Kniha interpretuje některé - zejména filosofické - texty, jež tím nebo oním způsobem tematizují otázku gesta a znakového jazyka. V úvodu se zabývá některými metodologickými nesnázemi, které takový projekt nevyhnutelně obnáší, především složitým vztahem mezi gestikulací a znakovým jazykem. Až do 19. století nebyly tyto oblasti nijak striktně oddělovány a teprve ve století dvacátém se začala lingvistika znakových jazyků vyvíjet samostatně. První dvě kapitoly tematizují dvě paradigmata chápání hluchoty a znakového jazyka v západním myšlení: první z nich lze označit jako paradigma privativní, v jehož rámci je hluchota chápána jako deficit, druhé paradigma nahlíží hluchotu jako určitý typ diference, tedy jako přítomnost jiných komunikačních kompetencí a jiného
„stylu“ vnímání. Třetí kapitola se věnuje jazykovým genealogiím, především Condillacovi a Rousseauovi. A konečně poslední kapitola je věnována filosofii M. Merleau-Pontyho a jeho pojetí vztahu řeči a gesta.
