Začínat od konce není příliš originální, ale funguje to, pokud se v příběhu stalo něco opravdu strašlivého. První scéna je jako obří vlna, na kterou naskočíš, to je fuk, že na jih Francie se surfovat nejezdí, tady nejsou dostatečně velké vlny ani silný vítr. Vždyť ani nejsme u moře, jsme na půdě soudu. V impozantní budově, na jejíchž chodbách okamžitě zmlkneš a znervózníš. Tady se rozhoduje o nejtěžších zločinech, to ti nikdo nemusí říkat, to prostě cítíš ve vzduchu, když potáhneš nosem. To je mnohem lepší než začínat s výslechy, že jo? Nechci do toho tahat policii, jak je v tom policie, tak je z toho detektivka, koblihy, hloupé policejní vtipy a stokrát zrecyklované vyšetřovací metody. Prostě to přeskočím a pokusím se vytvořit napětí jen jedním slovem napsaným ve skicáku.
NETVOR Drobná ruka s okousanými nehty začne jednotlivá písmena rychle obtahovat. Už v tom obtahování je to napětí, o kterém mluvím. Jaký netvor? Co se to stalo? A kdo je ta holka s krátkými vlasy jen lehce přerostlými přes uši, která si dnes vystačí s přísně ořezanou tužkou číslo dvě? Občas jazykem nasliní její černý hrot a svůj tah rozmázne bříškem levého ukazováčku. Soustřeď se na ni. To ona je důležitá, i když si
15
ti dva dospělí, co sedí hned vedle ní, přitáhnou pozornost na sebe. Dospělí pořád mluví, všechno tak strašně prožívají. Jsou srandovně důležití a pořád všude hodnotí kafe, co stejně nakonec vypijou, i když řeknou, že chutná jako chcanky. „Už by ho měl někdo zbourat,“ špitne Elodie. V dlani žmoulá kapesník, kterým si čas od času utře uslzené oči. Pořád tomu nemůže věřit. Nemůže přestat brečet a ten pláč jí na kráse zrovna nepřidává, i bez něj jí má málo, ale to se fakt nedělá, kriticky hodnotit něčí vzhled, ona si přece nevybrala, že bude vypadat právě takhle. To Bůh posunul její oči zbytečně blízko ke kořeni nosu a zvětšil jí uši, možná se jen na poslední chvíli rozhodl, že to nebude myš, ale šedou myš z ní nechal. Henri jí podá kelímek s kávou z automatu. Bez své typické baseballové čepice vypadá úplně jinak. Hlavu má jako vejce. „Kdo, co?“ „Ten barák přece. Já jsem to říkala, že je prokletý, to se tady přece ví, o tom si povídají i malé děti. To byla jen otázka času, než se tam zase něco stane.“ „Jsi snad děcko, abys věřila těm povídačkám?“ „Sám vidíš, že to nejsou povídačky. Tohle otřáslo celou naší komunitou!“ Elodie zvýší hlas, je zvyklá mluvit hlasitě, aby ji děti ve třídě poslouchaly, ví, že musí občas větrat, aby se jim okysličil mozek, zacházet s nimi jako v rukavičkách, aby neměly trauma, a občas je poslat k Davidovi, to když už si s nimi neví rady. Vstane a otevře okno, za kterým vzduch dnes stejně jen trucovitě stojí, a do dlouhé chodby právě vletí moucha. Ta nám tady chyběla.
16
No dobře, chvíli ji budeme pozorovat, ať si odpočineš od toho složitého a nezábavného dialogu úplně cizích lidí o úplně cizích lidech. Kdyby si u toho Elodie aspoň dělala make-up a Henri hrál brawko, jenže Elodie má v kabelce jenom jelení lůj, ta snad v životě nebyla v Sephoře, a Henri má svůj mobil akorát na telefonování, a ty už se možná začínáš ztrácet v ději, to nemůžu dopustit. V tomhle příběhu se ztratit nemůžeš, to by nebylo bezpečné. Když se vzdálíš příliš, nikdo tě neuslyší, až budeš volat o pomoc. Nikdo ti neukáže, kam se schovat, a před kým vlastně. Musím na tebe dávat pozor. Já musím dávat pozor na všechno a na všechny. Naštěstí mám jen malý štáb, to už tady přece zaznělo, že jde o nízkorozpočtový snímek, ačkoliv v mojí hlavě jde o velkofilm s jednou hvězdou velkého formátu v jedné malé roli, aby bylo z čeho ji zaplatit. Tady je všechno po jednom. Jedna kostymérka. Jedna asistentka. Jeden kameraman. Jedna maskérka, co teď všechny herce obejde s velkým štětcem v pravé ruce a pudrem v levé. Na tiktoku ji sleduje skoro půl milionu lidí, já to nechápu. Mě sleduje jenom pár kamarádů ze školy a fandí mi akorát máma, které pravidelně píšu dopisy a ona mi je pravidelně vrací i s opravenými chybami. Pořád by všechno opravovala. I tohle by opravila.
„S celou naší komunitou, jo? Už mluvíš jak Aldo, ten debil,“ Henri si sedne zpátky na svoje místo, které mu Elodie hlídala před ostatními svojí odloženou kabelou. Je z pravé kůže, ale že by působila vkusně, to se říct nedá. To se ostatně nedá říct o ničem, co má Elodie na sobě.
17
„Toho mi ani nepřipomínej. Jednou jedinkrát se za mě nepostavil, přitom dobře ví, čeho jsou děti schopné. Dokonce mi naznačil, jestli nechci raději učit jinde. Kde? Vždyť tady mám dům a nikomu jsem nic neprovedla, tak proč se mám cítit jako nějaký vyhnanec?“ „My oba.“ „Co?“ „Je to náš dům.“ Amara odloží skicák a protočí panenky, poslouchat tohle pořád dokola, to je utrpení. Dospělí jsou jako kolovrátek. To prostě neumějí chvíli mlčet nebo si třeba kreslit? „Jasně, najednou je náš,“ pokračuje Elodie. „Klidně bys mě z něj kvůli Chantal vyhodil na ulici. A kdo by se staral o zahradu? O všechny kytky? Všichni je chválí. Každý, kdo jde kolem.“ „Nikdo tě nevyhazoval, zase to celé překrucuješ. A co sem pleteš kytky?“ „Kytky nelžou.“ „Zapomněla sis vzít prášky?“ Jo, prášky. Učitelky berou prášky na uklidnění běžně, na tom není nic špatného, ať si to každý nejdřív vyzkouší, učit děti. To nejsou děti. To jsou satani navlečení v obrovských anebo titěrných hadrech, nic mezi tím. Nic, co by se dalo považovat za zlatý střed anebo průměr. Nechovají se normálně a přijde jim to normální. Chtějí být výjimečné a místo toho tvoří jedno obrovské nenormální, nebezpečné stádo, to si o nich Elodie myslí. „Nemluv o práškách,“ zasyčí a rozhlédne se. Svoje léky si samozřejmě vzala, ona nezapomíná, ba naopak, má paměť jako slon. „Kdyby se o tom Aldo dověděl…“ „Aldo je debil.“
18
„Je to ředitel a já od něj potřebuju doporučení, nebo kde si myslíš, že budu bez doporučení učit? Všude se o nás píše!“ „Já jsem o tobě nikde nic nečetl.“ „Ale já o tobě jo,“ připomene Elodie Henrimu dnešní novinový článek. Dostal se kvůli němu znovu do podezření! „Můžu já za to, co provedla Chantal a ten její ksindl?“ brání se Henri. „Já jsem o ničem nevěděl!“ „No právě! Měl jsi to vědět, než jsi ji přivedl k nám domů a nechal jsi Amaru, ať jí říká mami.“ „Furt ti to vadilo, viď? Kdo ti dosvědčí, že jsi byla doma, když ne já? Co? Kdo ti to dosvědčí? No? Kdo?“ „Potřebujeme se navzájem!“ připomene mu Elodie šeptem. „To kafe je přímo odporné,“ dodá, ale stejně ho vypije. „Co čekáš z automatu? Jsou to chcanky.“ Henri si poposedne. Opěradlo vysloužilé dřevěné židličky nepříjemně zavrže v uších těch, co na ně dnes nezbyla židle. „Zas mě bolí ty plotýnky,“ postěžuje si. „To máš z toho, že ses opilý válel ve škarpě.“ Elodie ví, že tu osudnou noc doma nebyl, ale doma je pro oba nejlepší alibi. Amara se netrpělivě zadívá na staré ručičkové hodiny na konci chodby, co odměřují čas do začátku procesu. Ještě pořád může něco udělat a něco říct. Bezradně se zadívá na svého otce. Kdyby mu nevzala tu zbraň, třeba by to dopadlo jinak, určitě by to dopadlo jinak. Olivier by neutekl a ostatní by ho nešli hledat. Henri se na ni povzbudivě pousměje. „Nemáš hlad? Dole v tom automatu jsou brambůrky.“ „Brambůrky snad nejsou na hlad,“ upozorní ho Elodie. Pořád si hraje na matku, protože vlastní děti nemá, přitom ani neudělala svačiny. To mohla.
19