abych ti udělala radost,“ odpoví Julie. „Ale vy dva jste si přece rozuměli, ne?“ „Ne, už od sekundy ho nemůžu snést… je strašnej šprt, ještě horší než Anila. Má hroznej účes a tváří se jako spráskanej pes. Nechápu, co se ti na něm tak líbí!“ „Ale mně se nelíbí, vážně ne!“ „Fakt? Ještěže tak… je to fakt lůzr! Pokud by tě s ním někdo viděl, tak seš nahraná, nemyslíš?“ „Jo, jo, je fakt… je fakt marnej.“

Vilém kolem nich jen přejde a ani se na ně nepodívá. Dobře slyšel, co o něm Julie řekla, a nechce, aby holky viděly, jak se červená. Neubrání se letmému pohledu na Adélu, ale ta si ho po vzoru ostatních vůbec nevšímá. Bolí ho to, přestože ví, že za ním přijde později, až budou její kamarádky pryč. Vilém si povzdechne a sevře popruhy od batohu. Je zvyklý na posměšky a jen tak něco ho nerozhodí. A co se týče Adély… jsou ve stejné třídě, bydlí ve stejné ulici, znají se odmalička. Nějaká blbá Julie se mezi ně přece nebude plést! 13

3 SAMA

KRÁLOVNOU MARGOT

KDYŽ ADÉLA PŘIJDE DOMŮ, přede dveřmi se zarazí. Doufá, že máma už bude doma, nebo dokonce i táta, přestože to se dá čekat ještě míň. Ví, že má moc práce, včera zaslechla, jak říká, že mu čekárna kvůli epidemii chřipky praská ve švech. Využil příležitosti a připravil jí protichřipkový nápoj, přestože byla minulý týden na očkování. A� už je to profesní deformace nebo rodičovská starostlivost, její táta má sklon to přehánět a neustále jí dává nějaké injekce, prášky a další léky. A ona by místo toho byla mnohem radši, kdyby s ní strávil normální odpoledne, aspoň jednou za čas. Na stole leží už tradiční vzkaz od mámy:

Miláčku, přijdu v deset večer, musím před koncem měsíce dodělat účetnictví. Nechala 15

jsem ti v peněžence peníze, kup si něco k jídlu. P. S. Teta Koralina přijde v sobotu na oběd. Konec měsíce? Sotva začaly prázdniny a škola začíná až 3. listopadu! Adéla chápe význam mezi řádky – máma bude pracovat celé prázdniny a nechá dceru, aby strávila dva týdny sama s Královnou Margot, protože táta má taky práce až nad hlavu. Naštvaně lístek roztrhá. Nachystá si svačinu skládající se z kupované bagetky a karamelové pomazánky ze supermarketu a pustí si seriál, odhodlaná si odpoledne užít i přes všechny dosavadní nepříjemnosti.

Adéla je nejmladší ze tří dětí. Matka ji měla pozdě, s odstupem od dvou velmi divokých chlapců. Zamlada měla našlápnuto na slibnou kariéru, ale pak skončila deset let doma na mateřské. Když šla Adéla do školy, její matka Kateřina prohlásila, že už nechce dál obětovat svou kariéru jako v případě dvou starších dětí. Když získala práci jako vedoucí realitní kanceláře, bylo Adéle šest let, Nikolovi patnáct a Juliánovi sedmnáct. Brzy měla Kateřina tolik práce a povinností, že jí často volali z družiny, aby si nezapomněla Adélu vyzvednout o půl sedmé večer, kdy zavírali. Starší bratři se o ni nechtěli starat a táta měl ještě víc práce než máma. Slečny na hlídání se u nich střídaly jako na běžícím páse a jedna byla horší než druhá. 16

„Musíme najít novou slečnu na hlídání,“ stěžovala si matka pravidelně. „To obchoduješ s bílým masem nebo co?“ zeptal se jí jednoho dne manžel. „Vždy� jsme přece najímali novou před třemi týdny!“ „To víš, ta nová je hrozná.“ „Horší než ta, co nám vypila celý bar, zatímco si Adéla hrála na zahradě?“ „Tahle kouří trávu!“ „Jak to víš?“ „Je to cítit! Když přijdu, tak po tom celá smrdí a má oči jako špendlíky. Já už ji nemůžu ani vidět.“ „Tak zavolej svojí matce, bude ráda, že nám může pomoct…“ „A míchat se nám do života, no jasně!“ „No jak chceš…“ ukončil debatu pokrčením ramen. Ze zoufalství nakonec Kateřina zavolala matce a požádala ji o pomoc. Ta přijela celá nadšená, že může pomoci a nemusí být sama ve velkém prázdném domě, kde bylo její jedinou zábavou pletení a vaření. Veškerý její čas te� patřil Adéle a tak uběhlo pět let, nejš�astnějších pět let Adélina života. Až do doby před šesti měsíci, kdy babička zemřela. Dva měsíce poté práskl Nikola dveřmi a odstěhoval se na ostrov Réunion, co nejdál od otce, se kterým se neustále hádali. Julián druhým rokem studuje medicínu v Nantes a je rád, že už nemusí bydlet v téhle šedé a smutné rodině. Te�, když žije Adéla jen sama s rodiči, je pouto mezi nimi třemi čím dál tím křehčí – jako sklo, které je možné 17

rozbít jedním pohybem či slovem. Má pocit, že je pro ně jenom přítěží. Někdy si říká, jestli neplánují, jak se jí taky zbavit. Přemýšlí, že by si vybrala nějaký netypický obor jako čínštinu nebo design, aby mohla za dva roky odejít na internát. Zatím čeká, co se stane, a užívá si výhod toho, že je doma sama – výhod, které její kamarádky nemají. Anila je původem z Pákistánu a její otec ji nechce moc pouštět ven, aby nebyla terčem rasistických poznámek. Juliina matka se taky snaží svou dceru hlídat, ale to Julii nikdy nezastavilo, když se naskytla příležitost. Adéle přijde nejlepší matka Maevy. Maeva dostane všechno, na co si pomyslí – jakékoli oblečení, dokonce alkohol a cigarety! Smí chodit ven, kdy chce, může si lakovat nehty nebo nosit rtěnku a řasenku, a to i do školy. Loni si jednou zavolali její mámu do školy, protože si Maeva namalovala nehty na černo a oči na jasně modrou, aby jí to ladilo s účesem. Její máma přišla o přestávce a začala přede všemi křičet na učitelku. Adéla nikdy nezažila žádného rodiče, který by byl tak hrubý, navíc na někoho ze školy – dokonce se ten den naučila dvě nebo tři nová sprostá slova. Konkrétně něco o prostitutkách z cizí země… Ještě vtipnější historka je z doby, kdy se Maeva poprvé vrátila domů opilá – její matka na tom totiž byla podobně, ležela na pohovce, vedle sebe kýbl pro případ potřeby. Maevina máma pořád říká „Carpe diem“ a na škole jí vůbec nesejde. „Ostatně, Molière ti chleba nekoupí,“ 18

říkává. „Já jsem se všechno naučila za pochodu, nepamatuju si všechny ty blbosti jako bitvu u Mariogňanu nebo Pytharogův neoprén… samý kraviny!“ Maeva jde ve stopách své matky, a tak je ve škole o dva roky pozadu. Čeká jenom, až jí bude za dva měsíce šestnáct, aby mohla odejít ze školy a začít pomáhat mámě v kadeřnictví. Stačí, když dokončí ročník, a hurá pryč! V hodinách si s Julií dělají, co chtějí, smějí se profesorům, odmítají odevzdávat úkoly a v ředitelně jsou tak často, že si ředitel rve těch posledních pár vlasů, co mu zbývají. Když se o tom Adélina matka dozvěděla od jedné sousedky, která to věděla od paní z pekárny, které to zas říkala matka kdovíkoho, přikázala ještě ten večer Adéle: „Zakazuju ti, aby ses dál stýkala s těma delikventkama. Ne že je sem budeš během prázdnin zvát! Bav se radši s Anilou, ta je mnohem příjemnější!“ „Ale mami, tohle nemůžeš přece říct o Julii, že ne!“ „Žádné odmlouvání, myslím to vážně. Tvoje kamarádka se dostala do špatné party, to se stává,“ odpověděla jí máma. „Co je její otec bez práce, jde to s nima od desíti k pěti,“ dodal táta. „Spíš od doby, co má její matka rakovinu,“ řekla máma. „Chudák ženská, už nedokáže zvládnout ani vlastní dceru.“

„Život nestojí za nic! A moji rodiče jsou největší blbci!“ Adéla se ráno vzteká na školním dvorku. Celou noc si přehrávala včerejší slova rodičů. „Nemá smysl se te� rozčilovat,“ říká jí Julie. „Tak se s nima pohádej a máš to.“ Ale Adéla se rodičům neumí postavit. Když se rozpláče, posílají ji do pokoje bez odpovědi a druhý den se tváří, jako by se nikdy nic nestalo. Často viděla, jak se s nimi marně hádal její bratr Nikola, takže samotné se jí do hádek s rodiči moc nechce. Ostatně, vždycky tím nakonec nejvíc trpí děti. „Podívej se, jaká je na světě bída a jak dobře se mají ti nejbohatší!“ říká Adéla. „Já odsud jednou vypadnu, někam pěkně daleko z týhle debilní země. Chtěla bych to udělat jako můj brácha Nikola, zmizet na Réunion a tam si hezky žít sama…“ „V autarkii,“ dodá Anila. „V Antarktidě? Ale houby, ničemu nerozumíš!“

Adéla se rozhodla, že o prázdninách bude trávit odpoledne s Julií, i když jí máma zakázala se s ní kamarádit. Kateřina stejně celé dny pracuje. Maeva jede za svým otcem na pařížské předměstí a Anila může z domu během dvou týdnů prázdnin jen jednou nebo dvakrát. Tak si to s Julií užijí, budou se bavit jako loni, zkoušet si oblečení v obcho�ácích, jíst pizzu a koukat na seriály. 20