Monografie se věnuje trubadúrskému zpěvníku R (Paris, Bibliotheque nationale de France, français 22543), středověkému rukopisu obsahujícímu přes tisíc básní a jiných, v převážné většině okcitánsky psaných textů, a ukazuje, jakým způsobem jej lze číst coby jednotný literární artefakt ve stavu zrodu. Klíčem k tomuto pojetí se stává prominentní postavení fenoménu hry na začátku tohoto rukopisu a diskuse o nebezpečích, jež s sebou přináší tvorba milostné poezie na aristokratických dvorech, kterou mezi sebou na prvních foliích svazku vedou trubadúři od Marcabruna (prohlášeného explicitně za nejstaršího trubadúra vůbec) po Girauta de Borneill, nezpochybnitelného mistra.
