Když se nátlak daný rolemi uvolňuje, nošení masek se zvládá flexibilněji, a také hravěji – pak je možné počítat s tím, že se lidé lépe mohou znát k určitým svým stinným stránkám, že už v sobě nemusí vidět „jen hezké“ lidi. Je však třeba počítat i s tím, že ze zafixovaných představ rolí se stanou stíny; stane se z nich něco, co odmítáme a co pak u ostatních lidí pranýřujeme jako nedostatečně emancipované. Uvědomit bychom si měli především rozdíl mezi takovouto hrou s personou (a tudíž také otázkou, jak můžeme vyjadřovat svou osobnost) a starým, ustrnulým chováním podle rolí. Jak se persona stává pružnější, nevyhnutelně vyvstává také otázka po vlastní identitě, což je jistě účinek stovky let hlubinněpsychologického uvažování.
Funkce persony Persona reguluje náš vztah k vnějšímu světu, ukazuje, co bychom ukázat chtěli, a určuje, které aspekty naší osobnosti mají naši bližní vidět, a dokonce uznávat. Jestliže se předvádím jako člověk „mnoha tváří“ nebo jako ten, který je vlastně stále stejný a svůj, pak chci, aby právě tyto mé výroky o sobě samém potvrzovali druzí. V tomto smyslu svou personou jednoznačně ukazujeme jeden aspekt své identity. Identita přece nikdy není jen něco vnitřního, vždy ji musí také potvrzovat okolní svět. Pokud se jen já sama pokládám za umělkyni, a nikdo z okolního světa mi to nepotvrdí, pak samozřejmě žádnou umělkyní nejsem. Takové potvrzení zvenčí reguluje také náš pocit vlastní hodnoty. Obvykle se budeme vždy snažit zaujmout takový personový postoj, který nám nejlépe zaručí, že budeme akceptováni. Možná si však budeme vědomi toho, že právě takový postoj zaujmout nemůžeme, protože bychom tím zradili svou pravou osobnost. V takovém případě víme, jak bychom se měli ukazovat a chovat, ale udělat to nemůžeme, protože chceme být autentičtí. Potřeba být opravdový a společenská nutnost hrát určitou roli mohou vést ke konfliktu. Jiní se zase dávno vzdali úsilí o akceptaci. Kultivují personu, která má odstrašovat, která má zastrašovat ostatní lidi a zjednává alespoň respekt. 13 S T Í N
V NÁS
