Issuu

Šikana v otázkách a odpovědích Magdalena Richterová Michal Zvírotský Stanislav Bendl

praktiků v některých ohledech odlišují a překračují tak rámec této příručky. Otázku uvozující tuto kapitolu bychom mohli rovněž obrátit: Kdo se neptá – a přitom by měl? Odpověď by pak mohla být lapidární. Ptát se na šikanu a její často nesamozřejmé okolnosti je povinností každého, komu leží na srdci sociální zdraví školních, zájmových či pracovních kolektivů a veřejné zdraví celé naší společnosti.

Otázky a odpovědi 1. Co to vlastně je šikana? MR: To je zdánlivě triviální, ale ve skutečnosti velmi podstatná otázka. S rostoucí informovaností veřejnosti o šikaně se totiž často jakékoliv chování, které je lidmi vnímáno jako nátlakové nebo ubližující, označuje nálepkou šikana. Slovo šikanování dnes užíváme zkrátka mnohem častěji, a to i ve spojitosti s jistou vědomou nadsázkou. Kolikrát jsem už slyšela od vlastních dětí v souvislosti s vymáháním jejich povinností, třeba prostého úklidu, že se na nich dopouštím šikany. A kolikrát jsem jim vysvětlovala, že cílem mého, mimochodem nikterak tvrdého, nátlaku je docílení pořádku, který je i v jejich zájmu. Výchova může být někdy i nepříjemná. Naproti tomu jediným účelem skutečného šikanování je ubližování samotné. Agresor chce svou oběť ponížit a pokořit. Vědomě zneužívá své moci, nadřazenosti nad někým, o kom ví, že se nedokáže bránit. Pro šikanu je charakteristický právě tento záměr a pocit agresora. A také to, že si uvědomuje svou nadřazenost, převahu nad obětí a později i jistou touhu a potřebu ve svém agresivním nebo manipulativním chování pokračovat… MZ: Pro mnoho lidí je právě tento důraz na motivy a pocity agresora při popisu šikany nečekaný. Jako by na pocitech oběti záleželo méně. Ono na nich samozřejmě záleží, pohled oběti a její prožívání jsou také důležité a zasluhují si pozornost, ale pro samotné rozhodnutí, zda v konkrétním případě jde či nejde o šikanu, je paradoxně skutečně důležitější to,

problémy detekovat a vyřešit sám, bez intervence zvenčí. Takovou situaci můžeme vidět u dobře fungujících kolektivů, které mají charakter komunity, kde všichni táhnou za jeden provaz, sdílejí podobné hodnoty, jeden pomáhá druhému. Je potěšující, že podobné kolektivy existují na mnoha školách, a zdaleka ne jen na venkovských malotřídkách. Fakt, že se někde šikana nevyskytuje, ale ještě neznamená, že se tam vyskytnout nemůže! SB: Otázka, jak často se vyskytuje šikana na českých školách, je otázkou do pranice. Obávám se, že to nikdo neví přesně. Dostupné výzkumy i odborné odhady jak u nás, tak v zahraniční se v míře výskytu šikany velmi liší. V odborné literatuře i ve zpravodajství se tak můžeme setkat například s údaji, že šikanu zažilo pět procent, ale také čtyřicet nebo i šedesát procent žáků základních škol. Příčiny takto odlišných údajů nutno hledat v tom, že různí odborníci používají rozdílné deﬁnice šikany, často neupřesní, v jaké roli dotyčný člověk šikanu zažil (zda jako oběť nebo jen jako svědek), nerozlišují pokaždé počáteční šikanu od šikany pokročilé apod. Velkou slabinou dotazníkových šetření, která mají za úkol zjistit míru výskytu šikany, bývá jejich nízká validita, tedy to, že nezjišťují to, co zjišťovat mají. Opírají se totiž zpravidla o údaje získané od respondentů, kteří sami měli posoudit, zda se setkali či nesetkali s šikanou. Jsou-li součástí takového dotazníku sebehodnoticí položky se škálami, nutno počítat s tím, že mezi respondenty existují velké rozdíly v užívání škály, někdo zkrátka hodnotí tutéž situaci mírněji, jiný přísněji…

3. Kde se šikana vyskytuje nejčastěji? MZ: Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Stručně řečeno, se šikanováním se můžeme setkat všude, kde jsou lidé – téměř v každém vrstevnickém kolektivu, bez ohledu na věk, pohlaví či sociální status dotčených osob. Mylný je předpoklad, že je šikana omezena pouze na prostředí, ve kterých se koncentrují takzvaně problémoví jedinci, jako jsou například výchovné ústavy nebo věznice. Šikanu můžeme pozorovat v dětském domově, na učilišti, ale i v mateřské škole, v zájmovém kroužku či na univerzitě. Najdeme ji i v kolektivech handicapovaných jedinců, v ryze dívčích skupinách, mezi dospělými i mezi seniory. Pochopitelně se v těchto rozmanitých prostředích bude lišit intenzita a forma šikany. Obecně platí, že nejzávažnější případy šikany se mohou rozvíjet tam, kde jsou lidé vystaveni silnému stresu, kde se vyskytuje jakási kultura násilí, kde materiální i sociální prostředí negativním jevům de facto nahrává. Extrémním příkladem takového prostředí může být výchovný ústav s kvazi-vojenským režimem – takový je vykreslen například ve ﬁlmu Jindřicha Procházky Kobova garáž. V pobytových zařízeních navíc šikanu podporuje také to, že lidé tam mají jen minimum soukromí, nemohou tak účinně skrývat své případné nedostatky, nemohou odtamtud kdykoli odejít… SB: Neštěstí sice opravdu chodí po lidech, ale prostředí (včetně toho materiálního) hraje v případě šikany také nemalou roli. Na příkladu ústavních zařízení je to ostatně velmi dobře patrno. Nevzhledné, odosobněné prostředí některých z nich

mluví za vše. Hovoříme o podnětově závadovém prostředí – jsou jím například dětské pouliční gangy, ale může jím být bohužel někdy i škola či školské zařízení. Příhodné podmínky pro bujení šikany jsou tam, kde je tento fenomén přehlížen, tabuizován či popírán, a také tam, kde se uplatňuje autoritářský výchovný či řídicí styl. Slepě vyžadovaná kázeň, dril, lpění na nejasných či nesmyslných pravidlech, nemožnost o problémech otevřeně mluvit. Někdy se takový „vězeňský“ režim ale vyskytne i v běžné škole. Už samotná polarizace my vs. oni (žáci vs. učitelé), stále tak častá v našich školách, je nejen z hlediska možného výskytu šikany vysoce riziková. Leccos se sice postupně mění k lepšímu, ale obávám se, že i dnešní žáci slýchávají v různých obměnách následující větu: Hele, nediskutuj, mě nezajímá, kdo co komu udělal, bude tady klid a tečka! MR: K vlivu prostředí je vhodné ještě doplnit, že právě jeho změnou bývá šikana velmi často spuštěna. Dítě může mít určité rysy, které ho sice předurčují k roli oběti, ale je-li prostředí kolem něj bezpečné, nemusí se do takové role nikdy dostat. Totéž dítě v jiném prostředí bude ale rázem silně ohroženo. Jako Robert. Robert byl od dětství blázen do vláčků. Veškerý svůj volný čas trávil na půdě rodinného domku, kde si vybudoval velký model krajiny s železniční tratí. Byl to citlivý, přemýšlivý chlapec slabší tělesné konstituce, trochu samotář. Ve škole měl dobré výsledky, i když se téměř neučil, a jeho rodiče si proto přáli, aby šel po deváté třídě na gymnázium. Robert měl ale o střední škole už dlouho jasno – rozhodl se pro učební obor mechanik kolejových vozidel. Neodradilo ho ani to, že bude přes týden muset bydlet na internátě. Rodiče

se s jeho volbou nakonec smířili, jen starostlivá babička často vzdychala: Jak to tam ten náš kluk zvládne?

4. Kdo je šikanou nejvíce ohrožen? MR: Ten, kdo je odlišný, ale to je obecně vzato kdokoliv. Ve větším riziku se ocitá člověk, jehož jinakost je pro ostatní nežádoucí, nevyhovující anebo ohrožující, byť třeba jen domněle. Často slýcháme slovo divnost. Dotyčný se nechová tak, jak je v dané skupině předpokládáno, nerespektuje skupinové normy, které jsou neoﬁciálně utvářeny. Dítě, které je takto shledáno jako „nevyhovující“, dostane buď nálepku odlišnosti, nebo je ze skupiny rovnou vyčleňováno. Jeho jinakost však nemusí být trvalým rysem, v jiné skupině s jinak nastavenými pravidly stejné dítě obstojí. Strach ze sociálního nepřijetí či vyčlenění může vést u takového dítěte k chování, které naopak jako by ostatní provokovalo. Nejednou jsem tak vyslechla opakující se výpovědi: on provokuje, ona nás otravuje. Takové chování může pramenit z pocitu bezmoci, možná také vzteku z odmítání, ignorace. Dítě může provokovat i svou předstíranou lhostejností či pohrdáním ostatními. Stále ovšem mluvíme o ohrožení, o možnostech, nikoliv o nevyhnutelnosti vzniku šikany… SB: Někteří učitelé a vychovatelé tvrdí, že za roky své praxe dokážou odhadnout, které dítě bude terčem posměchu či napadání. Nápovědou je podle nich určitý habitus, tj. to, jak dítě vypadá, že je například zavalité, neohrabané, zakřiknuté, obrýlené nebo že má ulízané vlasy. Zkrátka je jiné, na první pohled odlišné. To se týká jak chlapců, tak dívek. Typic-

z rizik nedávné distanční výuky bylo mj. to, že děti mohly tak či onak nahlédnout do soukromí svých spolužáků, vidět, byť jen omezeně, jaké mají doma vybavení, spatřit ostatní členy domácnosti a uslyšet něco, co by jinak neslyšely… SB: Zastavme se ještě u každodenního provozu běžné školy. I když její personál šikanu dozajista neschvaluje a jsou nastaveny základní regulativy v podobě školního řádu, preventivního programu a podobně, nemusí to stačit. Měli bychom se zamýšlet i nad subtilnějšími okolnostmi. Je skutečně pedagogický dozor tam, kde má být, a sleduje to, co má sledovat? Nejsou ve škole nebezpečná zákoutí, kde mohou děti nepozorovaně tropit všemožné vylomeniny? Mají děti dostatek možností a příležitostí k diskrétnímu vyhledání pomoci dospělých? Uplatňují všichni pedagogičtí pracovníci školy v zásadě stejný přístup k výchovným problémům?

6. Kdo se nejčastěji dopouští šikanování? MR: Odpověď rodiče šikanovaného dítěte na tuto otázku by byla pravděpodobně jasná: agresivní psychopat. Nemůžeme se takovému názoru divit, rodič bývá zaskočen, rozzloben, má obavy, neví si rady, hledá přijatelné vysvětlení pro to, co se stalo. V některých případech může agresor skutečně trpět poruchou osobnosti, většina pachatelů školní šikany však takovou diagnózu nemá. Setkala jsem se i s mnoha rodiči dětí, které šikanovaly, a pokaždé jsem si dokázala představit, že na jejich místě mohu jako rodič sedět i já. Častokrát,

když slyšeli, čeho bylo právě jejich dítě schopno, měli v očích zděšení. Připouštěli obvykle, že je jejich potomek možná více sebestředný, sobecký, ale to přece není nikterak výjimečné. Že by dokázal někoho ponižovat a pokořovat, tomu nemohli uvěřit. Vždyť doma se chová úplně normálně… SB: Znovu připomeňme, že tak jako platí, že obětí šikany se může stát kdokoli, tak také platí, že šikanovat druhé může rovněž v podstatě kdokoli. Pestrá typologie agresorů je důsledkem široké škály motivů, které lidé pro ubližování jiným mají. V pozadí šikanování může být například snaha ostatní řídit, komandovat. Šikanování se pak může stát prostředkem pro naplnění tohoto cíle. Agresorem může být rovněž jedinec, který se potřebuje nějakým způsobem zviditelnit. Mohou to být třeba děti ze sociálně slabých rodin, které si potřebují dokázat, že také něco umí, že také v něčem mohou vyniknout. A když toho nejsou schopny v učení nebo ve sportu, potom začnou ubližovat druhým. Agresoři mohou být oběťmi domácího násilí a surovosti; bití a ponižování, které zažívají doma, „vracejí“ někomu jinému, třeba slabšímu spolužákovi. Agresoři ale poněkud paradoxně poměrně často pocházejí z funkčních rodin, mají dobré zázemí, hodné a starostlivé rodiče. Přesto se ve škole chovají v rozporu s výchovou a podmínkami, ve kterých vyrůstají. Takoví žáci mohou šikanovat z frajeřiny, mohou se chtít svým „chlapáckým“ vystupováním někomu zalíbit, mohou ve své mysli rozdělovat lidi na slabé a silné, mohou být okouzleni pocitem moci, nadřazenosti atd. Dokázali byste všechny tyto případy vykreslit do podoby jednoho „typického“ agresora?

MZ: A nezapomeňme, že motivem pro ubližování jiným může být paradoxně také snaha vyhnout se roli oběti. To jsou ty případy, kdy si poměrně neprůbojné dítě či dítě, které v jiném kolektivu už šikanu na vlastní kůži zažilo, z obavy před (dalším) ponižováním řekne, že bude lepší vzít na sebe „preventivně“ roli agresora. Jsou dokonce známy případy, kdy se dítě, které v podstatě ze zoufalství provedlo takový „preventivní“ útok, zakrátko stalo postrachem celé třídy. Ostatně i historie zná mnoho despotů, kteří byli na úsvitu své tyranské kariéry zakřiknutými neduživci. Do jedné školy přestoupil chlapec, podle třídního učitele od pohledu „zralý na šikanu“, který si však zakrátko podrobil celou třídu. Podobně tomu bylo u chlapce, který byl, jak ho charakterizovala jeho třídní učitelka, „malý, hubený, ošklivý zrzek“. Ten začal ve třídě organizovat ubližování několika dětem, čímž od sebe, potenciální oběti, odvrátil pozornost. Zkrátka, zachovali se podle známého hesla: Nejlepší obrana je útok!

7. Co konkrétně se zpravidla děje šikanovanému dítěti? MZ: Ze začátku často nic tak hrozného. Pršet začíná po kapkách, jak se říká. Vrátíme-li se k Robertově případu, uvidíme, že jeho první týdny na internátu byly ve znamení zdánlivě nevinných legrácek. Někteří kluci mu kvůli oné nešťastné pohlednici od babičky začali říkat „Robertku“ a vždy se při tom příšerně smáli. Vadilo mu to, ale čím více to dával najevo, tím více je to bavilo. A nezůstalo jen u toho. Snad každý týden na něj čekalo na pokoji nějaké překvapení. Tu zubní pasta na kli-

ce, jindy zase mokrý ručník v posteli. Pro kluky děsná sranda, pro Roberta utrpení. Útoky tohoto typu lze překvapivě snadno vysvětlit a ospravedlnit jako legraci, možná trochu drsnější, ale i taková přece do chlapeckého světa patří, nebo ne? MR: Důležité je si uvědomit, že šikana má svůj zákonitý vývoj, postupuje od nenápadných, jakoby žertem míněných ústrků, přes systematické a promyšlené ubližování až po naprosto dokonalé a propracované tyranizování, k němuž se postupně přidávají další a další členové kolektivu. Šikana tak může probíhat až v pěti na sebe navazujících stadiích, kde první, označované jako zrod ostrakismu, obnáší příležitostné vyčleňování oběti z kolektivu, její shazování, zesměšňování nebo naopak přehlížení. Může, ale také nemusí následně přejít do druhého stadia. To pak znamená přitvrzení psychického násilí nebo nástup násilí fyzického, oběť je napadána už zcela očividně, i když ještě ne systematicky. Stává se často jakýmsi hromosvodem skupinového napětí, obětním beránkem. Ve třetím stadiu, které může následovat, se vytváří jádro hlavních agresorů a oběť je vystavena již soustavným fyzickým i psychickým útokům; jejímu ponižování zpravidla přihlíží ostatní členové skupiny, což její utrpení ještě prohlubuje. Tato tři stadia označujeme jako počáteční šikanu, protože skupina má ještě potenciál k návratu do normálu, pokud však nikdo nezasáhne, nastane zlom, za nímž už nelze se sebeúzdravnou silou kolektivu počítat… SB: A šikana se dostává do čtvrtého a pátého stadia, která označujeme jako šikanu pokročilou. Čtvrté stadium se vyznačuje tím, že většina členů kolektivu přijímá nové normy

a pravidla, jež diktují hlavní agresoři. Ve skupině nadále sílí tlak na konformitu, do týrání oběti nebo obětí se zapojuje většina členů, někteří ze strachu, aby se také nedostali do pozice oběti, jiní si své nadvlády nad obětí vysloveně užívají. Nenastane-li rázná intervence zvenčí, přechází čtvrté stadium do posledního, pátého. To se označuje jako totalita a obnáší další zdokonalení celé mašinerie, agresoři skupinu zcela ovládají a vše funguje podle jejich pravidel. Oběť vystavená psychickému a zpravidla i fyzickému týrání, které nezřídka ohrožuje také její zdraví a život, už nemá sebemenší zdroje k odporu, je zcela zdecimovaná a často volí zoufalé únikové strategie – v pátém stadiu jí jde vždy a bez nadsázky o život!

8. Podle čeho jako rodič poznám, že je mé dítě ve škole šikanováno? MR: Každé šikanované dítě reaguje na situaci jinak, vždy se však v jeho chování projeví nějaké změny. Záleží na mnoha okolnostech, především na stadiu šikany, na věku a osobnosti dítěte, na jeho rodinné situaci atd. Rodiče, kteří se svým dítětem pravidelně hovoří o jeho pocitech a prožitcích, mají situaci o poznání jednodušší. V řadě případů se však dítě rodičům příliš nesvěřuje, přestože má s nimi láskyplný vztah. Pak musí rodič registrovat veškeré změny v chování dítěte. Často to bývá větší uzavřenost, neochota hovořit o škole a spolužácích, změna nálady, když přijde na tato témata řeč. Někdy si rodič všimne, že dítě chodí ze školy hladové, ve znečištěném nebo zmáčeném oblečení, že „ztrácí“ peníze či jiné věci. Vysvětlení, jak k takovým nepříjemnostem došlo,

bývají dosti nevěrohodná. Dítě neví, nemůže si vzpomenout, nechce o tom mluvit. V závažnějších případech se dítě snaží určitým místům a situacím vyhnout. Nechce chodit do školy nebo na kroužek a hledá pro to přijatelné důvody, často to bývají důvody zdravotní. A nemusí to být jen výmluva, dítě může skutečně onemocnět… MZ: Nemá nemoc jazyku, a přec mluví. Zdravotní důvody jsou navíc v naší společnosti tradičně respektovány a děti to samozřejmě vnímají, a to od útlého věku. Od počátečních výmluv na bolest hlavy či břicha může ovšem dítě dospět až ke skutečným onemocněním, která mu v návštěvě školy mohou zcela objektivně zabránit. Jedná se o proces, který postupuje od agravace, tedy zveličování běžných zdravotních problémů, přes tzv. funkční poruchy až k poruchám orgánovým. V žádném případě bychom proto neměli jakékoli stížnosti na zdravotní problémy ani bagatelizovat, ani dramatizovat, nýbrž usilovat o nalezení jejich pravé příčiny. Radikálním řešením neúnosné situace bývá útěk – a může to být útěk v pravém slova smyslu (z domova) či ve smyslu přeneseném (do fantazie, do nemoci). V důsledku vážnější a dlouhodobější šikany může docházet také k sebepoškozování. V krajním případě může dojít dokonce k sebevražednému jednání. I když se třeba šikanované dítě nesvěří rodičům přímo, svým chováním dává najevo, že není něco v pořádku, a to i v počátečních fázích šikany. V těch pokročilých pak z jeho chování lze zpravidla vyčíst volání: Pomoc, už nemůžu dál! SB: Další nápadnou změnou, kterou většinou rodiče snadno zaregistrují, je zhoršení školního prospěchu. Jde o průvodní

jev chronického stresu, jemuž je dítě vystaveno. Pochopitelně se takové zhoršení projeví nejprve v náročnějších předmětech, jako jsou jazyky a matematika. A i pozorný rodič může situaci vyhodnotit chybně. Dítě se zhorší v matematice, před odchodem do školy si třeba stěžuje na bolest břicha – bojí se asi zkoušení. Přitom oba příznaky – jak zhoršení prospěchu, tak strach ze školy – mohou svědčit právě o šikaně. Dále se může rodič setkat s tím, že dítě, které je ve škole šikanováno, odmítá určité věci či aktivity, které mu dříve nevadily. Nechce už nosit rovnátka. Nechce, aby ho do školy rodiče vozili autem. Nebo naopak žádá, aby dosáhlo určité změny – aby zhublo, povyrostlo, přestalo zadrhávat… Jen málokdy se stane, že šikanované dítě žádným způsobem nevolá o pomoc. Z dostupných výzkumů, například ze šetření, které provedl v roce 2003 Blahoslav Kraus se spolupracovníky, ale vyplývá, že asi jen pětina šikanovaných žáků se přímo svěřila svým rodičům. V každém případě však rodiče neudělají chybu, když se budou o školní život svých dětí více zajímat a nespoléhat se jen na obligátní otázku: Co bylo ve škole?

9. Podle čeho jako učitel poznám, že se v mé třídě odehrává šikana? SB: Projevy šikany se různí podle řady okolností, především v závislosti na stadiu, v němž se šikana právě nachází. Roli hraje též věk dětí a charakter školy či zařízení, kde k šikaně dochází. Učitel nejsnáze zaregistruje různé změny, které svědčí o zhoršeném psychosociálním klimatu dané třídy či skupiny. Je třeba podotknout, že již u počáteční šikany vykazuje

celá zasažená skupina určité změny. Především bývá patrná jistá tenze, stupňuje se tlak na konformní chování v rámci kolektivu. Ve výhodě je učitel, který se svou třídou pravidelně komunikuje i mimo výuku, například v rámci třídnických hodin, při zájmových aktivitách apod. Pak nebývá obtížné změny třídního klimatu zaregistrovat. Napovědět však mohou také rozhovory s ostatními pedagogy, včetně vychovatelů ve školní družině či školním klubu. Nelze podceňovat informace od rodičů a dalších zainteresovaných osob. Důležité je také věnovat zvýšenou pozornost kolektivu, který prochází nějakou změnou – příchod či odchod některého člena, přijímací zkoušky, jiná organizace výuky… MR: Vnímavý učitel nebo vychovatel si může všimnout mnoha varovných signálů. Zaslechne například nadávky či neobvyklé přezdívky, pozoruje změny v zasedacím pořádku a podobně. Pokud dříve vždy dobře připravený žák najednou nemívá nachystané pomůcky, nenosí úkoly nebo ztrácí věci, může jít o důležitý signál, že něco není v pořádku. Často může pedagog zaregistrovat, že se některý žák vyhýbá určitým činnostem nebo místům. Nápadné je, když například nechce trávit přestávku se spolužáky a do třídy přichází až zároveň se zvoněním, spolu s vyučujícím. Nebo se může všemožně vyhýbat situacím, které představují pro šikanovaného žáka zvýšené riziko – převlékání se před tělesnou výchovou a po ní, pobyt na hřišti během velké přestávky a podobně. I pedagog, který není zvyklý na intenzivní kontakt s třídním kolektivem a který si osobních problémů dětí příliš nevšímá, zpravidla zaregistruje další nápadnou změnu, která se často šikanovaného žáka týká, a tou je již zmíněné zhoršení prospěchu. Zvláště

je-li takové zhoršení způsobeno neodevzdáváním domácích úkolů či zapomínáním pomůcek, je namístě zvýšená opatrnost učitele. V čem tkví pravá příčina, co se s žákem děje? MZ: Učitel nesmí spoléhat jen na to, že má se třídou úzký kontakt, že mu nic nemůže uniknout. Pod svícnem bývá tma. Někdy mají do vztahů ve třídě paradoxně lepší vhled lidé, kteří se třídou do přímého kontaktu vůbec nepřicházejí, například rodiče žáků. Budiž také řečeno, že v některých případech sám pedagog (zpravidla) nechtěně a nevědomě šikaně svým chováním napomáhá. To, když například oslovuje určitého žáka přezdívkou (ve skutečnosti nadávkou), kterou mu vymysleli šikanující spolužáci. Jindy učitel v dobré víře nevhodným způsobem intervenuje do vztahů mezi žáky třeba tím, že poukáže na těžkou osobní situaci některého žáka a ostatní vyzve, aby s ním soucítili. Ještě závažnější jsou případy, kdy pedagog šikanu nepřímo iniciuje tím, jak nezvládá svou profesní roli. Například projevuje-li ve škole své rasistické a xenofobní smýšlení, jedná-li se žáky autoritářsky a podobně. Učitel tedy není vnějším pozorovatelem dění ve třídě, ale sám jej neustále spoluvytváří!

10. Co prožívá oběť šikanování? MR: První, co každého asi napadne, je strach, ale pro mě je to pocit opuštěnosti. A často také studu, což spolu velmi úzce souvisí. Ač si to mnohdy nepřipouštíme, všichni se snažíme dostát určitému lidskému „ideálu“. Četně již byla zmiňována jinakost, podivnost, to, co oběť činí odlišnou v negativním smyslu slova. Stud za to, že jsem jiný, je právě u dětí, které

jsou přirozeně morálně nezralé, to, co je k samotě odsuzuje. Stejně tak je třeba zohlednit, že se děti dostávají do situace, ve které se nedokážou postarat samy o sebe, a pomoc a podpora nejbližšího okolí je liknavá či nedostupná. Oběti se vlastně „obětují“ a berou na sebe vinu ostatních. Jsou ve skupině, která je pro ně důležitá, ale ta je přehlíží, snaží se je vyloučit ze svého středu anebo jinak potírat. Robertovi dělali kluci na internátu všemožné naschvály, nezůstalo jen u toho posměšného oslovování, kterým všechno začalo. Při jednom z tajných večírků někdo rozbil televizor. Reakce vychovatelů byla rázná: záhy došlo ke zpřísnění režimu a atmosféra na internátě byla velmi napjatá. Chlapci byli podráždění a každou chvíli vznikl nějaký konﬂikt. Nejvíce to odnášel právě Robert. Neustále mu někdo nadával a jednoho dne ho jeden z chlapců i zmlátil. To se pak opakovalo vždy, když se objevil nějaký průšvih. Ať šlo o neuklizené pokoje nebo rozbité umyvadlo – vždy byl na vině Robert. Když se bránil, dostal ještě větší nakládačku. Robert však o svém trápení mlčel. Doma u rodičů přicházel na jiné myšlenky, ale když se v neděli večer vracel na internát, zmocňovaly se ho velké obavy z toho, co zase přijde… SB: Je obtížné se vžít do role oběti šikanování, navíc když každé dítě prožívá svůj úděl poněkud jinak. Bezesporu je však tato situace pro oběť psychicky velmi náročná, až nesnesitelná. Podle výpovědí obětí šikanování je na celé věci nejhorší moment ponižování, fakt, že se dítě dostává do situace, kdy s ním jeho vrstevníci zacházejí, jako by ani nebyl lidskou bytostí. To bývá mnohdy prožíváno úkorněji než fyzické násilí. Trýznivý pocit šikanovaných dětí je zesilován i tím, že se útoky zpravidla dlouhodobě opakují. K tomu všemu se přidává

15. Co se děje poté, když dítě zavolá na krizovou linku důvěry? MR: Možná je důležité připomenout, co se děje předtím, než dítě na takovou linku zavolá. Pokud se pro tento krok rozhodne, je velmi pravděpodobné, že nenašlo nikoho, komu by se svěřilo. Je jisté, že velkou roli při jeho rozhodování hraje stud. Není jednoduché říct někomu blízkému, že jsem ponižován, že dopustím to, aby se ke mně někdo choval jako k méněcennému. Rozhodující je také obava z toho, jak se situace bude řešit. Linka důvěry poskytuje na prvním místě anonymitu, mohu se „schovat“, nemusím se nikomu představit ani podívat do očí. Najít v sobě odvahu není jednoduché a na lince důvěry je to to první, co dítě uslyší: ocenění za krok, který vyhledáním pomoci učinilo. Nikdo se na něj nezlobí, jak předpokládalo třeba u svých rodičů, nikdo nic nebagatelizuje, jak možná očekávalo u učitele. Dostane se mu ujištění, že si takové chování nezaslouží. Důležité je také získání pocitu, že je někde někdo jen pro něj a že je trpělivý. Na lince důvěry se nespěchá. Pokud dítě sdělí své jméno, může mu být například domluven kontakt se sociálním pracovníkem či nabídnuty jiné možnosti. Rozhodně však volající na profesionální krizové lince neuslyší větu, kterou někdy slýchá z úst dospělých kolem sebe: Teď nemám čas! MZ: Účelem krizové intervence (nejen telefonické) je klienta uklidnit, pomoci mu ohraničit probíhající krizi tak, aby nalezl sílu k dalšímu řešení. Síla telefonické intervence spočívá v její snadné dostupnosti a okamžitém efektu – rychlá pomoc, dvakrát pomoc. Odborně vyškolený intervent pomůže klientovi,

aby se ve své situaci zorientoval a aby lépe porozuměl svému prožívání. V neposlední řadě má intervence za úkol zastavit případné nebezpečné tendence v klientově chování a prožívání (například sebevražedné myšlenky). Taková intervence je velmi důležitá, ale sama o sobě by nestačila, proto krizový intervent podporuje klienta v tom, aby mobilizoval své síly a napřel je správným směrem, tedy k bezpečnému a účinnému řešení probíhající krize, aby se nebál požádat o pomoc lidi ve svém okolí. Každý případ je jedinečný, a proto má být krizová intervence vždy uzpůsobena „na míru“ konkrétnímu klientovi. Intervent na základě svých zkušeností zpravidla rychle pozná, zda volající potřebuje spíše uklidnění, ujištění, povzbuzení či nějakou konkrétní informaci, radu, kontakt… SB: Ještě dodejme, že každá profesionální telefonická linka důvěry si vede evidenci přijatých hovorů; zaznamenává se, kdo volal (věk, pohlaví), důvod volání, délka hovoru, jak se interventovi jevil stav volajícího nebo kam byl volající dále nasměrován. Zatímco drtivou většinu volajících na linky důvěry tvoří dívky a ženy, v případě šikany tomu tak není, poměr pohlaví je zhruba vyrovnaný. Zdaleka ne všechny hovory o šikaně jsou odrazem skutečné šikany; odhlédneme-li od nemalého počtu takzvaných testovacích hovorů, kdy si volající na první pohled tropí žerty nebo prostě jen zkouší, co se bude dít, je nemálo takových, které jsou sice vedeny jako tematické, ale přesto mohou mít povahu žertu či imitace. Co je však podstatné, při telefonické krizové intervenci jsou údaje o šikaně sdělovány volajícími přímo, nejsou tedy zkresleny žádným zprostředkovatelem. Jak upozorňuje pediatrička Lenka Chudomelová Lovasová, právě tyto údaje nám umožňují zjistit, jak děti

vnímají a prožívají různé situace, které dospělým mnohdy ani nepřipadají jako krizové, a přesto mohou mít na vývoj dítěte devastující vliv. Kolik případů ohrožených dětí asi skončilo tragicky v dobách, kdy ještě linky důvěry neexistovaly?

16. Je šikanování vůbec trestné? SB: Český právní řád termín „šikana“ nezná, ačkoli se s ním můžeme stále častěji setkávat v odůvodnění rozsudků či v jiných právních dokumentech. To, že šikana není explicitně zmíněna v platném trestním zákoníku, tj. v zákoně č. 40/2009 Sb., však v žádném případě neznamená, že není trestně postižitelná. Naopak je třeba konstatovat, že šikanování a to, co jej provází, velmi často naplňuje skutkovou podstatu celé řady trestných činů. Trestní zákoník v platném znění deﬁnuje několik desítek trestných činů, které mohou být v rámci šikany spáchány. Například se může jednat o tyto trestné činy: vydírání, útisk, vzbuzování důvodné obavy, krádež, loupež, poškozování cizí věci, omezování osobní svobody, obchodování s lidmi, ublížení na zdraví, neposkytnutí první pomoci, pohlavní zneužívání, rvačka, porušování tajemství dokumentů uchovávaných v soukromí aj. Není výjimkou, že nastane takzvaný jednočinný souběh, to znamená, že jedním jednáním pachatel naplní skutkovou podstatu většího počtu trestných činů. Napadlo by vás, že k takové události může snadno dojít i o velké přestávce na chodbě obyčejné základní školy? MZ: Právní povědomí v naší společnosti není dosud na dostatečné úrovni, a tak mnoho lidí (a tím spíše dětí) vůbec netuší,

co vše může být kvaliﬁkováno jako přečin nebo zločin. Nejsou to jen dramatické scény známé z kriminálních seriálů, ale často i nenápadné události každodenního života. Ovšem nezapomínejme na známou pravdu: Neznalost zákona neomlouvá! MR: Trestného činu se ale může dopustit i pedagogický pracovník nebo rodič, který šikanu přehlíží. V souvislosti se šikanou v dětských kolektivech totiž bývá často poukazováno na domnělou beztrestnost pachatelů z důvodu jejich nízkého věku, což někdy vede k rezignaci na řešení celé situace. Je nutno zdůraznit, že bez trestní zodpovědnosti jsou jen nezletilí, tedy osoby mladší patnácti let. Za ně mají ovšem zodpovědnost jejich rodiče, resp. zákonní zástupci. Mezi patnáctým a osmnáctým rokem je dítě mladistvým, který trestní odpovědnost má, byť omezenou. Osoba starší osmnácti let má již plnou trestní zodpovědnost (pokud o ni nepřišla například kvůli duševní poruše). Trestní sazby jsou závislé na závažnosti provinění i dalších okolnostech, občas však skončí ve výkonu trestu rovněž mladiství, jejichž jednání by naše veřejnost – poměrně tolerantní k násilí – hodnotila spíše jen jako „klukovinu“. Ovšem s tím, jak stoupá společenská nebezpečnost násilí, budou pravděpodobně i za školní šikanu vyměřovány stále vyšší tresty…

17. Jaký postih hrozí pachatelům šikany? MR: Šikana může být řešena v rámci vnitřních předpisů konkrétní školy či školského zařízení, ale i v rámci obecně plat-

ubližovat ostatním, která mu pak působí potíže v dalších vztazích; osvojí si nepřijatelné strategie mezilidské komunikace a soužití. Z agresorů školních šikan často vyrůstají jedinci, kteří se dostávají do konﬂiktu se sociálními normami a někdy i se zákonem. Zničující dopady mívá šikana též na širší okolí, na spolužáky, přátele a známé hlavních aktérů. Ti všichni mohou učinit zkušenost, že násilí se vyplácí, že je výhodnější přidat se na stranu silnějšího, že škola, potažmo společnost, nemá účinné nástroje na řešení bezpráví. Mnoho tradičních chyb ve výchovné práci školy i rodiny nepřímo vede k těmto nebezpečným postojům. Na řadu z nich s nadsázkou poukazuje vtipná knížka Andrewa Matthewse Stop šikaně! MZ: Úsloví, že z dětí bývají lidé, zní jako banalita; přesto nezřídka rodinná i školní výchovná praxe vypadá tak, jako bychom si tuto samozřejmost neuvědomovali anebo ji podceňovali. Neměli bychom zapomínat na postřeh pedagoga Miroslava Cipra, že právě teď chodí do některých škol budoucí předsedové vlád, zákonodárných sborů i soudů. Nevíme, jestli některý z příštích premiérů naší země chodí do áčka nebo do béčka, ani to, jestli sedí u okna nebo u dveří, a vědět to ani nepotřebujeme. Úplně stačí, že ve většině školních lavic sedí budoucí rodiče, manželé, manželky, pracovníci a pracovnice, zkrátka lidé, kteří budou utvářet budoucí společnost. Není ve škole nejvyšší čas a poslední příležitost ukázat jim přesvědčivě a názorně, že v demokratické společnosti musí být právo vymahatelné?

19. Jak může dítě pomoci spolužákovi nebo spolužačce, když si myslí, že jsou šikanováni? SB: Kdo chce někomu pomoci v obtížné situaci, mnohdy riskuje – jeho dobrá vůle může být nepochopena a odmítnuta jak dotyčným, tak i okolím. U závažnějších případů, hlavně pokud jde o fyzické násilí, vyžaduje pomoc skutečnou odvahu a statečnost. Zastánce šikanovaného žáka například někdy riskuje, že se agresor zaměří také na něj. Proto musí být pomoc poskytována sice razantně, ale s rozvahou. Nehrozí-li bezprostřední ohrožení zdraví a života oběti, je lépe se o účinné pomoci v konkrétní situaci předem poradit s odborníkem, například na lince důvěry. Je však třeba říci, že jakákoli upřímná snaha pomoci druhému si zaslouží uznání a respekt. Ne každý – dospělé nevyjímaje – se k takové snaze odhodlá. Často je totiž pohodlnější a bezpečnější starat se jen o sebe a problémy druhých přehlížet. Není to však poněkud krátkozraké? MR: Obecně tedy platí, že setkáme-li se s násilím, které někoho bezprostředně ohrožuje, měli bychom zasáhnout okamžitě a razantně. Pokud jde o násilí, které probíhá dlouhodobě a nehrozí bezprostřední ohrožení zdraví či života oběti, měli bychom svůj postup co nejlépe promyslet a zvolit vhodnou strategii. I dobře míněná pomoc může v některých případech uškodit. Poskytuje-li pomoc a podporu nezletilý jedinec, měl by se vždy poradit s dospělým, jemuž důvěřuje. Pokud jde o konkrétní způsob pomoci šikanovanému, často stačí zdánlivá maličkost – poskytnout mu emocionální podporu, dodat mu odvahu, aby svou situaci chtěl řešit, aby si nechal pomoci,

vztah k dětem, je-li dostatečně empatický a zda už podobný problém někdy úspěšně řešil? MZ: Kompetentní však neznamená neomylný, i starý tkadlec někdy přízi zmate. Proto je důležité, aby ten, kdo šikanu vyšetřuje a řeší, nebyl ve svém snažení zcela osamocen, aby měl možnost zvolený postup konzultovat, poradit se. Standardní součástí prevence a řešení rizikového chování ve školách by proto měla být supervize, tedy jakýsi kvaliﬁkovaný dohled nad tím, co odborník činí. Bohužel, případy, kdy pracovník schopný a ochotný řešit šikanu nenachází podporu ani u kolegů, ani u vedení, nejsou nikterak vzácné. Závislost na předešlé cestě, tedy to, jak se v podobných případech po léta postupovalo, je mnohdy velmi silná. Jeden začínající metodik prevence byl vedením školy pověřen prošetřit podezření na šikanu. Výchovná poradkyně, která měla až do jeho nástupu na starosti i prevenci rizikového chování a nehodlala se této agendy vzdát, na něj však tentýž den na chodbě zvolala: Už jsem to vyšetřila, šikana to nebyla…

21. Jak by měla škola správně postupovat, když se objeví podezření na šikanu? MZ: Především by měla ke každému takovému podezření přistoupit s plnou vážností a zodpovědností. Je lepší prošetřit několik planých poplachů nežli zanedbat jeden skutečný případ. Opatrnosti nikdy nezbývá. Šetření musí probíhat rychle, ale diskrétně. Je správné postupovat s rozvahou, nedělat z pří-

padu senzaci, která by mohla vzbudit nežádoucí pozornost širokého okolí, ale musí se opravdu jednat bez zbytečných odkladů. A nejdůležitější je při tom nikoho neohrozit, nezmařit vyšetřování nějakou zbytečnou chybou! SB: A těch chyb, které je možno udělat, je nepřeberné množství. Kromě podcenění celé záležitosti, které může spočívat v jejím neřešení, nebo dokonce aktivním zametání pod koberec, sem patří především diletantské pokusy o „řešení“ případu takříkajíc na rovinu, před celou třídou, neodborně vedené rozhovory s jednotlivými aktéry potenciální šikany, přímá konfrontace oběti a agresora, všemožná stigmatizace obětí, ale také předčasné trestání pachatelů ještě dříve, nežli je případ řádně objasněn. Častou chybou je také zmíněný nekoordinovaný postup školy, kdy se do řešení případu zapojuje „po vlastní ose“ více pracovníků, vyšetřuje ho například učitel, který ho odhalil jako první, třídní učitel dotčeného žáka, výchovný poradce či nějaký samozvaný „odborník“, který se může najít v každém sboru… MR: Správný postup v náročné, či dokonce krizové situaci velmi usnadní, má-li škola předem připravený plán pro podobné případy. Pochopitelně to nesmí být jen formální dokument vytvořený za účelem uspokojení kontrolních orgánů nebo veřejnosti. Správný preventivní a intervenční plán je vždy přizpůsoben reálným podmínkám dané školy či zařízení a je pravidelně aktualizován. Další podmínkou úspěchu je, že o něm kompetentní pracovníci vědí a jsou připraveni podle něj postupovat. Při jeho tvorbě může škola vycházet z Metodického pokynu ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci

a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení. Tento dokument je zveřejněn na webových stránkách ministerstva, pro školy není ovšem závazný, má charakter doporučení. Mělo by být v silách běžné školy vyšetřit a vyřešit šikanu počáteční, to znamená její první tři stadia. U pokročilé šikany je správné podniknout kroky k bezprostřední záchraně oběti nebo obětí a další postup konzultovat se specializovaným pracovištěm, například s místně příslušnou pedagogicko-psychologickou poradnou. I rámec této spolupráce, včetně aktuálně platných kontaktů, by měl být ve školním preventivním programu uveden. Kolik je na každé škole učitelů a dalších pedagogických pracovníků, kteří však školní preventivní program nikdy zblízka neviděli, natož aby si jej prostudovali?

22. Jaká je doporučená posloupnost jednotlivých kroků při řešení šikany? MZ: Jak už bylo řečeno, důležitý je plán, neboť bez něj by mohl být lehce nějaký důležitý krok vynechán nebo by mohlo být nešťastně změněno pořadí jednotlivých úkonů. A hlavně: Kdo je připraven, není překvapen. V praxi se pro obyčejnou počáteční šikanu velmi osvědčil do značné míry univerzální postup navržený Michalem Kolářem, který lze shrnout do jedenácti bodů: Prvním bodem je odhad závažnosti šikany a stanovení její formy, což mimo jiné obnáší i rozhodnutí, zda je řešení případu v silách dané školy. Druhým krokem je individuální rozhovor s předpokládanou obětí nebo oběťmi. Třetím krokem je diskrétní nalezení vhodných svědků, kteří

se k případu mohou vyjádřit. Následuje čtvrtý krok, kterým jsou individuální rozhovory se svědky… MR: Pátým krokem, který je velmi důležitý a v praxi bohužel často podceňovaný, je ochrana oběti nebo obětí. Zejména u závažnějších případů je nezbytně nutné zabezpečit, aby se oběť nestala terčem nějakých útoků, zastrašování, vyhrožování, ať už ze strany agresorů, či kohokoli jiného. Řešením může být takové dítě dočasně uvolnit z výuky. Šestý bod znamená zpřesnění diagnózy a rozhodnutí o dalším postupu, který může být v zásadě dvojí. Buď individuálním rozhovorem s agresorem či agresory směřujeme k metodě restrikce, což je metoda vnějšího nátlaku spočívající v potrestání usvědčeného agresora. Anebo individuálním rozhovorem s agresorem a dalším individuálním rozhovorem s obětí směřujeme k metodě usmíření. Dlužno podotknout, že metoda restrikce je častějším a v jistém smyslu i méně rizikovým řešením šikany, zatímco metoda usmíření je indikována jen u méně závažných počátečních šikan, kde agresoři svého činu upřímně litují a s usmířením (stejně jako oběti) souhlasí! SB: Sedmým krokem je samotná realizace vhodné metody – restrikce formou zasedání výchovné komise za účasti agresora a jeho zákonných zástupců nebo usmíření formou skupinového sezení celého dotčeného kolektivu. Na výchovné komisi se zpravidla jen sdělí agresorovi udělené výchovné opatření, kdežto při skupinovém sezení za účelem usmíření žádný trest nepadne, tam jde o obnovení původních dobrých vztahů v kolektivu. Osmým krokem by měla být třídnická hodina či jiné podobné setkání, na němž je buď reﬂektován

průběh usmíření, anebo oznámeno potrestání viníka. Devátým krokem je rozhovor (alespoň telefonický) se zákonnými zástupci oběti. Desátým krokem je rámcové informování všech rodičů na třídní schůzce o tom, že se případ vyskytl a jak byl vyřešen. Krokem jedenáctým, na nějž se také bohužel často zapomíná, je další práce s celým dotčeným kolektivem, tedy nejen průběžné sledování oběti a agresora, ale i všech ostatních žáků. To, že se povedlo případ vyšetřit a vyřešit, ještě neznamená, že se nemůže rozhořet znovu. V každém z jedenácti popsaných kroků lze udělat nějakou chybu; provést je správně a s jistotou předpokládá určité pedagogické mistrovství, snad i proto tento postup jeho autor nazývá „pedagogickou chirurgií“. Šikana je na našich školách značně rozšířená, v kolika procentech případů je asi při jejím řešení použit výše předestřený postup?

23. Jak by měl probíhat rozhovor pedagoga či psychologa s dítětem, které je obětí šikany? MR: Pocit bezpečí je pravděpodobně to nejdůležitější, co by mělo při takovém rozhovoru dítě zažít. Ono samo se již nějakou dobu cítí ohrožené, bojí se, a právě bezpečí a důvěra jsou pro rozhovor zásadní. V případě, že se samo dítě svěřilo, je důležité ocenit jeho odvahu. Pokud je dítě tím, kdo šikanu tají, je budování důvěry jedinou cestou k pomoci. Důvěru mohou ohrozit sliby, které dítě vyhodnotí jako nesplnitelné. Určitě se ti už nic podobného nikdy nestane, nikdo ti už nebude ubližovat, jsou věty, které by zaznít neměly. Na rozdíl od reálných

možností, které skutečně mohou dítě ochránit a ono samo je vnímá jako proveditelné. Posílit jeho sebevědomí ujištěním, že nenese vinu za chování, které se na něm dopouští jiní, nebagatelizovat situaci a především nespěchat. V neposlední řadě nastínit, jak se bude v řešení šikany pokračovat, nechat dítě, aby vyjádřilo své obavy a otázky… SB: Důvěra dítěte k dospělému, ať už je to učitel, psycholog, lékař, nebo třeba sociální pracovník, je při těchto rozhovorech naprosto zásadní. Taková důvěra zpravidla vychází z neformální autority, kterou si dotyčný dospělý u dětí vybudoval svým spravedlivým a čestným jednáním, otevřenou a upřímnou komunikací a nepředstíraným zájmem o ně a jejich problémy. To se týká pedagoga, který je součástí školního společenství. Externí odborník (například psycholog v poradně) se při vyšetřování šikany sice opírá převážně jen o formální autoritu, ale může využít své profesní dovednosti a zkušenosti s tímto typem rozhovorů. V každém případě by dítě mělo mít možnost probrat svůj problém i s jiným pracovníkem, pakliže například ke školnímu metodikovi prevence nechová z nějakých důvodů důvěru. Chybou je, když je žák zoufale hledající pomoc jen stroze odkázán na někoho jiného: S tím musíš za výchovnou poradkyní! MZ: Samotný rozhovor je poměrně náročný, musí být předem dobře připraven a promyšlen. Vyžaduje dostatečný časový prostor a vhodné místo. Je nemyslitelné, aby proběhl třeba na chodbě během přestávky. Rozhovor s (pravděpodobnou) obětí organizujeme zásadně jako rozhovor individuální, jeden na jednoho. Po navození atmosféry důvěry, o které už byla

řeč, dáme nejprve prostor pro samostatné vyjádření dítěte k případu, teprve potom klademe otázky. Vyhýbáme se otázkám uzavřeným, manipulativním, sugestivním a samozřejmě útočným. Dítě, které se nám má svěřit, si nesmí připadat jako vyslýchaný provinilec. Naprosto nepřijatelné jsou otázky typu: Tak mluv! Kdo ti to udělal?! To, co nám dítě sděluje, vždy parafrázujeme, abychom se ubezpečili, že mu dobře rozumíme. Nasloucháme mu bedlivě a všímáme si i nonverbální komunikace. Na závěr provedeme shrnutí toho podstatného a nastíníme další postup. Neslibujeme nemožné, ale přesvědčivým způsobem vyjádříme naději. Tu můžeme vhodnou formou vyjádřit opravdu vždy, neboť naděje, jak známo, nikdy neumírá. Ubezpečíme dítě, že se na nás může kdykoli znovu obrátit, pokud bude chtít k rozhovoru ještě něco dodat. Podobný scénář by měl mít i rozhovor se svědkem či svědky, s nimi je možno hovořit i ve skupince více dětí (pochopitelně bez přítomnosti pravděpodobného agresora). Při rozhovoru je vždy třeba brát ohled na toho, kdo je jeho nejzranitelnějším účastníkem. A průběžně se v duchu ptát: Jak bych se asi na jeho místě cítil(a) já?

24. Jak by měl probíhat rozhovor pedagoga či psychologa s dítětem, které je pachatelem šikany? MR: Leckoho to možná překvapí, ale velmi podobně jako výše popsaný rozhovor s obětí. I pravděpodobný agresor je většinou dítě a zaslouží si taktní a šetrné jednání. Rozhovor není součástí trestu, ten může přijít případně až po důkladném vyšet-

ření celého případu. Žák v roli agresora by neměl mít pocit, že se mu chce pedagog mstít, ale že chce porozumět tomu, co se stalo, a posléze zjednat nápravu. Nezapomínejme ani na to, že násilí ve společnosti je mimořádně složitým fenoménem, jehož příčiny a důsledky se všemožně proplétají. Dítě, které dnes činíme odpovědným za šikanování spolužáka a vůči němuž pociťujeme třeba odpor, může být docela dobře dítětem, které včera zbil jeho otec, jenž ho činí odpovědným třeba za to, že má na účtu málo peněz. Opravdu máme pokaždé zcela jasno v tom, kdo je vlastně oběť a kdo agresor? SB: Je zde velký nárok na profesionalitu toho, kdo rozhovor s agresorem vede. Naprosto přirozeně bývá takový učitel (ale nezřídka i psycholog) ovlivněn vlastními postoji, předsudky, stereotypy, může pociťovat negativní emoce, agresora nechápat – ale nic z toho by se v profesionálně vedeném rozhovoru nemělo projevit. To, že hodnotíme, případně odsuzujeme agresorův čin, ještě neznamená, že hodnotíme či odsuzujeme jeho samotného, jeho osobnost. To je jeden z rozdílů mezi profesionálním a neprofesionálním rozhovorem dospělého s dětským viníkem. Vést profesionálně emočně náročný rozhovor je velké umění, které vyžaduje znalosti, dovednosti, zkušenosti, cit… MZ: Scénář vlastního rozhovoru se od toho předešlého liší vlastně jen v detailech, i zde platí, že je to rozhovor dosti náročný, i když jiným způsobem. Opět vyžaduje čas a prostor a měl by být veden individuálně, výjimečně, je-li to zapotřebí, je možná konfrontace více agresorů mezi sebou. V žádném případě však nesmí dojít ke konfrontaci oběti a agresora. Na

rozdíl od rozhovoru s obětí je vhodné, aby byl při rozhovoru s agresorem přítomen ještě další dospělý v roli pozorovatele a svědka. Atmosféra důvěry může v opodstatněných případech ustoupit atmosféře mírného napětí, nikoli však nátlaku. Toto napětí totiž může způsobit, že agresor spíše řekne pravdu, zazmatkuje a podřekne se. Kdo nemá čisté svědomí, vlastního stínu se děsí, říká odvěká zkušenost. Jde ale také o to, aby si agresor uvědomil, že hovoří s dospělým, který si ví s případem rady a je odhodlán jej řešit, a to v zájmu spravedlnosti. I zde má být dán nejprve prostor pro monolog dítěte, pak přijdou na řadu otázky a závěrečné shrnutí. Velmi důležité a v praxi často opomíjené pravidlo je, že agresor nesmí o rozhovoru vědět dopředu, aby se na něj nemohl připravit a aby nemohl nikoho zastrašovat či ovlivňovat!

25. Jak obecně mluvit s dětmi o šikaně? MR: Stejně tak, jako by šikana neměla být tabuizována, tak by neměla být dramatizována ani zlehčována. V poslední době je mnohé chování nazýváno šikanou, což může vést právě k jejímu znevažování a podceňování. Naopak zastrašování případy krutých šikan může přivést nejisté dítě k obavám, že právě na něj podobná zkušenost čeká, a k následnému vyhýbání se kolektivu. Je však vhodné mluvit s dětmi o příkladech chování, které může být nepříjemné, učit je vyjadřovat nesouhlas, což pro mnohé děti není vůbec jednoduché. A v případě vyčerpání možností obrany je učit, jak požádat o pomoc, a také, že taková žádost není žalování ani slabošství. S dětmi by se mělo mluvit

i o pocitech, které by měl člověk prožívat, když někomu ublíží, tedy o pocitu viny, lítosti… MZ: Mluvit otevřeně o šikaně není lehké, ale znamená to ubírat jí prostor v reálném životě. Často se o šikaně a dalších projevech rizikového chování hovoří s dětmi až v momentě, kdy se něco stane, to je ale už většinou pozdě. O šikaně by se tedy mělo mluvit rovněž v rámci její prevence. Vhodné příležitosti přináší sám život a je škoda, že je pedagogové, ale i rodiče a další dospělí velmi často promarní. Někdy je také pouhé mlčení dospělého nebezpečné. Když děti ve třídě mezi sebou dávají průchod rasové či jiné nesnášenlivosti, někoho pomlouvají nebo zesměšňují a učitel to slyší, ale nekomentuje, jako by tím dával najevo svůj souhlas. Kdo mlčí, svoluje! SB: Téma násilí a šikany by však nemělo být jen námětem příležitostných hovorů, mělo by se též systematicky zařazovat do školní výuky. A nemusí to být jen výuka občanské či rodinné výchovy, resp. výchovy ke zdraví, kde má téma mezilidského násilí své pevné místo v kurikulárních dokumentech. Prostor pro začlenění problematiky šikany (přičemž toto slovo nemusí v dané vyučovací hodině vůbec zaznít) skýtají i další předměty, například dějepis nebo jazyky. Především výuka literatury má značný výchovný potenciál: v beletrii lze nalézt mnoho materiálu pro mravní výchovu, a to pro všechny věkové kategorie žáků. Ostatně i samotná šikana byla v krásné literatuře nesčetněkrát podrobně vykreslena. Za zmínku však stojí rovněž vlastní tvorba, a to nejen literární, ale například i výtvarná či jiná, která může dát žákům cenný prostor pro expresi jejich názorů a pocitů. Hovory o náročných a nepříjemných,

je komplexní přístup. Ten předpokládá mimo jiné diagnostiku daného rizikového chování, povědomost o jeho možných příčinách, systematické budování pozitivního školního klimatu, angažovanost všech pedagogických pracovníků v otázkách mravní výchovy a také součinnost činitelů podílejících se na výchově vůbec. Lze z těchto tezí vyvodit odpověď na otázku, proč prevence ve školách tak často selhává?

28. Podle čeho vybrat dobrý vzdělávací program o šikaně? SB: Nabídka kurzů pro učitele je dnes poměrně široká, což je způsobeno i tím, že se sféra dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků v posledních letech poněkud zkomercionalizovala. V některých oblastech nabídka vzdělávání a školení dokonce převyšuje poptávku. Setkáváme se bohužel i s případy, kdy kurz prevence šikanování vede lektor, který nemá ani patřičnou kvaliﬁkaci, ani žádné praktické zkušenosti s řešením šikany. Přitom už několik let existuje koncept standardu (byť zatím nezávazného) pro vzdělávání odborníků v léčbě šikany, který vytvořil a v roce 2013 publikoval Michal Kolář. Stále však není proškolen dostatečný počet pracovníků ani pro základní úroveň, natož pro úroveň pokročilou či expertní. Nicméně jako základní vodítko mohou při výběru běžných kurzů o šikaně posloužit tyto otázky: Má kurz akreditaci MŠMT či jiné autority? Je k dispozici dostatek informací o programu (cíle, rozsah, obsah, organizace)? Jsou vytyčené cíle adekvátní vzhledem k časové dotaci programu? Obsahuje kurz pouze teoretický výklad nebo také prakticky zaměřené aktivity? Jaká

je odbornost a praxe lektora nebo lektorů? Je cena programu přiměřená? Lze o programu získat další informace, například reference od předchozích frekventantů? Poskytuje kurz důvěryhodná organizace či instituce, která má s podobným vzděláváním dostatek zkušeností? Ani kvalitní kurz však nemůže naplnit přehnaná očekávání některých frekventantů. Uvědomme si, že jen zprostředkování minimální připravenosti, která obnáší schopnost šikanu rozpoznat, odhadnout její stadium a poskytnout první pomoc v nekomplikovaných případech počáteční šikany, zabere přinejmenším osm až dvanáct vyučovacích hodin, komplexní kurz pro odborníky na základní úrovni pak minimálně třikrát tolik… MR: Je to ale podobné jako hledat ideální návod na výchovu vlastního dítěte. Ve virtuálním světě „zaručených odborníků“ těch lákavých návodů najdete nepřeberné množství. V nabídce preventivních a vzdělávacích programů opravdu není snadné se zorientovat. Od ředitelů škol víme, že často rozhoduje spíše dostupnost daného kurzu (cenová, místní) než jeho obsah a kvalita. Podstatné ovšem je, že dnes je z čeho vybírat. A jak praví jedno moudré přísloví, kdo hledá, najde. Že? MZ: Jistě!

29. Kde hledat pomoc, když vedení školy dává od šikany ruce pryč? SB: Pokud vedení školy zavírá před šikanou oči, ocitají se šikanovaný žák a jeho rodiče ve velmi svízelné situaci. Při

tak to bude znamenat, že trpím poruchou pohlavní identity? Nebo že hraji nějakou roli? Nebo že mám rád parémie? Nebo snad, že si tropím nemístné žerty?

40. Co si mám počí(s)t, když jsem zde nenalezl(a) odpověď na otázku, která mě zajímá? MZ: S tímto dotazem jsme od začátku počítali. Naštěstí existuje nepřeberné množství dalších zdrojů informací, publikace určené dětem, dospívajícím, rodičům, učitelům… Knihy vysoce odborné, které předkládají různé teorie a přinášejí výsledky výzkumu šikany, i publikace populárně naučné a osvětové, orientované na praxi. Zájemce o specializované informace však nemusí hledat jen na stránkách knih a časopisů, existují též poradny a odborníci, na které se lze v případě potřeby obrátit. Seznam kontaktů je uveden v závěru této publikace. SB: Zájemcům o komplexní a teoreticky fundované informace o školním šikanování můžeme doporučit především dvě výborné a obsáhlé publikace našich předních specialistů: Novou cestu k léčbě šikany od Michala Koláře (Portál, 2011) a Psychologii školní šikany od Pavlíny Janošové, Lenky Kollerové, Kateřiny Zábrodské, Jiřího Kressy a Márie Dědové (Grada Publishing, 2016). MR: Těm, kteří hledají stručné a prakticky zaměřené pojednání, samozřejmě doporučujeme naši učebnici Příběh školní šikany (Karolinum, 2021), jejíž součástí je i výkladový slovník

Šikana v otázkách a odpovědích Mgr. Magdalena Richterová PhDr. Michal Zvírotský, Ph.D. prof. PaedDr. Stanislav Bendl, Ph.D. Rok a místo vydání: 2022, Praha Obálka a sazba: MgA. Denisa Kokošková Vydává: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta Formát: B6 ISBN 978-80-7603-300-9

Rozmanité otázky spojené se školní šikanou si dnes často kladou děti i dospělí. Tato příručka nabízí odpovědi na čtyřicet takových zobecněných dotazů, a to formou rozpravy trojice autorů. Otázky i odpovědi se týkají široké škály témat a mapují tak příčiny, projevy i následky školní šikany, dotýkají se prožívání a motivace jednotlivých aktérů, zmiňují doporučené postupy, jakož i nejčastější chyby při řešení šikany a nevyhýbají se ani tématům kontroverzním. Publikace je určena nejen současným a budoucím pedagogickým pracovníkům, ale i širší veřejnosti.