15
Antonín Bartoněk
Vycpaný zajíc v 2. C, magnetofon prvobytně pospolný a všehochuť o starořeckém světě
P
řišel k nám někdy na podzim 1938 do sekundy C klasického gymnázia v Brně na ulici Legionářské nový profesor, řekl, že se jmenuje Artur Závodský, přinesl s sebou vycpaného zajíce a na úrovni sekundánského posluchačstva o něm zajímavě povídal. Hodina pak proběhla beze zkoušení, to bylo v tom okamžiku důležité. Pokládali jsme jej proto za přírodovědce, a někteří ještě možná pokládají dodnes, pokud žijí a ještě si na to vzpomínají. Pak jsme ho na škole již neviděli a nic dalšího se o něm nedověděli. Že se narodil v Martinově u Ostravy a že bude za války učit v Hranicích na gymnáziu, že tam v r. 1942 přispěje k založení Beskydského divadla a po válce se v Brně stane významným odborníkem v teatrologii, to nám řečeno nebylo a tehdy vlastně ještě zčásti ani řečeno být nemohlo. Poté, co jsem v r. 1945 přišel studovat latinu a řečtinu na Filozofickou fakultu MU, časem jsem se s tímto jménem začal setkávat, ale asi jsem si zpočátku myslel, že jde o dvě osoby stejného jména. Když se mi pak po skončení vojenské základní služby poštěstilo na podzim v r. 1952 získat místo asistenta pro klasické jazyky na filozofické fakultě v Brně a stal jsem se tam členem kulturní komise ROH, nabídl mi nějaký známý, že nám je brněnské rozhlasové studio ochotno na pár dní zapůjčit na ukázku jakýsi zázračný přístroj na způsob zdokonaleného gramofonu, jemuž se prý říká magnetofon. Byl to přístroj neskladný a neskutečně veliký, přivezlo jej nákladní auto, a aby se dal na fakultě snáze umístit, byl instalován v posluchárně č. 1, hned v přízemí nedaleko tehdejší vrátnice na Grohově ulici. Co nám tehdy technik z rozhlasu o magnetofonu vykládal, už si moc nevzpomínám, ale ani to není důležité, protože zhruba za dalších patnáct let měl svůj magnetofon sonet duo, malý a přenosný, skoro každý z nás – než se doba zase změnila
