NEKROMANTKA Z KATEDRY
UKÁZKA PRO ČTENÁŘE
Po dlouhé cestě nemám náladu na vysedávání u večeře nebo společenské tlachání. Rychle do sebe dostanu trochu horké polévky a pospíchám zpět do ložnice, abych uklidila cestou nasbírané poklady a nabrala síly. Zítra se chystám navštívit rodiče a beru s sebou své přítelkyně. Otcův obchod s artefakty se jim bude líbit. Navíc tím jejich přítomnost poskytne podněty pro jiná témata konverzace než mou volbu povolání a Eydenův útěk na farmu.
Nechávám za sebou Gwen i Sires a nutím unavené svaly svých nohou pracovat rychle, když spěchám chodbou z jídelny směrem k naší ložnici. Míjím Mivel lepící se na jednoho z alchymistů v zelené košili. „Jsou oba stejně vysocí,“ prolítne mi hlavou a já si nejsem jistá, zda to byl můj vlastní hlas, nebo vnitřní hlas jednoho z mých já. Neubráním se letmému úsměvu a uvědomuji si, že Mivel vlastně fandím. „Ach, ta škodolibost,“ rýpne si pubertální já a já se zmůžu jen na naoko udivené „Co?“. Už jsem z dohledu těch dvou, kteří k sobě naklání hlavy a střídají se ve špitání do ucha a zbývá mi poslední odbočka do chodby vedoucí přímo do místnosti s mou postelí. „Jen se nedělej. Máš radost, protože ten nafoukanec neví, do čeho se pouští. Nebo jsi vážně tolik šťastná, že si Mivel nejspíš vrzne?“ pokračuje pubertální hlas v mé hlavě a já se nemohu zbavit pocitu, že se lehce otráveně snaží vyčistit si špínu za nehty.
„Dvě mouchy jednou ranou,“ shrnu a cítím, jak se mi nohy mění v rosol. Zpátky do Katedry jsem běžela, protože jsem se zdržela při trhání šípků a sbírání kamínků. Ztratila jsem tím drahocenné
minuty až se najednou stáhla mračna, a kromě rychlého západu slunce a nastávající tmy mi poslední úsek cesty komplikoval i déšť. „Ona se zabaví a dá mi pokoj, jemu zmizí ten nafoukaný výraz,“ dokončím myšlenku a upínám poslední zbytky sil k vidině teplé a měkké postele.
„Příště si vezmi toho koně!“ ozve se jiný hlas uvnitř mé hlavy. „Ne,“ odporuji a ukončím vnitřní konverzaci. Začíná to být otravné.
Míjím koupelnu – a ačkoliv bych horkou koupel potřebovala – pospíchám dál. Najednou uslyším tlumený výkřik a strnu. Poslouchám a čekám. „Zřejmě to nic nebylo,“ usoudím po chvíli a vyslovím to nahlas, abych se sama ubezpečila v pravosti svého tvrzení.
Poručím svým bolavým svalům pohnout nohou vpřed – a uslyším další zamumlání a zvuky připomínající zápas. Tentokrát se otočím a pootevřu dveře umývárny ve snaze opatrně nahlédnout dovnitř. Nevím, co se tam děje. Netuším, co čekat a na co se připravit.
Pátrám v mysli, kdo má dnes dle rozvrhu privilegium využít pořádnou koupelnu místo umyvadla v ložnici, ale nenacházím žádnou odpověď. Těžké dřevěné dveře mají tendenci vrznout v ten nejnevhodnější moment a já se modlím k všemohoucímu, aby pro tuto chvíli zůstaly potichu. „Sakra,“ vydechnu a spadne mi kámen ze srdce. Je to jen mladý pár oddávající se souloži. Nevypadá to na žádné násilí, podle všeho si to obě strany užívají.
Začínám couvat ven a snažím se příliš nešmírovat, přestože nedokážu odlepit svůj zrak od těl přimáčknutých ke studené kamenné stěně pohybujících se proti sobě. Když žena spustí ruku ze svých úst a přestane tlumit své vzdychy, poznám Fanu.
„Sakr-!“ nestihnu dokončit výkřik, když patou narazím do postavy za mnou. Cizí ruka mi přikryje ústa a druhá ruka se mi obtočí kolem pasu, zatímco mne zvedá do výšky a zároveň táhne pryč od dveří.
Má mysl těká mezi možností křičet, kousat, kopat a bojovat, nebo se zachovat rozumně a nejdříve zjistit, proti komu to stojím – a zároveň se neprozradit hlukem.
„Šmírovat se nemá,“ zašeptá mi do ucha ve chvíli, kdy se uklidním. Postaví mne na zem a spustí ruku zakrývající má ústa. Volně se nadechnu a ucítím omamnou vůni koření.
„Doprdele, nemůžeš se za mnou takhle plížit!“ křičím jen napůl, protože napůl šeptám a tlačím nás co nejdál od dveří umývárny, kde právě dochází k intimnostem.
Pobaveně se opře o stěnu a neobtěžuje se popojít ani o kus dál. „Já se neplížil, to ty,“ ukáže směrem ke dveřím koupelny.
„Můžeš se ztišit,“ okřiknu ho.
„Sluší ti to, když se zlobíš,“ usměje se tak sladce, že kdybych neměla zvýšený tep a nával adrenalinu z vylekání, splašilo by se mi srdce teď pod vlivem toho mámivého kouzla, které dokáže seslat svým pohledem nebo úsměvem.
„Jsi vůl,“ utrousím jen a začnu se opět potácet ke své ložnici.
„Doprovodím tě,“ nabídne, ale zůstává opřený o zeď.
„Ne.“ Neotáčím se.