projevovala jako mechanismus moci, k němuž patřilo i vědomé mlčení o mnohých autorech publikujících před rokem 1968, popř. jejich denunciace. Do popředí se naopak dostali lidé, kteří se podřídili politickým požadavkům na kulturu. Úmyslně zde však neuvádíme žádná konkrétní jména, protože se nedomníváme, že je vhodné vytvářet jakési černé listiny, které by dnes naopak sloužily k denunciaci autorů tehdy oficiálně publikujících.
Eva Marková Studentka komparatistiky, absolventka bakalářského studia oborů bohemistika a translatologie se zaměřením na němčinu.
POUŽITÁ LITERATURA: Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XII. sjezdu KSČ. Rezoluce o aktuálních otázkách jednoty strany schválené na plenárním zasedání ÚV KSČ v prosinci 1970. Praha: Oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ 1971. RENNER, H. – SAMSON, I.: Dějiny Československa po roku 1945. Bratislava: Slovac academic Press, 1993. Sjezdová zpráva předsednictva přípravného výboru Svazu českých spisovatelů. In: Ustavující sjezd Svazu českých spisovatelů ve dnech 31. 5.–1. 6. 1972. Praha: Svoboda, 1972, s. 7–62. PROCHÁZKA, M.: Udání jako literární žánr, in Literární noviny 1, 1990, č. 17, 26. 7., s. 5.
Dušan Pala ČESKÝ
BÁSNÍK A PROZAIK, AUTOR DVOU (POSMRTNĚ VYDANÝCH) KNIH, VŠESTRANNĚ NADANÝ STUDENT PRAŽSKÉ FILOZOFICKÉ FAKULTY, KULTURNÍ PUBLICISTA A AKTIVNÍ ÚČASTNÍK POVÁLEČNÉHO STUDENTSKÉHO ŽIVOTA, SLIBNÝ MLADÍK VOLÍCÍ DOBROVOLNÝ ODCHOD Z TOHOTO SVĚTA…
Dušan Pala (1924–1945) se narodil 25. května 1924 v Libošovicích u Sobotky (hojně navštěvovaných soboteckým rodákem Fráňou Šrámkem), kde strávil své rané dětství, jako desetiletý se však přestěhoval s rodiči do Prahy. Po studiu na reálném gymnáziu, kde maturoval v roce 1943, byl rok totálně nasazen jako pomocný dělník u vinohradské firmy J. Frič, kde utrpěl vážný úraz levé horní končetiny s trvalými následky (jako dvacetiletému mu byl po několikaměsíčním léčení přiznán invalidní důchod). Jakmile skončila druhá světová válka, zapsal se Pala (hned v létě roku 1945) na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Jako student češtiny a filozofie na sebe záhy upozornil pílí i vědomostmi, což dokládá i svědectví Alberta Pražáka, autora doslovu k Palově posmrtně vydané básnické sbírce Krev a popel (1946): „Mým životem se sice jen mihl, ale viděl jsem jej v množství posluchačů na fakultě dobře a podivoval jsem se jeho duchovnímu hladu, s nímž vysedával na všemožných oborech a s nímž předstupoval ke kolokvijím, aby překvapoval při zkoušce zmocněnou zvědavostí. Chtěl všechno obsáhnout a rychle dohonit, o co jej připravila válka.“ Výjimečný student skládal jedno kolokvium za druhým (dle podpisů na příslušných dokumentech kupříkladu u Zdeňka Kalisty, Jana Patočky, Vladimíra Šmilauera nebo výše citovaného Alberta Pražáka), podílel se na chodu řady studentských organizací, publikoval v periodiku Student (časopisu českého studentstva) enze, a především se věnoval vlastní umělecké
Půlnoční expres
své verše, programové stati, úvahy i recenze, a především se věnoval vlastní umělecké tvorbě. Nenechal se odradit nepříznivými lektorskými posudky na svůj první románový pokus s pracovním názvem Podzim z jara 1944 a za necelý rok, v dubnu 1945, již podepisuje smlouvu s nakladatelstvím Pánek a spol. na vydání sbírky básní (vyšla posmrtně roku 1946 s názvem Krev a popel) a později v Topičově Malé edici na knížku povídek (vyšla rovněž posmrtně roku 1947 pod názvem Stromy a kamení). Všestranně nadaný spisovatel, vynikající student, syn pedagoga a renomovaného hudebního vědce a publicisty Františka Paly (1887–1964), nechává válečná léta za sebou a konečně začíná naplno žít. Již 14. listopadu 1945 však náhle opouští z vlastní vůle tento svět. „Mám kamaráda, kterému jsem to všechno pověděl. Pověděl jsem mu více, než se obyčejně říkává o svých citech, o vlastním nitru. Je to lehkovážný člověk, ten Jirka. Šklebí se na mne, s neskrývanou radostí poslouchá, vypadá to, jako by se pásl na mých slovech. Hněval bych se naň, kdybych ho neznal lépe. Ostatně cítím, že to s naším přátelstvím teď už nepůjde. Nemám vůbec rád takové povahy, je mi úzko v jejich společnosti, připadám si proti nim malinkým, nicotným, bezbranným… ano, tak v těch chvílích podceňuji sebe samotného, ale vím přesto, že to není zcela pravda, že mám proti nim daleko víc vnitřní opravdovosti…“ (úryvek povídky Klavír z knihy Stromy a kamení)
XII / MMXIII
strana XVII