7 59
M i ch a l C h a rypa r – M i ch a l H o m o l k a
munisté zcela ovládli stát, začínali naplno upevňovat svůj režim, a tak již nepo‑ třebovali využívat satiru jako sílu destruující establishment. Divadlo satiry patří mezi ty, kteří sehrávají v Justově příběhu kladnou roli. Uveďme však i příklad jedné z mnoha figur negativních. Tou Justovi je – dejme tomu – Jindřich Honzl, a nutno říci, že v dané době dosti oprávněně. Jestliže tu však je k Honzlovým těžkým hříchům připočítána i dramatizace Fučíkovy Reportáže psané na oprátce (jako „propagandistické vyjádření komunistické my‑ tologie“), vzniká otázka, zda by obraz předúnorového divadelního dění nebyl přece jenom o něco plastičtější, pokud by Just vzal do úvahy nepříjemný, nic‑ méně v kalendáriu uvedený fakt, že tento Fučíkův text v rámci vzpomínkového pásma na jeho autora u nás jako první zcela dobrovolně zdramatizoval jakýsi Miroslav Horníček, tedy tvůrce Justem milovaný. Jak jsem již napsal, Justova kniha je nepochybně zajímavá a užitečná, a to v obou svých částech. Justův historický výklad dějin českého divadla v tota‑ litním systému má navíc i své kvality didaktické: může studentům a dalším potenciálním zájemcům o dějiny českého divadla poskytnout potřebnou odbor‑ nou informaci a současně je uvést do někdejší atmosféry: utvořit jim základní představu o polaritě dobra a zla v době, která je pro stále větší množství z nich už skoro stejně vzdálená jako doba pobělohorská. Nemohu si však pomoci, nad Justovou knihou jsem si současně uvědomil, proč dávám přednost takovým návratům k minulosti, jejichž konstitutivním rysem nejsou ani tak hodnotové soudy, jako spíše tázání. Tedy myšlenkový postup, který má tu „nepříjemnou vlastnost“, že věci zdánlivě samozřejmé pro‑ měňuje v problém a zbavuje nás tak výchozích jistot. Začneme-li se například ptát, proč i zcela normální lidé za jistých okolností mohli v dějinách napomá‑ hat něčemu abnormálnímu a v čem tedy skutečně vězí kořeny obdobných his‑ torických omylů, jako u nás byly desítky let budování komunismu, dospějeme možná až k tázání, jak bychom se my zachovali v analogické situaci. Pak už ale dějiny nejsou jen problém jejich, ale také potenciálně problém můj. A to se mi zdá do budoucna jako značná deviza a jeden z důvodů, proč vů‑ bec pěstovat historickou paměť, včetně té divadelní. Pavel Janoušek
Jak psát pro středoškoláky? Robert Ibrahim a kol.: Interpretace textů (nejen) ke státní maturitě. Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2010. 152 strany. Tato otázka se nám stále vracela na mysl, když jsme pročítali knížku Interpretací textů, určenou „nejen“, jak hlásá její název, ale jistě především těm, kdo